Osudy klientů jsou těžké, proto je třeba pomoci, ne litovat

8. ledna 2021

Martina Horníčková za svoji práci obdržela ocenění Osobnost roku 2020 od České asociace streetwork.

Pracovala ve vyloučených lokalitách, s beznadějně zadluženými rodinami i s uprchlíky. Teď vede Martina Horníčková nízkoprahový klub pro děti a mládež ve Velkém Meziříčí a Česká asociace streetwork ji prohlásila osobností roku 2020. Odměnu ve výši deset tisíc korun poslala streetworkerka nízkoprahovému klubu v Arménii, který před dvěma lety pomohla založit.

V nominaci na cenu se o vás píše, že si dokážete zachovat chladnou hlavu v každé situaci. Jistě jste ale zažila chvíle, kdy to bylo těžké.

To ano, třeba když jsem dělala „teréňačku“ ve vyloučené lokalitě na Prostějovsku. Stávalo se, že jsem pracovala s rodinou, která se topila v dluzích, měla odpojenou elektřinu. A když jsem přišla za dva týdny, ukázali mi tři nové smlouvy na nové SIM karty, z toho dvě s internetem. Přitom ani neměli telefon. „Když ona tu byla nějaká paní a dala nám to podepsat,“ vysvětlovali mi. Jak je možné, že někdo dokáže využít lidi, co jsou evidentně v zoufalé situaci? Nebo člen jedné rodiny byl nesvéprávný, a stejně si ho vyhlédla jedna společnost a nechala ho něco podepsat. A i když byla smlouva kvůli nesvéprávnosti neplatná, rodina to nevěděla. Během dalších měsíců, než se dostali k nám, spadli do velkých dluhů. A i potom to byl běh na dlouhou trať. Potřebujete k tomu právníka, nám tehdy pomohl i ombudsman. A teď si vezměte, že spoustě lidí se pomoc nedostane a sami si neporadí, nemají informace. Proto je tak důležitá práce v terénu a aktivní vyhledávání lidí, kteří naše služby potřebují.

Posledních šest let pracujete jako vedoucí nízkoprahového klubu pro děti a mládež ve Velkém Meziříčí. Jak probíhá sociální práce v terénu tam?

Sice máme klub, kam mohou klienti přijít, ale i tady za nimi vyrážíme do terénu, kontaktujeme je, říkáme jim o našich službách. Chodíme za nimi na jejich oblíbená místa, kde se tzv. „poflakují různé partičky“. Nechodíme v kostýmku, jsme oblečeni pohodlně, do toho prostředí, abychom nevzbuzovali strach a nedůvěru. Řekneme jim, co děláme, jestli znají náš klub. Někdy rovnou řeknou, že naše služby nepotřebujou a ať jdeme někam. Ale to se nám moc často nestává. Teréňák musí umět lidi namotivovat, zaujmout je.

Jaké služby nabízíte? Co ty děti potřebují?

Pomoc s doučováním, nebo si i jen tak popovídat s někým jiným než s rodiči a vrstevníky. Potřebují probrat vztahy, jsou třeba z rozpadlé rodiny, nebo jen chtějí vypnout a doma k tomu nemají prostor.

Chodí k vám děti a mladiství ze sociálně slabších rodin, nebo jde o společenský mix?

Z chudých rodin je většina klientů. Velké Meziříčí ale není chudé město, má širokou střední vrstvu. Takže sem chodí i děti z lepších poměrů, jedničkáři z gymplu, děti podnikatelů, i když si veřejnost myslí, že tu máme jen průšviháře. Mám na starosti i kluby v Bystřici nad Perštýnem, což je bývalé uranové město, a ve Žďáře nad Sázavou, kde je vyloučená lokalita. Tam zase více řešíme sociální vyloučení. Každá ta lokalita je jiná a vyžaduje specifický přístup.

Zmínila jste, že „jedničkáři z gymplu“ řeší jiné problémy. Jaké?

Může to tak být, ale není to pravidlo. Řeší jednak vrstevnické věci – rozbroje s kamarády nebo naopak že žádné kamarády nemají. Někdy jen potřebují vypnout, protože toho mají moc ve škole i po škole, spoustu kroužků, tlak rodičů a okolí, takže nemají kdy si vydechnout. Ale jako děti potřebují i čas na hru, jít si zahrát fotbal a tak.

Kam chodíte hledat potenciální klienty? Co je váš terén?

Podpořte Reportér sdílením článku