Nelze si myslet, že člověk může mít všechno

Za pár dní mu bude čtyřicet, což je u dirigenta ještě dost útlý věk. On už ale stačil „dobýt“ takřka všechny mety, po nichž většina dirigentů touží: řídil nejlepší orchestry světa v těch nejprestižnějších koncertních síních a operních domech. Pro příštích čtyřicet let má Jakub Hrůša poměrně jasno: přeje si hlavně, aby se dokázal vracet. Protože přijít a ohromit je jedna věc. Ale přijít podruhé a dokázat, že člověk může být ještě lepší, je mnohem složitější.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Začněme novinkou. Na začátku července jste oznámil, že od příští sezony začnete působit jako hlavní hostující dirigent v Říme, u legendárního orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Co vlastně znamená být hlavní hostující dirigent? 

Jde o potvrzení toho, že se nám dobře spolupracuje. Není to stejné, jako když je člověk šéfdirigentem nebo hudebním ředitelem, což já jsem v Bamberku. Jde ale o to zpravidelnit spolupráci, která je oboustranně krásná, plodná a smysluplná. S římským orchestrem jsme se dohodli, že se budeme setkávat přibližně třikrát do roka, na tři koncertní projekty. Možná spolu i něco nahrajeme nebo vyrazíme na turné. A ten titul to říká do světa.

 

Už jste zmínil, že jste šéfdirigentem bamberských symfoniků. K tomu jste hlavní hostující dirigent České filharmonie, s rodinou žijete v Londýně. Jak se to všechno dá stíhat? Jen pro představu, kolik je to – samozřejmě v normálních, necovidových časech – cestování? 

Mému rozvrhu jednoznačně dominuje Bamberk, kde trávím nejvíc pracovního času v roce, nějakých patnáct týdnů v sezoně. Srdcovou záležitostí je samozřejmě Česká filharmonie, to má spoustu důvodů. A teď Řím. Když se ptáte na to cestování... Prakticky každý týden jsem někde jinde. V pandemii spíš po Evropě, ale jinak i v Americe nebo v Japonsku. Mám několik pravidel, která se snažím dodržovat. Zaprvé, jednou za dva až tři měsíce se snažím mít týden volno, abych mohl být s rodinou. Zadruhé, každý druhý víkend bych chtěl být doma. V zimě pak míváme dva týdny na lyžování a v létě chci mít volný celý srpen. Ne vždycky se to stoprocentně daří, ale jsou to pro mě zásadní věci.

 

Ještě se vrátím ke spolupráci s římským orchestrem. Jak se vlastně zrodila?

O mně je slyšet asi od roku 2004, kdy jsem absolvoval HAMU. To máme dneska nějakých sedmnáct let, kdy se pohybuji v hudebním světě orchestrů a operních domů. A jsem v neuvěřitelné pozici, o které se mi nikdy nesnilo: vědí o mně úplně všichni. Impulz ke spolupráci vzešel od římského orchestru, dali mi najevo, že by se se mnou chtěli vídat pravidelně. A protože mi mezitím doběhl kontrakt v Londýně, uvolnily se mi částečně ruce a dohodli jsme se. Navíc jsem dost okouzlený Římem a představa, že tam budu jezdit třikrát do roka na týden, mě nesmírně přitahovala. To město je velkou inspirací.

 

Ptám se i proto, že jste mluvil o odzbrojující energii italského orchestru. O nadšení, entuziasmu a emocích, s nimiž muzikanti jdou do každého projektu. Jak se to konkrétně projevuje? 

Víte, já si to teď trochu hýčkám, že tam s nimi budu, protože to je svým způsobem protilátka proti způsobům německým. Ty mám taky hrozně rád, ale pravda je, že Němci jsou občas pohlceni disciplínou a regulemi. Italové jsou bezprostřednější a už úplně první návštěva (v roce 2016 – pozn. red.) byla extrémně srdečná. Kus úspěchu dlužím pochopitelně Bedřichu Smetanovi – dělal jsem s nimi Mou Vlast a oni se mnou tu skladbu objevili. Uvědomili si, jaká je to bomba, a dávali to nepokrytě najevo. Bylo to vskutku odzbrojující. Emoce se projevovaly už na zkouškách, muzikanti různě vykřikovali nadšením a podobně. To v Německu vůbec nepřichází v úvahu.

 

Říkáte, že Němci jsou méně emotivní, disciplinovaní. Co ostatní? Češi? Japonci? 

Jen k těm Němcům… Nechci, aby to vyznělo tak, že na ně žehrám. Pravda je, že některé německé orchestry tu národní náturu dokážou projevovat nepříjemně a není tam pak dobrá atmosféra. Ale v Bamberku je naopak atmosféra úplně fantastická. A já mám tu jejich disciplínu, loajalitu a spolehlivost hrozně rád. Jsou skvělí parťáci, které bych nevyměnil. Je pravda, že občas i já sám ocením trošku větší spontaneitu. Teď nemluvím o hudbě, ale o chování. To třeba v České filharmonii mám. Takovou tu živočišnou energii, která není cezená přes mozek. U Němců mám někdy pocit, že ji musím odblokovávat.

 

 

A co ti Japonci?

Tam pracuji hrozně rád, ale vždycky říkám, že Japonsko je pro mě ideální země na hostování. Na jeden dva týdny, kdy si člověk vychutnává, jak všechno dokonale funguje. Především připravenost, úplná oddanost věci, vášeň pro hudbu. V Japonsku je také extrémně velká platforma fanoušků, kteří to do morku kostí prožívají, sbírají nahrávky, jsou na každém koncertě a po něm čekají třeba půl hodiny na autogram. Orchestry samotné si nedovolí cokoliv odfláknout.

 

Co japonské publikum?

To je samozřejmě trochu rezervovanější, alespoň tedy v tom smyslu, že nekřičí na celé kolo své emoce jako třeba Italové nebo Španělé. Japonci jsou nadšení jiným způsobem. V podstatě jen v Japonsku a možná ještě ve Vídni se mi stává, že publikum mnohokrát vyvolává umělce zpátky na pódium. Dokonce se mi v Japonsku už mockrát stalo, že jsem byl v šatně, málem už převlečený, a lidi pořád tleskali a já se vracel na pódium.

 

Je vám to příjemné?

Samozřejmě, ale nejde o to, že bych si v tom egoisticky liboval. Především mě těší, že do toho lidi investují svůj čas. Že si neřeknou „Je po koncertě, tak jdeme“. Takoví jsou, mimochodem, Američané, hlavně v New Yorku. Ti zatleskají jednou a jdou pryč, protože čas jsou peníze. Neinvestují víc, než je nutno.

 

Co dál

Slavíte čtyřicetiny. Cítíte to jako nějaký milník?

Trošku jo. A není to nijak zvlášť příjemné. Když mi bylo třicet, bylo to daleko lepší (smích). Ale vážně, trochu mě děsí, že ve čtyřiceti má člověk půlku života za sebou, a to ještě pokud bude mít štěstí. Když to vztáhnu na práci, někdy mám pocit, že nastal čas zabrzdit a užívat si méně věcí do hloubky. Nedělat všechno možné a koncentrovat se na to, co je důležité. Ale druhý den se vzbudím a ty pocity jsou úplně opačné. Že ještě musím stihnout tohle a tohle a tohle… Nemá to žádný rozumový základ.

 

 

Máte osmiletou dceru a pětiletého syna. Jak prožíváte čtyřicítku v souvislosti s rodinou?

Myslím, že to asi napadne každého: že jsem pořád pryč a že bych raději trávil velké kvantum času s nimi. Teď během covidu odpadly cesty za oceán, na což jsem si tedy vůbec nestěžoval, protože já jsem mnohem víc Evropan než cokoliv jiného. Byl jsem hrozně rád, že jsem byl najednou víc s dětmi. A když to vztáhnu k té čtyřicítce… Říkám si, že už bych měl být schopen si svůj program uspořádat přesně tak, jak bych si představoval. Jenže ono to ve výsledku nejde. Nelze si myslet, že člověk může mít všechno. Neznám nikoho, kdo by řekl, že se mu povedlo uspořádat si čas přesně podle jeho představ. Celkově mám ale pocit, a ten bych rád sdělil, že mám v životě obrovské štěstí. Mám práci, o které jsem vždycky snil, která mě nesmírně baví a která mě i dobře živí a přináší úspěch a radost lidem kolem. Takže si opravdu nemám na co stěžovat.

 

Říkáte, že jste o dirigentství vždycky snil, ale zároveň jste po základní škole nešel rovnou na konzervatoř, jak to bývá obvyklé, ale na všeobecné gymnázium. Proč?

No, já už se v tom zpětně nejsem schopný úplně zorientovat. Nepocházím z hudební rodiny, oba moji rodiče mají před jménem „ing.“, tatínek navíc „arch.“. Na druhou stranu jsme doma vždycky měli extrémní vztah k umění, ke kultuře. Všichni chodili na koncerty, do opery, měli doma gramofonové desky s hudbou a tak dál. A nikdo v celé rodině nikdy neříkal: „Dělej něco pořádnýho, hlavně ne to umění, tím se neuživíš.“ Naopak jsem měl pocit, že když budu dělat něco s kumštem, svou rodinu nejvíc potěším. Když jsem šel na gympl, nebylo to tak, že bych nechtěl mít s hudbou nic společného. Od dětství jsem hrál na klavír a na zobcovou flétnu, později na trombon. Hudba byla extrémní součástí mého života. Ale asi jsem to rozhodnutí ještě nebyl schopen udělat na beton. A protože mi škola šla, nastoupil jsem na gympl s tím, že se uvidí. No a v sedmnácti jsem se dostal na HAMU.

 

Kdy jste si uvědomil, jak obrovský máte talent?

Nejsem přítelem falešné skromnosti, takže ano, určitý talent mám. Na druhou stranu ale musím říct, že neustále, celý svůj život, potkávám lidi, kteří mají talent ještě daleko větší. A svým způsobem mi připadá jako tortura sledovat někoho takového, když se mu v té míře nedaří. Třeba lidi, kteří hrají virtuózně na nějaký nástroj, a přitom nemají úspěch, který by tomu odpovídal. Talentů je strašné množství, je bezpočet kategorií, v nichž můžete excelovat. Já myslím, že můj talent je specificky ten dirigentský. Třeba talent skladatelský nebo virtuózní, ten nemám. A tohle všechno jsem si, myslím, uvědomil docela brzy. Když jsem poprvé přišel k orchestru, bylo mi patnáct a už tehdy jsem měl pocit, že jsem ve svém živlu.

 

Prohlubovat, zkrášlovat​​​​​​​

Vzhledem k té čtyřicítce musí takováhle otázka padnout: Čeho byste ještě chtěl v kariéře dosáhnout?

To je složitá otázka. Všechny ty mety, o kterých si každý dirigent představuje, že jsou nejvýznamnější, už mám v životě jako trvalou hodnotu. Ať jsou to berlínští či vídeňští filharmonici, opera v Covent Garden nebo ve Vídni nebo zahájení Pražského jara, to všechno se mi splnilo, zahájení Pražského jara dokonce dvakrát. Zároveň to ale není tak, že by mě to přestalo zajímat. Jsem typ člověka, který má tendence se vracet k příjemným věcem než pořád objevovat nové. Takže moje největší přání je se pořád, pokud to bude možné, vracet k těm nejkrásnějším spolupracím a pokusit se dokázat, že se dají dál prohlubovat. Jedna věc je přijít a ohromit. Přijít podruhé je mnohem těžší.

 

Když už jsme u návratů, na podzim vystoupíte na festivalu Dvořákova Praha, což bude mimochodem pro české publikum od nynějška první příležitost, jak vás vidět a slyšet doma. Přijedete se svými bamberskými symfoniky. Co budete hrát?

Odehrajeme dva koncerty. Oba kombinují české a německy mluvící autory podobné doby. Namátkou zahrajeme Slovanské tance, Mahlerovo Adagietto, Straussovy písně s Kateřinou Kněžíkovou jako sólistkou, s Janem Mráčkem pak Korngoldův houslový koncert. A pak tam mám dvě skladby za sebe, trochu jako objev a službu méně známé kráse a kvalitě: předehru Lady Godiva od Vítězslava Nováka a Čtvrtou symfonii od Josefa Bohuslava Foerstera.

 

Hrajete na Dvořákově Praze rád?

Jasně že jo! Ten festival má úžasný glanc. Daří se jim zvát opravdu prestižní umělce. Já na Dvořákově Praze zatím vždy vystupoval s Českou filharmonií. A bodejť bych tam nehrál rád, vždyť některé ty programy, které jsem tam měl možnost provádět, byly úplně exkluzivní. Dělali jsme kompletní Svatou Ludmilu, Svatební košili, kompletní provedení Dvořákových symfonických básní na motivy Karla Jaromíra Erbena, dvě symfonie Josefa Suka a tak dál. A myslím, že letos to všechno do sebe zapadne: přijedu jako český dirigent s německým orchestrem, jehož kořeny jsou ale právě v Praze, protože Bamberští symfonikové, to je původně Německá filharmonie v Praze, která se po odsunu Němců přesunula do Bamberku. Teď se jen modleme, aby to zase nepřekazil covid.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama