Osudy klientů jsou těžké, proto je třeba pomoci, ne litovat

Pracovala ve vyloučených lokalitách, s beznadějně zadluženými rodinami i s uprchlíky. Teď vede Martina Horníčková nízkoprahový klub pro děti a mládež ve Velkém Meziříčí a Česká asociace streetwork ji prohlásila osobností roku 2020. Odměnu ve výši deset tisíc korun poslala streetworkerka nízkoprahovému klubu v Arménii, který před dvěma lety pomohla založit.

V nominaci na cenu se o vás píše, že si dokážete zachovat chladnou hlavu v každé situaci. Jistě jste ale zažila chvíle, kdy to bylo těžké.

To ano, třeba když jsem dělala „teréňačku“ ve vyloučené lokalitě na Prostějovsku. Stávalo se, že jsem pracovala s rodinou, která se topila v dluzích, měla odpojenou elektřinu. A když jsem přišla za dva týdny, ukázali mi tři nové smlouvy na nové SIM karty, z toho dvě s internetem. Přitom ani neměli telefon. „Když ona tu byla nějaká paní a dala nám to podepsat,“ vysvětlovali mi. Jak je možné, že někdo dokáže využít lidi, co jsou evidentně v zoufalé situaci? Nebo člen jedné rodiny byl nesvéprávný, a stejně si ho vyhlédla jedna společnost a nechala ho něco podepsat. A i když byla smlouva kvůli nesvéprávnosti neplatná, rodina to nevěděla. Během dalších měsíců, než se dostali k nám, spadli do velkých dluhů. A i potom to byl běh na dlouhou trať. Potřebujete k tomu právníka, nám tehdy pomohl i ombudsman. A teď si vezměte, že spoustě lidí se pomoc nedostane a sami si neporadí, nemají informace. Proto je tak důležitá práce v terénu a aktivní vyhledávání lidí, kteří naše služby potřebují.

 

Posledních šest let pracujete jako vedoucí nízkoprahového klubu pro děti a mládež ve Velkém Meziříčí. Jak probíhá sociální práce v terénu tam?

Sice máme klub, kam mohou klienti přijít, ale i tady za nimi vyrážíme do terénu, kontaktujeme je, říkáme jim o našich službách. Chodíme za nimi na jejich oblíbená místa, kde se tzv. „poflakují různé partičky“. Nechodíme v kostýmku, jsme oblečeni pohodlně, do toho prostředí, abychom nevzbuzovali strach a nedůvěru. Řekneme jim, co děláme, jestli znají náš klub. Někdy rovnou řeknou, že naše služby nepotřebujou a ať jdeme někam. Ale to se nám moc často nestává. Teréňák musí umět lidi namotivovat, zaujmout je.

 

Jaké služby nabízíte? Co ty děti potřebují?

Pomoc s doučováním, nebo si i jen tak popovídat s někým jiným než s rodiči a vrstevníky. Potřebují probrat vztahy, jsou třeba z rozpadlé rodiny, nebo jen chtějí vypnout a doma k tomu nemají prostor.

 

Chodí k vám děti a mladiství ze sociálně slabších rodin, nebo jde o společenský mix?

Z chudých rodin je většina klientů. Velké Meziříčí ale není chudé město, má širokou střední vrstvu. Takže sem chodí i děti z lepších poměrů, jedničkáři z gymplu, děti podnikatelů, i když si veřejnost myslí, že tu máme jen průšviháře. Mám na starosti i kluby v Bystřici nad Perštýnem, což je bývalé uranové město, a ve Žďáře nad Sázavou, kde je vyloučená lokalita. Tam zase více řešíme sociální vyloučení. Každá ta lokalita je jiná a vyžaduje specifický přístup.

 

 

Zmínila jste, že „jedničkáři z gymplu“ řeší jiné problémy. Jaké?

Může to tak být, ale není to pravidlo. Řeší jednak vrstevnické věci – rozbroje s kamarády nebo naopak že žádné kamarády nemají. Někdy jen potřebují vypnout, protože toho mají moc ve škole i po škole, spoustu kroužků, tlak rodičů a okolí, takže nemají kdy si vydechnout. Ale jako děti potřebují i čas na hru, jít si zahrát fotbal a tak.

 

Kam chodíte hledat potenciální klienty? Co je váš terén?

Práce v terénu znamená v přirozeném prostředí našich klientů. To může být naprosto kdekoli, třeba v okolí školy, na sídlišti, ve vyloučené lokalitě. Každé město to má jinak, má svá specifická místa. Někde se scházejí děti mezi baráky na sídlišti, jinde chodí popíjet na staré neudržované hřiště, nebo to může být zastrčená ulice. V Meziříčí nemáme vysloveně sociálně vyloučenou lokalitu, ale známe trasy, kde se mladí pohybují, což bývá kolem škol, takže tam chodíme v době po vyučování. Pak máme dalších pět šest lokalit, kde víme, že se scházejí.

 

Největší základnu máte mezi lidmi ve věku 15–20 let, to je puberta, postpuberta. Jak na ně „jdete“, aby vás hned neposlali do Prčic?

Streetworker to musí mít v sobě. Jednak dokázat zaujmout a zároveň být přirozený, na nic si nehrát, nerecitovat naučený text. Musíte umět přirozeně reagovat na situaci. Rozhovory jsou velmi neformální. Vidíme třeba, že partička kouří, tak se s nimi o tom začneme nenuceně bavit. S uživateli si tykáme, to pomáhá navodit atmosféru důvěry. Vztah se nenaváže hned, musí se postupně vybudovat. A na to je potřeba talent.

 

Nemají lidé, obzvlášť v tomto věku, tendenci nabízenou pomoc okamžitě automaticky odmítnout s tím, že jsou přece v pohodě a nic takového nepotřebují?

Jasně, proto první kontakt není o tom, že jim jdeme nabízet pomoc, ale bavíme se o nich, co tady zrovna teď dělají, jestli jdou ze školy... Protože jak říkáte, mladiství si často neuvědomují, že poflakování nebo kouření krabičky cigaret denně od deseti let je problém.

 

Jakou máte úspěšnost? Vedete si statistiky, kolik z oslovených skutečně do klubu přijde?

Ano. Jako sociální služba musíme vykazovat spoustu údajů, naše práce je bohužel i hodně o papírování. Ve Velké Bíteši, kde funguje jenom terénní práce, je úspěšnost osmdesátiprocentní, protože tam chodíme cíleně za konkrétními klienty. Ve Velkém Meziříčí, kde se více soustředíme na klub, se v terénu scházíme s padesáti až šedesáti procenty oslovených, protože většinou začnou chodit oni za námi. S některými se v terénu scházíme pravidelně, protože do klubu z různých důvodů nechtějí chodit. Nechtějí se potkávat s ostatními, nechtějí být spojovaní s našimi službami.

 

Označení „klub“ asociuje něco jako klub modelářů, který se schází pravidelně v určenou hodinu k dané činnosti. Nízkoprahový klub ale funguje přesně obráceně, že?

Ano, zájemci mohou dorazit i odejít, jak chtějí i jak často chtějí. Nevede se žádná docházka, je to čistě dobrovolné. A zdarma. V tom spočívá ta „nízkoprahovost“. Máme tady několik místností s různým vybavením: hry, fotbálek, ping-pong, kulečník, počítače... A taky oddělenou kontaktní místnost, když chce někdo probrat nějaké téma v soukromí. Klientům se věnují dvě sociální pracovnice. Buď chodí celá partička, nebo jednotlivě. Během otevírací doby to je živý otevřený prostor, pořád se to tady točí.

 

 

Vidíte někdy výsledky své práce?

To je těžké. Vzhledem k tomu, že jde o preventivní služby, snažíme se potenciálním průšvihům, které našim uživatelům hrozí – což může být záškoláctví, drogy, sebepoškozování, problémy se zákonem –, zabránit. A jestli to mělo efekt, nejde dohlédnout nebo se to ukáže až za x let. Přitom na to hodně tlačí společnost i donátoři, ptají se: „Tak kolik máte těch napravených?“ Ale někdy úspěchy vidět jsou, třeba když řešíme sebepoškozování nebo špatné známky ve škole. Po půl roce, roce vidíme, že se ta situace posunula, že žák, který propadal, má dvojky trojky a chystá se jít na střední školu. Nebo člověk, který byl zoufalý z rozchodu a chtěl si něco udělat, se z toho u nás vypovídá, s naší pomocí najde strategie řešení. Někdy nám dokonce přijdou lidé, i po letech, říct, že jsou dnes v pohodě i díky nám, ale to je opravdu nepatrný zlomek.

 

Kdo vám třeba přišel takto poděkovat?

Chodil nám sem klučina, tehdy mu bylo patnáct let. Uvědomil si, že je na kluky, ale bál se to někomu říct. Rodina by ho odsoudila, hrozilo, že by se ocitnul na ulici. Tři toky jsme s ním systematicky pracovali, aby se s tím uměl vyrovnat, přijmout to a taky o tom mluvit s ostatními. Po třech letech se odhodlal to doma říct. Rodině se to nelíbilo, ale vzala to. Potom za námi přišel a říkal, že jsme mu v tom strašně pomohli. Loni se za námi přijel podívat i s přítelem, studuje vysokou školu, u toho pracuje a žije spokojený život. A pravidelně nám dává najevo, že jsme mu k tomu pomohli i my.

 

Odměnu za ocenění Streetworker roku, deset tisíc korun, jste se rozhodla poslat do Arménie nízkoprahovému klubu, který jste spoluzakládala. Jak jste se k tomu dostala?

Už během studia jsem dostala nabídku vyjet do Gruzie a byla jsem z té zkušenosti nadšená. Později jsem se přes kamarády doslechla o možnosti spolupráce v Arménii, odjela jsem tam a do země a jejích obyvatel se zamilovala. Taky jsem viděla, že ta země pomoc potřebuje. Je chudá, má za sebou válku, genocidu, zemětřesení.

 

Co v klubu řeší tamní děti a mladiství?

Je to hodně jiné. Tam neřeší návykové látky, protože děti ani nemají jak se k nim dostat, takže je ani nenapadne to zkoušet. V Gyumri bylo před třiceti lety zemětřesení, město se z toho dodneška nevzpamatovalo a spousta rodin s dětmi tam žije bez vody, bez elektřiny. Děti nechodí do školy, protože nemají čisté neroztrhané oblečení, nemají kde dělat úkoly, ani s kým, protože kvůli válce jejich rodiče třeba nevychodili školu. Navíc tam je čtyřiačtyřicetiprocentní nezaměstnanost, takže to je hodně o práci s komunitou, motivaci do vzdělávání a podobně.

 

Sociální práce patří mezi profese, ve kterých hrozí vyhoření. Jak tomu předcházíte, kde dobíjíte energii?

Mně se to naštěstí ještě nestalo. Moje práce mě děsně baví, každý den se sem těším. Jsem blázen a optimista, ráda lidi motivuji a dodávám jim energii. Máme skvělý tým, supervize odborníků. Důležitá je samozřejmě psychohygiena. Je potřeba přijít domů, pustit problémy klientů z hlavy a mít prostor sám pro sebe. Na druhou stranu je přirozené, že nám jejich osudy nejsou jedno. Nejsme roboti. A sociální práce je hlavně o lidském kontaktu.

 

Pracovala jste ve vyloučených lokalitách, se zadluženými rodinami, s uprchlíky... Nikdy vás to nesemlelo, ty smutné, někdy i beznadějné osudy vašich klientů?

Mě ty lidské příběhy děsně baví. Jasně že jsou těžké a složité, ale proto je potřeba těm lidem pomoci. Kdybych byla citlivější, lítostivější, tak bych to nemohla dělat. Tím jim nepomůžete. Práce s lidmi ve vyloučených lokalitách byla, pravda, psychicky náročnější. Šlo o osud celých rodin, které byly zadlužené, žily ve squatech, v barácích bez vody a elektřiny, i s dětmi. Jste svědkem, jak se ty samé situace opakují stále dokola, lidé žijí v zoufalém koloběhu pasti chudoby a dluhů. Aby se z toho mohli vyhrabat, potřebovali by systematickou dlouhodobou práci, ale oni hasí problémy hned. Splátku je potřeba splatit teď, není čas čekat a řešit to jinak. Tady v klubu mají děti zajištěné základní potřeby a řeší věci okolo, tam někdy šlo o holé přežití.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama