Pracujte zadarmo. Čekají na vás v osmdesáti zemích

Budete mít v létě dva volné týdny? Chcete poznat spoustu zajímavých lidí z celého světa? Jeďte jako dobrovolníci pracovat zadarmo na workcamp do ciziny. „Nejčastěji jezdí studenti, ale věk zájemce nijak nelimituje,“ říká Lenka Kadeřábková, ředitelka organizace INEX-SDA, která výjezdy a příjezdy dobrovolníků organizuje. V nabídce má projekty z celého světa.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jakou práci byste ráda dělala i zadarmo a jakou byste nedělala ani za miliony?

Kdybych si to mohla dovolit, dělala bych zadarmo to, co dělám, protože mě to hodně baví. Pokud by šlo o nějaké kratší období, pomáhala bych tam, kde je to hodně potřeba, teď právě třeba v nemocnicích. A za žádné peníze bych nechtěla dělat třeba se zbraněmi nebo něco, co je proti přírodě.

 

O práci zadarmo byla řeč proto, že právě to je principem dobrovolnictví. Proč má práce zadarmo smysl?

Skrze dobrovolnou práci se toho člověk hodně naučí. Zjistí toho hodně sám o sobě, může získat řadu dovedností, a ještě se dozvědět hodně o té komunitě, ve které vypomáhá. Jako odměnu může mít nejen dobrý pocit, ale často i dlouhodobé přátelství.

 

Práce se odehrává v takzvaných workcampech. Jak to vypadá?

Většinou se sjede skupina tak deseti až dvanácti lidí, kteří přibližně dva týdny svou prací pomáhají tam, kde je to třeba. Ať už jde o ochranu přírody, opravy památek, nebo spoustu jiných aktivit. Před covidem se ti lidé sjížděli z celého světa, dnes jsou cestovní možnosti poněkud omezenější.

 

Kde všude se workcampy odehrávají?

Zhruba v osmdesáti zemích světa. Nejvíce v Evropě, ale také v Americe, Asii i Africe.

 

Kompletní rozhovor je i k poslechu zde:

 

Věk není problém

Na vašich stránkách jsem se dočetl, že téměř tři čtvrtiny dobrovolníků jsou ženy. Čím to je? Jsou pracovitější nebo mají otevřenější srdce než muži?

Žádné konkrétní vysvětlení pro to nemáme. Bereme to tak, že kdo se chce zapojit, ten může. Obecně platí, že by na campech měl být přibližně stejný počet mužů a žen, takže když od nás pojede více žen, z jiné země by mělo vyrazit více mužů.

 

Věk dobrovolníků se obvykle pohybuje v rozmezí 18 až 26 let. Jde tedy většinou o studující?

Je to tak. Mladí lidé chtějí zkoušet nové věci, poznávat nová prostředí a studující k tomu mají i dva měsíce prázdnin. Když mají pracující lidé čtyři týdny dovolené, čtrnáct dnů volna na dobrovolnické působení nacházejí hůře.

 

Máte mezi dobrovolníky i nějaké starší ročníky, řekněme čtyřicátníky či padesátníky?

Máme dokonce i osmdesátileté dobrovolníky. Není jich hodně, ale najdou se. Věk pro nás nepředstavuje žádné omezení.

 

S čím mají zájemci počítat, kdyby se chtěli o práci ve workcampu ucházet? Co musejí splňovat?

Nejsou většinou limitovaní tím, že by museli něco konkrétního umět. Některé campy jsou otevřeny už lidem od patnácti let, jiné až od osmnácti. Člověk si zkrátka vybere z naší databáze, ta je nejbohatší na jaře, protože většina workcampů se odehrává v prázdninových měsících. Většinou si jich lidé vyberou více pro případ, že se na některé nevejdou. Zaplatí registrační poplatek, většinou 2 200 korun, a my pak vyřídíme všechno kolem jeho přihlášení. Pokud potřebuje, poradíme mu se vším, co je k výjezdu třeba.

 

Právě registračnímu poplatku věnujete na vašich stránkách docela podrobné vysvětlení. Setkáváte se často s námitkami typu: proč bych měl ještě platit, když jedu makat zadarmo?

Mezi účastníky ani ne, ale když o tom mluvíme se širší veřejností, tak se podobné otázky objevují. A my transparentně vysvětlujeme, že se organizaci věnujeme systematicky po celý rok, platíme poplatky za účast v mezinárodních sítích a děláme všechno pro to, aby námi zprostředkované výjezdy byly smysluplné, bezpečné a dobře zajištěné.

 

Vedle registračního poplatku si ale ještě účastníci musejí nejspíš uhradit letenky, pojištění a podobně…

Pokud projekt nemá nějakého donora, což valná většina nemá, musí si dobrovolník ještě zaplatit pojištění a náklady na cestu. Na místě má pak hrazeno ubytování, stravu a nějaký lokální pobytový program.

 

Co to účastníky stojí, jsme si tedy řekli. Co si ti lidé naopak odvezou?

O dobrém pocitu a poznání dané lokality už byla řeč. Výhodu vidíme i v tom, že se potkávají skutečně lidé z celého světa. Takže i ten, kdo nemá zrovna rozpočet na to, aby vyrazil do Mexika či Asie, může například na projektu v Německu nebo v Polsku potkat třeba mexické či asijské kolegy.

 

Tůně, hrady, studio

Jak to funguje z druhé strany? Pro koho se ta práce dělá?

Jsou to většinou obce nebo neziskové organizace, vždy to musí být nějaká obecně prospěšná činnost. Zájemce o takovou pomoc provedeme vším podstatným, vyškolíme lídry dobrovolnických týmů a následně i vybereme dobrovolníky z těch, kteří se na projekt přihlásili.

 

Máte nějaké příklady, kde a s čím dobrovolníci ze světa pomáhali v Česku?

V Adršpachu pomáhali na tamních tůních, podílejí se na opravách různých hradů, například ve Veselí nad Moravou nebo na Hartenbergu nedaleko Sokolova. V Praze pomáhali studiu Alta, což je kulturní a tvůrčí centrum. Obecně vzato máme čtyři hlavní oblasti: pomoc komunitám, pomoc památkám, pomoc přírodě a pomoc lidem, což jsou především sociální projekty.

 

Workcampy ve světě existují už sto let, vaše česká pobočka slaví třicáté výročí. Jak vypadal její vznik a kdo u něj stál?

Byla to skupina lidí, kteří slyšeli o tom, že dobrovolnictví v cizině funguje. Organizace se pak rozdělila na českou a slovenskou část. A v čele té slovenské stojí paní ředitelka, která byla už u jejího vzniku. V české části už s námi zakladatelé dnes nepůsobí.

 

Kolik lidí se na činnosti INEX-SDA podílí?

V týmu je deset zaměstnanců, máme ale i řadu dalších lidí, kteří nám pomáhají jako dobrovolníci, máme i správní radu. Nějakým způsobem se na činnosti podílejí desítky lidí.

 

Vy jste nejen ředitelkou, ale také finanční manažerkou. Z čeho je činnost INEXu financována?

Snažíme se mít co nejširší paletu zdrojů. Máme peníze od ministerstev vnitra, zahraničí a školství, k dispozici je i velký obnos od Evropské komise, protože prostřednictvím programu Erasmus+ je velmi podporováno i mezikulturní vzdělávání, kam naše programy spadají. Dále jsou to už zmiňované poplatky od dobrovolníků, nebo příspěvky od různých dárců. Stává se, že lidé, kteří s námi dříve vyjeli a udělali dobrou zkušenost, chtějí podpořit možnosti výjezdů zase pro další.

 

Pokles na desetinu

Jak do dobrovolnické činnosti zasáhla pandemie covidu-19?

Zasáhl nás hodně. Naše činnost je založena na setkávání lidí z různých národů, což bylo v roce 2020 opravdu silně omezené. Namísto zhruba pěti set lidí, které jsme vysílali na workcampy do ciziny, jich loni vyjelo tak padesát. To byl pokles na desetinu.

 

Letos už to bylo lepší?

Trochu ano, ale organizovat to bylo náročné. Podmínky pro cestování se neustále měnily, a tak nebyly výjimkou případy, že někdo týden před výjezdem zjistil, že jet nemůže. Zároveň je potřeba připomenout, že pracujeme s mladou cílovou skupinou, a řada lidí tak ještě nemohla mít o prázdninách dokončené očkování, i když by chtěli. V té době ještě nedosáhli příslušného věku po vakcinaci.

 

Co kdyby se situace příliš nelepšila ani do dalších prázdnin?

Doufáme, že se to zlepší, ale pracujeme i s variantou, že bychom naše dobrovolníky více vysílali na domácí akce. Tak jsme to dělali už v roce 2020, kdy na českých workcampech hodně ubylo dobrovolníků z ciziny a nahradili je domácí účastníci, kteří zase nemohli odjet ven.

 

Je to pro lidi i tak atraktivní? Přece jen bych čekal, že část „odměny“ spočívá právě v poznávání cizích zemí.

V prvním covidovém roce byla cítit velká vlna solidarity, lidé chtěli pomáhat. V dalším roce to trochu opadlo, zároveň už se dalo trochu více cestovat, a na českých akcích tak zase přibylo dobrovolníků z ciziny.

 

Jaká budoucnost podle vás čeká dobrovolnictví obecně? Poroste o něj zájem mezi mladými lidmi?

Věřím, že ano. A také doufám, že se dobrovolnická práce stane přirozenou součástí životů mladých lidí a bude zcela běžné, že každý nebo téměř každý má za sebou nějakou dobrovolnickou zkušenost.

 

Nemáte někdy chuť na čas opustit organizátorskou činnost, sebrat se a vyrazit pomáhat do kambodžské rybářské osady nebo vzdělávat nepálské děti?

Myslím, že až se zase naplno otevřou hranice, tak mě to také čeká. Těším se na to. Ale mám radost i z toho, že mohu přispět k tomu, aby jezdili ostatní.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama