Venkovní svět pozoruju už jen oknem, říká výtvarník Jiří Šalamoun

17. září 2021

Petr Kozlík, Mafra

Na jednu stranu prožívá úspěšný rok. Výtvarník Jiří Šalamoun má do konce září výstavu v pražském Museu Kampa, vyšla mu i ohromná monografie Nic k zahození: „Snad další lidé poznají, že jsem zdaleka neudělal jen Maxipsa Fíka...” Na stranu druhou je mu osmdesát šest let a velmi špatně chodí. Když jsem za Jiřím Šalamounem do jeho vinohradského bytu přišel na návštěvu, jen těžko se zvedl z postele.

Vy tady, pane profesore, máte živého Maxipsa Fíka?!

To není Fík, Fík byl bobtail. Tohle je bearded kolie mé dcery Báry – jmenuje se Alma.

Krásná.

Hodná, vyšlechtěná z kolie a právě bobtaila. Občas mě tu trochu rozveseluje.


Jak se vám daří?

Heleďte, táhne mi na osmdesát sedm a pořád ještě vidím, pořád mluvím, stěžovat si nemůžu snad na nic kromě nohou. Od infarktu někdy před třinácti lety se spíš jen belhám, a to pořád hůř.


Co většinu času děláte?

S tou mojí tlustou monografií a pražskou výstavou bylo do léta dost práce, a teď zas denně čtu, jako jsem četl vždycky.


Jakou knihu dnes?

Starou a dobrodružnou – mám ji po svém strýci a jmenuje se Dům v oblacích. Příběh napsal Karel Hloucha, nádherně ho ilustroval Zdeněk Burian, za posledních osmdesát let jsem to přečetl už třikrát.


Vracíte se ve vzpomínkách do dětství?

Podpořte Reportér sdílením článku