Netrapme se budoucností. Vždyť nevíme, co bude zítra

Kdy jste se s příběhem Jarmily Horákové setkala poprvé?

Náhodou jsem o ní četla nějaký krátký článek, už si ani nevybavuji, kde to bylo. Říkala jsem si, že je to zajímavá dívka a já o ní nic nevím. Zadala jsem si tedy její jméno do Googlu a našla si toho více. Mimo jiné jsem zjistila, že její kamarád z mládí Jiří Frejka vydal v roce 1940 její deník, který si psala asi od třinácti let, doplněný o své postřehy. Když se mi výtisk dostal do ruky, okamžitě jsem se do něj začetla. Od prvních řádek mi Jarka byla blízká.

 

Čím? Máte něco společného?

Od mládí měla sen, za kterým šla. Chtěla hrát. Přemýšlela, jestli se jako herečka může vdát, případně mít děti, jak by to ovlivnilo její kariéru. Ne že bych se s ní v tomto ohledu chtěla srovnávat, ale je pravda, že jsem si také v podstatě od mala vysnila, že napíšu knížku. Byly mi blízké i úvahy o tom, zda se vdávat. Líbily se mi také její myšlenky o lásce, o životě, o přístupu k práci. Dotklo se mě to uvnitř a chtěla jsem se o ní dozvědět co nejvíc. A objednávala jsem tedy vše, co bylo k dispozici. Třeba vzpomínkovou publikaci, kterou vydali její kamarádi, když zemřela. Četla jsem i básně, které o ní složili Jaroslav Seifert i Vítězslav Nezval.

 

Co jste se z těch básní dozvěděla? Jaká byla?

Když čtete vzpomínky jejích přátel, mluví o ní jako o krásné a talentované dívce. My dnes vidíme herečku, která se dokázala dostat do Národního, a ona o sobě přitom hodně pochybovala. V denících často zmiňuje vnitřní nejistotu a pochyby, jestli je dobrá herečka a jestli to či ono dělá dobře. Přišla mi i trochu opuštěná, zmiňuje se třeba o svých nešťastných láskách a o tom, že ji nikdo nemá rád. Řekla bych, že byla citlivá a vnímavá a zároveň i tvrdohlavá a dovedla si jít za svým. Samozřejmě je to ale jen moje interpretace, dovedu si představit, že někdo jiný najde v jejích zápiscích něco jiného.

 

Trička už byla

Všechny knihy, které jste psala, jsou minimálně inspirované reálnými postavami, někdy jsou přímo o nich. Jak je náročné napsat román o lidech, kteří žili či žijí? I když získáte všechny dostupné informace, určité fikci se zabránit nedá.

Je to moje velká autorská zodpovědnost, abych příběh zpracovala nejlíp, jak můžu. Nechci se tím ale nechat úplně paralyzovat. Kdybych přemýšlela nad každým slovem, nenapíšu nic. Snažím se tedy na postavu, v tomto případě Jarku Horákovou, nacítit a nějak ji interpretovat, převést do slov, což není vždycky úplně snadné.

 

Pomáhá vám navštěvovat i místa, kde se člověk, o kterém píšete, pohyboval? Četla jsem, že při psaní o hoteliérce Eugenii Ledecké jste třeba přespala v hotelu Continental, který její rodina vlastnila.

Ano. A ten večer, kdy jsem tam spala, jsem seděla v křesílku dole v kavárně a napsala jsem první kapitolu. Ta místa opravdu často obcházím. V případě Jarky jsem mnohokrát byla v Myslíkově ulici, kde bydlela. Samozřejmě také na olšanském hřbitově, kde je pohřbená, což bylo dokonce vůbec první místo, které jsem při psaní knihy o ní navštívila. Byla jsem i v Řevnicích, kam její rodina jezdila na léto, a vynechat jsem nemohla ani okolí Národního divadla s Národní kavárnou, kam jsem chodila hodně psát. Stěžejní byl ale v tomto případě její deník. I když jsem přesvědčená o tom, že Jiří Frejka z něj ty nejosobnější věci vyškrtal, plasticky mi z něj vystupovala.

 

Jak velkou pozornost věnujete rešerši dané doby?

O období dvacátých let, kdy Jarmila žila, jsem ještě nikdy nepsala, takže jsem se o té době snažila přečíst, co šlo. Oslovila jsem archiv Národního divadla i Památník národního písemnictví. Přesto se mi ale při psaní stává, že narazím na nějaký detail a na něm se zaseknu a nemůžu pokračovat dál, dokud si ho nevyjasním. Třeba u Eugenie jsem nevěděla, z jakého materiálu mohly být závěsy v hotelové restauraci. U Jarky jsem zase řešila to, jestli už se ve dvacátých letech nosila trička, ne jen trikoty jako dřív. Psala jsem kvůli tomu i jedné kamarádce, která se zabývá dobovou módou. A ano, v té době už trička byla. Člověk se naučí spoustu věcí.

 

Nechat život plynout

Zatím ve všech vašich knihách jste zpracovala osudy ženských hrdinek. Čím si vás získaly, že jste se o nich rozhodla napsat?

Nikdy jsem si neřekla, že budu psát jenom o ženách. A žádný z příběhů, který jsem zpracovala, jsem aktivně nevyhledávala. Třeba o Eugenii Ledecké jsem se dozvěděla náhodou od jejího syna, když jsem byla na dovolené ve Spojených státech. Zrovna u ní mě napřed zaujal její příběh. Čím víc jsem do něj pronikala, tím víc mě začala zajímat i ona samotná. Přišlo mi jí líto, že se musela vdávat tak mladá a z donucení. Ale u každé knihy je to vždycky trochu jiné. A musím také říct, že si dovedu představit, že budu psát jednou i o muži. Určitě se tomu nevyhýbám.

 

Jak vám vaše hrdinky zasahují do života? Ovlivňuje to, co právě píšete, vaše každodenní fungování?

Já se vždycky trochu bráním začít dělat na nové věci, protože vím, že mě to pak úplně pohltí. Člověk se musí trochu odpoutat od vlastního života. Občas se přistihnu, že nevnímám a takzvaně koukám do blba a myslím na to, co se děje v mém příběhu. S každou hrdinkou jsem prožila kus života a něco ve mně zanechala. Každá z nich mě svým způsobem inspirovala nebo něco naučila.

 

Co vás naučila Jarka Horáková?

Říkala jsem si, že kolikrát je zbytečné trápit se některými věcmi. Ona ve svých patnácti šestnácti letech vedla nekonečné úvahy o tom, jestli se bude vdávat, nebo ne. Nakonec ale zemřela velmi mladá. Napadlo mě, že je možná zbytečné trápit se vzdálenější budoucností, protože nevíme, co se může stát zítra. Z toho bych se ráda ponaučila, protože sama mám tendence zabředávat do úvah, co se mnou za pět let bude. Člověk by určitě neměl rezignovat na svoje sny, ale asi by měl být víc ukotvený v přítomnosti a nechat život více plynout.

 

Díky babičce

Vaším prvním románem byly Podbrdské ženy, které jsou částečně autobiografické. Byla to pro vás psychicky nejnáročnější knížka?

To asi ano. Zároveň moje nejniternější, protože nejmladší postava, Johanka, jsem vlastně já. Náročné to bylo ale i v tom, že já jsem vůbec neměla ponětí, jak se román píše, a učila jsem se to tedy až v průběhu psaní. Netušila jsem, jestli knížku dopíšu a jestli ji někdo bude chtít vydat. Ale zároveň jsem věděla, že to potřebuju ze sebe dostat ven. Nechci říkat, že to byla terapie, ale určitá vnitřní pomoc ano.

 

 

Podbrdské ženy líčí život vaší babičky Emílie. Proč jste měla potřebu její příběh sepsat?

Já jsem hlavně potřebovala vědět, kdo byla moje babička. Potřebovala jsem si zaplnit to prázdné místo. Když jsem se na ni ptala, vždycky jsem se dozvěděla jen, že byla hodná a udřela se. To je ale hrozně málo. Ale zároveň to o něčem vypovídá. Zajímala jsem se o ten příběh asi od svých pětadvaceti, do té doby jsem babičku znala jen z fotky, která je na jejím náhrobku. Nikdo mi o ní nic neřekl. Máma mi říkala, že byla moc malá a nepamatuje si na ni, ostatní o ní mluvit nechtěli. Až později mi došlo, že mi nechtěli říct pravdu, protože by pak nemluvili hezky o mém dědovi, se kterým jsme měli hezký vztah. Po tom, co knížka vyšla, se mi ozvalo několik lidí s tím, že jim to připomíná příběh jejich rodiny. To mě překvapilo.

 

Takže jste se vlastně stala spisovatelkou díky babičce.

Vlastně ano, byl to ten impulz. Měla jsem to štěstí, že jsem jako dítě mohla chodit do chalupy, kde žila. Pamatuju si tu velkou postel a nad ní novomanželskou fotku. A vím, že jednou jsem seděla venku, opírala se zády o chalupu a říkala si, že jednou o ní napíšu. Tehdy mi bylo asi čtrnáct nebo patnáct a už v té době mě to k tomu táhlo. Dokonce jsem našla svoje poznámky z té doby, které jsem si k tomu příběhu psala.

 

Herečka vyšla v listopadu. Už víte, co vás čeká dalšího?

Ano, zpravidla jednu knihu dodělávám a už mám v hlavě námět pro další. Inspiraci jsem tentokrát získala díky covidu. Během vycházek za lockdownů jsem objevila opuštěnou vilu v Nové Huti u Dýšiny, do které chci zasadit svůj příběh. V poslední době hodně přemýšlím o době těsně po druhé světové válce a o tom, jak došlo k tomu, že jsme ztratili naši svobodu. Pročítám si teď dobový tisk a fascinuje mě, jak zřejmé bylo, že to nastane.

 

A bude hlavní postavou knihy opět žena?

Ano, to bude. Ale chtěla jsem si tentokrát dovolit větší tvůrčí svobodu a bude to fiktivní hrdinka. Žena, která se do té vily vrací po válce, kterou strávila jinde, a snaží se navázat na svůj dřívější život.

 

Je pro vás osvobozující psát o fiktivní postavě?

Určitě. Můžu si ji vytvořit, jakou chci. Nemusím se držet skutečnosti a můžu říct třeba, že byla protivná nebo že dělala věci, které se nemusí někomu líbit. V tomhle je to určitě osvobozující. Je ale pravda, že jsem si myslela, že díky tomu nebudu muset mít tak zevrubnou přípravu, ale to se mi úplně nepotvrdilo. Musím toho načíst opět spoustu. Ale jsem ráda, že mám tentokrát svobodu v tom, že si s mojí hrdinkou můžu dělat, co chci.