Tebe tady nechceme! Jak si škola poradila s jinakostí

Je to příběh se vším všudy, dramatickou zápletkou i happy endem. Před šestnácti lety získala mladá učitelka Marie Gottfriedová místo ředitelky na základní škole v Trmicích u Ústí nad Labem a záhy musela řešit problémového chlapce s Aspergerovým syndromem. Příběh této školy ukazuje, že lze úspěšně vzdělávat i děti, jejichž startovací pozice není jednoduchá. A také že ze školy se špatnou pověstí můžete udělat školu, kde se dveře netrhnou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vaše škola se dává za vzor jako místo, kde se daří začleňovat a vzdělávat žáky s různými druhy postižení nebo znevýhodnění včetně romských dětí. Co jste o inkluzi věděla, když jste do Trmic přišla?

Do trmické školy jsem přišla v roce 1999 hned po studiích a tehdy se o inkluzi vůbec nemluvilo. Nic jsem o ní nevěděla, ani na pedagogické fakultě jsme se nic takového neučili.

 

Po šesti letech jako učitelka jste se v Trmicích stala ředitelkou. V jaké kondici tehdy škola byla?

Byla to škola na ne úplně dobré adrese, neměla dobrou pověst. Řada Trmičáků dávala své děti raději do škol v Ústí nad Labem. Nebyl tady jediný kroužek, nejezdilo se na exkurze či na školy v přírodě. Byla to strohá škola osekaná ve své činnosti na kost.

 

Zásadním momentem ve směřování školy je příběh chlapce s Aspergerovým syndromem.

Ano, ale to nebyl ten prvotní impulz. Když jsem se stala ředitelkou, postupně jsme začali rozšiřovat repertoár školních činností, začali jsme otevírat zájmové kroužky a nabízet dětem něco navíc. A právě ve fázi našeho intenzivního společného přemýšlení o tom, jak udělat školu přitažlivější, se odehrála podstatná změna v našich hlavách. A tato změna pokračovala příběhem chlapečka s Aspergerovým syndromem.

 

 

Chodil k vám od první třídy?

Ano. Bylo to dítě velmi specifické, vědomostně byl hodně napřed, ale sociálně vykazoval deficity. Nebylo jednoduché ho učit.

 

Co přesně bylo obtížné?

Neudržel pozornost, byl hyperaktivní, ale byla u něj patrná i hodně výrazná asociálnost. Vzpomínám si, jak jednou přiběhla paní učitelka, že se jí chlapec ztratil během přestávky ze třídy a že ho nemohou najít. Nakonec jsme ho našli, jak běhá téměř svlečený kolem školy. Hodně těžko komunikoval se svými vrstevníky, nedokázal s nimi najít společnou řeč, štvali ho, protože nebyli naladění na stejnou vlnu jako on a při jeho inteligenci a při jeho odlišném vnímání světa mu byli hodně vzdálení. Takže někdy třeba popadl židli a po někom ji hodil.

 

Měl asistentku?

Neměl, v té době totiž ještě nebyl diagnostikovaný. Bavíme se o době, kdy takové děti automaticky končily ve speciálních školách. Na prvním stupni se jeho projevy, byť s obtížemi, zvládaly. Potíže nastaly na druhém stupni, kde začal jiný vzdělávací režim, a začali se střídat učitelé. Tehdy problémy eskalovaly. To už jsem byla ředitelkou a musela jsem řešit stížnosti ze strany rodičů i od učitelů. Bylo jasné, že se k tomu budeme muset nějak postavit a řešit to systémově a odborně, že to bude vyžadovat nějaké úsilí.

 

Co vadilo ostatním rodičům?

Hlavní téma rodičů, a oprávněné, bylo bezpečí jejich dětí, protože chlapec v afektu opravdu dokázal vzít židli a po někom ji hodit. Nedělal to každý den, ale občas k tomu došlo.

 

Prý kvůli tomu sepisovali petice.

Ano a bylo to o to komplikovanější, že třídní učitelka měla v této třídě zároveň svoji dceru a byla to ona, která nejvíce petici iniciovala. Chápala jsem to a chápu to i dnes s odstupem let, že to vnímala více jako máma, která se bojí o své dítě, než jako pedagog, který hledá účinnou podporu a řešení. Každopádně to byla zvláštní situace, kdy impulz rodičovské petice přicházel zevnitř školy.

 

Co stálo v petici?

Byl tam požadavek, aby byl chlapec přeřazený na speciální školu s tím, že jeho přítomnost ve škole je nebezpečná pro ostatní děti. My jsme ho nemohli vyloučit a vlastně jsme ho ani nemohli jen tak přeřadit na jinou školu (každé dítě má právo navštěvovat svou spádovou školu, pozn. red.), ale v petici stálo, ať děláme vše pro to, aby se tak stalo.

 

A čím argumentovali učitelé?

Zejména tím, že si s tím nevědí rady. Nesdíleli vizi dostat chlapce jinam, ale oprávněně argumentovali, že nevědí, jak s ním pracovat, a že chodí do třídy s obavami, že to nezvládají, když má chlapec špatný den. Pokud měl dobrý den, byl tahounem třídy. Dokázal třídu posouvat svým rozhledem a dovednostmi. Zároveň se ale dělo to, že postupem doby narůstaly ve třídě emoce a stačilo stále méně a méně k tomu, aby byly děti z jeho projevů podrážděné a aby na něj nepřiměřeně reagovaly a on pak nepřiměřeně reagoval na ně. Stále rychleji startoval do protiútoku, který mohl být nebezpečný.

 

Jaké jste měla v té době možnosti a co jste udělala?

Bylo jasné, že to téma musím otevřít a přiznat si, že je to problém, který musíme řešit. Začali jsme tím, že jsme se o tom začali bavit. Mluvili jsme o tom s jeho rodiči, s rodiči spolužáků a začali jsme se o tom bavit i v pedagogickém sboru. Průlom nastal, když jeho rodiče souhlasili s tím, že jejich syn půjde na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny. Z vyšetření vyplynulo, že má Aspergerův syndrom.

 

Jaký byl verdikt psycholožky?

Řekla mi, že diagnóza je tak závažná, že by mohl být na speciální škole, ale že je to na druhou stranu diagnóza, s níž když se umí zacházet a nastaví se určitý systém práce a řád, tak je slušná šance, že to v běžné škole zvládne. Rozhodla jsem se, že když je tu možnost zvládnout to, že to chci zkusit.

 

Co následovalo?

Chlapec měl své stálé pracovní místo ve třídě, měl svůj pevně stanovený řád. Věděl pomocí různých pomůcek na lavici, jaké předměty ho ten den čekají. Jak to u autistů bývá, takové dítě potřebuje vědět, co ho čeká, potřebuje co nejvíc eliminovat všechny neznámé. I učitelé věděli, že ho nesmějí zaskočit nebo nějak vykolejit, protože to je pro něj zdrojem nepohody, která může vyústit v agresi. Když mělo ve třídě dojít třeba k suplování, věděli jsme, že to musíme říct třídě s dostatečným předstihem. Když víte, co vás čeká, cítíte se v bezpečí a toto bezpečí jsme vytvářeli. Začali jsme hodiny plánovat tak, aby to pro něho bylo předvídatelné. A ukázalo se paradoxně, že to dělá dobře i všem ostatním dětem.

 

Pak už byla výuka v této třídě bez problémů?

Přesně tak. Měl nově také asistenta pedagoga, který byl jeho pevným bodem. Tím pádem se automaticky cítili v bezpečí i učitelé, protože věděli, že na to nejsou sami. Měli jsme pravidelné schůzky s jeho rodiči, s psycholožkou i s rodiči spolužáků, kde jsem je informovala, jak se vše vyvíjí. Postupně se celá situace během jednoho roku stabilizovala a zklidnila. Pamatuji si na jednu schůzku s rodiči spolužáků, kde maminky plakaly a říkaly, že kdyby měly takové dítě, tak by taky nechtěly, aby bylo ve speciální škole, že by nechtěly, aby na ně škola vyvíjela tlak, aby ho daly pryč, a že jsou rády, že zůstal.

 

Co bylo dál?

Pro všechny strany bylo povzbudivé, že už to funguje. Po dvou třech letech jsme se pak dopracovali k tomu, že už ani nepotřeboval svého asistenta a asistent pak mnohem častěji pomáhal ve třídě ostatním dětem. Našel si místo v kolektivu, děti ho měly rády a hezky spolu vycházely. Byl silný v matematice a fyzice, takže i pak spolužákům vysvětloval látku a oni někdy říkali, že od něho to chápou lépe než od pana učitele.

 

Jste s chlapcem v kontaktu?

Když šel na střední průmyslovou školu, tak jsme se ještě vídali hodně, teď už tolik ne. Vím ale, že už je absolventem ČVUT.

 

UČITEL MUSÍ MÍT ŠŤÁVU A CHARISMA

Jaké jsou vaše vzpomínky na dobu, kdy jste sama chodila do školy?

Já jsem na základní školu nechodila příliš ráda a vždycky si říkám, že se dopouštíme hrozné věci, když sebereme často už prvňáčkům nadšení, s nímž jdou první den do školy. Za tři měsíce už se jim do školy chodit nechce, nebaví je to tam, jsou unuděné, nevidí v tom smysl. To si pak vždycky říkám: propána, to je snad největší hřích nás učitelů, když dětem dokážeme otrávit tak krásný proces, který by je měl provázet celý život, tedy chuť něco se učit. Podle mne všechno stojí a padá s tím, zda děti chodí do školy rády.

 

Máte nějaké motto, kterým se řídíte?

Že žádná škola nebyla nikdy postavena pro pedagogy. Všechny školy na světě byly postaveny pro děti. Někdy to ale vypadá opačně: učitelé nastavují koleje a pak vyžadují, aby děti po těch kolejích pěkně a spořádaně jely. Myslím, že děti hodně podceňujeme, že jim v našich školách vytváříme málo prostoru pro jejich aktivitu, iniciativu a angažovanost. Nenarazila jsem za celou dobu své kariéry ředitelky na problém, který by se s dětmi nedal řešit, který by nepochopily a do kterého by nemohly vnést světlo, přispět k řešení.

 

Jak moc si musíte vybírat učitele, které přijmete?

Hodně si vybírám, musí mne hlavně zaujmout. Jestli nezaujme mne jako dospělého člověka, jak má pak zaujmout děti? Vždycky mi šlo o to, aby to byl člověk, který má šťávu a charisma, neřeším na pohovorech aprobace, ale co ho baví, co dělá ve volném čase. Učitelé dávají škole tvář, a proto sami musejí tvář mít.

 

 

Ještě by mne zajímalo, co byste přála českým školám a dětem v nich?

Svět se rychle mění, ale my na školách učíme postaru a na život v rychle se měnícím světě vybavujeme děti koňským potahem a loučí. Školy by měly držet krok se světem, společností a potřebami dětí. Můj velký sen je, aby se na školách zrušilo známkování a místo toho jsme začali podporovat u dětí sebehodnocení, nabízeli jim zpětnou vazbu, pomáhali jim s překonáváním překážek a objevováním jejich silných stránek a učili je pracovat s těmi slabými. A ještě je tu jedna výzva.

 

Jaká?

Opustit konečně definice, memorování a encyklopedické znalosti. Kolik jsme se toho všichni naučili jen proto, abychom za to dostali známku a pak to zapomněli? Stojí to mnoho energie a je to k ničemu. Místo toho bychom měli děti učit spolupracovat, samostatně přemýšlet, umět o věcech mluvit. Přála bych si, aby se touto cestou školy vydaly a aby byly dětem k užitku.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama