Malíř Jakub Hubálek: Díky Instagramu si mě našli i sběratelé z Paříže

Vzpomínám, jak jsem před pěti lety poprvé spatřil obrazy Jakuba Hubálka. Fascinovali mě hlavně jeho sportovci bez tváří, ať už to byli cyklisté, hokejisté, anebo boxeři. Pak jsem byl šťastný, když jsem s Jakubem poprvé zašel na pivo a o sportu jsme si i dlouze povídali – budiž mu odpuštěno, že fandí fotbalové Spartě. Toho večera jsem se rozhodl, že si od něj jednou za dva roky pořídím obraz, a od té doby jsem nadšeným sběratelem. Nikoli sběratelem umění, ale sběratelem Jakuba Hubálka, jehož výstava Černobílé léto právě začíná v pražské Trafo Gallery.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jednou jsem viděl neuvěřitelnou fotku...

... Moji?

 

Ne. Tvého obrazu. A před tím obrazem pózoval slavný německý fotbalista Philipp Lahm, kapitán mistrů světa z roku 2014.

Vidíš, to je pravda. Té fotky si vážím.

 

Jak vznikla?

Před deseti lety jsem byl na stáži v Mnichově, ale víc než do školy jsem chodil po tamních hospodách. Seznámil jsem se s perfektním Čechem jménem Filip Černý, který v Mnichově žije a tou dobou tam dvě hospody vedl. V jedné si pověsil můj obraz, a právě do ní přišel na nějaký rozhovor Philipp Lahm. Obraz se mu prý líbil, nevím. Byl bych rád. Každopádně před ním zapózoval a nechal se vyfotit.

 

Připomeň mi, co bylo na tom obraze?

Taky fotbalista. Jeden z mých nejoblíbenějších. George Best.

 

Génius. Rebel. Ochlasta.

Vždyť právě.

 

Ty sám jsi sportoval?

To víš, že mě odjakživa bavilo kopat si s klukama míčem, ale jako kluk jsem v televizi jednou viděl baseball, strašně se mně zalíbilo, jak ti chlapi zvláštně běhají ve čtverci, tak jsem spolu s rodiči začal pátrat, a nakonec jsme objevili klub v Troji, do kterého jsem od čtvrté třídy chodil.

 

Vynikal jsi?

Ani ne, ale hrál jsem do maturity.

 

Byli ve tvé rodině nějací výtvarníci?

Nebyli, ale zvlášť oba dědečkové měli k umění silný vztah. Jeden, to byl doktor, měl doma sbírku obrazů, pamatuju například na Emila Fillu nebo Josefa Váchala – děda si s Váchalem dokonce psal dopisy.

 

Sám ale nemaloval?

Byl to neurolog a já ho jednou o obrázek poprosil. Nakreslil mi dokonalý mozek se vším všudy, takže talent nejspíš měl.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a na dalších podcastových platformách, kde ho najdete pod názvem Host Reportéra.

 

 

A co ten druhý děda?

To byl vášnivý fotograf, dodnes máme doma krabici fotek, které si sám vyvolával. Několik z nich mi už posloužilo jako inspirace pro obraz.

 

Kde jsi svoje dětství prožil?

V centru Prahy, kousek od Národní třídy. Bydleli jsme v ulici Karoliny Světlé.

 

Znám: tam je rotunda!

Vlastně všechno tam bylo magické, Praha vypadala jinak než dnes. Moje nejstarší vzpomínky jsou z doby okolo revoluce, a to se všichni v naší ulici ještě znali, až postupem devadesátých let se domy začaly vyprazdňovat... Do té doby jsme měli svá Stínadla, kopat si chodili na nedaleký Střelecký ostrov, objevili jsme tajnou podzemní chodbu na Kampě... V centru Prahy se dalo prožít skvělé dětství.

 

Vybavuješ si nějak listopad 1989?

Mám jednu živou vzpomínku. Okna z našeho obýváku mířila přímo na policejní služebnu v Bartolomějské ulici, a já jako kluk zažil, jak z toho domu najednou vyběhla spousta policajtů se štíty, dupali, a já dostal hysterický záchvat, protože jsem myslel, že začala válka. Snad půl hodiny jsem řval.

 

Kdy se ukázalo, že máš výtvarný talent?

Nevím. Ještě na prvním stupni jsem byl běžné dítě, které si jen rádo kreslilo. Spolužáci po mně občas chtěli nějakou karikaturu, a právě za karikaturu jednoho učitele jsem v sedmé třídě vyhrál školní soutěž.

 

Brávali tě rodiče na výstavy?

Vzpomínám na dvě, které mě zasáhly – na první byly obrazy Zdeňka Buriana, na druhé Luďka Marolda.

 

Vážně Marold? Druhá půle devatenáctého století?

Proč ne? Marold maloval výjevy ze staré Prahy, které mi připadaly povědomé, blízké, a řemeslně to bylo úžasné, stejně jako obrazy Burianovy. Líbilo se mi i to, že šlo o akvarely, což je dostupná technika, kterou jsem si hned po návratu z výstavy mohl zkoušet doma.

 

Na jednu stranu jsi měl kolektiv baseballistů, na stranu druhou jsi čím dál častěji osamoceně maloval. Jsi spíš extrovert, anebo introvert?

Introvert. A čím dál víc. Už na střední škole jsem se cítil spíš jako malíř než jako baseballista, ale za sport jsem rád, ten mi dal dobrý základ do života. Naučil jsem se jakési disciplíně.

 

Přemýšlím, kdo mě na tebe před lety upozornil.

A?

 

Nejspíš vím. Byli to dva muži.

Kteří?

 

Tím prvním byl raper Orion z PSH – povídal mi, že nějaký Hubálek je jeho oblíbeným výtvarníkem.

Orion byl mým oblíbencem už v půlce devadesátých let, kdy mě ségra vzala na koncert do klubu Roxy; to měl ještě dlouhé vlasy! Těší mě, že jsme se později skamarádili.

 

Má tvůj obraz doma?

Ori zatím ne. Jeden menší má jeho kolega Vladimír 518, hokejistu. A kdo byl ten druhý člověk, o kterém jsi mluvil?

 

Michelinský kuchař Oldřich Sahajdák.

Aha, tak ten si mě našel přes Instagram. Oldřich má ode mě velký ženský akt s pěkně rozmázlou hlavou. Teď si uvědomuju, že tenhle obraz je jedním z mých nejoblíbenějších.

 

Zásadní vliv černobílé televize

Kdy sis poprvé řekl, že se chceš živit jako výtvarník?

Asi jsem k tomu směřoval vždycky, ale definitivní rozhodnutí padlo na střední škole uměleckoprůmyslové.

 

Jaký obor jsi tam studoval?

No právě: nábytek! Což mě nikdy neoslovilo. Na druhou stranu jsme tam měli třeba figurální kresbu, na tu výborného pana profesora Kárníka, a nejspíš to byl on, kdo řekl, že bych mohl zkusit Akademii výtvarných umění. Nikdy dřív jsem na tu školu nepomyslel, ale hned mi to připadalo logické.

 

O jiné variantě jsi nepřemýšlel?

Ne. Já jsem sice celkem introvertní, ale zároveň i tvrdohlavý člověk, který když si něco umane, tak už za tím jde.

 

Na Akademii tě vzali hned napoprvé?

Měl jsem divoký čtvrťák, který vyvrcholil srpnovým reparátem z matematiky a maturitou v září. Tam už jsem sice dostal z matiky jedničku, ale nějak mě tou dobou chytili vojáci a já musel jít na civilku.

 

Kde sis ji odkroutil?

V Trojském zámku.

 

Tam je galerie, ne?

Je. Devatenácté století. Zrovna toho roku byla spousta práce s odklízením povodňových škod, ale mezi těmi starými mistry, třeba Václavem Brožíkem nebo Antonínem Chittussim, jsem stejně chodil denně, což bylo pěkný a přínosný... O rok později jsem se na AVU už dostal.

 

Do jakého ateliéru?

Ke kreslířce Jitce Svobodové, což byla hodná, skvělá paní profesorka. Do ničeho nás netlačila, spíš jen podporovala. Nabízela rady, ale když viděla, že je student do práce zakousnutý, tak byla ráda a nechala ho – tenhle přístup mi vyhovoval.

 

Jaké malíře jsi obdivoval tehdy, jako student?

To už mě nejvíc zajímali moderní figuralisté typu Luciana Freuda a z Čechů někteří naši učitelé. Třeba Michael Rittstein, ten mě baví doteď.

 

Rittstein denně plave. Co děláš ty?

Rád chodím. Občas sám, jindy s kamarádem a kolegou, malířem Honzou Mikulkou. Povídáme si, urovnáváme myšlenky a někdy mě pak překvapí, že jsme takhle zvládli dvacet kilometrů.

 

Když jdeš sám, tak se sluchátky?

Jasně.

 

Jakou posloucháš hudbu, když maluješ?

Když potřebuju klidnější soustředění, tak třeba Rachmaninovovy klavírní koncerty. A když se rozmáchnu k expresivnější malbě, tak skáču z punku do rapu. Ateliér mám v paneláku, takže i tehdy nosím sluchátka, a oceňuju, že jsou bezdrátová – do máchání štětcem se mi nic neplete.

 

 

Pro tvoje malby je typická omezená škála barev, obvykle jde jen o černou, bílou a šedou. Jak jsi k tomuhle minimalismu dospěl?

Kombinace těch barev se mi líbila vždycky. Za mého dětství jsme doma měli jen černobílou televizi a vizualita té tehdejší obrazovky mě podle všeho navždy ovlivnila. Plus to, že jsme vlastnili nejmíň tři knížky o výtvarném umění, ve kterých sice byly reprodukce starých mistrů, ale černobíle vytištěné. Rozumíš? Já z nich sice znal Rembrandta, ale černobílého, což je úlet. A možná i tohle na mě má dodnes podvědomý vliv.

 

Čím by ses asi tak živil, kdyby nebyl zájem o tvé obrazy?

Určitě bych maloval i tak. No a k tomu byl třeba myslivcem, ale takovým tím, co nestřílí, spíš se stará o les. Často jezdím na chalupu do Lužických hor – v době koronavirové pandemie jsem na ní strávil dva měsíce a znovu mi došlo, jak rád pozoruju stromy a mraky. Jako malíře mě to tam vždycky šoupne do jiné dimenze, takže obrazy z Lužických hor jsou podle mě svobodnější, rozjetější než ty pražské.

 

Kdy ti došlo, že se malováním uživíš?

Ve třiceti, do té doby to bylo jak na houpačce. Sem tam jsem obraz prodal, ale častěji se musel uskromnit.

 

Když jsme u toho, tak jaký obraz jsi prodal jako vůbec první?

To se stalo ještě ve druháku na akademii. Dělal jsem tehdy zvláštní sérii – plátna položil na zem a místo štětce používal mop. Jeden nebo dva tyhle rozmáchlé obrazy jsem prodal a díky tomu si mohl koupit počítač... Jenom teda chvíli hrozilo, že neuzavřu ročník, protože obrazy mopem byly přece jen poněkud abstraktní a moc se na nich neukázalo, jestli ovládám řemeslo. Ale pozor – už tehdy byly převážně černobílé. A když dnes zajdu do nějaké zahraniční galerie, narážím tam na obrazy, které se těm mým mopovým docela podobají.

 

Kvůli jaké výstavě bys zajel klidně na otočku do Londýna?

Neřeknu nic překvapivého: kvůli velké retrospektivě Pabla Picassa bych byl ochotný jet daleko.

 

Co tě na Piccasovi tak baví?

Například mě fascinuje, jak byl plodný. Někdy zvládl tři dobré obrazy za den.

 

Jak plodný jsi ty?

Od třicítky je to lepší a lepší, protože už mám nějaké sebevědomí.

 

 

Ke kterému ses propracoval jak?

Přelomová byla moje samostatná výstava v Mnichově roku 2014. Do té doby jsem si opravdu nebyl jistý, jestli jdu správným směrem, finančně mě občas musel podpořit táta, a vzpomínám, jak jsem si říkal: Ještě zkusím Mnichov a uvidím.

 

A co jsi viděl?

Všechno se tehdy prodalo. Němci zbožňují malbu, i tu expresivní. Chápou moje šmouhy a hodně chválili. Tehdy jsem přestal pochybovat o tom, že dělám smysluplnou práci.

 

Jak dlouho ti dnes v průměru trvá práce na velkém obraze?

Jednou jsem se při malování koukal na fotbal a obdivoval, jak famózní předvádějí ti hráči výkony. Řekl jsem si, že se pokusím o něco podobného, a za devadesát minut namaluju obraz. Což je šibeniční lhůta, ale když nemám chuť dělat nic moc realistického, tak se do dvou hodin někdy vejdu.

 

 

Například já mám od tebe velký obraz se dvěma maratonskými běžci. Neříkej, že jsi ho měl za pár hodin hotový!

Tam bylo potřeba spoustu pasáží promalovat detailně, čekal jsem, až uschnou vrstvy oleje, takže tví běžci mi trvali tak čtrnáct dní... Je to tak, že někdy třeba dva měsíce jedu a namaluju slušných obrazů deset, ale protože to dost vyčerpává, tak pak mám zase období, ve kterém hodně spím – je to různé.

 

Jakými cestami se ti nejčastěji ozývají zájemci?

Přes Instagram. Pro mě je to pohodlná sociální síť, kam můžu zavěsit obraz vteřinu poté, co je hotový. Kdysi jsem si naordinoval roční období detoxu od sociálních sítí, ale na Instagram jsem se pak rád vrátil. Protože obrazy se mají ukazovat světu, a tady to platí doslova. Díky Instagramu si mě našli například sběratelé z Paříže: napsali zprávu a za pár dnů přijeli pro obraz.

 

Co taky lidem zbývá, když s výstavami šetříš.

To jenom poslední dobou, kdy jsem se chtěl soustředit na malbu a neřešit nic kolem. Ale teď jsem se na pražskou výstavu vyloženě těšil. A myslím, že bude uzavřením jedné etapy.

 

Nestraš mě.

Určitě se chci posunout ještě někam dál. Nevím přesně kam, ale začal jsem třeba hodně kreslit – vypnu mozek, nechávám se unést abstraktní linkou, a to mě pak baví kombinovat s realistickou malbou.

 

Já jen doufám, že nezradíš svoji černou, bílou a šedou barvu!

Tak to tě můžu uklidnit: techniky chci střídat různé, ale přesně tyhle barvy to budou stmelovat pořád.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama