Přestavba InterContinentalu. Museli jsme imitovat socialistický šlendrián

V jednu chvíli z celé budovy InterContinentalu zůstala jen kostra. Teď už se zase – alespoň při pohledu zvenčí – vrací do podoby, jakou mívala dříve. V jaké fázi se rekonstrukce momentálně nachází?

Brzy snad budeme mít konečně už kompletně dořešené fasády domu. Zní to možná banálně, ale byla to věda.

 

V čem?

Hlavním stavebním materiálem je holý čili pohledový beton. Chtěli jsme obnovit jeho texturu včetně otisků dřeva z bednění, což se ukázalo složitější, než jsme čekali. Už v devadesátých letech byl beton poničený takzvanou karbonatací – rozpadem zevnitř. Tehdy to při rekonstrukci vyřešili tím, že ho obtáhli kaučukovou stěrkou. Tím se budova proměnila v jakousi plastovou chaloupku.

 

Ale byla zachráněna...

Zčásti ano, zčásti ne. Zvenku byla zakonzervována, ale zevnitř dál degradovala. Když jsme se chtěli vrátit k podstatě materiálu, museli jsme tuhle skořápku rozbít. Část lidí z dodavatelské firmy protestovala. Prý jsme se zbláznili, máme to nechat být a přetřít. Nedali jsme na ně, odkryli beton a pak teprve zjistili, jak strašně je to zdevastované.

 

To zní, jako kdybyste založili nový obor – restaurování betonu.

V podstatě to tak je. Způsobů, jak vrátit pohledovému betonu jeho původní vzhled, existuje víc, rozhodovali jsme se kousek po kousku – nechci teď vaše čtenáře zatěžovat podrobnostmi. Každopádně jsem přesvědčen, že asanace betonu bude do budoucna velké téma, protože podobně dosluhujících staveb jsou mraky. A myslím, že jsme opravdu prošlapávali cestu. Vyzkoušeli jsme nespočet postupů a dvanáct firem, než jsme našli tu pravou, která se s tím popasovala podle našich představ.

 

Kromě betonu tvoří fasádu i keramické pásy. Ty jste také restaurovali?

Celkem je těch pásů dvaapadesát, sundávat tisícovky keramických tvárnic bez jejich poškození by bylo extrémně náročné. Z respektu k původnímu provedení, které je dílem výtvarníka Zbyňka Sekala, jsme ponechali čtyři pásy do Pařížské ulice – zainjektovali jsme je a vyčistili.

 

Co ten zbytek?

Tam jsme se rozhodli udělat nové obklady, které by ctily původní zabarvení. A tím jsme si taky pěkně naběhli. Staré tvarovky totiž měly různé tóny, protože v rámci nepřesné socialistické výroby nedokázali uhlídat stálou teplotu výpalu. Najít cihelnu, která by se pro něco takového nadchla, byl další téměř nadlidský úkol. Nakonec jsme uspěli v rodinném podniku u Kadaně, kde ještě mají staré pece. Tak dlouho se piplali s recepturou, až skoro zkrachovali, protože museli odmítat jiné zakázky. Ale ustáli to a výsledek je fantastický. Živost barev je taková jako v době vzniku.

 

Jestli tomu rozumím správně, bylo v podstatě potřeba simulovat socialistický šlendrián.

Vlastně ano. Aby se nám podařilo napodobit originální rukopis stavby, opravdu jsme se museli vciťovat do toho, jako to tehdy bylo. Což je pro nás při obnově staveb obvyklý postup, ale většinou hledáme cestu k výjimečnému řemeslu. Tady to bylo trochu naopak.

 

Bylo od začátku jasné, co z budovy zachováte a co necháte zbourat?

Vyvíjelo se to za pochodu. Je třeba říct, že když ta stavba vznikala, na prvním místě byla architektura. Konstrukce a vůbec technické řešení se řešily jako něco méně důležitého. Takže prakticky hned po dokončení se nosné zdi rozevřely o dvacet centimetrů. Dnes naštěstí už jsme schopni celou budovu dostat do 3D modelu a spočítat všechny defekty. A postupně se bohužel ukázalo, že bude nutné všechno odstrojit, rozebrat na prvočinitele a zase složit. Po dvou letech se snad blížíme tomu, že to zase poskládáme zpátky. Divák si rozdílu skoro nevšimne a může se divit, co jsme celou dobu dělali. V tom případě bychom byli spokojeni.

 

Jak je možné, že taková nákladná investice byla tak mizerně staticky propočítána?

Ta budova byla koncipována s životností padesát let. Kdybychom se před zahájením rekonstrukce zeptali autorů projektu, jestli je v pořádku, že se ten dům po půlstoletí naklání, rozpadá a praská, odpověděli by: Vždyť jsme vám to říkali, co chcete?

 

 

Brána do západního světa

Narodil jste se v roce 1971. Dokážete si vybavit, jak jste hotel InterContinental vnímal někdy okolo roku 1989?

Tehdy jsem dokončoval Hollarku (střední umělecká škola v Praze, pozn. red.) a hlásil se na architekturu. Tahle stavba byla v panoramatu pražského nábřeží nepřehlédnutelná, a měla punc špičkového, ale pro našince nedostupného hotelu. Rodiče mojí ženy tam měli svatbu, ale ne ve vyhlášené restauraci Zlatá Praha, jen v nějakém salonku. I to byl prý zážitek. Ono se to málo ví, ale ten hotel měl celou dobu svoji vlastní hotelovou školu, kterou československý gastrobyznys vnímá jako téměř kultovní pracoviště. Kdo se vyučil v InterContinentalu, byl velký frajer, zaměstnanci se pořád scházejí.

 

Vybavíte si, kdy jste se v té budově ocitl poprvé?

Vlastně ani ne. Vnímal jsem ji jako něco výlučného, kam mohou jenom prominenti nebo veksláci. Ani k jedněm jsme nepatřili. Tatínek kdysi pracoval jako inženýr ve Výzkumném ústavu pozemních staveb, odkud musel odejít, protože odmítl vstoupit do strany. Oba rodiče byli rádi, že jsem se vůbec dostal na nějakou školu.

 

Kdy jste si té budovy všiml už jako architekt?

Až když začali stavět bazén, což bylo v rámci první rekonstrukce v letech 1992–1995.

 

Jak tyto třicet let staré úpravy hodnotíte?

Těžko o nich můžu ztratit lichotivé slovo. Původní podoba stavby zanikala v důsledku různých přestaveb už delší dobu, ale tahle rekonstrukce to dorazila. Interiér byl rozparcelován, kvůli bazénu byla zničena zahrada, stal se z toho provinční dům.

 

Proč to tak dopadlo?

Tehdy už budovu provozovala nějaká franšíza společnosti InterContinental a hotel ztrácel lesk. Vzhledem k limitovanému přísunu peněz bylo jednodušší ten barák takhle zbastlit – obalit sádrokartonem, vyřezat díry, jak se zrovna hodilo, vybavit konvenčním nábytkem. Například z velkolepé lobby od Jana Šrámka se stala špeluňka na prodej suvenýrů. Když jsem o tom mluvil s profesorem Šváchou (historik architektury, pozn. red.), vyprávěl mi, že celou zkázu dozoroval hlavní autor budovy Karel Filsak. Jenomže už byl nemocný a z přísného nekompromisního stavitele se stal hodný dědeček, který se vším souhlasil, ačkoli příliš nevěděl, co se kolem něj děje.

 

V čem jako architekt vidíte onen někdejší lesk? Co je na té stavbě nejcennější?

Nejdřív bych chtěl upozornit na jeden klamný dojem: nebyla to stavba socialistická, naopak. První návrhy pocházejí z roku 1968 a byly výsledkem uvolněné atmosféry pražského jara. Navíc šlo o investici financovanou americkou leteckou společností PanAm, jejíž součástí byla i hotelová síť. Měla to být dokonce první americká investice ve východní Evropě od konce druhé světové války a zároveň výkladní skříň československé architektury a umění šedesátých let. Velký mezinárodní hotel světového střihu, brána do západního světa.

 

Proč tohle povědomí zmizelo, kam se ten příběh ztratil?

Vtrhli sem sovětští okupanti a národ se podrobil normalizaci. Stavba, která měla být hotová za dva roky, se protáhla do roku 1974. Původní investor z projektu vycouval, dokončovalo se spíš jen ze setrvačnosti. Nejvíc tuhle změnu odneslo bezprostřední okolí hotelu, kde nebyl dokončen původní Filsakův záměr s velkým náměstím. Mám na mysli prostranství směrem ke Staroměstskému náměstí, což je vlastně pochozí střecha pro podzemní garáže, s rampami pro vjezd a výjezd. Sešlo i ze záměru, aby byl hotel skvěle technologicky vybavený, například na každém pokoji měl být fax – v roce 1971!

 

Co tedy zůstalo z původních ideálů?

Pro šedesátá léta byla typická nová vlna československého filmu, ale podobným fenoménem byla i spolupráce velkých jmen tehdejší československé architektury a výtvarného umění. Karel Filsak začínal projektovat u Gočára, podle jeho návrhu vznikla dnes památkově chráněná čtvrť v Porubě nebo věžáky v kladenském Rozdělově, je autorem ambasád v Pekingu, Káhiře a Dillí nebo prvního terminálu na ruzyňském letišti. Umělecké prvky v interiéru vytvořili skláři Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová a René Roubíček, obrazová výzdoba byla dílem malířů Josefa Jíry a Františka Ronovského, ve foyer je monumentální plastika Začarovaný les od Miloslava Hejného.

 

A tohle všechno se po rekonstrukci v interiéru opět objeví?

Bohužel zdaleka ne všechno se zachovalo. Obrovské množství uměleckých děl a historických artefaktů bylo rozebráno nebo rozprodáno. Odolala vlastně jen díla, která byla přímo fyzicky spojena s konstrukcí stavby nebo hlavním provozem. Co se zachovalo, to pochopitelně restaurujeme a vracíme zpátky. Obnovujeme kontext. Navíc doplňujeme novou uměleckou vrstvu, na které se budou podílet současní tvůrci. Jsem nesmírně rád, že i vlastníci hotelu tohle vnímají a jsou ochotni do toho investovat.

 

 

Vrátíme hotel do města

Nemovitost patří společnosti R2G, ve které se spojili byznysmeni Oldřich Šlemr, Pavel Baudiš a Eduard Kučera. Nákup hotelu v historickém centru Prahy je stál šest miliard korun, náklady na rekonstrukci byly v roce 2020 odhadovány na sto milionů eur. Jaká je dnes realita?

Sami jsme zvědaví, kam se to vyšplhá. Dva roky covidu zamíchaly s dodavatelským řetězcem i cenou materiálů, pak přišla válka a zmizela velká část stavebního personálu z Ukrajiny...

 

Součástí projektu jsou i dvě novostavby – jedna naproti Právnické fakultě, druhá na náměstí Miloše Formana, což je ona střecha podzemních garáží. Tušil jste, jaká kolem nich nastane kontroverze?

Živím se jako architekt pětadvacet let a jsem už zvyklý, že skoro kolem každého našeho projektu vznikne nějaký poprask. Vždycky mě jen zamrzí, že občanští aktivisté v podstatě nenabízejí prostor, aby si to nechali vysvětlit. A bohužel jsou slyšitelnější než fundovaní lidé, kteří k tomu mají co říct, ale často si v tom povyku netroufnou se ozvat.

 

Novostavbu blíže k řece Vltavě jste nakonec snížili o dvě patra. Proč?

Šlo o reakci na diskusi s Národním památkovým ústavem. Nechali se slyšet, že našemu konceptu Staroměstské brány rozumí, ale projevili přání, aby měl náznakovější, drobnější měřítko. Zvážili jsme to a řekli si, že opravdu není naším cílem mít tam pětipatrový dům, jak nám to vycházelo v prvních kompozičních úvahách. Jde nám hlavně o prodloužení uličního parteru a doplnění měřítka, které zde město postrádá.

 

Při prezentacích projektu říkáte, že u nové kostky na rohu ulic Pařížská a Bílkova by si lidé mohli dávat sraz jako třeba na Václaváku „u koně“. Z čeho přitom vycházíte?

Takových prostranství v této části Prahy moc není, vlastně žádné. Staroměstské náměstí je plné turistických atrakcí, Husova socha je obehnaná řetězy, dávat si tady sraz nedává moc smysl. Tohle by měl být civilnější prostor, odkud bude možné přicházet i odcházet všemi směry. Uvolňujeme také prostor k nábřeží, kam půjde projít novým tunýlkem přímo z náplavky, vracíme veřejnosti i zahradu u řeky, odkud zmizí ten ohyzdný bazén.

 

V očích mnohých Pražanů ale chcete především zastavět plochu, která byla desítky let volná.

Jsem přesvědčen, že z náměstí Miloše Formana bude opravdu příjemné místo s množstvím stromů i s vodními prvky, kde by se mohly odehrávat zajímavé kulturní a společenské události – promítání, výstavy, besedy... Usilovně pracujeme na tom, aby to tady opravdu žilo a mělo to určitou dramaturgii. Aby se hotel zapojil do života města a byl přístupný ze všech stran.

 

 

Směrem k Nemocnici Na Františku stojí jiný hotel jménem President. Jak vidíte jako architekt tuhle budovu?

Je to pozdní dílo Karla Filsaka, dokončoval to jeho syn. Nemá vizi, kompozici, vznikl postupnou přestavbou někdejšího historického objektu, dnes je to spíš jen hromada betonu. Rozhodně by celému místu prospělo s ním taky něco udělat.

 

Jsou už známy nějaké podrobnosti ohledně provozovatele hotelu?

Soutěž vyhrála společnost Fairmont. Mimo jiné proto, že je na rozdíl od jiných značek ochotná akceptovat autentičnost domů, které provozuje. Patří k nim ikony, jako je Plaza v New Yorku, Savoy v Londýně… Nepřizpůsobuje objekt svým nárokům, ale naopak zdůrazňuje jeho jedinečnost.

 

Jak to bude s názvem InterContinental?

Je s ním konec. Neměl se používat už dávno, práva zanikla, ale komunisti to ignorovali. Hotel se bude jmenovat Fairmont Golden Prague.

 

Z mapy Prahy v posledních letech zmizely jiné výrazné stavby ze sedmdesátých a osmdesátých let. Největší poprask byl okolo Hotelu Praha v Dejvicích a areálu Transgasu na Vinohradech. Jak se k těmto případům stavíte?

Nechci tvrdit, jestli jejich zbourání bylo dobře, nebo špatně, protože to nevím. Mám jen pocit, že jsme si to jako společnost pořádně nevydiskutovali. Nezvažovalo se například, co má vzniknout na jejich místě. Nechci říct, že se má všechno z téhle doby plošně zachovávat za každou cenu. Ale co se týče „Kontíku“, neznám jiný projekt, který by vznikl s takovým impulzem – velká státní objednávka placená americkým investorem jako výkladní skříň československé kultury.