Zvíře musíte vidět dříve, než ono uvidí vás

Ještě před pár dny byly české lesy plné lidí. Jen málokomu se však podařilo zahlédnout, natož vyfotografovat jiné zvíře než zajíce. Jak zařídit, abyste divoká zvířata spatřili? Jednoduché to není. Často proležíte desítky hodin na ledové zemi. „Například u tetřívka jsem na dobrý záběr čekal osm let,“ říká fotograf divoké přírody Rostislav Stach, který má v archivu na čtvrt milionu snímků zvířat z celého světa.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Krušné hory jsou pro mnoho lidí stále symbolem zničené přírody, pro vás jde o domácí revír. Jdou pojmy „divoká příroda“ a „Krušné hory“ dohromady?

Divila byste se, co vše je v Krušných horách k vidění. Je pravda, že v 70. a 80. letech byly dost zničené, ale díky výsadbě a odsíření elektráren se zdejší příroda výrazně změnila. Pozorovat a fotografovat zde můžete opravdu spousty zvířat. Kdo takové předsudky má, měl by se přijet podívat. Až to tedy podmínky dovolí.

 

V čem jsou pro vás unikátní? Kromě toho, že do nich máte z Chomutova fyzicky blízko?

Je to speciální kraj, Krušné hory nejsou sice tak výrazně zalesněné jako Šumava, ale své kouzlo v každém případě mají.

 

Možná i díky tomu se v nich vyskytují druhy, které jinde v republice nejsou nebo jen vzácně? Vím, že jednoho z nich jste fotil a dal vám zabrat…

To je pravda, Krušné hory mají v České republice největší populaci tetřívka. A stavy tohoto silně ohroženého vzácného ptáka se tu zvyšují. Ještě se nám tu například jeden rok zahnízdila potáplice severní, ale další hnízdění už nebylo potvrzené.

 

 

Fotil jste i tuto zimu?

Ano, i když ze zdravotních důvodů méně. Nebylo to tak, že by se mi nechtělo. I když s pokročilým věkem mě už nebaví brodit se ve sněhu a těším se na jaro.

 

 

Zvěř neměla klid

Ptám se i proto, že ještě nedávno byly následkem vládních omezení a uzavření sjezdovek lesy plné lidí. Pozorujete to v Krušných horách?

Ano a je to problém. Když jsou lidé na sjezdovkách, je to v pohodě, ale tím, že jsou nyní zavřené, se lidé dali na běžky a skialpinismus a běhali všude po lese. Letos navíc bylo na horách hodně sněhu a zvěř tak neměla klid. Neměla se kam schovat a neustále běhala sem a tam a vydávala hodně energie, kterou potřebuje k přežití. Nová dávka zákazů je hodně drastická pro lidi, ale divoká zvířata budou mít v době rozmnožování klid.

 

Až se zase dostaneme do lesa, jak se chovat, abychom nějaké zvíře viděli?

Pokud chcete něco vidět nebo případně i vyfotit, musíte se chovat tak, abyste nebyla vidět. Stát se neviditelnou součástí přírody. Zvíře musíte vidět dříve, než ono uvidí vás, to je hlavní zásada. To znamená nedělat hluk, chodit pomalu, rozhlížet se, poslouchat, sledovat stopy. Rozhodně nedoporučuju zvířata pronásledovat.

 

Kolik už jste jich v Krušných horách vyfotil?

Bylo jich opravdu hodně. Teď jsem si řekl, že budu dělat takovou malou osvětu, a každý den dávám nový snímek do skupinky na Facebooku, která se jmenuje Znovuobjevené Krušnohoří. Už je tam kolem stovky druhů. Zvířat je opravdu hodně, ale když je chcete najít, musíte je dobře znát a vědět, jak se chovají. Když vím, jaký má dané zvíře biorytmus, pak mám šanci jej v přírodě vidět.

 

 

 

Jak je to u vás, vy se zajímáte o zvířata a znáte je a jen tak mimochodem je fotografujete, nebo jste nadšený fotograf a každé zvíře si biflujete až před výpravou? Co bylo dříve? Příroda, nebo fotografování?

