A sakra, zlomený nehet. Pro kytaristu katastrofa!

Ty jsi českobudějovický rodák, Lukáši. Znáš aspoň trochu okolí pražské redakce Reportéra?

Vy sídlíte v Truhlářské, a já znám dobře vedlejší ulici Soukenickou, kde má svou duchovní univerzitu léčitel a filozof Tomáš Pfeiffer, jehož jsem fandou. To on ve mně mimochodem otevřel lásku k Indii. To on mě přivedl k vegetariánství.

 

Přiznám se, že mě na úvod překvapuješ. Považoval jsem tě za velmi racionální bytost, špičkového hudebníka a nadšeného sportovce...

To jo, ale kolem třicítky jsem se propadl do zvláštní duchovní krize. Nevěděl jsem, kudy a jak dál, měl jak fyzické potíže, tak i nečekané návaly depresí a panických úzkostí, jejichž zdroj mi nebyl zřejmý. Například hraní na kytaru pro mě najednou bylo utrpením, a když je člověk takhle křehký a zranitelný, hledá pomoc všude možně.

 

Našel jsi ji u pana Pfeiffera?

Nejdřív u jiného léčitele – takového psychotronika, který na mě začal zvláštně a intenzivně působit na dálku, což bylo překvapivé.

 

Jak si mám to působení představit?

Jednou jsem ležel doma a bylo mi opravdu zle. Napsal jsem mu, jestli nemůže nějak zasáhnout. O chvíli později fyzicky cítím, jak se od chodidel zvedá teplo, a to tak intenzivně, že jsem mu napsal další textovku, na kterou odpověděl: „Zmírním práci!“ Když teplo vystoupalo do hlavy, najednou to udělalo „lup“, já vychladnul, po dlouhé době jsem dostal chuť na jídlo, respektive strašný hlad, vyjedl jsem lednici a blaženě usnul, jako už dávno ne. Tenkrát jsem pochopil, že je něco mezi nebem a zemí.

 

Tento rozhovor si můžete i poslechnout:

 

A co náš soused Pfeiffer ze Soukenické?

Ten perfektně vysvětluje, že i tyhle zdánlivě záhadné věci mají svůj řád – že to není jako zajet si natankovat do benzinky, ale aby se člověk cítil líp, musí na sobě pracovat. A já měl sám na sobě práce až až, protože jsem se zhruba do té třicítky zaměřoval jen na výkon, na hudbu, a spoustu jiných věcí zanedbával.

 

Třeba?

Třeba mezilidské vztahy. Za jediný měsíc jsem klidně odehrál sedm koncertů, do toho zaranžoval velký symfonický projekt pro nějakou kapelu s orchestrem, psal vlastní skladby, učil na kytaru... Léčitelé Pfeifferova typu mi nejenom pomohli z deprese, ale otevřeli oči. Pochopil jsem, že takhle jednostranně žít nemůžu a nechci.

 

Už jsi zmínil, že ses stal vegetariánem...

Například. Načež uplynulo čtrnáct dní, a já pocítil velkou úlevu – připadalo mi, jako by se rozsvítil lustr. Taky se dlouhodobě otužuju, z toho se stal ranní rituál, na který se těším.

 

Vedli tě rodiče kromě hudby odmala i ke sportu?

Jasně, táta byl trenérem plavání, a jako malý kluk jsem pod jeho vedením dokonce udělal nějaký jihočeský rekord. V mých jedenácti jsme se posadili na kola a dojeli z Budějovic do Žďáru nad Sázavou, kde se moje babička křižovala, co to zase vyvádíme... Ale víš, co za sport se mi hodí třeba teď? Kung-fu.

 

Počkej, vždyť ty si přece nesmíš zranit ruce!

S nikým nebojuju, ale dobře jsem se naučil základní postoj. Ten je totiž nejlepším možným kompenzačním cvičením pro kytaristu, který sedí několik hodin denně zkroucený do eska a tím si ničí bederní páteř. Když učím lidi na kytaru, na závěr jim vždycky předvedu i tenhle postoj, připadá mi to důležité... A když jsme u bojových umění – víš, který Čech je teď nejpopulárnější v New Yorku?

 

Havel nebo Jágr.

Ne. Podle mého aktuálního soukromého průzkumu je to bojovník MMA Jiří Denisa Procházka. Spousta lidí mi tam řekla, že Procházku letos čeká zápas o titul a že to dost prožívají. Já vlastně taky, protože se mi líbí, jak Procházka přinesl do ostrého prostředí MMA kus klidného samurajství a válečnické etiky. Necítí potřebu nikomu nadávat, soustřeďuje se jen na sebe – zaslouží respekt.

 

S kytarou za dva miliony

V polovině ledna sis prvně zahrál v Carnegie Hall. Šlo všechno podle představ?

Samozřejmě nešlo, to v době covidové, kdy se pořád mění opatření, ani nemůžeš očekávat. Nicméně mně se navíc před koncertem stala jedna malá katastrofa, které ty se určitě zasměješ.

 

Nezasměju!

Ale zasměješ, protože ti to bude znít jako banalita. Zlomil jsem mi nehet na ukazováčku pravé ruky. To je pro kytaristu průšvih, který může zhatit měsíce práce.

 

Jak se to stalo?

Naprosto nečekaně, protože mně se nehty nikdy nelámou, mám je silné. Dva dny před Carnegie Hall jsem na palubě British Airlines navštívil toaletu, a tam zmáčkl nevinně vyhlížející čudlík na splachování, který je olemovaný ostrou kovovou hranou. A ta provedla bezchybný skalp.

 

 

Zaklel jsi?

Hodně sprostě; po delší době jsem cítil blížící se úzkostnou ataku. Člověk je vynervovaný z pandemických opatření, a do toho přijde takováhle jobovka. Nakonec jsem jenom kapituloval a řekl si, že zbytek holt není v mých rukách.

 

Byl v rukách božích?

A taky v rukách česko-amerického kytaráře Luboše Náprstka, který mi po příletu půjčil dvě fantastické kytary, se kterými jsem to po chvíli zkoušení zvládl i bez nehtu. Nicméně dobře vím, že za normálních okolností bych si hlavně ten první koncert v Carnegie Hall osobně užil víc. Bez nehtu jsem musel být dvojnásob soustředěný, takže jsem se na pódiu uzavřel do své bubliny a skoro vůbec nevnímal diváky. Druhý koncert v Českém centru už byl uvolněnější, ale vůbec největším zážitkem bylo právě to, že mi pan Náprstek půjčil originál kytaru Hauser z roku 1964, jejíž cena je dnes mimochodem 85 000 dolarů – ale Náprstek by ji stejně neprodal.

 

Proč to je takový zážitek?

To je dost těžké slovy vysvětlit. Takovou kytaru si vezmeš do rukou a ona se ti po nějakých deseti minutách úplně otevře; máš pocit, že hraješ pomalu jak Pánbůh. Místnost naplní nádherný, silný zvuk, to s jiným nástrojem nezažiješ. Je to důvod, proč se musím do New Yorku brzy vrátit.

 

Na další koncerty?

To ani není bezpodmínečně nutné. Hlavně tam natočím desku svých skladeb, bude to vinyl. A přesně na tuhle dokonalou kytaru – pan Náprstek mi ji zase půjčí.