Chytré zelené budovy bývají nešetrné a hloupé

Jakubu Ciglerovi se v Praze nevyhnete. Jeho ateliér navrhl v posledních letech řadu velkých obchodních domů i administrativních budov. Quadrio na Národní, Florentinum na opačné straně centra nebo kancelářské prostory nad Hlavním nádražím. Brzy se podle jeho návrhu bude stavět i na Vinohradech, na místě někdejšího Transgasu. V rozhovoru přemýšlí o tom, jak přivést lidi z virtuálního prostoru zpátky do toho veřejného. Popisuje, proč jsou zelené budovy tak trochu podvod na diváka, i proč skončila éra takzvané high-tech architektury.

Změnil rok a půl střídavého lockdownu váš pohled na to, jak budou fungovat města a my v nich?

Změna, kterou cítíme, nesouvisí podle mě ani s koronavirem, ani s lockdownem. Souvisí s naším vztahem k určitým věcem: k mobilům a dalším chytrým přístrojům, které jsme si za poslední léta pořídili a které mění náš způsob života a komunikace. Osobní komunikace je přitom strašně důležitá. Kdybychom teď spolu mluvili přes monitor, něco těžko měřitelného, ale zásadního tam bude chybět, a to si musíme uvědomit. Digitalizace nesmí vést k tomu, že se spolu budeme méně setkávat, že budeme méně používat veřejný prostor.

 

Vyklizení veřejného prostoru je tedy především důsledek digitalizace?

Když byly morové rány, taky byli lidé schovaní, pak ale vylezli na náměstí a města ožila s o to větší intenzitou. Každé období mělo své budovy, které tvořily veřejný prostor. Kostely, pak divadla, knihovny, banky, kanceláře, nákupní centra. Byl bych rád, kdyby zase vznikaly stavby, které by pro nás byly tak atraktivní, že by nás vytáhly z našich brlohů, od našich chytrých zařízení a donutily nás vyrazit ven, potkat kamarády a tak podobně.

 

Jaký typ budov by to mohl být?

Ano – co to bude? Možná, že první taková stavba už v Praze je.

 

 

Kde?

Národní technická knihovna se něčemu takovému blíží. Byla navržená jako klasická knihovna se spoustou regálů na knihy a časopisy, ale díky tomu, že její koncept umožňuje změny v interiéru, byla následně část fundusu odvezena a zvětšilo se místo pro studenty i nestudenty, kteří se tam scházejí v opravdu hojném počtu. Jistě, mohli by se učit doma, ale oni se rozhodli někam vypravit a tam nějakým způsobem něco sdílet. A to je přesně ono. Zvednu se ze židle a někam jdu, protože mě něco láká natolik, že jsem ochotný odložit tu svoji chytrou mašinku. A teď jde o to, co je to něco, o jakou jde funkci? O tom musíme nejenom my architekti přemýšlet.

 

Jak by takové přemýšlení mohlo vypadat?

Musíme si v první řadě uvědomit, že veřejný prostor není jen náměstí, veřejný prostor by se měl částečně přesunout do parterů veřejných budov. Vezměte si takové Národní divadlo v Londýně u Temže, tam si nejdu jen koupit lístek a nejdu tam jen v obleku na představení, je to otevřený veřejný prostor se vším všudy. V Praze u Vltavy má vzniknout nová budova filharmonie. Neměla by být jen úzkoprofilově navázaná na vážnou hudbu, měla by sloužit široké veřejnosti, aby se i děti naučily ji užívat. Měl by to být magnet pro všechny ve městě i mimo něj.

 

Není ten problém širší? Sám jste to naznačoval: veřejné budovy jako kostely, divadla, ale i ty takzvané administračky nějak ztělesňovaly naše sdílené hodnoty. Není problém v tom, že už žádné hodnoty nesdílíme?

Ty věci spolu samozřejmě souvisí. Národní divadlo vzniklo v době, kdy jsme se jako národ potřebovali nějak identifikovat. Což potřebujeme pořád, i když už ne v tom národoveckém smyslu. Co je to, co nás bude spojovat, to je ale opravdu těžká otázka. Je hrozně náročné plavat v současnosti a reflektovat ji, jedno je ale jasné: lidi jsou tu od toho, aby spolu komunikovali, na to jsme po tisíce let nastavení. Ne na home office a podobné věci.

 

Budou ještě lidé chodit do kanceláří a pracovat společně?

