Osudy klientů jsou těžké, proto je třeba pomoci, ne litovat
8. ledna 2021
Pracovala ve vyloučených lokalitách, s beznadějně zadluženými rodinami i s uprchlíky. Teď vede Martina Horníčková nízkoprahový klub pro děti a mládež ve Velkém Meziříčí a Česká asociace streetwork ji prohlásila osobností roku 2020. Odměnu ve výši deset tisíc korun poslala streetworkerka nízkoprahovému klubu v Arménii, který před dvěma lety pomohla založit.
To ano, třeba když jsem dělala „teréňačku“ ve vyloučené lokalitě na Prostějovsku. Stávalo se, že jsem pracovala s rodinou, která se topila v dluzích, měla odpojenou elektřinu. A když jsem přišla za dva týdny, ukázali mi tři nové smlouvy na nové SIM karty, z toho dvě s internetem. Přitom ani neměli telefon. „Když ona tu byla nějaká paní a dala nám to podepsat,“ vysvětlovali mi. Jak je možné, že někdo dokáže využít lidi, co jsou evidentně v zoufalé situaci? Nebo člen jedné rodiny byl nesvéprávný, a stejně si ho vyhlédla jedna společnost a nechala ho něco podepsat. A i když byla smlouva kvůli nesvéprávnosti neplatná, rodina to nevěděla. Během dalších měsíců, než se dostali k nám, spadli do velkých dluhů. A i potom to byl běh na dlouhou trať. Potřebujete k tomu právníka, nám tehdy pomohl i ombudsman. A teď si vezměte, že spoustě lidí se pomoc nedostane a sami si neporadí, nemají informace. Proto je tak důležitá práce v terénu a aktivní vyhledávání lidí, kteří naše služby potřebují.
Sice máme klub, kam mohou klienti přijít, ale i tady za nimi vyrážíme do terénu, kontaktujeme je, říkáme jim o našich službách. Chodíme za nimi na jejich oblíbená místa, kde se tzv. „poflakují různé partičky“. Nechodíme v kostýmku, jsme oblečeni pohodlně, do toho prostředí, abychom nevzbuzovali strach a nedůvěru. Řekneme jim, co děláme, jestli znají náš klub. Někdy rovnou řeknou, že naše služby nepotřebujou a ať jdeme někam. Ale to se nám moc často nestává. Teréňák musí umět lidi namotivovat, zaujmout je.
Pomoc s doučováním, nebo si i jen tak popovídat s někým jiným než s rodiči a vrstevníky. Potřebují probrat vztahy, jsou třeba z rozpadlé rodiny, nebo jen chtějí vypnout a doma k tomu nemají prostor.
Z chudých rodin je většina klientů. Velké Meziříčí ale není chudé město, má širokou střední vrstvu. Takže sem chodí i děti z lepších poměrů, jedničkáři z gymplu, děti podnikatelů, i když si veřejnost myslí, že tu máme jen průšviháře. Mám na starosti i kluby v Bystřici nad Perštýnem, což je bývalé uranové město, a ve Žďáře nad Sázavou, kde je vyloučená lokalita. Tam zase více řešíme sociální vyloučení. Každá ta lokalita je jiná a vyžaduje specifický přístup.
Může to tak být, ale není to pravidlo. Řeší jednak vrstevnické věci – rozbroje s kamarády nebo naopak že žádné kamarády nemají. Někdy jen potřebují vypnout, protože toho mají moc ve škole i po škole, spoustu kroužků, tlak rodičů a okolí, takže nemají kdy si vydechnout. Ale jako děti potřebují i čas na hru, jít si zahrát fotbal a tak.
Podpořte Reportér sdílením článku
Několik let žila v Paříži, aktuálně přispívá do různých českých časopisů.