Fotbal by si měl vzít příklad z ragby, říká nový okresní předseda Jan Rajnoch

Po zatčení místopředsedy fotbalového svazu Romana Berbra vzniklo hnutí vyzývající k obrodě českého fotbalu. Ruku k dílu přiložil i fotbalista Jan Rajnoch, který se na konci února stal novým předsedou okresní pobočky Praha-západ. „Rád chodím na ragby, líbí se mi jeho atmosféra,“ říká a dodává: „Chtěl bych podobného ducha vrátit i do českého fotbalu.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak se na novou funkci chystáte?

Skočil jsem do toho rovnýma nohama, jinak to nejde. Baví mě mluvit s lidmi, takže si myslím, že by mi tahle pozice mohla sedět. Navíc věřím, že jsem si k sobě vybral správné lidi, kteří mi pomůžou, rád bych jmenoval třeba Güntera Bittengela (bývalý hráč pražské Dukly a reprezentace, pozn. red.). Řekl jsem to už na té valné hromadě: Beru to tak, že já jsem trenér, výkonný výbor je můj realizační tým a kluby jsou hráči. A všichni chceme postavit fungující úspěšné mužstvo. Takový mám plán.

 

Jako hráč jste sice často nosil kapitánskou pásku, ale jako funkcionář budete mít přece jen o dost větší odpovědnost.

To máte pravdu, ale těším se na to. Chci, aby kluby samy navrhovaly, co budeme dělat. Chci se s nimi potkávat.

 

Povedete jednu okresní sekci, což je součást kraje, dál ovládaného Berbrovým nejbližším spolupracovníkem, bývalým rozhodčím Miroslavem Libou. A na okresní úrovni zůstala ve vašem týmu manželka bývalého předsedy Roberta Plocha… Nezačínáte zkrátka na zelené louce.

Chci přesekat nezdravé vazby, na druhou stranu tady nebyly žádné významné stížnosti na běžné fungování okresního svazu. S panem Plochem jsme se domluvili na rozumném předání agendy a případné pomoci. Respektuju i paní Plochovou, která byla znovu řádně zvolena a vykonala spoustu užitečné práce jako sportovní sekretářka, o té práci ví nejvíc. Mám svoje principy a zásady, ale nemám problém s dialogem.

 

Jste ale i součástí takzvané f-evoluce, což je hnutí za obrodu fotbalu, mezi jehož tváře patří například i Vladimír Šmicer či Jan Koller. Nadneseně řečeno, jde o jakousi sametovou fotbalovou revoluci.

Komunisti tu byli padesát let, Berbr asi třicet, takže jsme do toho zajeli trochu dřív... Chci pomoci fotbalu na okrese, ne se tlačit někam do vyšších pater. Když jsem ještě hrál, taky jsem si musel projít nejdříve nižšími soutěžemi, než jsem se dostal do první ligy. S principy fotbalové evoluce souhlasím, budeme jistě některé věci společně probírat. Ale hlavně musím něco změnit přímo tady na okrese, s kluby, které tu jsou. Pak se uvidí.

 

Jak jste prožíval situaci ve fotbale poté, co jste před pěti lety opustil jako hráč vrcholovou scénu?

Tehdy jako hráč jsem to vnímal víc přes emoce, byl jsem toho součástí. Tu křivdu jsem cítil silněji, teď mám větší nadhled. Ale o to víc se taky divím, co je vůbec možné. Jsem rád, že můžu každý týden chodit do televize komentovat fotbal jako expert. Česká liga mě baví, jsou v ní inspirativní osobnosti, jako je Jindřich Trpišovský nebo Martin Svědík (trenér Slavie, respektive Slovácka, pozn. red.).

 

Chtěl jste někdy fotbal úplně opustit?

To ne. Když jsem skončil jako hráč, trochu se mi i ulevilo. Tehdy mě také spousta lidí včetně rodiny odrazovala od veřejných vystoupení, že si tím prý ublížím. Takže nezastírám, že teď přichází určité zadostiučinění. Lidi se na mě obrátili s důvěrou, že můžu pomoct se změnami.

 

 

Nevoli se stávajícími pořádky jste vyjadřoval jak do médií, tak na Facebooku. Byl to jeden z důvodů rychlých konců vašich posledních dvou angažmá v Liberci a Olomouci?

Tenkrát po zápase Liberce s Příbramí měla moje iniciativa na sociálních sítích docela ohlas. I když mi to v klubu nikdo neřekl přímo a nahlas, leccos jsem pochopil z různých náznaků. V Olomouci šlo o něco jiného, tam jsem vyjádřil nesouhlas s fungováním kabiny. Když se mi něco nelíbí, řeknu to.

 

Za vrchol kariéry asi můžete považovat patnáct reprezentačních zápasů, debutoval jste v roce 2008 ve Wembley proti Anglii.

Nastupoval jsem v 75. minutě a tři minuty nato šel dolů David Beckham. Asi se mě bál… (směje se) Přimotal jsem se ale bohužel k vyrovnávacímu gólu Angličanů, odráželo se to tam ode mě ve skrumáži před bránou, což mi nikdo neodpáře.

 

Ve fotbalovém prostředí platí, že inteligentní hráč to má v kabině poněkud složitější. Cítil jste to?

Určitě. Když jste v něčem jinačí a dáte to najevo, koukají na vás jako na vyvrhele. Pořádky jsou dané, v klubech i ve svazu se na důležitých místech točí stejní lidé. Proto jsem rád, že se do vedení klubů zapojili třeba Zdeněk Grygera nebo Marek Jankulovski (na manažerských pozicích ve Fastavu Zlín, resp. Baníku Ostrava, pozn. red.), kteří něco dokázali, mají fotbalu co dát, a proto by ho měli dělat. Ne funkcionáři, kteří se chtějí obohatit.

 

Strávil jste tři sezony v Turecku, což je hodně specifické a divoké prostředí, které není snadné psychicky zvládnout (český hráč František Rajtoral tam dokonce spáchal sebevraždu, pozn. aut.). Jak na to vzpomínáte?

Sice jsem se částečně naučil řeč, ale stejně jsem nerozuměl některým souvislostem. Naštěstí rád poznávám nové věci a tohle byla velká zkušenost, nestěžuju si. V Ankaragücü přišla rychlá změna šéfa a klub skončil v krachu. V Sivassporu, což je malé město na východě země, pak všechno klapalo. Peníze chodily včas, servis byl perfektní, skoro nám čistili kopačky. Všechno je to hodně o penězích, co si můžete dovolit.

 

Během kariéry jste mohl slušně zabezpečit svoji rodinu. Jak těžké je neprohospodařit tuhle hřivnu po skončení kariéry?

To je u fotbalistů velké téma. Jedna věc je ty peníze vydělat a druhá neprošustrovat. Investoval jsem do bytů a taky máme s dalšími parťáky výčep U Rarášků v Mikulandské ulici. Větší problém jsem měl s každodenním režimem. Dřív jsem měl všechno nalajnovaný a to najednou skončilo. Na Motorletu jsem trénoval až odpoledne, když přišli ostatní kluci z práce nebo ze školy. Měl jsem dost práce, ale pořád mi něco chybělo. Plno kluků takhle spadne do hazardu, má problémy s alkoholem, těch strašáků na bývalé sportovce čeká spousta.

 

Který dostal vás?

Když vloni přišel covid a nebylo co dělat, hledal jsem nějaký únik. Ne, že bych pil denně, ale občas jsem ztratil záklopku. A začal si uvědomovat, že už to může být nebezpečné. Řekl jsem si dost. A zjistil, že bez alkoholu vypadá pohled na svět úplně jinak. Pravdivěji.

 

 

Co vám při cestě k abstinenci pomohlo?

Seznámil jsem se s Petrem Míkou, bývalým hokejistou, který hrál NHL za New York Islanders. Dostal jsem se k němu přes jeho manželku, která dělá kadeřnici v Dolních Měcholupech, kde bydlím. Ukázalo se, že prožil něco podobného co já. A nabídl mi práci v realitní kanceláři, kterou vlastní s advokátem Davidem Pavlem. Myslím, že mám k realitám blízko. Celý život jsem se stěhoval za fotbalem, v dětství jsme bydleli na Malé Straně, pradědeček měl nemovitosti ve Vršovicích. Tak se teď starám o luxusní nemovitosti a development. Jsem tam krátce, teprve se učím, ale jak jsem říkal: rád komunikuju s lidmi a chytlo mě to.

 

Vstoupil jste do realitního byznysu i finančně?

To ještě ne, všechno má svůj čas. Teď jsem nadšený, že tady můžu pracovat, je to opravdu exkluzivní realitka. Sháním dobré investiční příležitosti, ať už pozemky, nebo byty. Mám hodně kontaktů, a tak oslovuji lidi, kteří chtějí investovat do něčeho, co neztratí hodnotu a ještě jim to vydělá. Kromě toho jsem začal studovat mentální koučink, lidská psychika se zaměřením na sportovce mě hodně zajímá.

 

Stíháte k tomu i trénovat mládež v Motorletu?

Ta bude muset trošku počkat, ale neopouštím ji. Mám druhou nejvyšší třídu UEFA - licenci A. Jak to jen půjde, chci se dostat k profilicenci, nevzdávám se snu trénovat jednou ligový mančaft.

 

Objevil jste se v menší roli i v satirickém seriálu Vyšehrad. Jak hodnotili tenhle filmový počin vaši fotbaloví kamarádi?

Vyšehrad je odrazem prostředí, stejně jako hokejová Lajna. Kamarádím s jejím producentem Danem Strejcem, který mi nedávno, když jednomu hráči z Vítkovic vypadl při ligovém zápase na led mobil, poslal esemesku: To se píše samo… Vyšehrad byl místy už možná za hranou, ale já jsem to bral jako srandu. Když jsem se tam opřel do pana Pelty, který tehdy ještě dělal předsedu svazu, nebylo v tom nic osobního. Zpátky to nevezmu, stojím si za tím.

 

Zato seriál Okresní přebor je bez výhrad, že?

Ten je úplně dokonalý. Mistrovská práce, sám život.

 

Váš bratr Matěj působí jako kondiční trenér v druholigovém Hradci Králové, druhý sourozenec Martin byl mistrem světa juniorů na deblkánoi a hrál ragbyovou ligu za Slavii. Jak jste dokázali vyniknout v tak odlišných sportech?

Táta hrával ragby. Prostřední Martin začínal s ragby, ale vždycky si dělal rád věci po svým, proto si pak vybral kanoistiku. Tam se našel, ale je to obrovská dřina. A pak se vrátil, pořád dělá hrajícího trenéra v Petrovicích. Je akční, jde do všeho hlavou. Ten sport má úžasnou atmosféru, sám se na něj taky chodím dívat. Líbí se mi jeho duch. Chlapi se rvou, pak si podají ruce a sednou spolu na pivo. Právě tohle bych chtěl vrátit českému fotbalu. Ne aby na sebe lidi řvali, kdo koho podplatil, a nenáviděli se.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama