Bob Kartous: Naše děti jsou už jiným lidským druhem

14. října 2020

40 minut

Bob Kartous je uznávaným odborníkem v oblasti vzdělávání a ředitelem Pražského inovačního institutu.
Profimedia.cz

Rád o sobě prohlašuje, že je profesionální provokatér veřejné diskuse. Je uznávaným odborníkem v oblasti vzdělávání a od července 2020 ředitelem Pražského inovačního institutu. Ve své loni vydané knize No Future Bob Kartous upozorňuje, že nestíháme držet tempo s dobou, a tak nás digitální svět může brzy převálcovat. Letošní rok je podle něho šancí, jak některé věci – například ve školství – konečně změnit.

Ve své knize No Future s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? tvrdíte, že připravujeme naše děti na svět, který nenávratně zmizel. Letoškem, jak se zdá, vaše kniha získala na ještě větší aktuálnosti. Vnímáte to tak?

Ano, letos je dobře vidět, jak je náš vzdělávací systém rigidní, jak je zakotven v předdigitální době. Jedna věc je technické vybavení škol, dle mého názoru jsou ale významnější dovednosti učitelů. Ti se mnohdy nedovedou v digitálním světě pohybovat a využívat toho, co nám nabízí.

Hned na začátku první kapitoly zmiňujete knihu filozofa Nicolase T. Taleba Černá labuť. Podle něho se nelze na budoucnost připravit, protože zásadní věci se dějí neočekávaně. Je covid tou černou labutí?

Nicolas T. Taleb je původně finanční analytik. Pracoval jako prognostik vývoje trhu, na základě čehož zjistil, že se prognózy dělají jen velmi těžko, protože vždy přijde nějaká černá labuť, nepředvídatelný fenomén, který všechno změní. On sám se ale ohradil proti tvrzení, že covid je onou černou labutí. Podle něho je šedým nosorožcem. Tedy fenoménem, který je očekávatelný, jelikož nějakou zkušenost už máme, například se SARS v roce 2002. Víme, že někdy něco takového zase přijde, nejsme na to ale připraveni. Proto ten náraz, proto ten nosorožec. Společnost je překvapená a ochromená.

Lze v tomto nárazu spatřovat nějaký přínos, pokud se budeme bavit o vzdělávání.

Domnívám se, že pro vzdělávání je to obrovská příležitost, protože školy byly na jaře všechny naráz vystaveny jakési experimentální situaci, která by za jiných okolností nenastala, a musely se s ní vypořádat. Lidé, kteří se dlouhodobě věnují digitalizaci českého školství, se usmívají nad tím, jak přijatá strategie digitálního vzdělávání v roce 2015 nebyla nikdy naplněna, protože v zastaralém školském systému nešla implementovat. A pak stačilo několik týdnů karantény a české školství se digitalizovalo mnohem rychleji, než se povedlo nesourodému úsilí mnoha vlád za posledních dvacet let. Mnoho učitelů a škol integrovalo digitální nástroje do vzdělávání a něco jistě zůstane i nadále, například využívání distanční výuky pro žáky, kteří jsou nemocní.