Hodně lidí se mě ptá, jestli budou ještě administrativní budovy. Samozřejmě, každý chce ušetřit za nájem, takže se budou vymýšlet různé optimalizace, za covid se schová řada dílčích zájmů. My jsme také v tom prvním lockdownu zkoušeli pracovat z domova, ale ve druhé vlně už mě kolegové prosili: hlavně nezůstávejme doma. Jasně, jsou zaměstnání, na která člověk může být sám se sebou, vím to, oba mí rodiče byli umělci, architektura je ale skvělá v tom, že to je výtvarný a zároveň i týmový obor, lidé se při této práci vzájemně ovlivňují. Administrativní budovy by měly být místem, které podporuje společnou kreativitu lidí. Stejně jako knihovny a školy. Taková místa jsou pro rozvoj naší společnosti strašně důležitá.

 

Musíme se vzpamatovat

Ještě se vrátím k tomu vyklizení veřejného prostoru. Teprve když odešli z centra Prahy turisté, jsme si plně uvědomili, že jsme ho jako obyvatelé Prahy v jistém smyslu opustili. Jaká bude Praha bez tak intenzivního turistického ruchu? Vrátí se Pražané do centra?

Jsem celoživotní Malostraňák, takže tu proměnu centra sleduji od šedesátých let. Pražáci se už nějakou dobu necítili v centru jako doma, vytlačila je odtamtud anonymita a primitivnost turistického průmyslu. Přesunuli se do jiných čtvrtí: do Holešovic, na Letnou, na Vinohrady, ale to není nic neobvyklého, to se stalo všude, v Londýně, v New Yorku i v Paříži. Teď se to ale opravdu mění.

 

Jak?

Nedávno jsem na Malostranském náměstí zažil prezentaci lokálních restauratérů, kteří tam vařili pro místní. Bylo to hrozně příjemné, potkal jsem tam lidi, které nepotkávám tak často, a najednou jsem si říkal: to je ono, takhle bych to náměstí chtěl užívat. Zdá se, že ty virologické záležitosti budou mít opravdu dopad na způsob, jakým budeme cestovat. Já jsem ještě zažil doby, kdy se maximálně jelo vlakem na Moravu nebo na Slovensko. Z neustálého cestování a létání se postupně stal trochu tik. Covid tomu udělal stopku a já myslím, že to je dobře, ani ne tak kvůli covidu, ale z důvodu všech možných emisí spojených s nadužíváním letadel a jiných civilizačních vymožeností. Musíme se vzpamatovat a začít přemýšlet jinak.

 

Není problém v tom, že zelená politika nebojuje proti spotřebě jako takové? Vzniká dojem, že půjde obojí, budeme dál konzumovat, jenom zeleně. Nejsme ochotní vzdát se pohodlí. Když to převedeme na architekturu, tak ani ty zelené budovy nijak neslevují z našeho standardu.

Zelené budovy jsou v současném pojetí jen pozlátko. Protože je to trendy, tak si řeknete, že si uděláte certifikát LEED Gold. Dáte na střechu solární panýlek, který z hlediska spotřeby domu nic neřeší, doslova nula celá nula procenta, a už máte nějaký ten bod, přidáte pár parkovacích míst pro kola a máte další. Najednou máte certifikát LEED Gold a někdo, kdo tu vaši certifikaci vidí, vůbec neví, co to znamená, ale má z toho dobrý pocit. Neví, že ve skutečnosti je to pořád ten samý barák, který je skoro stejně hloupý a nešetrný, jen si říká, že je high-tech a zelený. Dnes architektům a developerům nezbývá nic jiného než navrhovat právě takové domy.

 

V čem je problém?

To je zřejmé: kvůli normám musí být hodně prosklené, tím pádem se musí hodně chladit, a stejně pak jde do toho domu tolik světla, že si musíte zatáhnout žaluzie, abyste vůbec viděli na monitor, přičemž klimatizace pořád běží naplno a vytápí už přehřáté město.

 

Co s tím?

Musí se změnit legislativa. Ta má svůj původ ještě v dobách po první světové válce. Tento směr hodně ovlivnil Le Corbusier, začal poukazovat na takzvaná nemocná města, na zplodiny z továren, na tmavé uličky, spoustu nemocí. Takzvaná Athénská charta definovala řadu tehdy dobře míněných principů, které se bohužel transformovaly do norem tak nešťastně, že se od té doby nedá stavět nic jiného než sídliště.

 

Takže za to může Corbusier.

Myslel to dobře, jenže to kyvadlo se přehouplo do druhého extrému. Náš pohled na věc se ale musí znovu dramaticky změnit. Nemůžeme už používat tolik betonu, když nám zadarmo roste dřevo. Pojďme stavět dřevěné domy, ale ne jen dřevem obložené, nýbrž skutečně dřevěné. Ve Francii se například začíná hodně používat nepálená hlína, to je také krásný materiál.

 

Takové materiály ale asi budou o dost dražší a méně trvanlivé než beton, ne?

Ze začátku je vždycky všechno dražší, ale jakmile se to začne používat ve větším množství, tak se to zlevní. Musíme pootočit kormidlem, ne nazpátek, ale jít trošku jinudy. Vezměte si třeba, že žula z Číny je daleko levnější než z jižních Čech. Ale já, pokud jsem zodpovědný, bych měl přesvědčit investora, aby dal přednost té jihočeské.

 

A neřekne vám, že pak nebude konkurenceschopný, že si ty jeho drahé kanceláře nikdo nepronajme?

To je jako s biojablky. Také jsou lidé, kteří si raději koupí drahé biojablko než to krásné, naleštěné, které sem doputovalo kdoví odkud.

 

Jak by vypadal šetrný dům, který by třeba nebyl tak komfortní?

Nechceme bydlet v temných kobkách, že jo. Jsou vlastně dvě možnosti: buď slevíme ze svého pohodlí, nebo všechny ty vymoženosti, na které jsme si zvykli, vymyslíme tak, aby nežraly tolik energie. Na zem dopadá denně mnohonásobně víc energie, než kolik spotřebujeme, jenom ji neumíme využít. Takže buďto si přestaneme zaneřáďovat mozky počítačovými hrami a dalšími digitálními blbostmi a vymyslíme něco účelného, anebo budeme muset slevit ze svých požadavků.

 

Vrátit éru malých měst

Jak budou vypadat města budoucnosti?

Byl jsem na několika konferencích, kde se mluvilo o tom, že na světě vznikne několik obřích megapolí, ale já si nemyslím, že lidská společnost bude chtít jít tímto směrem. Ve městech nikdy nebudou třistametrové budovy jako v Pátém elementu. Když jsem já jako Pražák žil delší dobu v Londýně nebo v New Yorku, tak mi tam bylo hrozně nepříjemně z té odtrženosti od volné přírody, z toho neustálého neklidu, ze kterého uniknout je těžké a časově náročné. Jsou to místa úžasných možností, ale jsou dlouhodobě nesnesitelná. Stáváte se tam svým způsobem otrokem nejrůznějších podnětů a příležitostí, které nejste schopná využít a kterými jste ve výsledku zneužitá.

 

V jakém smyslu?

Jsou to města pro hyperaktivní a hyperambiciózní lidi. Podívejte se, v Londýně bych si za stejné peníze, jaké tu dávám za kanceláře, pronajal tak maximálně sklep. A proč bych to dělal? Protože chci dělat do Dubaje nějaké mrakodrapy? Ale chci to? Nechci, já chci být v Praze. A jsou lidé, kteří ze stejného důvodu budou chtít žít třeba v Soběslavi. Vezměte si malá italská nebo německá města, to jsou místa s kvalitní architekturou, kde má člověk blízko do krajiny, to jsou města, kde se dá krásně žít.

 

Můžeme vrátit éru malých měst?

Určitě. Když budu v Brně nebo v Bratislavě, udělám toho mnohem víc, protože jsem na menším prostoru. Když jsem pracoval v Moskvě, měl jsem jedno jednání za den, protože mi trvalo několik hodin, než jsem se na něj dostal.

 

Co si říkáte, když vidíte různé vizualizace měst budoucnosti? Třeba obrázky Paříže, kde je na střechách prales?

Směju se tomu. To nikdy nenastane. Je dobře, že bude víc zeleně ve městech, klidně i na střechách, proč ne, ale tahle utopie nenastane.

 

Vy jste prodělal zajímavý myšlenkový vývoj. Od high-tech architektury Richarda Rogerse nebo Jana Kaplického směrem ke střídmějšímu stylu Davida Chipperfielda. Můžete tu konverzi nějak popsat?

Když si vybavím některé názory, které jsem zastával před dvaceti třiceti lety, musím říct, že jsem v některých oblastech udělal obrat až o sto osmdesát stupňů. Jedna z prvních věcí, které jsem v dětství viděl v televizi, bylo přistání člověka na Měsíci. Celá ta doba tím byla poznamenaná. Kaplický, Norman Foster, Richard Rogers i další reflektovali ve své práci rozvoj technologií. Jejich metou bylo vytvoření dokonalého komfortu s maximem technických vymožeností. Bylo to všude, v automobilovém průmyslu, v letectví, všude, teď ale žijeme na úplně jiné planetě, a pokud člověk nemá klapky na očích, musí to reflektovat.

 

Čím vás zaujal právě David Chipperfield?

Nejen svou estetikou, ale i přístupem k recyklaci budov. Po tom, co jsem viděl, jak se kvůli mým projektům některé nedávno postavené budovy bourají – třeba Transgas nebo Rudé právo, tak si říkám: Sakra, neměl bych nějak přemýšlet i nad tím, jak by se jednou daly domy, které teď s velkou slávou postavíme, dobře rozebrat? Anebo ještě lépe – jak to udělat, aby nebylo třeba je bourat, protože budou umět dobře zestárnout stejně jako budovy postavené v minulosti?

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama