Když vánoční kapři padají z nebe

Stát vrátil rodině jejich statek ve zbědovaném stavu. „Za komunistů tady hospodařil jeden známej soudruh. Nepřál bych vám vidět ten bordel,“ říká sedlák Pavel Srna z Mirošova na Vysočině. Kromě desítek hektarů polností a lesů – společně s matkou a partnerkou – pečuje o čtyři rybníky, v nichž vyrůstají kapři pro vánoční trh. Co obnáší chov tradičních českých ryb a jaká jsou úskalí při jejich prodeji?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak dopadl letošní výlov?

Nic moc! Vytáhli jsme 150 metráků ryb, což je sice hodně, ale kapr se nečekaně vytřel, takže vánoční ryba nevyrostla. Velkých bylo tak akorát na zaplacení výlovu, zbytek budeme muset nasadit ještě jednou (detailnější vysvětlení se objeví v průběhu rozhovoru, pozn. red.).

 

Co to pro vás finančně znamená?

Skoro žádný výdělek, ale slovit se to muselo. Dostal jsem čtyřicet korun za kilo, a to jsem byl rybářům ještě vděčný. Letos se trh s kaprem zhroutil. Nic se nevyvezlo, nikdo ho nechce. Spoustu rybníků ani nevypouštěli.

Dědeček míval svoje malé sádky a mohl si tak rybu přidržet. Jenomže ty za bolševika zmizely, tak musím rybu prodávat přímo na hrázi při výlovu. A když nemáte vlastní sádky, dostanete sotva polovinu vánoční ceny.

 

Mohl byste si sádky pronajmout?

Kdo je má, ten si je nechá. O žádných volných nevím. Mám nápad, kde si je časem udělat, pokud nebude zase sucho. Ale živí nás hlavně zemědělství a lesnictví, tak jsme se k tomu ještě nedostali.

 

A prodávat přímo vánočním prodejcům?

Nemám kontakty na seriózní obchodníky s vánoční rybou. Mají svoje dodavatele a svoje místa před obchoďákama. Je těžké se tam dostat. Já prodám na Vánoce pár kaprů místním lidem z dědiny. To je troška, co s tím zbytkem?

 

Kdo vám kapry loví?

Ze začátku jsme spolupracovali s rybářstvím v Křižanově, které nám rybníky při restituci muselo vydat. A to byl možná kámen úrazu. Když se šéf trochu ožral, začalo to z něj padat. Že prý můžeme být rádi, že sem vůbec přijedou. Jako kdyby to dělali zadarmo! Dokonce měli radost, když nám uhynulo hodně ryb. Přitom u nás měli snadný kšeft. Pak nám jednou odmítli rybník vylovit úplně.

 

Jak jste to řešil?

Obvolával jsem všechny velké firmy v okolí a nikdo nás nechtěl vzít. Pak mi nabídl pomoc ředitel rybářství až z Železných hor. Kolona náklaďáků by stála šedesát tisíc. To by mi nezbylo skoro nic. Naštěstí se nám podařilo na poslední chvíli domluvit s rybářstvím Kinských ve Žďáru. Zaplaťpánbůh za ně. Máme dobrou spolupráci už devátý rok. Je to o lidech.

 

Co by se stalo, kdybyste nikoho nesehnal?

Musel bych kapry nechat v rybníku. A kdyby přišly velké mrazy, mohli by se pod ledem zadusit.

 

Šlo by zorganizovat výlov ve vlastní režii?

Tři naše malé rybníky si umíme slovit. Sejde se pár lidí z dědiny a naši kluci ze statku a máme to. Ale Velkej mirošovskej ne, ten má jedenáct hektarů.

 

Dokážete si výlov užít?

Ale jo. Sjedou se kamarádi, příbuzní, sousedi, známí. Několik nocí před výlovem naši kluci hlídají v maringotce, Kamila (partnerka Pavla Srny, pozn. red.) napeče buchty, uvaří grog, udělá škvarkovou pomazánku, opečeme klobásy na ohni. Jen nemám rád, jak si všichni chtějí odvézt kapra už zabitýho, vykuchanýho a nejlíp oškrábanýho. Přijedeme od rybníka, uklidíme kádě, bedny, kesery, traktory, kluci jsou utahaní a mokří, všem je zima. A když musím s kudlou v ruce ještě kuchat ryby...

 

Smetiště Jana Veleby

Doslechl jsem se, že za totality tady vládl Jan Veleba. (Někdejší předseda Agrární komory, který pro Miloše Zemana zakládal a vedl Stranu práv občanů, pozn. red.)

Jo, jo. Dělal ředitele Státního statku Křižanov, pod který patřil i náš statek. Ještě nedlouho před revolucí 1989 vydával příkazy, aby zaměstnanci zdravili „Čest práci!“ a oslovovali ho „soudruhu řediteli“. Škoda, že matka ta lejstra spálila, dneska by to byla pěkná dokumentace.

 

Potkal jste se s ním někdy osobně?

Od restitucí naštěstí ne. Když v Kraji Vysočina začali vládnout socani, uchytil se na hejtmanství v Jihlavě jako předseda zemědělského výboru. A dělá to doteď. Nejezdím tam.

 

V jakém stavu vám stát rybníky vrátil?

Byly poničené, jako všechno. Zabahněné, zarostlé, s neudržovanými stavidly. V osmdesátých letech soudruzi postavili v našem lese kousek od hráze rekreační chaty. A když tam rybáři opravovali čep a betonovali požerák (zátka a vypouštěcí zařízení, pozn. red.), spousta cementu se ztratila. O Velikonocích roku 1988 stavidlo ruplo a protrhla se hráz. Žili jsme v Brně, v televizi běžely zprávy a mamka zařvala: „Děcka, pojďte se podívat, náš rybník praskl! Hajzli bolševičtí!“ Jen jsme koukali, jak lidem plavou postele po dědině.

 

Dole pod hrází stojí na louce komín s čapím hnízdem, ale kolem něj jsou jen ruiny starých zdí. Co to bylo za stavbu?

Původně mlýn, ale pradědeček z něj zřídil parní lihovar. Mělo to logiku: když byla nadúroda brambor nebo nevyšel prodej obilí, vypálil se z toho líh. Na konci války ho pouštěli do potoka, aby ho nenašli Rusáci a neožrali se. Když jsme se sem vrátili, byl z lihovaru smeťák. Zůstal jen komín, naše čapí hnízdo.

 

Jestli to chápu správně, dřív měl váš statek navazující zázemí. Zpátky jste ale dostali jen to, co nešlo zničit.

Ano. Dědeček měl na Mitrově i pilu. Dělal dřevotřísku a z větví frézoval kůly. Dřevo tak bylo stoprocentně zhodnocené. Dnes nám nezbývá než prodávat stromy přímo v lese, všechna přidaná hodnota se odehrává někde jinde. Až loni jsem koupil pásovou pilu a sámovačku a můžeme si řezat dřevo pro sebe a nějaké vazby pro tesaře na krovy.

 

Jezeďáci škodí dál

Co obnáší starat se o rybníky?

Napřed do těch malých nasadíme plůdek. V igelitovém pytli je sto nebo dvě stě tisíc kapříků o velikosti pár milimetrů. Po roce se násada přeloví, přežije jich asi desetina – to je velikost K1, kolem deseti centimetrů. Další rok se to zase přeloví, spočítá a na rok nasadí do dalšího rybníka. Příští jaro už je ryba v kategorii K2 čili půlkilová až kilová. Po slovení se podle velikosti rybníka nasadí potřebný počet těchto kusů a pak je dva roky krmíte.

 

 

Čím a jak často?

Šrotovaným obilím a lupinou (bobovitá rostlina, pozn. red.), dvakrát až třikrát týdně. Na jaře začínáme, až když má voda 12 stupňů, a postupně dávku zvyšujeme, na podzim zase ubíráme. Ve vrcholném létě je to třeba patnáct metráků obilí týdně, ročně třicet až čtyřicet tun. Na krmném místě kontrolujete lopatou nebo holínkou, že mají ryby vyžráno. Zjara je taky potřeba, aby se ve vodě vytvořil plankton. Nejlepší je na to uzrálý hnůj na přítoku, voda je pak čistá a úživná. Taky je dobré sledovat obsah kyslíku ve vodě, na to musíte mít měřicí přístroje.

 

Podle čeho určujete velikost obsádky?

Musíte znát úživnost rybníka. Do největšího, jedenáctihektarového rybníka dávám pět až osm tisíc kusů. Kdybych dal devět tisíc, ryby by za dva roky byly příliš malé, protože množství živin je limitované. Kdybych dal čtyři tisíce, měl bych sice velkou rybu, ale míň kusů.

 

 

Jakého kapra si žádá vánoční trh?

Velkého, aby měl minimálně 2,7 kila. S menší rybou je problém, všichni chtějí velké kapry. Proto je důležité mít v každém rybníku stejnou velikost násady. Bohužel stačí, aby vám nějaký chatař s vnoučkem pustil vánočního kapra do rybníka, nebo přihodíte do násady pár velkých neprodaných, a může být problém. Když se taková ryba vytře, za rok máte mezi velkými kapry třeba třicet metráků malých, které tam nepotřebujete. A ještě sežerou živiny pro velké ryby, které kvůli tomu nenarostou.

 

Co pytláci, máte s nimi zkušenost?

První roky to byl problém, jezdili sem pytláci až od Znojma. Taky místní kluci soutěžili, kdo za prázdniny upytlačí nejvíc. Pár jsme jich načapali a zabavili jim kola, že je vydáme rodičům. Pro jednoho přijel táta, dal mladýmu po hubě a řval na něj: „Já krad celej život, ale nikdy mě nikdo nechyt!“

Větší škody dělaly organizované party. Volali jsme policajty, ale nic nevyšetřili. Při jednom výlovu nám chyběly ryby za dvě stě tisíc. Pomohlo, až když jsme vyrazili k rybníku uprostřed noci a pustili proběhnout pětašedesátikilovou brazilskou filu. Rozkřiklo se to a byl pokoj. Teď nám nejvíc škodí jezeďáci.

 

Jakým způsobem?

Letos jednu červnovou neděli spadlo 83 milimetrů přívalových srážek a jim to spláchlo pole s kukuřicí. Koukal jsem z okna, jak do rybníka valí z betonové roury voda, pak se to zakalilo a objevila se hnědá kaše. Do nedávno odbahněného rybníka natekla spousta kubíků bahna, spláchlo to i postřiky. Vychcípala nám polovina obsádky.

 

Patronát nad orlí rodinou

Jíte doma kapry?

Matka ryby nejí vůbec, dcera se ofrňuje, ale my s Kamčou je máme rádi. Když si chceme pochutnat, vyberu dvoukilového kapra. Nechápu, proč chtějí všichni ty největší. Jsou tučný, hlavně kůže se nedá jíst.

 

Chodíte si zalovit?

Spíš řeknu sousedovi, aby vylovil o jednu rybu navíc.

 

(Do debaty vstoupí Kamila, která se ve vedlejší místnosti věnuje účetnictví: „Nechceš říct, jak nám padaj kapři z nebe?“)

 

Prosím?

To byla kauza! Jednou na jaře přišel ornitolog, že se nám tu uhnízdil orel mořský. Tak jsme ho hezky přivítali, pohostili, měli jsme radost. Za tři týdny jsme dostali psaní z krajského odboru životního prostředí – s dlouhým výpisem, jak se máme chovat v lese, včetně kružnic, kam nesmíme vkročit. Jinak se prý nevylíhnou mláďata. Jenomže já musím těžit, máme tam kůrovce. Nemůžu les nechat napospas broukovi.

 

Nedá se s tím počkat?

Když ze stromu spadne kůra, už je pozdě. Za pár týdnů dřevo popraská a prodáte ho leda na palivo, což nepokryje ani náklady na těžbu. Tak jsem úředníky pozval, abychom si to vysvětlili a rozumně se domluvili. Mám rád orla, ale mám rád i svůj les.

 

Jak to dopadlo?

Hrozili mi pokutami. Tak jsem si zaplatil v Praze právníka a ten nad tím kroutil hlavou. Prý to není žádné nařízení nebo rozhodnutí, spíš prosba. Taky si všiml, že nikde není uvedeno, kdo bude platit náhrady. Přitom nám tam vede jediná vývozní cesta k šedesáti hektarům lesa napadeného kůrovcem.

 

Kácel jste tedy dál?

Nemůžu si dovolit nechat sežrat celý les. Takže jsme normálně těžili a na jaře se vylíhla dvě mláďata. Ornitolog nás pozval na kroužkování. Vylezl po laně do hnízda, měsíční mládě strčil do kabely, snesl dolů, vyfotili jsme se u něj s dcerou. Nádhera. Ptáci nemají čich, takže nevadí, když se ho dotkne člověk. Kdyby to byl savec, matka by ho opustila.

 

A ti kapři padající z nebe?

Když má orel uživit sebe a mláďata, sežere denně jednoho až dva kapry. Jednou přišel soused a povídá: „Člověče, šel jsem nahoru k lesu a pět metrů přede mnou spadl na silnici obrovskej kapr bez hlavy, málem mě plesknul po papuli!“ Tak jsem mu říkal: „Asi vypadl orlovi ze zobáku, jak se ti chechtal.“

 

Dá se spočítat, kolik vás dotování žrádla pro orlí rodinku stojí peněz?

Dejme tomu, že jsou to dvě kila kapřího masa denně. Devadesát korun krát 365 dní v roce. Občas sežere i nějakou mršinu, sraženého zajíce nebo srnu. Radost, že tady máme vzácného ptáka, nás přijde na dvacet až třicet tisíc korun ročně.

 

Fotoreportáž o vánočních kaprech najdete v aktuálním prosincovém magazínu Reportér, on-line verze zde.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama