Nestavme se do role vůdce smečky

Máte psa?

Ano, mám psa jménem Baily a je to kříženec, kterého jsme si vzali z útulku. Brali jsme si ho domů jako štěně.

 

Takže i na něj jste, předpokládám, používal svou metodu pozitivní výchovy, kterou jste popsal v knize Neštěkej na svého psa. Co přesně pozitivní výchova znamená?

Trénink pozitivní cestou je primárně o tom, že nepoužíváme jako hlavní prostředek výchovy tresty. V tréninku nastavujeme situace tak, aby bylo reálné pro psa uspět, a tyto úspěchy odměňujeme. Tím se pes učí, jaké chování je správné. V praxi to tedy může vypadat tak, že pokud je pes agresivní na ostatní psy, nepůjdu k nim tak blízko, aby na ně startoval, ale půjdu tak daleko, kde bude schopný mě vnímat a za to ho budu odměňovat. A vzdálenost ke špouštěči agrese se bude postupně zmenšovat.

 

Co konkrétně nejčastěji řešíte?

Řeším většinou to, aby pes nebyl z některých věcí a situací ve stresu. Ze psů, z lidí, zvuků, ruchu města, tělesné manipulace… Na přelomu roku jsme mohli nad hlavami vidět a slyšet ohňostroje, které jsou pro psy často velkými strašáky. Ve chvíli, kdy se pes bojí a já bych na něj volal, s velkou pravděpodobností mě neposlechne. V tento moment nemá smysl řešit poslušnost, ale musíme psa zbavit strachu. Takže neřešíme tahání na vodítku a nepřiběhnutí na přivolání, ale například ho velmi postupně učíme, aby nebyl na zvuky tak citlivý.

 

Jak řešíte snižování senzitivity na různé zvuky?

Snižovat senzitivitu na ohňostroje nebo další zvuky můžeme pomocí systematické desenzitizace a kontrapodmiňování. V praxi to znamená, že zapneme zvuk ohňostroje na nejnižší možnou hlasitost a při tomto zvuku podáváme zvířeti odměny vysoké hodnoty. Nízká hlasitost je ta desenzitizační část, kontrapodmínění je ono spojení něčeho původně nepříjemného s odměnou vysoké hodnoty.

 

Pracujete přece jen během pozitivní výchovy s nějakými druhy trestů?

Trest mohu použít, v tréninku zvířat to není sprosté slovo. Trestem může být například to, že když se pes při pohledu z okna hodně rozštěká, tak pokud mě neposlechne a bude ve štěkání pokračovat dál, tak ho odvedu a do místnosti s oknem ho chvíli nepustím. Nebo že když na mě skáče, tak se k němu otočím zády a odepřu mu tak to, co chce – mou pozornost. To je také trest, takzvaně negativní. Negativní v tomto případě znamená, že ze situace odeberu něco, co pes chce. Moderní trénink zvířat není o absenci trestů. Trest bych nedémonizoval, ale zároveň je velký rozdíl mezi příklady, které jsme si uvedli, a škubáním vodítkem, plácáním do psa a podobnými šílenostmi, které se často doporučují.

 

Takže pozitivní výchova neznamená, že jsme na psa jenom hodní.

Přesně tak, je to vystavěno na základě pozitivního posilování. Je to jeden ze čtyř kvadrantů takzvaného operantního podmiňování. Když to řeknu jednoduše, znamená to, že pokud pes udělá něco dobře, já ho odměním, a tím jeho chování do budoucna posílím. To je základ tréninku jakýchkoli dalších zvířat. Vždy se ale budu snažit zajistit psovi takovou situaci, aby ji mohl úspěšně zvládnout a já ho mohl odměnit. Nebudu psa záměrně vystavovat situacím, které zvládnout nemůže. Pokud to budu dělat a řešením z mé strany bude to, že ho budu trestat, tak je to špatně. V tom je ten rozdíl.

 

Cesta k trénování

Proč lidé sahají k trestům, jako je například škubání obojkem?

Je to prostě zvyk. Hloupý, ale zvyk. Vžil se názor, že člověk musí být vůdce smečky. Dospělo se k němu pozorováním vlků, jenže se nejednalo o vlky ve volné přírodě, ale o nepříbuzné vlky na ohraničeném území, kteří mezi sebou sváděli souboje o zdroje. Takhle se vlci ve volné přírodě nechovají. Další věc je, že pes prostě není vlk – a to přirovnání se nedá používat. Psa a vlka dělí tisíce let domestikace. Z těchto chyb vznikla teorie vůdce smečky, která není správná. Je to desítky let vyvrácený mýtus, a pokud to v dnešní době někdo tvrdí, je to prostě nesmysl.

 

Takže jakou roli má člověk ve vztahu k psovi mít?

Má psa provázet lidským světem a ukazovat mu všechno nové, tím pádem i trénovat poslušnost, aby nehrozilo ani psovi, ani okolí nebezpečí. Vlastně i přirozeně kontrolujeme všechny zdroje, jídlo, vodu, prostor pro spánek. Určujeme, kdy si bude pes hrát, kdy se bude nudit, kdy se bude bavit. To všechno je v pořádku, ale není absolutně zapotřebí k tomu všemu přidávat nějaké „vůdcosmečkovské“ taktiky založené na trestech a domnělé nutnosti dominance člověka nad psem. Tohle slovo do vztahu člověk a pes vůbec nepatří.

 

 

Jak jste se k těmto znalostem a k samotnému trenérství dostal?

Ke zvířatům jsem měl blízko od dětství. Byli moji nedílnou součástí. Trénování přišlo zhruba před pěti lety, kdy jsem si pořídil Bailyho. Řekl jsem si, že tohle je to, co chci dělat profesionálně a čím se chci živit. Začal jsem trénovat nejprve pejsky zdarma po útulcích, kamarádům a až poté jsem to začal brát jako plnohodnotnou práci.

 

Existuje škola, kde by se dalo trenérství vystudovat?

Střední i vysoké školy jsou. Jedná se ale především o kynologii. Na vysokou školu jsem byl přihlášený, četl jsem skripta a viděl jsem první přednášky. Podle mého názoru je však ta výuka ve většině případů hodně zastaralá a nesleduje moderní trendy. Školy jsou dle mého spíše o chovatelství než o tréninku a etologii. Oficiální vzdělávání na to není a člověk to musí studovat po různých kurzech nebo se to naučit od zkušenějších trenérů.

 

Když si pro svého psa vybíráme trenéra, jaká kritéria by měl splňovat?

Principy učení budou fungovat na všechny zvířata stejně. Často si lidé myslí, že například na bojová plemena by měli být přísnější nebo psům dokazovat, že jsou vůdcem smečky. Neuvědomují si ale, že bojová plemena byla šlechtěná proto, aby bojovala mezi sebou a ne s lidmi. Je tak u nich možná nejmenší pravděpodobnost, že bezdůvodně zaútočí na člověka. O to víc je to paradoxní, že se u nich snažíme „vůdcosmečkovat“. Abych se ale dostal k odpovědi. Jakmile trenér bude tvrdit, že člověk má být vůdcem smečky nebo bude mít výchovu založenou na fyzických trestech, tak bych se mu vyhnul. Pokud bude používat škrticí nebo elektrické obojky jako primární formu tréninku, je to ultra špatně. To je takový základní klíč pro laika. Ještě bych dodal, že pokud mi někdo při prvním tréninku řekne, abych mu dal psa se slovy, že je moje autorita moc malá, a bude s ním dělat něco divného, tak to taky nebude v pořádku.

 

Začátky s mazlíčkem

Neměli bychom být podobně obezřetní už při výběru psa?

Výběr psa je velmi důležitý. Myslím, že další knížka nebo projekt, kterým bych se chtěl zabývat, bude právě o tom, jak si vybrat psa. Je to extrémně důležité téma a život se psem to ovlivní ve všech směrech.

 

Můžete to přiblížit?

V některých případech mohu trénovat se psem každý den, ale toho psa zkrátka nepředělám. Genetika a pudy, které v sobě pes ukrývá, nepotlačím. Musím brát ohledy na to, k čemu je pes vyšlechtěný. Je potřeba ale také při výběru koukat na zdraví.

 

Jak byste při výběru psa postupoval vy?

Pokud bych si někdy bral pejska s „papíry“ z chovné stanice, v první řadě bych se dobře podíval, jaká je právě ta stanice. Chtěl bych, aby bylo štěně u maminky klidně dvanáct týdnů (běžných je cca osm – pozn. red.), protože fena může své štěně naučit mnoha důležitým věcem, zároveň by ho však chovatel musel socializovat na materiály, zvuky, situace, tělesnou manipulaci a další. Pokud bych věděl, že tohle chovatel dokáže, rád si pejska vezmu až ve dvanácti týdnech a budu vědět, že jsem pro jeho štěstí udělal maximum.

 

Co je nejdůležitější na samém začátku výchovy psa?

Do začátku bych rozhodně psa naučil to, aby mě měl rád, aby mi důvěřoval a byl se mnou v pohodě. To je velmi důležité. Jakmile se mnou bude pes v pohodě, začnu ho učit na různá místa, situace, zvuky a podobné věci, které ho mohou například na procházce potkat. Musím ho také naučit na ostatní zvířata, aby se jich nebál a zároveň je nepronásledoval. To je ve výsledku to nejpodstatnější. Povely jako „sedni“, „lehni“ nebo „ke mně“ pejska mohu naučit v každém věku. Ale u štěňat by se právě měly primárně řešit věci, které jsem popsal.

 

Platí tedy, že starého psa novým kouskům nenaučíme?

To bych netvrdil. I staršího psa můžeme naučit novým kouskům, jen se musíme obrnit trpělivostí. Může to být omezeno věkem, zdravotním stavem, zajetými vzorci chování. Na druhou stranu starší pejsek může být klidnější. Ne tak divoký jako malé štěně.

 

Měl by se chov již zmíněných bojových plemen nějak regulovat ze strany státu?

To je skvělá otázka a asi bych nad ní musel dlouho přemýšlet. Nicméně zásadní důvod pro státní omezování chovu bojových plemen nevidím. Spíš bych se zaměřil na zákaz chovu brachycefalických neboli krátkolebých plemen. To jsou takoví ti pejsci se spláclým čumákem, například mops nebo buldok. Tihle psi mají kvůli stavbě lebky obrovské potíže s dýcháním, mnozí se v podstatě celý život dusí. Člověk je to této podoby vyšlechtil. Jedna veterinářka mi vyprávěla, že při anestezii takového pejska viděla, že se u ní poprvé nadechl. Intubovala ho a on díky tomu mohl volně dýchat. Když ho potom naopak z anestezie budila, musela postupovat velmi pomalu, protože se začal pomalu přidušovat.