U mě byla na prvním místě láska k přírodě. Už jako malej kluk jsem chodil do lesa pozorovat, kde co běhá a lítá. Fotograf byl můj otec. Jako dítě jsem s ním musel být zalezlý v koupelně a vyvolávat fotky. Jenže já myslel jen na to, že bych chtěl být zrovna v lese, a tak jsem vždycky jako omylem vylil vývojku nebo ustalovač, a on pak snahu přivést mě k fotografování vzdal. Pak jsem mu ale jednou vyprávěl, co všechno jsem viděl, a on řekl: No vidíš, to je škoda, žes to nemohl vyfotit, abychom to také viděli. A to byl ten moment, kdy jsem najednou chtěl zachytit to, co vidím. Půjčil mi svůj foťák a já si mohl vyfotit svého prvního muflona.

 

Hnízdům dravců se vyhýbám

Fotografujete i chráněná zvířata, zrovna na Znovuobjeveném Krušnohoří jsem viděla váš snímek datla s mláďaty. Nemůžete však v takových případech zvířata i ohrozit?

Při fotografování přírody musí být vždy na prvním místě zvíře, které fotím. Musím se postarat o to, abych ho neohrozil a nezasahoval do jeho biorytmu a prostředí. Proto je opravdu důležité, aby ten, kdo chce fotografovat přírodu, měl také příslušné znalosti. A kromě toho také v případě ohrožených druhů souhlas ochranářů. Rozhodně nedoporučuju zkoušet fotit ptáky u hnízd. Je velice snadné je vyrušit, a jakmile vidí blízko hnízda nepřítele, nepřiletí.

 

Takže se hnízdům obvykle spíše vyhýbáte?

Zásadně se vyhýbám hnízdům dravců. Měl jsem i více možností, zvali mě na výpravy k sokolům i jestřábům, ale dravci jsou na vyrušení hodně náchylní a hrozilo by, že hnízdo zcela opustí, a za to nestojí žádná fotka. A tak, když jsem potřeboval do jedné knížky fotografii sokola na hnízdě, domluvil jsem se se sokolníkem, který je odchovává, našli jsme vhodné místo, tam jsme posadili jeho odchovaná mláďata a to jsem nafotil jako ilustraci.

 

 

Jak vznikla ona fotografie datlů?

Nejdřív jsem hnízdo sledoval zdálky dalekohledem. Když jsem viděl, že rodič odlétá, přiblížil jsem se a zamaskoval, abych nebyl vidět. A pak čekal. Kdybych viděl, že pták kolem krouží a nechce se vrátit, jednoduše tam fotoaparát nechám a snímek udělám ze vzdálenosti osmdesáti, sta metrů přes dálkové ovládání. Pokud chcete fotit přírodu bez zkušeností, jen proto, že je to teď moderní a vlastně ani nevíte, co fotíte, můžete nadělat hodně škody. Dokonce jsem i viděl, že si někteří lidé, aby vyfotili hnízda ptáků v keřích, prostříhají výhled, aby jim větve nepřekážely v záběru. A to mě může chytit šlak, protože jakýkoliv takový zásah odkryje zvíře predátorům.

 

Jak dlouho obvykle čekáte, než se povede záběr?

To je hodně různé, ale například u tetřívků mi trvalo osm let, než jsem udělal fotku, jakou jsem si představoval. Protože tok tetřívka, který je pro fotografa nejzajímavější, trvá jen zhruba měsíc. Musíte přijít ráno za úplné tmy, ještě než on sám dorazí. A pak zůstat skrytí a bez hnutí, dokud ten den neodtoká. V období rozmnožování nesmějí být rušeni. Ať se děje, co se děje, nesmíte vylézt.

 

Nejvíce mě baví fotit medvědy

Já jsem číhání na tetřívka zažila. Česká zemědělská univerzita provádí v Krušných horách výzkum a já se v rámci reportáže účastnila sledování jeho toku. Vzpomínám si na hodiny ležení v krytu v opravdu mrazivých teplotách a znovu bych to asi už podstoupit nechtěla… Kolikrát vy jste to za těch osm let absolvoval?

Obvykle jsem tam jezdil čtrnáctkrát za období toku, které nastává jednou ročně. Takhle to šlo osm let. Také jsem si kolikrát říkal, že to už nemám zapotřebí, že už mám fotek hodně a že je nechci zbytečně rušit. Ale pak jsem zase vyrazil. Mimochodem zrovna na tokaništi, kam jezdí univerzita, se mi tři rána po sobě stalo, že tam přilétla jestřábí samice a ulovila jednoho tetřívka. Druhý den zas a třetí den zase. A to bylo zrovna v období, kdy bylo tetřívků málo. Ona to tam vybírala jako kurník. Když jestřábi na nějakém místě najdou snadnou potravu, létají tam tak dlouho, dokud ji nevyberou všechnu. To bylo dilema. Jestřáb i tetřívek patří mezi chráněné druhy. Mám zasáhnout? Nemám? Nakonec jsem třetí den vylezl. Zradil jsem tedy tetřívky, ale abych je zachránil.

 

Jakého svého „úlovku“ si vážíte nejvíce? Tetřívka, když už vás stál tolik úsilí?

Nejobtížnější byli asi opravdu ti tetřívci, ale nejvíce mě baví fotit medvědy.

 

To máte asi v Krušných horách smůlu…

To jo, máme tu vlky, ale ti se mi zatím úspěšně vyhýbají. Už jsem je sice viděl, ale nedostal jsem se k fotce. Doufám, že bych to mohl letos na jaře prolomit. Mám nafocené vlky z Kanady i z Aljašky, ale ty naše krušnohorské ještě ne. Vídám jejich stopy, nacházím zbytky potravy, ale ještě jsem neměl šanci udělat dobrou fotku.

 

Mrazivý pocit

Kde jste fotil medvědy?

Na Aljašce, v Národním parku Katmai, v Yellowstonském parku nebo v Kanadě. Největší zážitky mám z ostrova Kodiak, kde žije ten slavný medvěd z Pelíšků. Tam jsou ti opravdoví, divocí medvědi. Nejsou zvyklí na člověka, jako v národních parcích, kde už medvědi vědí, že si nemají lidí všímat. Právě na ostrově Kodiak se mi stalo, že jsem fotografoval medvěda ze vzdálenosti zhruba 80 metrů, a on najednou zavětřil, podíval se směrem ke mně a vyrazil. Když byl ode mě asi jen pět metrů, zastavil se a zvedl se na zadní. Byl to mrazivý pocit.

 

 

Co jste udělal? Utíkal?

Nic. O chvíli později jsem zjistil, že ho nezajímám já, ale mnohem větší medvěd, který byl za mnou. A na zadní se postavil proto, aby ho přese mě dobře viděl. Je potřeba daný druh znát, poznat, jak se tváří, a vědět, jaká reakce by měla následovat. V tomto případě třeba neutíkat. Jiná pravidla však platí v divočině a jiná v národních parcích. V parcích naopak musíte být hlučnější, abyste medvěda nepřekvapili. Když o vás ví z dálky, tak vás nenapadne. Je to podobné jako u nás s divočákem. Když o vás ví, vyhne se vám, když ho překvapíte, může zaútočit.

 

To se vám ale asi stává často… když jste skrytý v lese, pak stačí jen kýchnout, pohnout se nebo zmáčknout spoušť, a překvapení je na světě...

Já dnes už nefotím zrcadlovkou, mám bezzrcadlovku, u které není zmáčknutí vůbec slyšet. Když jsem ale ještě zrcadlovku měl, hlídal jsem si, jak je zvíře blízko, a věděl, kdy už fotit nemůžu, abych ho nevyděsil. Nicméně je také jiné, když oni přijdou ke mně a pak se mě leknou. To nepovažují za ohrožení. Horší je, když například divočák usne a vám se nějak povede se k němu nepozorovaně přiblížit. Pak se cítí být ohrožen.

 

Vás už prohnal divočák po lese?

Jednou se mi stalo, že jsem šel tiše po pěšině a došel k takovému ostrůvku suché trávy. Když jsem do ní šlápl, vyběhla bachyně a utíkala pryč. A když jsem se do něj podíval, uviděl jsem selata. Bylo tehdy štěstí, že se rozhodla pro útěk a ne útok. A já tedy samozřejmě okamžitě vyklidil pole.

 

Co je váš zvířecí sen?

V Krušných horách jsou to určitě vlci a jinak… rád bych si vyfotil ledního medvěda. To mě láká. Ale musíte do Kanady, za jeden týden dáte 250 tisíc a strávíte ho tak, že celou dobu jen stojíte v mraze a čekáte, jestli medvěd vystrčí hlavu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama