Po zdolání La Manche chutná pizza nejlíp na světě

Kristýna Dyková v půlce října přeplavala kanál La Manche mezi Anglií a Francií. Je třicátým člověkem z Česka, který to dokázal – a to právě půlstoletí od úspěchu toho prvního, Františka Venclovského.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak dlouhou trasu jste uplavala?

Bylo to 42 kilometrů.

 

Celou dobu kraulem?

Jo. Prsa neumím. Vůbec vlastně nechápu, proč lidi plavou prsa. Je to strašně náročný styl.

 

František Venclovský, který to dokázal v roce 1971 jako první Čech, na to potřeboval déle než 15 hodin. Jak se vám povedl ten krásný čas 11 hodin a 6 minut?

Děkuju. Můj cíl bylo přeplavat kanál za čtrnáct hodin. Jenže jsem vyrazila rychle, a když už plavu, tak nezpomaluju. Jela jsem jako robot, rychlostí 3,2 kilometru za hodinu. Trenér to komentoval slovy, že jedu jako stroj. Měla jsem ale také štěstí, že vyšlo počasí a proud mi šel do zad. Jsem hlavně ráda, že už to mám za sebou a že teď můžu odpočívat. Byla jsem tam totiž už podruhé.

 

Jak to?

Poprvé na přelomu září a října. Počasí bylo však tak špatné, že se první pokus vůbec nekonal. Nedostala jsem se ani do vody. Bylo to hrozně depresivní. Po pár dnech jsme se otočili a jeli zase domů do Čech s tím, že budeme čekat na počasí. A protože nemám problém se studenou vodou, mohla jsem plavat v novém, pozdějším termínu.

 

 

Je nějaký nejzazší limit, do kdy se přeplavání La Manche doporučuje?

Lodivod říkal, že 3. listopadu je zatím poslední termín, kdy kanál někdo přeplaval. Čím blíž k zimě, tím větší riziko, že počasí bude na houby, přijdou větší vlny a budou bouřky.

 

Měla jste doprovodnou loď s kapitánem a také rozhodčí z organizace, která se stará o oficiální zápisy. Jak je taková akce finančně náročná?

Veškeré náklady mě vyšly asi na 300 tisíc. Třeba jen pronájem lodi stojí kolem sto padesáti tisíc. Platí se lodivod, platí se rozhodčí. Není to úplně laciný koníček. Někdo si jede užít na Maledivy, někdo se raději zničí na La Manche.

 

Jaká byla teplota vody?

Když jsme tam byli poprvé, tak měla voda ještě 18 stupňů. Při plavání v říjnu už teplota dosahovala jen 15 až 16 stupňů. Hodně studená byla před Francií, asi kvůli proudu. Moc to ale nevnímám. Změny teploty vzduchu jsem poznávala jenom podle toho, jak se můj doprovod na lodi oblékal nebo svlékal. Na začátku všichni měli šály, rukavice a čepice, pak postupně vrstvy mizely. Mentálně mi ale velmi pomáhalo, že svítilo sluníčko.

 

Proč jste vyplavala brzy ráno, ještě za tmy?

Bylo to ve tři hodiny ráno britského času z pláže nedaleko Doveru. Tím, že jsem plavala na odhadovaný výsledný čas čtrnáct hodin, věděla jsem, že potřebuju dvanáct hodin pěkného počasí. A že musí vyjít spousta věcí. Musí foukat směrem k Francii, i voda musí jít tím směrem, jinak je to peklo. Přesný čas startu vypočítává lodivod, ten ho určil, a bylo to perfektní. Přece jen to nedělá první den.

 

Proč se na tělo před startem nanáší vazelína? Je to kvůli soli?

Není to kvůli soli, ale prevence kvůli odřeninám. Takže jsem to měla pod plavkami, třeba tam, kde mě dřou ramínka, anebo ve slabinách. Byla jsem napatlaná celá a zabralo to. Odřel se mi trochu jen jazyk, spálil se od soli. Potom jsem ho dva dny koupala v čaji a bylo to lepší.

 

Podle čeho jste se orientovala, kam plavete?

Plavu podél lodi, plavec by si od ní měl hlídat vzdálenost 3 až 5 metrů. Na lodi byl můj trenér Jakub Běžel. Když jsem byla moc blízko, tak mě odháněl. Na kanálu La Manche tak nemusíte nic řešit, je to pohodlné. U nás na závodech to bývá mnohem těžší, nevidím moc do dálky, tak se vždycky rozhlížím všemi směry.

