A sakra, zlomený nehet. Pro kytaristu katastrofa!

Ty jsi českobudějovický rodák, Lukáši. Znáš aspoň trochu okolí pražské redakce Reportéra?

Vy sídlíte v Truhlářské, a já znám dobře vedlejší ulici Soukenickou, kde má svou duchovní univerzitu léčitel a filozof Tomáš Pfeiffer, jehož jsem fandou. To on ve mně mimochodem otevřel lásku k Indii. To on mě přivedl k vegetariánství.

Přiznám se, že mě na úvod překvapuješ. Považoval jsem tě za velmi racionální bytost, špičkového hudebníka a nadšeného sportovce…

To jo, ale kolem třicítky jsem se propadl do zvláštní duchovní krize. Nevěděl jsem, kudy a jak dál, měl jak fyzické potíže, tak i nečekané návaly depresí a panických úzkostí, jejichž zdroj mi nebyl zřejmý. Například hraní na kytaru pro mě najednou bylo utrpením, a když je člověk takhle křehký a zranitelný, hledá pomoc všude možně.

Našel jsi ji u pana Pfeiffera?

Nejdřív u jiného léčitele – takového psychotronika, který na mě začal zvláštně a intenzivně působit na dálku, což bylo překvapivé.

Jak si mám to působení představit?

Jednou jsem ležel doma a bylo mi opravdu zle. Napsal jsem mu, jestli nemůže nějak zasáhnout. O chvíli později fyzicky cítím, jak se od chodidel zvedá teplo, a to tak intenzivně, že jsem mu napsal další textovku, na kterou odpověděl: „Zmírním práci!“ Když teplo vystoupalo do hlavy, najednou to udělalo „lup“, já vychladnul, po dlouhé době jsem dostal chuť na jídlo, respektive strašný hlad, vyjedl jsem lednici a blaženě usnul, jako už dávno ne. Tenkrát jsem pochopil, že je něco mezi nebem a zemí.

A co náš soused Pfeiffer ze Soukenické?

Ten perfektně vysvětluje, že i tyhle zdánlivě záhadné věci mají svůj řád – že to není jako zajet si natankovat do benzinky, ale aby se člověk cítil líp, musí na sobě pracovat. A já měl sám na sobě práce až až, protože jsem se zhruba do té třicítky zaměřoval jen na výkon, na hudbu, a spoustu jiných věcí zanedbával.

Třeba?