Až když spadnete na hubu, jste na cestě k úspěchu
Trojnásobný mistr světa v polovičním Ironmenu, několikanásobný medailista světového poháru, vicemistr světa v kompletním Ironmanu. Jan Tománek všechny tituly získal, jak sám říká, s kosmetickou vadou: invalidním vozíkem. Letos uběhlo dvacet let od okamžiku, kdy mu srážka s autem změnila život.
Prý jste velký optimista s věčně dobrou náladou.
To je asi pravda. Sám sebe bych hodnotil jako optimistického idealistu. Myslím si, že je dobré neustále koukat vpřed a posouvat se. Ať uděláme v životě jakékoli chyby nebo ať si prožijeme jakákoli těžká období, je to jako s tržní ekonomikou. Jednou nahoře, jednou dole! Naučil jsem se, že hezké momenty, na které tak rádi vzpomínáme, nás vpřed vlastně vůbec neposouvají. Až nezdary a problémy nás dokážou v životě popostrčit dál. Až pád na hubu je pohyb vpřed.
Kdy jste naposledy spadl na hubu?
Moje letošní sportovní sezona byla vlastně velmi úspěšná, ale byly tam i momenty, které jsem já osobně jako úspěšné nevnímal. To byl pro mě pád.
Co to bylo za momenty?
Moje premiéra mistrovství světa v celém Ironmanu. Po čtyřiceti letech se závod konal jinde než na Havaji, konkrétně v St. George v Utahu. Stal jsem se vicemistrem světa. To je úspěch. Nádhera. Já jsem ale udělal spousty hrubých chyb, které mě vytrestaly. Ten závod nebyl jednoduchý a bylo to doopravdy peklo.
V čem?
V květnu v Utahu bylo čtyřicet stupňů ve stínu. Moje fatální chyba spočívala v tom, že jsem podcenil hydrataci. Neměl jsem pravidelný přísun tekutin. Závod v poušti, v suchém vzduchu je jiný v tom, že pocit žízně přichází později. Já to špatně odhadl a od šedesátého kilometru, kdy jsem před sebou měl ještě sto dvacet kilometrů cyklistiky, jsem si to peklo začal prožívat. To nebyl úplně dobrý začátek. Od osmdesátého kilometru se k tomu přidaly halucinace. Po protnutí cílové pásky bylo ale všechno zas dobré.
Kosmetické vady
Co se vlastně stalo v roce 2002?
S nadsázkou říkám, že jsme s kamarádem byli ve špatný čas na špatném místě. Celý den si pamatuji poměrně dobře. Sport mě provází celým životem a to ráno jsem jel na kolo a odpoledne vyrazil s kamarádem na fotbalový trénink. Na konci každého tréninku se hraje volný zápas, to je to nejlepší. Trenér nám říkal: „Hele, kluci, už se začíná stmívat, ať se něco nestane.“ Ale chtěli jsme ještě hrát. Domů, do Dobříše, jsme vyráželi za soumraku a šli jsme po kraji vozovky. A ačkoli jsme šli po správné straně, v protisměru jízdy aut, stalo se, co se stalo. Auto předjíždělo auto a my byli ve špatný čas na špatném místě. Kamarád nehodu nepřežil a já vyvázl s kosmetickou vadou.
Invalidní vozíček berete jako kosmetickou vadu?
Přesně tak. Po nehodě mě nějaký čas udržovali v umělém spánku. Tím, že jsem se během nárazu extrémně prohnul v páteři, došlo k tomu, že jsem ochrnul na dolní končetiny. Mícha se zalila krví, nastal spinální šok, vytvořil se hematom a ten způsobil, že jsem dnes na vozíku. Ale drželi mě v umělém spánku a na tohle se nepřišlo.
Počkejte, jak nepřišlo?
Kdyby byl člověk při vědomí, hned pozná, že je něco špatně. Ale když se čas od času proberete a pomalu nevíte, kde je nahoře a kde dole, je to složitější. Pamatuju si, že krátce po úrazu u mě stál lékař a říkal, ať zahýbu prsty na nohou. Já s nimi pohyboval, bylo to v pohodě. Ale když u mě stál po týdnu a chtěl po mně to samé, viděl jsem, jak jen kroutí hlavou.
Jak jste zareagoval?
Já to v ten moment nevnímal. Stav, kdy se probudíte z umělého spánku, vám zas tolik neumožní. Rozsah poranění jsem si začal uvědomovat, až když mě probudili úplně. Někteří lékaři říkali, že to rozchodím, někteří zas, že je to bez naděje. Je ale asi jasné, k jaké odpovědi se člověk upne.
Takže vy jste nějaký čas doufal a věřil, že zas budete chodit.
Ano, cvičil jsem, rehabilitoval, ale k ničemu to moc nebylo. Dnes by celý ten scénář byl asi jiný.
Dovedete si představit, že byste zas chodil?
Dnes už svůj handicap nevím jako překážku. Nevím, jak na to odpovědět. Žiju naplněný život a nemám pocit, že bych cokoli ztrácel. Jasně, umím si to představit, protože jsem ten stav zažil, ale netrápí mě to.
Realita života
Dokázal jste se k tomu vždy postavit takhle čelem?
Každý člověk má špatné nálady a špatná životní období. To tak prostě je. Byly momenty, kdy jsem si říkal: „Proč já. Nemělo to být jinak? Co kdyby…,“ poplakal jsem si, bylo mi pod psa, ale nikdy to netrvalo déle než jeden den. Vyspal jsem se a ráno to bylo alespoň krapet lepší. A i když mi v té době, co se mi úraz stal, bylo patnáct let, nikdy jsem nebral žádná psychofarmaka. Což je až raritní, protože dnes se spinálním pacientům podávají preventivně. To podle mě není úplně dobře, člověk pak nemá prostor k tomu se s tím sám vyrovnat. Není nic horšího, než když žijete ve falešné naději. A co si budeme vykládat, nikdo nechceme invalidní vozík. Nikdo si neřekne: „Páni, ten je ale pěknej. Bílý obruče, hmm, to je super.“
Kdy jste se pak poprvé posadil na handbike, tedy kolo, na němž jedete rukama?
Po úrazu jsem cítil, že nejsem kompletní. Já se vždy realizoval pomocí sportu. Krátce poté, co se mi úraz stal, jsem začal plavat. Po chvíli jsem měl ale pocit, že v bazénu znám každou dlaždici a každý chlup, který kde plave. Až když bylo skutečně jasné, že už se nerozchodím, začal jsem se více rozhlížet, co dál dělat. Když jsem se poprvé posadil na handbike, tak to byla láska na první dobrou. Věděl jsem, že to je ono. Umožnil mi to, že sport je pořád stejný, že jsem stále ten kluk, kterým jsem býval před úrazem. Umožnil mi zas se socializovat a vnímat sám sebe.
Jak se zrodil nápad se závody?
To přišlo naprosto přirozeně a nenásilně. O prázdninách roku 2004, kdy jsem začal jezdit, jsem se relativně rychle začal posouvat. V Čechách byl jeden kluk, který se handcyclingu věnoval delší dobu, a současně byl i u toho, když jsem si svůj první handbike objednával. Hned mi řekl: „Tady a tehdy se jede závod a ty přijedeš.“ Najednou jsme jeli do Vídně, handbike jsme měli na střeše našeho malého auta a kupodivu jsem v závodu neskončil poslední. Takhle to všechno začalo. A nebyl to jen start závodu, byl to i nový životní start. I pro rodinu, která mě doprovázela a stále doprovází, to byla forma relaxu, kdy jsme zas mohli trávit společně naplněný čas a zapomenout na všechny doktory a chmury.
Posledních zhruba šest let se věnujete Ironmanu a polovičnímu Ironmenu. Proč jste si vybral tenhle extrémně náročný závod?
Dává mi možnost posouvat se dál. Nejde o medaile, které jsem vybojoval. Jde o to, aby vás každý závod posunul o kousek dopředu. Nebojte, nevnímal jsem to tak vždycky. V začátcích jsem si myslel, že pokud ze závodu nepřivezu zlato nebo jiný titul, tak jako kdyby závod v uvozovkách nebyl. Cesta k uvědomění si, že o medaile nejde a smysl závodu je v ničem jiném, mi trvala.
Ironman je triatlon, můžete to přiblížit?
V Ironmanu se jedná o 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů cyklistiky a 42,2 kilometru běhu. Poloviční Ironman jsou jen o polovinu zkrácené vzdálenosti.
Po dvaceti letech
Plavání chápu, ale jak se dostáváte do vody?
Když jsem po úrazu chtěl jít poprvé plavat, seděl jsem na hraně bazénu a rád bych vám řekl, že jsem tam skočil. Ale neudržel jsem rovnováhu a neřízeně do bazénu spadl. Kolem samozřejmě byli lidé, kteří by mě v případě potřeby vytáhli, ale já ten svůj pád do vody bral jako boj o holý život. Nějakým způsobem, který se opravdu nedá nazvat plaváním, jsem se dostal zpátky ke břehu. Celá akce trvala asi deset sekund, ale já měl pocit, že je to nekonečné. Teď se tomu směju. Během závodu máte při sobě lidi, takzvané handlery, kteří vám pomohou se do vody a z vody dostat. Pomáhají mi ale třeba také plavecké ortézy, které mi drží propnutá kolena.
A co běh a cyklistika. Jaký tam je u vás rozdíl?
Cyklistika je v mém případě handbike. Je to kolo o třech kolech, kde ležíte a šlapete rukama. Běh je trochu srovnatelný s jízdou na klasickém invalidním vozíku, jen s tím rozdílem, že „běžecký vozík“ je jinak přizpůsobený a já v něm během závodu sedím klečmo. Říká se tomu běžecká formule a pohání se hnací obručí, jako klasický vozík.
Když jsme rozhovor domlouvali, čekal vás jeden speciální závod...
Přesně tak. Byl klasický závod, mistrovství světa v polovičním Ironmanu. Ale já ho vnímal jinak, protože se jel 9. října 2022. Tedy přesně dvacet let ode dne, kdy došlo k mému úrazu. Před dvaceti lety jsem v tento den bojoval o život, ale tentokrát jsem si oblékal mistrovský dres. Je to jen důkaz, že vždycky můžeme jít, v mém případě jet, dál.