Pojď hrát hokej! Já ale nemám nohy. To nevadí!

Když se Filip Veselý narodil, zjistila jeho máma, že má zdeformované dolní končetiny. Následovalo množství drastických operací a zásahů, mimo jiné natahování nohou železy. Nakonec mu museli nohy pod koleny amputovat. To bylo Filipovi devět let. Jako velký bojovník se ale nevzdal. Začal totiž hrát parahokej, stal se z něj obrovský talent a splnil si svůj velký sen. Právě teď – ve svých šestnácti – září jako vůbec nejmladší člen parahokejové reprezentace na paralympiádě v Pekingu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Už od dětství jsi říkal, že dostat se do reprezentace a na paralympiádu je tvůj sen. Teď se splnil. Jaké to je?

Filip: Je to bomba. Jsem z toho hrozně nadšený.

 

Kdy ses vlastně do parahokejové reprezentace dostal?

Filip: Dostal jsem se tam asi před rokem a půl díky trenérovi parahokejistů Jirkovi Břízovi. Už předtím jsem s nimi ale jezdil na různé turnaje do Ruska. Pak když mně bylo patnáct, tak mě do reprezentace vzal.

 

Jak náročná byla ta cesta až sem?

Filip: Samozřejmě bylo to těžké. Ale už to hraju nějakou dobu, od devíti let.

 

Jak tě to vůbec napadlo?

Filip: Byli jsme tenkrát s mamkou nakoupit a před Tescem se objevil Tomáš Zelenka (bývalý hokejový útočník, který po úrazu skončil na vozíku – pozn. red.) a začal na nás volat, jestli si nechci zahrát hokej. Byl jsem tehdy krátce po amputaci, tak mu říkám, že nemám nohy, takže hokej hrát nemůžu. A on na to tehdy řekl, že na nohy kašle.

 

Maminka Petra Veselá: Filda byl asi měsíc po amputaci, bylo mu devět let, byl na vozíku, neměl protézy a najednou se tam objevil v autě nějaký člověk, on byl snad i po návštěvě zubaře, takže tak zvláštně mluvil. Já jsem si nejdřív myslela, že je to nějaký blázen. A začal mluvit o hokeji. Já parahokej do té doby vůbec neznala. Vzal nás do Varů, Fildu tam posadili do těch saní a on jel a všichni z něj byli úplně nadšení a říkali: To bude nový Geier (Michal Geier – útočník parahokejové reprezentace, účastnil se několika paralympiád – pozn. red.). Já vůbec nevěděla, o čem mluví, ale bylo to skvělé.

 

 

Udržet stabilitu

Jak těžké ty začátky byly? Už jsi něco uměl?

Filip: Ne. To se ale postupem času naučíte. Nejtěžší bylo udržet tu stabilitu, a pak také se naučit jezdit rychle. Myslím, že asi tak za rok mi to už začalo jít.

 

Máš za sebou velké množství operací, četla jsem, že když ti bylo šest let, měl jsi kolem nohou taková železa, která ti mamka musela natahovat, pamatuješ si na něco z toho?

Filip: Pamatuju si ty železa, to je asi tak všechno. A pak taky to, že jsme byli častokrát v nemocnici.

 

A amputaci nohou? Kdy to bylo?

Filip: To mi bylo devět. To si pamatuju, protože jsem se na tu operaci těšil.

 

Jakto? To byla taková bolest?

Filip: Jo. Bylo to strašné. Těšil jsem se, až to přestane.

 

Petra Veselá: Když se vrátím ještě na úplný začátek, mně nikdo neřekl, že bude postižený. Měl se narodit zdravý. Že má zdeformované obě dolní končetiny, jsme zjistili po porodu. Byl to pro mě šok, pro nás všechny.

 

Co se dělo pak?

Petra Veselá: Pak podstoupil v Praze asi patnáct operací. Hrozných operací. Tam mu různě natahovali nohy. Nejdřív tedy vůbec nevěděli, co s ním. Byli jsme tady u nás v Mostě, v Motole, pak jsme se dostali k jednomu soukromému lékaři, který měl nevím kolik titulů a ten hnedka říkal: Kdybyste byli v Americe, tak mu ty nohy uříznou. On se mu je snažil zachránit, ale za jakou cenu? Třeba jsem mu sedm měsíců nohu natahovala, on mu pak uřízl chodidlo, zkrátil mu pět centimetrů a chodidlo našil zpátky. A za dvě hodiny jsme jeli domů.

 

To byla ta železa kolem nožiček?

Petra Veselá: Ano, každý den jsem je musela klíčem desítkou přes takové matky natahovat. Vždycky milimetr vepředu, milimetr a půl vzadu. Pamatuju si to dodneška. Bylo to hrozné. Filda pak celé noci proplakal.

 

Amputace

Jak to bylo dál?

Petra Veselá: Od toho doktora jsme odešli. Mně nepřišlo normální, aby klukovi uřízl nohu, našil ji zpátky a poslal nás domů. Ráno se Filda vzbudil a měl tu sádru úplně nacucanou krví. Ještě že tam byli mí rodiče. To byla poslední operace tam, říkala jsem, že už tam v životě nejdu. Můj bratr mi pak zařídil návštěvu na ortopedické klinice v Hradci, a když to tamní pan doktor viděl, tak to vůbec nechápal.

 

Co říkal?

Petra Veselá: Říkal, že to ani není možné. Že když jde o zásah do kosti, musel by mít antibiotika do žíly. A že není možné, že nás takhle hned pustili domů. Že se vůbec diví, že tomu doktorovi tam nikdo neumřel. Já jsem tehdy tak brečela, říkala jsem si: Co jsem to za mámu?

 

Co vám tedy poradili v Hradci?

Petra Veselá: Tamní lékař mi řekl, že ty nohy se už nepodaří zachránit. Takže amputace. A dal mi letní prázdniny na to, abych se rozhodla, jestli s tím budu souhlasit, nebo ne.

 

Probírala jste to s někým?

Petra Veselá: Dívala jsem se na internet, kontaktovala jsem maminky, které mají podobně postižené děti. A myslím, že jsem se nakonec rozhodla správně. Filda je šťastný.

 

Od té doby se to zlepšilo? Někde jsem zahlédla, že jsi měl bolesti i s těmi protézami...

Filip: Teď už je to dobrý.

 

Petra Veselá: Filda má za sebou 21 operací, poslední byla loni v září. Bolesti má občas, třeba když se mění počasí. Ale on je takový, že ani neřekne. Jak je třeba s klukama, tak ten by se přetrhl, pak ale přijde domů, protézy hned sundavá a leze tady po čtyřech. A ze školy mi třeba dřív volali i třikrát v týdnu, ať si pro něj přijedu, že už to s protézami nevydrží.

 

Jaký Filip je? Asi hodně zaťatý, takový bojovník...

Petra Veselá: Filda je hrozně veselý kluk. Takový společenský. Vůbec to není tak, že by nad tím svým handicapem nějak přemýšlel.

 

Naučit se s tím žít

Jak těžké bylo smířit se s tím, že nemáš nohy? Cítil ses někdy na dně?

Filip: Ne. Já jsem byl malej, takže jsem to moc nevnímal a teď jsem se s tím už naučil žít. Takže myslím, že dobrý.

 

A jak bylo těžké se s tím naučit žít?

Filip: Šlo to. Za rok jsem si zvykl. Na těch protézách bylo trošku těžší se naučit, ale dá se to.

 

Takže žádné chmury tě nikdy nepřepadly?

Filip: Ne.

 

Petra Veselá: Myslím, že nikdy. Někdy třeba řekl: Mami, proč zrovna já? Ale to bylo, když byl trošku menší. Já jsem mu říkala: No jo, Fildo, jsou na tom děti ještě hůř, leží a nemůžou nic.

 

Pomohl ti v tom třeba i parahokej?

Filip: Určitě.

 

Jak vypadala příprava před paralympiádou? A jak vypadá celkově tvůj tréninkový týden?

Filip: Od pondělí do středy jsme jezdili na reprezentační tréninky do Nymburka a trénovali na stadionu v Poděbradech. Ve čtvrtek pak mívám ligový trénink ve Varech, a pak o víkendu ligové zápasy. S reprezentací jsme vždycky v pondělí mívali dva ledy, potom jsme šli na oběd, na chvíli si lehli, pak posilovna a večer další trénink na ledě. To samé v úterý a ve středu, to už jsme ale měli na ledě jen jeden trénink a místo toho druhého posilovnu.

 

Co tě na parahokeji baví?

Filip: Úplně všechno. Jsem hrozně rád, že jsem to začal dělat. Hlavně je to takový rychlý a taky tvrdý.

 

Jak to všechno zvládáš dohromady se školou?

Filip: No právě. To je trošku těžší. Ve čtvrtek a v pátek chodím do školy a to je takový docela náročný. Když tam dorazím ve čtvrtek, tak na mě čeká asi osm testů.

 

Co studuješ?

Filip: Ještě základku. Teď jsem v devítce. Měl jsem odklad a hodně jsem chyběl kvůli těm operacím.

 

Když máš takhle tréninky každý den, někdy i dvoufázové, co tě nejvíc potom bolí?

Filip: Asi ruce.

 

Je parahokej hodně podobný s hokejem?

Filip: Jak v čem. Jsou tam jiné fauly. Je také těžší vystřelit, si myslím. Jako je tam nějaká podoba, ale úplně stejné to není.

 

Když jsi na ledě na saních, jak je těžké vystřelit takhle zespodu nahoru? Pamatuješ si třeba na nějaký svůj nejlepší gól?

Filip: Postupem času se to naučíte. Najdete si ten grif. A největší radost? Tu jsem měl, když jsem teď nedávno při zápase před Vánoci dal gól proti Rusku. Málokomu se totiž podaří dát gól tak dobrému týmu, jako jsou Rusové.

 

Říká se o tobě, že jsi velký talent. Myslíš, že se máš ještě v čem zlepšovat?

Filip: To je jasný. Vždycky je něco, v čem se dá zlepšit. Třeba právě ta střela podle mě není nic moc. A asi bych mohl být rychlejší, si myslím.

 

Jak dlouho trvá připravit se na nějaký ten zápas? Musíte se usadit do těch speciálních saní...

Filip: To je na pět minut. Když do toho nepočítám oblékání. Dělám to sám. A celé i s oblékáním je to třeba na půl hodiny.

 

Jak jste v těch saních upevnění?

Filip: Na stehnech je takový kryt a po stranách té sledge popruhy, které se zapnou do kříže, aby to drželo.

 

Sport je celý můj život

Každý má ty saně trochu jiné?

Filip: Ano, podle svého postižení.

 

Saně máte místo bruslí, dá se říct, co je pro hráče nejvýhodnější? Když nemá ani jednu nohu, má jednu nohu, nebo obě dvě?

Filip: Myslím, že v obraně není špatné mít třeba jednu nohu, ale do útoku je nejlepší nemít obě, jste víc pohyblivý. To je podle mě výhoda.

 

V parahokejové reprezentaci jsi nejmladší. Jak tě tvoji spoluhráči přijali?

Filip: Myslím, že dobře. Bylo to super, jsem rád, že mě vzali do kolektivu.

 

Mají třeba nějaké narážky na to, že jsi nejmladší?

Filip: To jo. Je to hrozná diskriminace, být tam nejmladší. Furt myjete flašky nebo něco podobného.

 

Jak moc je pro tebe sport důležitý? Co bys dělal bez něj?

Filip: Sport je pro mě hrozně důležitý. Sledge hokej je celý můj život, mám to strašně rád.

 

Máš nějaký vzor mezi hokejisty či parahokejisty?

Filip: Mám. Mým vzorem je Brody Roybal (třiadvacetiletý americký parahokejista, vyhrál s týmem USA zlatou medaili na paralympiádě v roce 2014 i 2018 – pozn. red.). Je opravdu dobrej a hrozně rychlej.

 

Tvůj sen byl dostat se na paralympiádu, to se ti teď plní. Máš ještě nějaký další?

Filip: Chtěl bych s klukama, s týmem vyhrát nějakou medaili.

 

Myslíš, že na to máte?

Filip: Snad. Doufáme. Myslím, že jsme na tom dobře.

 

Všechno, co jsi doteď zvládl, jsi zvládl sám jen se svou mámou. Je to tak?

Filip: Ano. Mamka mě všude vozí na tréninky, jezdí se mnou do nemocnice. Je moje hlavní podpora.

 

Co vám dávalo sílu, Petro, všechno to zvládnout?

Petra Veselá: Určitě Filda. I když je pravda, že když se ohlédnu zpátky, tak si vždycky říkám, jak jsem to všechno mohla zvládnout. I psychicky.

 

Jak je to s Filipovým tátou?

Petra Veselá: Opustil nás, když byl Filip ještě malý. A vůbec se nezajímá. Filip chodí na školu, kam vodí další dítě, už má čtyři a ani ho nepozdraví. To je strašný, co?

 

Čekají teď Filipa ještě nějaké operace?

Petra Veselá: Asi ano. Má i ty kolena špatné. A dokud poroste, tak mu porostou i kosti a oni pak propichujou tu kůži. Jednou byl třeba s klukama a najednou říká: Mami, mně krvácí noha. A ta kost mu prostě tu kůži propíchla.

 

Jak s Filipem prožíváte jeho současné úspěchy?

Petra Veselá: Je to krásné. Mně se chce úplně brečet, vždycky když o tom vyprávím. Já ale nejsem vůbec ubrečená, žádná hysterka. Jsem ale strašně šťastná, že ten kluk takhle žije.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama