Výpravy do zaniklých míst spojují romantiku, výjimečnost a rozklad

Před lety se spolužáky, budoucími historiky z ústecké univerzity, vytyčil novou turistickou značku po zaniklých obcích v cípu Českého středohoří. Nyní šéf ústeckého městského archivu Petr Karlíček ke stezce přidal i průvodce, v němž mapuje, jak život v nepříliš přístupné lokalitě vypadal.

Jedenáctikilometrová stezka se rozkládá na území okresů Ústí nad Labem, Děčín a Litoměřice a vznikla v roce 2007. Četl jsem, že jste museli tehdy část stezky prosekávat, protože vedla místy, kde předtím žádné cesty nevedly. Je to tak?

Ano, je to tak. Stezka vede po původních cestách, které jsou na starých mapách, ale ty byly zarostlé, takže se musely upravit. Už asi třikrát se také stalo, že přišla vichřice a stezka zapadala stromy. Dokonce si na neprůchodnost v minulosti někdo stěžoval a jednou nám obnova chvilku trvala, proto stezku za trest vyňali z Mapy.cz. Až když se to napravilo, vzali nás na milost. Některé popadané stromy, které člověk přeleze, ale úmyslně na stezce necháváme, aby tam třeba neškodili čtyřkolkáři.

 

Vede cíleně jen přes zaniklá místa?

Ano, chtěli jsme zavést poutníka na zaniklá místa. Sice v té oblasti turistické trasy jsou, žádná ale nevede cíleně po zaniklých sídlech. Dali jsme si proto za cíl, aby s její pomocí mohli lidé projít od zaniklé samoty Mauerschin přes Velké Stínky do Staré Homole a dál přes thunovskou lesovnu do bývalé obce Vitín a na samotu Tscherlaken. Průvodce popisuje ještě některé další samoty, které na stezce nejsou, ale nalézt se dají v bezprostředním okolí.

 

 

Stezka vznikla, když jste studoval na univerzitě, a je výsledkem dvousemestrálního kurzu, který vedl váš učitel Vladimír Kaiser. Jak se na vaši aktivitu tvářil tehdy Klub českých turistů?

Ten nám to nejdřív povolit nechtěl. U Bukové hory, kudy naše stezka vede, totiž už tehdy existovaly jiné turistické trasy. A turistům nepřišlo dobré, že tam bude další. Hlavně kvůli údržbě značek. Dopředu se obávali toho, že stezku neoznačíme dobře, což se vlastně stalo. Některé naše značky byly z jejich pohledu nestandardní, doktor Kaiser dokonce maloval i značky, které znal ze své pěší cesty do Compostely, ale ty se tady nepoužívají. Další zase neměly správné proporce. Takže nám to v posledních letech přeznačili a už se k té značce hlásí.

 

Před rozhovorem jste mi líčil, jak jste byl při vaší první návštěvě Vitína nadšený. Přiznávám, že jsem to měl podobně jako vy. Ve Vitíně jsem byl poprvé v druhé polovině 90. let a s kamarády jsme tam kromě jablek nebo švestek našli i políčko marihuany. Byl to takový veselý výlet…

S tím zřejmě souvisí jedna z pověstí, které jsou v průvodci. Většinou jsou tedy z hlubší historie, ale tahle je nová. Vyslechl jsem si ji asi před dvanácti roky v dnes už neexistující malobřezenské hospodě U fešáka. Pověst se jmenuje Vitínský travař a je o týpkovi, který ve Vitíně pěstoval ganju, protože v Malém Březně, kde bydlel, se toho neodvážil. A jednou se ve Vitíně údajně šíleně zkouřil a spadl do staré studny. Nakonec v ní zůstal tři dny, protože nemohl chytit na starém mobilu signál. Naštěstí ho našli turisté, na které přitom předtím nadával, že mu pořád kolem jeho políčka chodí. Těžko ale říct, jestli je to pravda. Já moc pověsti rád nemám, protože jsou často vykonstruované, umělé. Ale hlavně ty nejstarší jsem nakonec cíleně do průvodce dal, protože dokreslují atmosféru zdejšího kraje.

 

Váš průvodce je už skoro vyprodaný, evidentně je o to téma zájem. Proč myslíte, že baví lidi chodit po zaniklých místech?

Rozhodující bude v tomhle případě romantika a také pocit, že na rozdíl od Karlštejna si objevujete něco sami pro sebe. A trochu platí i kacířská myšlenka, že každá památka je nejkrásnější, když zaniká. Výpravy do zaniklých míst prostě v sobě spojují romantiku, výjimečnost a rozklad. A lákavá je také divoká příroda obecně.

 

PĚT SAMOT A TŘI OSADY

Kolik obcí vlastně bylo v oblasti, kudy stezka prochází?

Obec tam byla jedna – Vitín. Pak tam bylo pět samot a tři osady. Ve Vitíně žilo před rokem 1945 asi 120 obyvatel a nejmenší z nich byla samota Tscherlaken, kde žilo asi osm lidí. Hlavně na samotách byl složitý život. Nedávno zemřelý badatel Vladimír Horák prošel všechny matriky právě k samotě Tscherlaken a kojenecká úmrtnost tam byla ještě v 19. století neuvěřitelná. Z osmi dětí třeba přežily jen dvě.

 

Čím se lidé z oblasti živili? Ta oblast je poměrně kopcovitá, velká políčka zde nejsou.

Kupodivu ve Vitíně byla políčka, kde se pěstovat něco dalo, třeba odolnější odrůdy obilí. Hlavní ale byly ovocné sady, pěstovaly se zde jablka, hrušky nebo višně. Ve Stínkách jsme našli třeba i mišpule. Ovoce ovšem převažovalo. Jablka se prodávala do Německa. S rozmachem průmyslu tak od roku 1860–1870 pak začali lidé scházet níž do údolí, aby pracovali v místních fabrikách. Dneska by nám to přišlo asi daleko, ale lidé z Vitína chodili třeba do měďárny v Povrlech, stavěli lodě u Přerova (malá obec na břehu Labe, pozn. red.) nebo u Těchlovic. Pracovali i v průmyslu v Ústí nad Labem. Bylo to tak, že v pondělí ráno ve čtyři vyšli a vraceli se třeba až v sobotu odpoledne. Byl to svízelný způsob života.

 

Zmínil jste, že jablka prodávali do Německa. Jak je tam dostávali?

Oni část samozřejmě vysušili nebo vypálili, nejvíc si ale vydělali právě prodejem za hranice. Jablka vždy v sezoně sváželi z kopců k Labi, kde si pronajali loď. Na podzim pak každé jablko zabalili do novin a postupně je ukládali do lodi. A jak loď víc klesala, stala se z ní perfektní lednička. Jablka na palubě nepromrzla a zároveň měla stabilní teplotu. A když se řeka na jaře uvolnila, tak s loděmi dojeli do Drážďan, Míšně i do Hamburku. Teď to moc poznat není, v Českém středohoří moc sadů už nenajdete, ale dřív byly ovocné stromy všude.

 

 

 

Ve Vitíně a na samotách žilo jen německy mluvící obyvatelstvo?

Řekl bych, že tam byli stoprocentně jen Němci. A pokud tam byl někdo české národnosti, tak to byl sezonní dělník. Nicméně když jsem se díval do berní ruly, což je pramen z 50. let 17. století, tak minimálně jedno jméno česky znělo – Jiřík Kolář, psáno Gyrzik Kolarz. Ale jeho potomek se o pár desítek let už jmenoval Georg Wagner, což je ukázkový německý překlad.

 

Vitín se po odsunu původních německých obyvatel po roce 1945 podařilo částečně dosídlit. Proč nakonec zanikl? Právě kvůli tomu těžkému životu, o kterém jste mluvil?

To byl asi stěžejní důvod. Kvůli tomu taky většina samot ani znovu nikdy osídlena nebyla. Ve Staré Homoli to zkoušeli dva zemědělci, ale nakonec usoudili, že to je příliš náročné. Stejné to bylo i ve Stínkách. Do Vitína se nastěhovalo víc lidí. První nově příchozí pocházeli z Podkarpatské Rusi, byli židovského původu. V knížce popisuji, jak do Vitína dorazil první z nich, zabral si nejvýznamnější grunt a poměrně špatně se choval k původním majitelům, kteří se nakonec museli odstěhovat do údolí, kde čekali na vysídlení. Postupně přicestovali i příbuzní a známí toho člověka, ale poměrně rychle si uvědomili, jak složitý život zde bude. Takže využili svého původu a odcestovali do Palestiny. Kromě nich dorazili do Vitína samozřejmě i Češi, ti ale měli jen menší grunty a nakonec to také vzdali. Poslední člověk se z něj odstěhoval v roce 1960 a je s tím spojená i jedna perlička.

 

Jaká?

Ona vlastně bourá mýtus, že do pohraničí přicházeli lidé jen zbohatnout. U rusínských novousedlíků ve Vitíně to tak bylo, ti ty největší grunty rozkradli a pak bez vyúčtování zmizeli v Palestině. U několika Čechů to ale bylo jiné. Před nastěhováním jim stát přidělil grunt do národní správy a vyměřil výši splátek za všechen inventář, který tam byl anebo i nebyl. Třeba poslední rodina, která se do Vitína přistěhovala až v roce 1954 a zůstala zde šest let, grunt splácela až do začátku 70. let. Splácela ho tedy ještě v době, kdy tam už dávno nebydlela. Stát jim nakonec část dluhu odpustil, protože to byli staří manželé a byli již zcela na mizině.

 

Zaniklých obcí jsem prošel desítky, Vitín se od nich odlišuje tím, že zde stojí pořád štíty některých domů. Proč to tak je?

Rozdíl mezi Vitínem a vesnicemi na Šumavě nebo v Krušných horách je, že Vitín nezbourala cíleně armáda. Zatímco v pohraničních horách je vojáci zničili, aby se tam nikdo neukrýval, Vitín byl prostě daleko, nevedla sem pořádná cesta, a tak zůstal stát a postupně chátral. Díky jeho odlehlosti odtud ani nikdo soustavně neodnášel střešní krytinu nebo trámy.

 

Dovedete si představit, že by zaniklá místa znovu někdo osídlil? Našel jsem informaci, že Vitín před několika roky někdo od státu koupil…

Vitín koupil za 450 tisíc v roce 2014 místní zemědělec Petr Horčík, v průvodci s ním máme rozhovor. Bylo by složité zde něco nového stavět, protože Vitín je na území CHKO, on ale ani nic takového nechce. Jasně říká, že to koupil i z toho důvodu, aby tu nic nového nevyrostlo. Což je za mě v pořádku, i když bych si dovedl představit, že by se ve Vitíně mohla obnovit třeba původní kaplička, základy tam pořád jsou.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama