Nelze si myslet, že člověk může mít všechno

Začněme novinkou. Na začátku července jste oznámil, že od příští sezony začnete působit jako hlavní hostující dirigent v Říme, u legendárního orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Co vlastně znamená být hlavní hostující dirigent?

Jde o potvrzení toho, že se nám dobře spolupracuje. Není to stejné, jako když je člověk šéfdirigentem nebo hudebním ředitelem, což já jsem v Bamberku. Jde ale o to zpravidelnit spolupráci, která je oboustranně krásná, plodná a smysluplná. S římským orchestrem jsme se dohodli, že se budeme setkávat přibližně třikrát do roka, na tři koncertní projekty. Možná spolu i něco nahrajeme nebo vyrazíme na turné. A ten titul to říká do světa.

Už jste zmínil, že jste šéfdirigentem bamberských symfoniků. K tomu jste hlavní hostující dirigent České filharmonie, s rodinou žijete v Londýně. Jak se to všechno dá stíhat? Jen pro představu, kolik je to – samozřejmě v normálních, necovidových časech – cestování?

Mému rozvrhu jednoznačně dominuje Bamberk, kde trávím nejvíc pracovního času v roce, nějakých patnáct týdnů v sezoně. Srdcovou záležitostí je samozřejmě Česká filharmonie, to má spoustu důvodů. A teď Řím. Když se ptáte na to cestování… Prakticky každý týden jsem někde jinde. V pandemii spíš po Evropě, ale jinak i v Americe nebo v Japonsku. Mám několik pravidel, která se snažím dodržovat. Zaprvé, jednou za dva až tři měsíce se snažím mít týden volno, abych mohl být s rodinou. Zadruhé, každý druhý víkend bych chtěl být doma. V zimě pak míváme dva týdny na lyžování a v létě chci mít volný celý srpen. Ne vždycky se to stoprocentně daří, ale jsou to pro mě zásadní věci.

Ještě se vrátím ke spolupráci s římským orchestrem. Jak se vlastně zrodila?

O mně je slyšet asi od roku 2004, kdy jsem absolvoval HAMU. To máme dneska nějakých sedmnáct let, kdy se pohybuji v hudebním světě orchestrů a operních domů. A jsem v neuvěřitelné pozici, o které se mi nikdy nesnilo: vědí o mně úplně všichni. Impulz ke spolupráci vzešel od římského orchestru, dali mi najevo, že by se se mnou chtěli vídat pravidelně. A protože mi mezitím doběhl kontrakt v Londýně, uvolnily se mi částečně ruce a dohodli jsme se. Navíc jsem dost okouzlený Římem a představa, že tam budu jezdit třikrát do roka na týden, mě nesmírně přitahovala. To město je velkou inspirací.

Ptám se i proto, že jste mluvil o odzbrojující energii italského orchestru. O nadšení, entuziasmu a emocích, s nimiž muzikanti jdou do každého projektu. Jak se to konkrétně projevuje?

Víte, já si to teď trochu hýčkám, že tam s nimi budu, protože to je svým způsobem protilátka proti způsobům německým. Ty mám taky hrozně rád, ale pravda je, že Němci jsou občas pohlceni disciplínou a regulemi. Italové jsou bezprostřednější a už úplně první návštěva (v roce 2016 – pozn. red.) byla extrémně srdečná. Kus úspěchu dlužím pochopitelně Bedřichu Smetanovi – dělal jsem s nimi Mou Vlast a oni se mnou tu skladbu objevili. Uvědomili si, jaká je to bomba, a dávali to nepokrytě najevo. Bylo to vskutku odzbrojující. Emoce se projevovaly už na zkouškách, muzikanti různě vykřikovali nadšením a podobně. To v Německu vůbec nepřichází v úvahu.

Říkáte, že Němci jsou méně emotivní, disciplinovaní. Co ostatní? Češi? Japonci?

Jen k těm Němcům… Nechci, aby to vyznělo tak, že na ně žehrám. Pravda je, že některé německé orchestry tu národní náturu dokážou projevovat nepříjemně a není tam pak dobrá atmosféra. Ale v Bamberku je naopak atmosféra úplně fantastická. A já mám tu jejich disciplínu, loajalitu a spolehlivost hrozně rád. Jsou skvělí parťáci, které bych nevyměnil. Je pravda, že občas i já sám ocením trošku větší spontaneitu. Teď nemluvím o hudbě, ale o chování. To třeba v České filharmonii mám. Takovou tu živočišnou energii, která není cezená přes mozek. U Němců mám někdy pocit, že ji musím odblokovávat.

A co ti Japonci?