 

Jste vytrvalostní zimní plavkyně?

Zimní i letní. Dálková sezona se u nás plave přes léto ve vzdálenostech 10, 15, ale i 20 kilometrů. Pak je zimní plavání, kde jsou krátké tratě do délky jednoho kilometru.

 

Vyhráváte?

Ne, vůbec. Většinou končím na posledních místech. Naplavu toho ale hodně, danou vzdálenost vždycky zvládnu. Dělám to pro radost.

 

Na co jste myslela, když jste plavala přes La Manche?

Snažila jsem se moc nemyslet. Počítala jsem nádechy. A taky počet krmení. Na začátku jsme krmili každou hodinu, pak už každou půl hodinu. Většina lidí se slovu krmení směje, ale tomu se tak opravdu říká. I anglicky, feeding. Doprovodná loď během toho nezastavuje, stále plavu.

 

Četl jsem na sociálních sítích, že vaše rozhodčí na lodi byla přísná a obvyklých dvacet sekund už považuje za zdržování?

My jsme byli pod dvaceti sekundami. Jsem totiž při plavání zvyklá jen na tekutiny, používám speciální sportovní výživu Edgar. Je to ale složité, protože se mi blbě polyká. Tělo sice není prochladlé, ale je vyčerpané, takže nevypiju ani jednu deci.

 

Jsou to nějaké tuby?

Ne, je to opravdu tekutina. Dává energii, není to ale iontový nápoj. Funguje proti hladu a snad proti všemu. Používám na to klasickou cyklistickou flašku.

 

Vnímala jste cestou lodní dopravu?

Lodní doprava je tam obrovská, ale zase tak moc jsem toho neviděla. Z vody je kvůli vlnám vidět asi tak dvacet centimetrů na jednu a na druhou stranu. Občas jsem zahlédla, jak se celá posádka dívá jedním směrem na loď vysokou desítky metrů. Jen jednou mě to ale výrazně ovlivnilo, když jsme se k ní stále blížili a já se bála, že ji trefíme. Otáčela jsem se, jestli budou nějaké instrukce, jestli zastavujeme. Nikdo se na mě ale nedíval, všichni si ji fotili, včetně kapitána.

 

Věděla jste průběžně, jak jste daleko?

Vůbec. Z lodi vám nic neřeknou, aby to na plavce nemělo mentální dopad. Sami nevědí, jestli zbývají ještě dvě hodiny, nebo vás strhne proud a bude to nečekaně pět hodin.

 

Měla jste na ruce hodinky?

Ne, to podle pravidel nesmíte. Věděla jsem ale, jak jsme časově daleko od Anglie, díky počítání krmení. Třeba v sedmé hodině jsem Kubovi říkala – „Jé, my už jsme v půlce.“ On se ale tak zvláštně zatvářil... A já si říkala – „To je v háji, někde jsme asi zpomalili a nejsme v půlce.“

 

Co se vám pak honilo hlavou na břehu po jedenácti hodinách nonstop plavání?

Že už jsem konečně venku a všechno je dobrý. Posledních 30 nebo 40 minut jsem totiž měla hrozný stres, jestli to zvládnu. Proud nás totiž mohl spláchnout pod mys Gris Nez, kam jsme mířili. Ještě půl hodiny předem prý ani lodivod nevěděl, jestli to dáme. Jak vás proud stáhne, tak ho nepřeplavete. Tři týdny přede mnou plaval přes La Manche Michal Štengl z našeho klubu, a tomu se to stalo.

 

Proto měl asi o hodinu a půl delší čas?

Přesně, mohou to být klidně dvě hodiny plavání navíc.

 

Na pláži jste držela v ruce skleničku, slavila jste šampaňským?

Ani jsem moc nevěděla, co piju. Když mi ji ale ten pán na pláži podával, tak jsem si říkala, že je to moc hezký. Místní lidé to tam asi mají jako koníček, že sledují přes tracker, kdo připlave. Byla jsem tam jinak sama. Můj doprovod za mnou nemohl. Velká loď zastavila třeba půl kilometru od pobřeží, dál pokračoval už jenom malý gumový člun, který zůstal asi 150 metrů od pobřeží. Mimochodem asi tři čtvrtě hodiny přede mnou tam australská maratonská plavkyně Chloe McCardelová doplavala světový rekord. Zvládla La Manche už po čtyřiačtyřicáté. Týden předtím dorovnala ten původní, a pak ho hned překonala. Startovala navíc až po mně a byla tam dřív (Plavba z anglického Kentu do francouzského Pointe de la Courte Dune jí trvala 10 hodin. Nejrychleji přeplaval kanál australský plavec Trent Grimsey, v roce 2012 to zvládl za 6:55 – pozn. red.).

 

Co jste si dopřála po doplavání?

Měla jsem veliký hlad, takže jsem dostala ještě na lodi velký sendvič. Vítala jsem všechno, co není sladké, protože sportovní nápoje jsou všechny sladké. Večer jsem pak měla pizzu, a to bylo nejlepší jídlo na světě. Druhý den jsme si šli chvíli zaplavat, aby se trochu uvolnily svaly. Žádné velké problémy jsem neměla, i když mě všechno bolelo. Kdyby mě to ale nebolelo, asi nejsem úplně normální.

 

Jako první žena jste uplavala v ledové Vltavě 33 kilometrů z přehrady Slapy až do Prahy. Co bylo těžší?

Slapy byly těžší než La Manche. Je to totiž rok a půl zpátky a ještě jsem neměla tolik naplaváno. Bylo to jenom tak, z hecu, jako většina věcí. Tehdy kamarád Kuba Valníček trénoval na La Manche a potřeboval si to vyzkoušet. Tak jsem plavala s ním. Baví mě to, nemám ráda teplou vodu, v té všechno bolí. Ve studené vodě tělo fyzicky nic moc nevnímá. Mám ale štěstí, že jsem jeden z otužilců, kteří ve studené vodě přirozeně vydrží hodně dlouho.

 

 

S plaváním jste začala až v roce 2018, proč?

Byla jsem tehdy u kamarádky v Německu a z hecu jsem se přihlásila na plavecký závod mezi Dánskem a Německem. Jsou tři kilometry. Bylo to potom, co jsem možná deset let ve vodě vůbec nebyla, i před tím jsem ale plavala jen rekreačně. Nikdy jsem netrénovala. A zjistila jsem, že mě to baví. Tak jsem se dostala k otužilcům. Však i ten Balt měl nějakých 17 stupňů, tehdy mi to přišlo hrozně studené. Měla jsem nejprve konzultaci s členkou I. plaveckého klubu otužilců Praha a ona mi říkala – „Ty máš takovou robustní postavu, tobě by to otužilectví šlo.“ Hrozně jsem se urazila, protože mi vlastně řekla, že jsem tlustá. Když jsem se ale přenesla přes to, že jsem tlustá, tak jsem to šla zkusit. A zjistila jsem, že dobrý, že nemám problém s chladem a mohu plavat cokoliv kdykoliv.

 

Jakou nejstudenější vodu jste zažila?

0,8 °C při mém teprve druhém závodu. Bylo to v Hradci, Labe je ale vždycky studené. Bylo to strašné, fakt hrozné.

 

Jak dlouho se dá v takové vodě zůstat?

Moje zkušenost je kolem půl hodiny. Nikdy jsem nezkoušela víc, nebyl důvod. Dělají se sice pokusy, jak dlouho člověk může v tak ledové vodě zůstat, ale podle mě už je to na hraně toho, co je výkon a co sebepoškozování. Nemám potřebu lámat rekordy.

 

Čemu se věnujete, když neplavete?

Rok a půl jsem teď jenom plavala. Tréninky zabraly každý den několik hodin, zvláště posledního půl roku. Plavci tomu říkají „Sleep, Eat, Swim and Repeat“. A přesně tak to bylo. Denně jsem plavala dvě až tři hodiny, plus čas na to, abych se dostala k Vltavě, a pak zpátky.

 

Jak se to dalo zkombinovat s prací?

Dělám ve financích, věnuji se účetnictví pro nadnárodní společnost. Paradoxně mi covid velmi pomohl, protože jsem mohla začít dělat z domu a být tak časově flexibilní. Šéfovi bylo jedno, jestli si práci udělám odpoledne, nebo v noci. Šlo to skvěle skloubit. Musím se teď po dlouhé době rozhlédnout, co mě mimo plavání bude bavit.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama