Trénink mám čtyřiadvacet hodin denně. Na všem záleží, říká nejlepší lezec Adam Ondra

Jak mu covid-19 změnil život? Proč nakonec přivítal odložení olympijské premiéry v Tokiu? A kdy se konečně vydá do velkých hor? O tom všem hovořil na Belvederu, pod přírodní lezeckou stěnou nad Lago di Garda, ve svém druhém „lezeckém“ domově, kam jezdí od tří let. A kde ho lidé obdivují a zastavují na ulici, skoro jako Cristiana Ronalda v Turíně.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nedávno jste po dlouhé době okusil starý známý pocit – závod, vítězství, pět tisíc diváků a ovace vestoje. Svět se vrací do normálu, nebo zůstává divný?

Spíš divný, protože další závody světového poháru už plánované nejsou. Do určité míry mi přijde svět normální už déle, i když plno věcí vypadá jinak než dřív.

 

Přinesl vám triumf ve francouzském Brianconu dávku optimismu?

Ale ano, potvrdil jsem si, že disciplína, která mi šla vždycky, lezení na obtížnost, mi jde stále, popřípadě možná ještě líp. Ale olympiádu tvoří tři disciplíny společně: obtížnost, bouldering a rychlost. Ve chvíli, kdy jsem akceptoval, že se hry o rok posouvají, jsem byl rád, že se na ně můžu správně připravit. Zlepšovat se v lezení na rychlost a nezhoršovat se v obtížnosti, případně i v ní se trošičku vylepšit.

 

Změnil se vám v období, kdy se svět zastavil, život?

Některé měsíce byly volnější a mohl jsem se opravdu věnovat tréninku. Měl jsem na něj dlouhý souvislý čas jako snad nikdy. Našel jsem už někdy v dubnu systém, jak se dá připravovat na všechny tři disciplíny. Pořádně trénovat je nejlepší doma, kde děláte, co máte, odpočíváte, jak potřebujete, a nic vás neruší. Pro mě to znamená přímo doma, protože mám velmi kvalitní stěnu, čtyřapůlmetrovou boulderovku. To byl vždycky můj sen, ten se mi splnil a v téhle době se mi to velmi hodilo.

 

Pocítil jste někdy strach při pohledu na komplexní změnu života vinou podivné nemoci?

Měl jsem strach, minimálně ten racionální, protože jsem nechtěl do karantény. Že bych nemohl trénovat, i když v mém případě by to asi tak hrozné nebylo. Na začátku pro mě bylo hlavní otázkou, jestli bude olympiáda, tím jsem se lišil od zbytku populace. Před dvěma lety, kdy jsem se věnoval jen skalám, by se kromě možnosti cestování pro mě nic neměnilo. Teď jsem ale psychicky nastavený na závody.

 

A když bylo jasné, že letos olympiáda nebude?

Já jsem to brzy vzal jako výhodu, vyrovnal se s tím. Pochopil jsem, že mi i delší trénink rychlosti pomůže se slabšími stránkami v ostatních disciplínách. V boulderingu jsem udělal velký pokrok, ale nemůžu si to ověřit na závodech. Sice si zajedu někam na stěny, ale chybí mi srovnání hlavně s nejlepšími Japonci. Vnímám to tak, že v té olympijské trojkombinaci bude nakonec rozhodující bouldering.

 

Jak tedy vypadá vaše příprava?

Nechci všechno prozrazovat. Je tam určitě víc suchého tréninku – síla, koordinace na ruce i nohy, posilování slabších specifických svalů. To jsem dříve nedělal, byl jsem přesvědčený o tom, že lezení se trénuje hlavně lezením. Což si myslím stále, ale uznávám, že určité speciální cviky tomu mohou být hodně nápomocny.

 

 

Můžete být konkrétnější?

Cvičím doma nebo na Kotelně, mojí druhé domácí stěně. Součástí je třeba jóga nidra a spousta kompenzačních cvičení. Radím se s více fyzioterapeuty, nemůžu říct, že bych jednoho vídal den co den. Za přípravu nepovažuji těch čtyři pět hodin denně, co trénuju, ale v podstatě celých čtyřiadvacet hodin. Na všem záleží. Většina lidí nemá problém dodržet ten trénink, ale to všechno ostatní, přičemž ani nemůžete říct, co z toho je nejdůležitější.

 

Prý uděláte přítah i na malíčku?

Na smyčce bych se asi přitáhl. Malíček si dáš do smyčky, takže to máš na celý článek, a tím se přitáhnu. O tom to není. Jedná se o typ síly, kterou v lezení ani nevyužiješ.

 

S čím se tedy nejvíc natrápíte?

Odtrénovat a dodržovat jídelní režim, s tím problém nemám. Asi za nejobtížnější považuju psychicky se nastavit tak, že všechna fyzioterapeutická cvičení jsou stejně důležitá jako ten „opravdový“ trénink, a najít si na ně správný čas.

 

Chodíte i běhat? Nebo na kolo?

Ne. Ne, že by mě to nebavilo. Ale i lehký výběh by mi sebral energii. Buď trénuju, nebo odpočívám. V obvyklém plánu mám až pět fází denně.

 

 

Přesný scénář přípravy si skládáte sám, anebo necháváte hlavního kouče vystavět strukturu, abyste odlehčil hlavě s pochybnostmi o správnosti výběru?

Mám nového českého trenéra Petra Klofáče. Určitě mu do toho hodně mluvím, ale plán napíše on. A já ho s největší pravděpodobností odsouhlasím. S velkou části tréninku bych si sám nevěděl rady. Třeba suchá cvičení. Já sám jsem jenom tréninkem rychlosti dosáhl určité úrovně a dál už to nešlo. Musel začít další suchý trénink a já vidím, že to má efekt a výsledky. Milerád tuhle část nechám na trenérovi.

 

Jak sledujete soupeře – sdělíte si něco navzájem, anebo přísně tajíte detaily přípravy?

Většina z nás leze na skalách, a když se potkáme, bavíme se o tom: kdes byl, jaks to lezl… To je hlavní téma. Jak trénujeme, to si neříkáme. Jsem přesvědčený o tom, že hodně lidí je konzervativních, nevymýšlí nic nového. Ale nelžeme si a hlavně mezi námi závodníky vládne přátelská atmosféra. Jsme kompetitivní, a taky nemáme problém to uznat. Ano, jsem takový i já, chci vyhrávat. Ale přijde mi, že na skalách se víc lidí tváří, jako že nic, ale uvnitř to mají, což považuji za nejhorší kombinaci.

 

Většinu nových, volnomyšlenkářských sportů dostihlo zařazení na olympiádu. Sice jim to přineslo vyšší popularitu a peníze, ale zase většinou rozbilo komunitu a vztahy. Hrozí to podle vás i sportovnímu lezení?

Já jsem pozitivní, světy skal a závodů jsou docela oddělené. Osobně mám největší obavu o rychlostní disciplínu z pohledu dopingu. Tam to funguje. Jinde potřebujete tolik techniky, že už doping tolik nepomůže. Mainstreamové značky už také do určité míry pronikly do lezení a zatím se nic neotočilo. Olympiáda ale zůstává nebezpečím, že lezení změní. To už je vidět při daleko větší zodpovědnosti trenérů a týmů. Třeba když mohou dát protest, zkusí to. Protože jinak by je doma sežrali. Před pěti lety se to nedělo. Lezení na skalách je hlavně životní styl a trošku sport. Naše lezení je sport a tečka.

 

Staří matadoři jako Reinhold Messner se o sportovním lezení občas vyjadřovali dost pochybovačně.

Vím, že jeho názory na sportovní lezení se dost vyvíjely. I on se před třiceti lety závodů zúčastnil a pak tvrdil, že zničí duši lezení. Teď kriticky hodnotí kombinaci a lezení na rychlost. V jeho očích znamená lezení v horách nejvíc. A i když mě uznává, asi pro něj ještě nejsem ten úplně správný lezec. Ty hory mi chybí. Ano, já jsem skálolezec, ne alpinista. Já ho obdivuju, má za sebou neskutečné výkony, v šedesátých letech to byly i ty skálolezecké. A nechci porovnávat, jestli byl lepší on, nebo Kukuczka. Velmi si ho vážím i pro jeho další aktivity, například osvětu. Horolezectví mu za mnohé vděčí.

 

Messner posunul lezce i do byznysu. Postihla vás koronakrize ekonomicky? Mimo jiné s vámi pracuje tým sedmi lidí na plný úvazek.

Nechávám to hodně na manažerovi Pavlu Blažkovi, ale mám přehled. Moji sponzoři byli zasaženi, ale zachovali nám přízeň. Navíc mám podporu díky státním financím, čtvrtý rok jsem členem Olympu, centra sportu ministerstva vnitra.

 

Jak velký máte roční rozpočet?

To bych asi nechtěl říkat, ale rozhodně si nemůžu stěžovat. Možná, že si lidi myslí, že díky zařazení na olympiádu se lezením uživí na národní úrovni víc lidí. Jenže naopak čím větším se stane sportem, tím méně budou lidi zajímat ti ostatní, nejen vítězové. Ano, vítězové asi víc vydělají.

 

Kolik lidí se odhadem může uživit lezením?

To je těžké říct, záleží, jaké máš životní priority. Jestli ti stačí pár korun na bydlení a cestování, tak žijí po celém světě stovky lidí. A u nás? Naplno jsem to jenom já. I nejlepší japonští lezci ze světového poháru jsou profíci jen čtyři, ostatní si přivydělávají.

 

Měl jste v době uzávěr víc času i sám na své soukromí, nebo čas takhle nedělíte?

Bylo příjemné strávit víc času doma a s přítelkyní. Přečetl jsem víc horolezecké literatury. Ale pak mě mrzelo, že nemůžu nikam jet… I když v případě Patagonie a jejich stokilometrových větrů se dá ocenit teplo domova.

 

Věnujete se důkladně i přípravě správné stravy. Jak to vypadá?

Jsem na to zvyklý. Ani v hotelích nesnídám, raději si jdu uvařit do auta na celý den do zásoby, nebo si vozím elektrickou indukční desku. Základ tvoří reálná strava, celozrnné obiloviny, hodně zeleniny, oříšků a proteinů v různé podobě, hlavně v pravidelných dávkách. Snídaně vždycky teplá, většinou naslano. Oběd bývá podobný: špalda, rýže, quinoa, vločky, zelenina, zdroj bílkovin, nějak to ochutit. Večeře jen vařená zelenina a bílkoviny, buď tofu, nebo maso. U mě doma se celý den vaří, zelenina a maso, popíjím vývary. Inspiruje mě čínská kuchyně, velmi podrobně spolupracuji s dietologem Pavlem Soukupem z Hradce Králové.

 

Nikdy nezhřešíte v tomto směru?

Snad jen že toho někdy sním moc. Hlídám si váhu, ale vím, že pro mě není zdravé být v té soutěžní příliš dlouho. V tréninku mívám o dvě kila víc než na závodech. To ale souvisí i se zátěží. V ní moje tělo natáhne víc vody, když povolím, upustí ji. Mám i další triky. Alkohol? Ten si dám málokdy, i jedna sklenička má velký vliv na regeneraci a kvalitu spánku. Mohl bych si dát třeba deci piva nebo vína, nejpozději někdy v poledne při dni odpočinku. Obvykle jedu systémem tři dny trénink, den volno.

 

Covid nekončí, covid trvá. Změní do budoucna náš způsob života?

Do naší západní společnosti přišlo příliš strachu. Hodnota lidského života je nesmírně vysoká, to ano, možná ale až moc i za cenu snížení kvality života tisíců dalších. Myslím, že roušky s námi zůstanou. Že brzy bude na umělé stěně povinná helma. A řada dalších věcí, dnes ještě normálních, se časem stane v myšlení lidí neodůvodnitelným rizikem. My se snažíme dělat lezení bezpečné, ale objektivně nebezpečné někdy zkrátka je. Podobně to platí i v jiných oblastech.

 

Jak vypadá teď nejbližší budoucnost lezecké závodní scény?

Mistrovství Evropy má být na podzim v Moskvě, ale moc tomu nevěřím. A možná ani na něj nepojedu, protože tam nebude plná konkurence. Jak to bude za rok, nikdo neví. Mě zajímá jen olympiáda. A to dost. I kdyby do ní žádný jiný závod nebyl, mně to tolik nevadí. Připravím se na ni. A jaká bude, jestli bez diváků a v tichu, to mi je skoro jedno. Sama důležitost té události tohle vytěsní. Samozřejmě, když lidi tleskají vestoje, užíváme si to lépe. Chci ale hlavně závodit a diváky řeším, až když slavím.

 

Ať v Tokiu – pokud olympiáda bude – oslavíte cokoliv, co přijde dál? Další olympiáda, další boje o vítězství, anebo už ty velké hory?

Možná si pak dám třeba rok jen na skalách, pak se připravím na další olympijský turnus a potom asi pověsím závodní lezení na hřebík. Na malých skalkách lézt nepřestanu, ale do hor bych taky chtěl. Jednou dvakrát ročně na expedici.

 

Kam?

Největší sen je Grónsko.

 

Právě Messner měl před sebou dobyvatelské cíle a prvovýstupy, jenže dnes už skoro všude někdo byl, často i víckrát. K čemu byste směřoval své ambice vy?

Ano, cíle dnes nejsou tak jasné. Něco vím jistě: osmitisícovky anebo výpravy typu Máry Holečka mě nelákají. To je až moc drsný alpinismus. Rychlostní přelezy, jaké dělal Kilian Jornet, taky ne. Chci si najít hezkou skalní stěnu v horských podmínkách i se sněhem a ledem, ale gros lezení aby zůstalo ve skále. V Karákóramu se dají takové najít, i v Patagonii, nebo i kilometrové stěny v Grónsku.

 

Určujete také stupnici lezecké obtížnosti. Kam se může ještě posunout?

Ve sportovním lezení krátkých cest na skalách se dá ještě posouvat. Půjde to už jistě pomaleji, ale příštích dvacet let se ještě něco najde. Může to jít dál i po menších kouscích. I já se v tomto směru mohu ještě zlepšovat, pokud se budu věnovat specifičtějšímu tréninku. Přímo na Flatangeru v Norsku, kde jsem vylezl nejtěžší věci, mám ještě něco vyhlédnutého. Ale to je jen jedna kategorie lezení, které se věnuji.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama