Bob Kartous: Naše děti jsou už jiným lidským druhem

Rád o sobě prohlašuje, že je profesionální provokatér veřejné diskuse. Je uznávaným odborníkem v oblasti vzdělávání a od července 2020 ředitelem Pražského inovačního institutu. Ve své loni vydané knize No Future Bob Kartous upozorňuje, že nestíháme držet tempo s dobou, a tak nás digitální svět může brzy převálcovat. Letošní rok je podle něho šancí, jak některé věci – například ve školství – konečně změnit.

Ve své knize No Future s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? tvrdíte, že připravujeme naše děti na svět, který nenávratně zmizel. Letoškem, jak se zdá, vaše kniha získala na ještě větší aktuálnosti. Vnímáte to tak?

Ano, letos je dobře vidět, jak je náš vzdělávací systém rigidní, jak je zakotven v předdigitální době. Jedna věc je technické vybavení škol, dle mého názoru jsou ale významnější dovednosti učitelů. Ti se mnohdy nedovedou v digitálním světě pohybovat a využívat toho, co nám nabízí.

 

Hned na začátku první kapitoly zmiňujete knihu filozofa Nicolase T. Taleba Černá labuť. Podle něho se nelze na budoucnost připravit, protože zásadní věci se dějí neočekávaně. Je covid tou černou labutí?

Nicolas T. Taleb je původně finanční analytik. Pracoval jako prognostik vývoje trhu, na základě čehož zjistil, že se prognózy dělají jen velmi těžko, protože vždy přijde nějaká černá labuť, nepředvídatelný fenomén, který všechno změní. On sám se ale ohradil proti tvrzení, že covid je onou černou labutí. Podle něho je šedým nosorožcem. Tedy fenoménem, který je očekávatelný, jelikož nějakou zkušenost už máme, například se SARS v roce 2002. Víme, že někdy něco takového zase přijde, nejsme na to ale připraveni. Proto ten náraz, proto ten nosorožec. Společnost je překvapená a ochromená.

 

Lze v tomto nárazu spatřovat nějaký přínos, pokud se budeme bavit o vzdělávání.

Domnívám se, že pro vzdělávání je to obrovská příležitost, protože školy byly na jaře všechny naráz vystaveny jakési experimentální situaci, která by za jiných okolností nenastala, a musely se s ní vypořádat. Lidé, kteří se dlouhodobě věnují digitalizaci českého školství, se usmívají nad tím, jak přijatá strategie digitálního vzdělávání v roce 2015 nebyla nikdy naplněna, protože v zastaralém školském systému nešla implementovat. A pak stačilo několik týdnů karantény a české školství se digitalizovalo mnohem rychleji, než se povedlo nesourodému úsilí mnoha vlád za posledních dvacet let. Mnoho učitelů a škol integrovalo digitální nástroje do vzdělávání a něco jistě zůstane i nadále, například využívání distanční výuky pro žáky, kteří jsou nemocní.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a na dalších podcastových platformách, kde ho najdete pod názvem Host Reportéra.

​​​​​​​​​​​​​​

 

 

Čím ještě může být tento rok pro nás přínosný?

Například tím, že děti zjistí, jak nepředvídatelný svět může být, že může přinášet významné změny, s nimiž se musíme umět vypořádávat. Současná generace dětí sice vyrůstá ve světě trvalé změny, ale neuvědomují si dostatečně, co to pro ně v důsledku znamená, nejsme dostatečně schopni jim to sdělit, byť jde o zásadní, určující charakteristiku doby. Jedna digitální hra střídá druhou, jeden zážitek střídá druhý v rychlých sekvencích, dětem to ale přijde jako běžná věc. A najednou přijde velká změna, překvapivá, která ukazuje: aha, svět může být proměnlivý. Ostatně to jsme zažili, když přišel rok 1989, najednou se svět vyvíjel úplně jinak a taková zkušenost pro nás byla významně obohacující. A pokud se někdo bojí, že děti zhloupnou, když nebudou několik měsíců chodit do školy, tak toho se bát nemusí. Zároveň ale platí, že vzdělávací systém se musí zaměřit na ty nejohroženější děti. Česká školní inspekce dělala na jaře rychlé šetření a ukázalo se, že minimálně deset tisíc dětí zůstalo v izolaci bez možnosti vzdělávání, kdy rodiče nebyli schopni zajistit přístup k distanční výuce. Takové děti je třeba identifikovat a pomoct jim.

 

Lze spatřovat nějakou výhodu v tom, když se uzavírají školy, děti s rodiči zůstávají doma a rodiče se najednou stávají tak trochu jejich učiteli a přímými účastníky online vzdělávání?

Rodiče si mohli mimo jiné uvědomit, jak náročné učení je. Někdo má představu, že být učitelem je zívačka, vezmete si kafe do třídy, něco odvykládáte, rozdáte písemky a ve dvě jdete domů. Empatičtějším dojde, že když mají doma dítě, které něco nechápe, a oni se mu to snaží vysvětlit, tak jaké to asi je, když je těch dětí ve třídě třicet. To zřejmě taková zívačka nebude. Někdo si také mohl uvědomit, že se děti ve škole učí nepotřebné věci. Jeden můj kamarád, profesor psychologie, se se synem učil češtinu, a zjistil, že se zaobírají jazykovědnými poučkami místo toho, aby se jeho dítě učilo jazyk funkčně používat. Jazyk je operační systém našeho myšlení, ale my je učíme nakládat s ním jako s nějakým externím pomocným nástrojem.

 

 

Obsah vzdělávání se asi hned tak nezmění. Co by naopak šlo změnit hned? Nedávno jste psal, že by se děti mohly například učit mnohem víc venku.

To je jedno z těch jednoduchých řešení. Pokud nám vadí, že mají děti sedět celý den ve třídách v rouškách, tak alespoň část dne by mohly být venku. Existují dokonce návody, jak učit venku matematiku či cizí jazyky. Málo známé je sdružení Tereza, které se učením venku dlouhodobě zabývá. Obecně by se mi líbilo, pokud by se sbíraly poznatky z letošního roku a ty dobré se pak implementovaly do vzdělávání. Například se ukázalo, že některým studentům vyhovuje více distanční vzdělávání, že se doma cítí lépe, než když jsou ve škole a doléhá na ně dle mého názoru sociální srovnávání. Sběr takových poznatků ale nevidím, takže to zřejmě dopadne tak, že díky této naší letošní zkušenosti se některé školy posunou dál a jiné setrvají v tom, jak fungovaly doposud.

 

Před nedávnem vyšel v Hospodářských novinách dopis studentek, které v úvodu píší: Nebudeme to nijak prodlužovat, máme jistý problém s dnešním školským systémem. Zde jsou hlavní témata, co bychom chtěly probrat: na základních školách se neučí to, co by se učit mělo. Známkovací systém ničí zájem a iniciativu dětí. Názory dětí učitelé neberou vážně. Chybí individuální přístup. Vystihly dívky všechny problémy současného českého vzdělávacího systému?

Vystihly ty nejdůležitější z pohledu žáků. Jsou to věci, na které se už desítky let upozorňuje. Důležité je, že to říká někdo z řad studentů. Dokážu si ale představit reakci některých učitelů, kteří to odmítnou.

 

Shodou okolností dívky na konci dodávají, že jedna je ze Scio školy a předpokládá, že ji za dopis její učitelé pochválí. Druhá je z běžné školy, a ta doufá, že si na ni učitelé nezasednou.

Dokážu si představit, že se to může stát. Lidé, kteří odmítají poslouchat názory svých žáků, prokazují naprostou pedagogickou neschopnost a neměli by být ve školách. To mi připomíná dobu, kdy přišla Česká středoškolská unie s nápadem, že by existovala nějaká forma hodnocení učitelů ze strany studentů. V některých učitelích to vzbudilo úplně hysterické reakce a ponižování ve smyslu, že jsou to přece pouze žáci a ti je nemohou hodnotit.

 

Čím to je, že je tak těžké prosadit do škol něco nového?

Máme nástroje, jak to dělat, například Hejného matematiku, ale je tu to zpátečnictví v uvažování a jakási zatvrzelost. Snaha držet se starých paradigmat jen proto, že tu jsou dlouho, a proto máme pocit, že jsou dobrá. Je to hluboce zakořeněná součást identity. A to nám svazuje ruce. Vezměte si například známkování. V dánských školách se neznámkuje až do osmé třídy a oni dobře vědí proč. Určité části dětí to totiž bere motivaci. Když z nich pak od první třídy děláme odpadlíky, tak se už v deváté třídě samy považují za nevzdělatelné! My v nich tu identitu nevzdělatelnosti vytváříme.

 

Ve své knize píšete v souvislosti se školami o skrytém kurikulu. Za ním se schovává ta zatvrzelost, která školy brzdí?

Kurikulum je obsah vzdělávání. Skrytým kurikulem mám na mysli hodnotový rámec v pozadí, například jak se ve školách stále dbá na disciplinovanost. Je tu patrná snaha udělat ze školy tak trochu káznici. Nemůžeme se ale divit, učitelům je v průměru padesát let, byli dlouhou dobu součástí nějakého systému a nemůžeme si myslet, že změnou ústavy se změní i oni sami. Vidíme ostatně to samé i v politice či komunitním životě. I na to dívky v dopise upozorňují, na tu přehlíživost vůči mladým lidem. Řada učitelů má stále pocit, že ke svým žákům má přistupovat z nějakého mocenského postavení.

 

Dívky také píší, že se už asi čtyřikrát učily o pravěku, o novodobých dějinách ještě ne. Pro učitele, jak se zdá, je bezpečnější pohybovat se v pravěku než na poli současnosti nebo nedávné historie.

Jistěže je bezpečnější. O pravěku víme tak málo, je to už nějak zobecnění, ve všech učebnicích se o tom píše stejně a dobře se to testuje.

 

Vrátím se k vaší knize. Píšete v ní, že s digitálním světem nedržíme krok a že se nám to může vymstít. Musíme se ale opravdu všichni hromadně snažit jít s dobou, orientovat se ve světě virtuální reality, a ve všech možnostech, které nám digitální svět a svět inovací nabízí?

Myslím, že určitou míru gramotnosti musí mít skutečně každý, protože digitální svět do našeho života intervenuje od těch nejintimnějších záležitostí až po globální fenomény. Když srovnáte SARS v roce 2002 a letošní SARS-CoV-2, tak vidíte, že nyní tu máme nejen pandemii, ale také infodemii. Oproti roku 2002 se dnes všechno odehrává v informačním chaosu, kde se splácávají dojmy, výzkumy, ověřené informace s dezinformacemi a my se v tom nutně musíme vyznat. Celý náš soukromý život je už dlouho vtahován do digitální dimenze, vytváříme si svoje avatary formou profilů na sociálních sítích, trávíme v tomto prostoru spoustu svého času a to se děje i u dětí.

 

A jako digitálně negramotný rodič pak své dítě nemohu dostatečně ochránit a vychovávat.

Přesně tak. Naše děti jsou vlastně už jiným lidským druhem, dožijí se zřejmě doby, kdy dojde k přímému propojování lidského těla a technologií. Stíhat tempo technologického pokroku je náročné, ale nesmíme za ním jen plápolat jako datové dojnice, kdy se z nás prostřednictvím vyhledávačů a sociálních sítí sají informace, aby nám pak dokázali něco lépe prodat nebo s námi manipulovat. Podle mne je tato doba epochálním historickým okamžikem, protože se může stát, pokud si nedáme pozor, že budeme určitou úrovní umělé inteligence zbaveni rozhodování o tom, o čem by lidstvo rozhodovat mělo.

 

Co radíte?

Kromě toho, že bychom se my jako rodiče měli v tomto světě orientovat a znát jeho rizika, měli bychom také vstup do digitálního světa našim dětem pokud možno odložit. Tříleté, čtyřleté, pětileté děti nepotřebují žít v digitálním prostoru, nepotřebují nic z toho, co tam je. Už je potvrzeno, že přílišná expozice obrazovce vyvolává u dětí takzvaná pouštní místa v mozku. Tam, kde mají být synapse, nejsou. Což je pravděpodobně způsobeno jakousi omezeností stimulace, kterou dítě skrz obrazovku dostává, respektive nedostává. Zároveň nevíme, jak budou dnešní děti, které jsou od malička vystaveny novým technologiím, vést dospělý život. Virtuální realita je fenomén, který ovlivňuje naše životy jako nic jiného, a proto se k ní musíme začít obracet daleko víc, než jsme doteď dělali.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama