Romové musí začít vyprávět své vlastní příběhy

Co vás k tematice českých a slovenských Romů v Británii vůbec přivedlo?

Na začátku byla zvídavost – zajímalo mě, co se stalo s dětmi romských přistěhovalců do Británie, které měly přístup k inkluzivnímu vzdělávání. A  potažmo jsem chtěla zjistit, jak se tento přístup ke vzdělávání – v Británii například nejsou školy, které se dříve v Česku označovaly za zvláštní – odrazí na integraci Romů do majoritní společnosti. To byl bod, od kterého jsme se odpíchli.

 

Čili šlo i o širší téma integrace? Zabýváte se jím dlouhodobě?

V Británii žiju už čtvrtstoletí, takže vím, co to je, být „outsider“. Romská problematika mě začala zajímat při mých častých cestách do Česka z Londýna, tedy z mnohem rozmanitější společnosti, kdy mě doslova praštilo do nosu, jak je v Česku tato minorita přijímána, respektive nepřijímána majoritní společností. Řekla jsem si, že by bylo dobré ukázat Romy jinak.

Jak?

Chtěla jsem nabourat stereotyp, kterým jsou Romové prezentováni v médiích. Většinou jsou ukazováni jako lidé na okraji společnosti, často extrémně chudí, nevzdělaní a marginalizovaní. Dodnes jsem neviděla pořad, který by je ukazoval v jiném světle. A chtěla jsem vědět i to, co se děje s romskými dětmi, které vyrůstají v inkluzivní společnosti a vzdělávání.

 

Podařilo se vám na tyhle otázky najít odpověď?

Určitě, v obou případech. Myslím, že jsme objevili a zdokumentovali, jak tato komunita žije. Vytvořili jsme projekt, který zkrátka prezentuje Romy jinak.

 

Příběhy úspěchu

Kdo jsou hlavní postavy vašeho dokumentu?

Vybrali jsme Petra, prvního romského policistu v Británii, který dostal Řád britského impéria za zásluhy na propojení romských a neromských komunit. Pak Denisu, která je prvním romským právníkem v Británii, a třetím protagonistou je Ondrej, který byl přesně typ dítěte, které nás zajímalo. Dnes je z něj úspěšný mladý muž. Když mu bylo šest nebo sedm, na východním Slovensku, odkud pochází, ho zařadili do zvláštní školy. Jeho otec se s tím ale odmítl smířit a odstěhovali se do britského Leicesteru, kam se už předtím přestěhovali jiní členové jejich komunity.

 

Co se dělo dál?

Když se malý Ondrej přistěhoval do Británie, vůbec neuměl anglicky. Prošel inkluzivním systémem a před rokem dokončil bakalářské studium psychologie.

 

Říkáte, že se vám podařilo ukázat Romy jinak. Není to však právě i tím, že jste si vybrali ty úspěšné?

Samozřejmě, protagonisty jsme vybrali vědomě. Vytvořili jsme takzvaný „impact documentary“, tedy dokument, který má mít pozitivní dopad. Tito lidé jsou nejen součástí majoritní společnosti, ale všichni tři mají také silný pocit zodpovědnosti a závazku k vlastní romské komunitě, se kterou dále pracují.

 

 

V jakém smyslu?

Poskytují poradenství, stávají se příklady hodnými následování. Možná i to je jeden z důvodů, proč s námi chtěli spolupracovat a pustit nás do života svého i své rodiny. Věděli, že tak mohou pomoci dalším, že se možná stanou inspirací. Toto prezentování „pozitivního příkladu“ může mít vliv i na neromské diváky. Zkrátka, naboření stereotypů je podle mého názoru nesmírně důležité.

 

Samonatáčení

Natáčení začalo před pandemií koronaviru, ale po brexitu…

Ano, pár měsíců po brexitu, kdy vlastně nikdo pořádně nevěděl, co se stane. Ale bylo jasné, že brexit ovlivní životy Evropanů ve Spojeném království. Romové jsou nejslabší skupinou Evropanů, která tu začala žít, a v našem dokumentu je vidět každodenní piplavá práce, již brexit přinesl. Speciálně u Denisy jako právničky, a Petra, který založil komunitní centrum v severoanglickém Petersborough. Dennodenně pracují s lidmi, vyřizují jim papíry, a to nejen Čechům a Slovákům, oni pomáhají i mnoha dalším Evropanům. Petrovi se navíc podařilo otevřít honorární konzulát právě v Petersborough a on se stal vůbec prvním českým honorárním konzulem romského původu na světě. Takže my do detailu ukazujeme, jak lidi kvůli brexitu pracovali čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu, aby to stihli a mohli legálně v Británii zůstat.

 

Jak vlastně film vznikal?

Natáčeli jsme v době, kdy se podoba brexitu stále vyvíjela. A do toho nám ještě přišel covid. Režisérka Mira Erdevički tehdy přišla s nápadem, jak pokračovat. Pořídili jsme protagonistům iPhony a Go-pro kamery a oni se začali natáčet sami. Takže se z nich vlastně stali dokumentaristé pod vedením naší režisérky. Trvalo to víc než rok, a když jsem pak některé natočené materiály viděla, často jsem zapomínala, že se protagonisté točili sami.

 

Chtěli se natáčení pak i třeba dál věnovat?

Všichni si Go-pro kamery nechali, zvlášť Petr si ji velmi oblíbil a stále natáčí. Ondrej byl zručný hned od začátku a Denisin osmnáctiletý syn Hynek chce být filmařem, což se nám velmi hodilo, protože spoustu natáčení zvládl právě on. Dynamika mezi matkou a dorůstajícím dítětem tvoří unikátní záběry. On dnes navíc už studuje produkci tady v Británii. Takže nejenže se stali prvním romským štábem v Británii, ale v případě Hynka navíc už teď víme, že bude natáčet – to je zásadní. Aby bylo víc romských filmařů, aby začali vyprávět své vlastní příběhy.

 

Film tedy díky tomuhle proticovidovému „opatření“ dostal trochu jiný nádech.

Přesně tak. Objevily se situace, které bychom se štábem nikdy neměli možnost natáčet. Ve výsledku je film nesmírně upřímný, otevřený a osobní. Což je samozřejmě i velká práce naší režisérky. Možnosti, které nám, filmařům, mobilní telefon dává, jsou opravdu obrovské. Vždyť vlastně nosíme kameru pořád v kapse! Pak je samozřejmě umění z toho udělat celovečerní film do kin.

 

Když už jsme naťukly práci ve střižně, jak moc byla náročná?

Nesmírně. Pro režisérku i naše střihače, pracovali na tom intenzivně asi čtyři a půl měsíce. Důležité bylo propojit tři životní příběhy tak, aby to bylo přirozené a zároveň to působilo jako celek. Protagonisté na začátku nevěděli, jak s mobilem pracovat, tak raději natáčeli hodně, jako jakési domácí video, a až teprve pod vedením režisérky začali zaznamenávat hlavně důležité momenty.

 

Stalo se také, že jim třeba nějaký důležitý moment utekl, že ho nestihli natočit?

Režisérka vymyslela takzvané set-ups, vycházelo se hlavně z jejich situací, ale chtěli jsme mít například natočené Vánoce s rodinou nebo různé životní mezníky. Navíc jsme všichni tehdy byli v lockdownu, zavření doma, takže myslím, že natočené měli všechno, co bylo potřeba.

 

Co vás během natáčení překvapilo?

Toto je můj první dokument. U dokumentu se dá začít natáčet dřív, než je úplně hotové financování, což u hraného filmu nejde. Takže ten proces je mnohem spontánnější. A navíc u hraného filmu musí mít člověk plán, kdežto dokument se vyvíjí s natáčením, a to mě nesmírně bavilo.

 

Jak to bylo s financemi?

Projekt bylo snazší zafinancovat z českých a slovenských zdrojů, což je asi přirozené. V Británii jsme získali dva granty – jeden z British Film Institute/Doc Society a potom nefilmový grant, který spadá pod kulturní dědictví Británie. Což je vlastně zajímavé, jak pro Brity bylo důležité přispět na dokument o této minoritě. Nakonec jsme získali i jeden evropský grant. Pro EU zase bylo důležité vidět, jak se v dokumentu pracuje s minoritním jazykem, s romštinou. V dokumentu máme jazyky čtyři – angličtinu, češtinu, slovenštinu a romštinu. Vše je samozřejmě opatřeno titulky a máme i čtyři jazykové verze filmu.

 

Myslíte si, že situace Romů v Evropě se, obecně řečeno, zlepšuje?

Romové jsou největší minoritou v Evropě. Nikdo přesně neví, kolik jich je, odhaduje se zhruba 15 milionů. A na to, že jsou největší menšinou v Evropě, o nich víme nesmírně málo. O jejich situaci je nutné mluvit, klást otázky. Pandemie koronaviru prohloubila už tak obrovskou propast, například při domácí výuce, kdy řada romských dětí neměla přístup k počítačům. Ale osobně se domnívám, že romská evropská komunita nachází svůj hlas. Naši filmoví protagonisté nejsou žádnou výjimkou, takových inspirativních osob je celá řada v každé evropské zemi, a bylo by dobré, aby byli více vidět a slyšet.

 

Jak velký je o film zájem?

Koprodukčními partnery jsou Česká a Slovenská televize a dostali jsme i granty z českých a slovenských filmových fondů. Film je dokončený a premiéra bude na podzim na festivalu v Jihlavě. Poté by měl projít malou distribucí v Česku a na Slovensku, než bude premiéra filmu v České a Slovenské televizi, což by mělo být v první polovině příštího roku. Čekáme také na potvrzení britské premiéry a pokusíme se i o cílenou distribuci v kinech. Plánované jsou i „community screenings“ a například také promítání pro britské poslance ve Westminsteru.