Devadesátileté Wintonovo dítě. V době viru zůstává v Anglii

Svět zasáhla pandemie koronaviru. Jak ovlivnila váš život v Británii?

U nás se k veškerým opatřením přistoupilo mnohem později, teď už o tom píšou i noviny, že například byly nějaké schůze, na které premiér Boris Johnson vůbec nechodil. Vláda si to prostě nechtěla připustit. Myslím, že to tenkrát nebrali vážně. U vás už se ta opatření uvolňují, tady začínají nosit roušky. Zkrátka všichni na premiéra nadáváme. Pořád říkám, proč si Česko neberou jako nějakou inspiraci. Tady se píše, jak se to dělá v Itálii či ve Francii. Například ve vládě je i jeden ministr, ministr zahraničí Dominic Raab, který má otce českého původu. Tak se pořád divím, že si Česko nevzali jako vzor.

A jak konkrétně pandemie zasáhla vás?

Já už jsem přes dva měsíce doma. Naštěstí mám dost velkou zahradu a terasu. A zrovna dneska (14. května – pozn. red.) poprvé po dlouhé době přijel na návštěvu jeden známý, takže jsme seděli na terase a pili kafe dva metry od sebe. Jinak roušku mám, nikam moc nechodím, ale teď jsem byla dvakrát nakupovat, tak jsem si ji vzala.

A já jsem zase královna

Když se vrátíme do vašeho dětství, jak to bylo s vaším odjezdem do Anglie? Byl to tehdy v létě 1939 poslední z takzvaných Wintonových vlaků…

Abych řekla pravdu, na ten samotný vlak si vážně nepamatuji. Mně bylo devět a půl a sestře tři a půl roku. Když o tom takto zpětně vykládám, tak jen vím, že se to stalo. V Anglii jsem poté chodila do československé školy a tam byly i další děti z těch vlaků, my jsme se ale o tom dlouhá léta vůbec nebavily. Teprve až když se objevil Nicholas Winton. To byl rok 1988, jednoho dne zazvonil telefon a žena v něm se představila jako novinářka Esther Rantzenová. Věděla jsem, kdo to je, ale nevěřila jsem tomu, tak jsem jí tehdy odpověděla: A já jsem anglická královna. Ona se mě následně zeptala, jak jsem se původně jmenovala a říkala, že našla muže, který tehdy zorganizoval vyslání vlaků do Anglie a má seznam dětí, které v nich byly. A pozvala mě do svého pořadu. Já jsem z toho byla tenkrát taková zmatená, říkala jsem jí, že mě nepotřebuje, že mám v Londýně další kamarády. Ale ona říkala, že o tom ví a že oslovila i mé přátele, Věru Gissingovou, Hanuše Šnábla a další. Bylo nás tenkrát pět z mého nejbližšího okolí. A já jsem jediná, která je z té naší skupiny ještě naživu.

Četla jsem, že jste s sebou tehdy ve vlaku měla nějaký památník…

Ano, s sebou jsem si vezla památník se vzkazem od dědečka. A měly jsme velké kufry a jeden z nich, ve kterém jsme měly věci, zdědila moje sestra a dneska je v muzeu ve Washingtonu.

A co jste v tom kufru měly?

V kufru jsme měly naše šaty, měly jsme s sebou moc hezké věci. A pak jsme měly ten ruksak a v něm jsem měla ten památník a tři knihy, které dosud mám a které ukazuji dětem, když mám přednášky na školách. Byla to Chaloupka strýčka Toma, Robinson Crusoe a Sokolka Věra. Já jsem byla také sokolka.

Váš osud byl trochu jiný v tom, že vy jste se v Anglii setkala se svými rodiči, zatímco ostatní děti zůstaly u anglických rodin…