Hlavičkář ze mě nebude, ale maratony zvládám, říká maličký Lukáš Petrusek

Co považuješ za svůj životní úspěch?

Za prvé fakt, že jsem uběhl pár maratonů nebo Jizerských padesátek. A za druhé to, že dokážu žít takzvaně na férovku s běžnými lidmi a ukazovat světu, že ve mně něco je.

Zamysli se. Jaká vůbec nejstarší vzpomínka se ti vybaví?

Ta úplně nejstarší je spíš takovým temným pocitem. Vidím sám sebe v nemocnici, kde jsem trávil spoustu času, bylo to trochu tísnivé a chladné. Navíc jsem nechápal, co je se mnou špatně, ale dnes to beru jinak: vím, že mě takové dětství dost zocelilo… A druhá silná vzpomínka je na Jizerské hory, kde jsme navštěvovali babičku. Začal jsem chodit po kopcích, přidával si kilometry, cítil radost z pohybu, a v temnotě se objevila jiskra. Radoval jsem se: Ono to půjde!

Jak se vlastně jmenuje tvá nemoc?

Achondroplázie. Laicky řečeno jde o omezený růst, měřím 138 centimetrů. Lékaři předpovídali méně, ale díky sportu jsem se o pár centimetrů přerostl.

Kdy jsi začal chodit?

Až v pěti a půl letech, do té doby se zdálo, že budu trvale připoután na invalidní vozík. Mou další potíží byla značná nedoslýchavost, ale dnes mám výborná naslouchadla, takže si připadám jako normální člověk. Ale nazpět k chůzi: po Jizerkách jsem chodil pořád větší túry, místo trekových holí si pomáhal větvemi, zvykal jsem si na pravidelný pohyb a díky tomu se mi začalo správně formovat tělo.

Mohl jsi hrát dejme tomu fotbal?

To byl vždycky velký koníček. Jako osmiletého mě vzal na hřiště u nás na Letné brácha, který tam hrával se spolužáky a dobře věděl, že si připadám odstrčený. Brzy jsem vycítil, že ze mě hlavičkář nebude, ale řekl jsem si, že tím pádem musím být dobrým atletem. Po půl hodině byla většina kluků unavených, a mně se líbilo, že je najednou dokážu přesprintovat. Kondice se pořád zlepšovala, soutěžil jsem se zdravými lidmi, špičkovali jsme se, svět už byl v pořádku.

Ty jsi hrál se samými zdravými, vysokými kluky?