Z manažerky tkadlenou: Chtěla bych tkát z roun českých ovcí

Povězte mi, jak vypadal váš život, než jste usedla ke tkalcovskému stavu?

Bavily mě filmy, tak jsem vystudovala filmovou vědu. Během doktorátu jsem přednášela a pracovala na svých nebo kolektivních výzkumných projektech. Věnovala jsem se tematice filmové techniky a problematice filmového materiálu, jezdila na mezinárodní festivaly archivních filmů. Když se pak v roce 2011 měnilo v Národním filmovém archivu v Praze vedení, přišla mi nabídka na novou manažerskou pozici vedoucí filmových sbírek. Vzala jsem ji. Mimo jiné jsem měla pod sebou nové oddělení digitalizace sbírek.

Zní to zajímavě. Co se vám na vašem životě nelíbilo?

Seděla jsem v kanceláři, měla pod sebou sedmdesát lidí, řešila granty. To jsem dělala do roku 2015. Tehdy jsem pocítila, že sama sebe nepoznávám. Pracovala jsem šedesát či sedmdesát hodin týdně, byla jsem frustrovaná, nevyspalá, měla problémy se zažíváním, s váhou. Myslela jsem zprvu, že změním jen místo nebo že začnu znovu učit. Žádný z těchto plánů ale nedopadl. Spočítala jsem si pak, že mám úspory přibližně na rok, a rozhodla se, že zkusím dělat něco rukama a zjistím, zda se tím lze živit. Po roce se ukázalo, že to jde.

Jaký vztah jste tehdy měla k ručním pracím?

Už od dětství jsem se jim věnovala, krátila si tím volné chvíle. Podobně jako v jiných rodinách v tehdejším Československu se i u nás doma upravovalo oblečení, pletlo se, háčkovalo. V dobách největšího pracovního nasazení pro mě bylo vyšívání doslova terapií.

CHTĚLA JSEM SE ODLIŠIT

Proč jste si pro své nové živobytí vybrala zrovna tkaní?

Už od začátku jsem se snažila přemýšlet tržně, nechtěla jsem živořit. Věděla jsem, že pokud se budu věnovat řemeslu, musím za to být také adekvátně zaplacená. Některé ruční práce jsou ale tratné, třeba vyšívání, které mám ráda. Lidé ale za to nejsou ochotní dát tolik, kolik času vás ta práce stojí. Chvíli jsem pak přemýšlela, že bych šila oblečení. Nejsem ale vyučená švadlena, a když jsem se podívala na to, co se vyrábí v ČR, přišlo mi, že jsou to takové často jednoduché střihy a látky jsou stále stejné. Říkala jsem si, že bych se měla něčím odlišovat, třeba právě jinými látkami. A tehdy mě napadlo, že bych látky mohla tkát.

Do té doby jste tedy s tkaním neměla žádné zkušenosti?

Ne. Šla jsem na jednodenní kurz tkaní, kde mi ukázali, o co jde. A taky mi tam řekli, že tkalcovský stav stojí třicet tisíc, lepší sto tisíc. Naštěstí mě to neodradilo, byť jsem si říkala, že je nereálné, abych si ho koupila. Byla jsem tehdy registrovaná na úřadu práce, kde jsem řešila, zda bych nemohla absolvovat rekvalifikační kurz tkaní, a požádala jsem o proplacení. To nevyšlo.

Jak to?