I mladí lidé se opravdu báli o život

„Když mají staří lidé problémy s dušností, připočítají to věku. Mladý člověk se lekne a myslí na smrt,“ popisuje covidové období Ján Čižmárik, šéf dispečinku pražské záchranky na lince 155. Každý třetí volající ve druhé vlně nákazy volal právě kvůli covidu.

Loni vám klesl počet výjezdů o 13 tisíc na 114 915 případů. Jak to, že se číslo v době covidové spíše nezvýšilo?

Zmenšil se pohyb lidí po metropoli. Na home office zůstali ti, kteří před pandemií přijížděli do Prahy za prací. Výrazný úbytek případů jsme pozorovali třeba v gastro oblasti. Další důležitou oblastí byl turismus, který v jednom období prakticky zanikl. Naše noční výjezdy se tak snížily o čtvrtinu. Odpadla totiž zábava spojená s hospodami a turisty. Zpočátku se nám také lidé báli volat.

 

Proč?

V první vlně tu vládla atmosféra, kdy měla část lidí pocit, že nechtějí do sanitek, které převážejí i pacienty s covidem. Další skupina lidí se bála nechat se odvézt do nemocnic, protože slyšeli, že spousta pacientů se nakazila covidem právě tam. Prostě kdo nemusel, nevolal. Lidé raději zůstávali doma a chránili se. Dá se říct, že první vlna pro nás byla náročná zejména kvůli nedostatku informací, které volající chtěli po nás. Nápor na posádky sanitek přišel až v druhé vlně, která už byla náročná nejen množstvím hovorů, ale i pacientů.

 

Jak jste na dispečinku „stopadesátpětky“ stíhali?

Museli jsme kompletně přizpůsobit celou metodiku práce pro nabírání tísňových výzev. Ze začátku sice nebylo covidových případů moc, ale nápor telefonátů byl obrovský. Kapacita na něco takového není připravená, to bychom museli mít třikrát víc lidí. Snažili jsme se to řešit, třeba tísňové linky 112 přepojovaly část hovorů do jiných krajů. Zřídili jsme také konzultační linku s nahrávkou všeobecného poučení, aby lidé kontaktovali své praktické lékaře, pokud nemají život ohrožující obtíže. A měli jsme k dispozici hygienika na telefonu.

 

 

Kolik hovorů jste registrovali v souvislosti s koronavirem?

Každý třetí volající byl pozitivní nebo měl příznaky pozitivity. Proto jsme také využívali naše odběrové vozy pro lidi, kteří nebyli schopni přijít na testy. V rozmachu druhé vlny jsme jich dělali stovky denně, celkem jich bylo nějakých patnáct tisíc. Zdravotnické operační středisko i celý provoz záchranky jsme měli posílené na maximum.

 

 

Stávalo se, že vás pražské nemocnice odmítaly kvůli naplněné kapacitě?

Povím otevřeně, že zdržení v nemocnicích při předání pacienta se děla, protože na takovou extrémní situaci nebyl nachystaný nikdo. Když se stalo, že byly nemocnice tak plné, že nám nechtěly brát pacienty, poskytlo nám ministerstvo nástroj NDIP. Zkratka znamená „národní dispečink intenzivní péče“, což je sdílená platforma ukazující, která nemocnice má kolik volných covidových lůžek. Podle toho jsme se pak mohli řídit.

 

Vypadalo to, že někdy použijete váš záchranářský kamion Golem?

Možnost tu byla, ale nevyužili jsme ji. Golem byl připravený spíše jako zázemí, aby se mohl postavit před nemocnici. To bylo v období, kdy panovaly obavy ohledně nedostatku ventilátorů. Proto v něm bylo připraveno osm nebo deset lůžek na ventilování pacientů pro případy, než by se uvolnila místa ve zdravotnickém zařízení. Využívali jsme však transportní terénní vozidlo Fénix na převoz pacientů mezi nemocnicemi, když ostatní kraje nestíhaly. Brali jsme do něj běžně kolem deseti osob, i s možnou podporou kyslíku.

 

 

 

Jaká je situace teď v květnu, kdy už máme jarní počasí a lidé se v pražských ulicích chrání minimálně?

Co se týká covid pozitivních pacientů, tak zatím musím zaklepat. Na podzim v druhé vlně jsme jich převáželi 130 až 170 během čtyřiadvaceti hodin (v přepočtu cca 4 až 5 tisíc měsíčně, pozn. red.). Teď se čísla pohybují okolo 20 až 25 denně, jsme tedy velmi dole. V těchto číslech je ale zrádná jedna věc, a to je to, že nárůst příznaků vždy přichází se zpožděním deseti či čtrnácti dnů, kdy se nakazí dostatečný počet lidí. Zůstáváme tedy ve střehu.

 

Jak se podle vás může covidová situace nadále vyvíjet?

Odhaduji, že léto bude zase o. k. Podle mého názoru nastane další vlna zase na podzim. Záleží na tom, jak rychle se bude očkovat, to je podle mě nejdůležitější, a také na stupni promoření. Situace se samozřejmě může změnit nějakou specifickou mutací covidu.

 

Koho vlastně nazýváte covidovým pacientem z pohledu záchranky?

Vytvořili jsme si systém takzvaných K-priorit mezi naším zdravotnickým operačním střediskem a posádkami, aby záchranáři věděli, v jakých pomůckách mají vyrazit. Označení „K-?“ znamená, že nevíme. To jsou třeba případy, když člověk volá pomoc k někomu v bezvědomí. „K-1“ je člověk bez příznaků, které jsou definovány jako horečka, dušnost, kašel a náhlá ztráta čichu a chuti, a buď mu nebyl provedený žádný test na covid, případně proveden byl, ale s negativním výsledkem. „K-2“ už je pacient s některým z hlavních příznaků covidu, ale negativním testem, případně s testem pozitivním, ale bez hlavních příznaků. „K-3“ je člověk, kterému byl proveden test s pozitivním výsledkem a má i příznaky jako kašel, dušnost, teplota. Jde v podstatě o to, jak moc je pacient rizikový ve smyslu šíření viru po okolí.

 

Zmínil jste situaci loni na podzim a letos na jaře. Jak to vypadalo mezitím v zimě?

Konec roku 2020 nebyl z pohledu výjezdu ještě tak zajímavý, rozběhlo se to až na Nový rok. Zatímco v prosinci jsme převezli 1 300 pacientů K-2 a K-3, tak až následně začala čísla stoupat a v březnu bylo těchto pacientů 3 551, skoro trojnásobek.

 

Až dvacet procent hovorů na tísňovou linku 155 v Praze prý vyřídí operátoři radou po telefonu, aniž by musela vyjet sanitka. Změnilo se to nějak s příchodem covidu?

To číslo dvacet procent je vysoké a týkalo se pouze části loňského období, kdy lidé v první vlně neměli dostatek informací. Byli jsme tehdy maximálně zatížení jako informační linka. Jinak posledních pět let jsme v průměru na dvanácti procentech, nyní na nějakých deseti. Odvíjí se to od dvou faktorů. Zaprvé člověk nemusí splnit kritéria na vyslání sanitky, což se odvíjí od hovoru s operátorem, který umí vyhodnotit prostřednictvím cílených otázek aktuální zdravotní stav postiženého. Poté navíc ještě záchranáři v terénu mohou po konzultaci s lékařem rozhodnout o ponechání pacienta v domácí péči.

 

Kdy třeba?

Když například příznaky koronaviru a celkový stav pacienta spadají do běžného spektra, průběh nemoci je obvyklý a pacient není v rizikové skupině. Doporučíme kontaktovat praktického lékaře, případně nás zavolat, když se situace náhle zhorší.

 

Kolik lidí je u vás na jedné směně na dispečinku?

Je tu sedm až devět lidí. Každopádně pandemie ukázala, že potřebujeme zvětšit naše prostory a zmodernizovat je. Přidat sem další pulty, což znamená místa, na kterých sedí operátoři a střídají se ve směnách. Momentálně jsme na hraně jejich počtu.

 

Postihl covid i váš tým?

Ano, měli jsme asi deset operátorů, kteří se nakazili. Z toho tři byli kvůli komplikacím na dlouhodobé pracovní neschopnosti. Nejhorší na tom bylo, když někdo musel do karantény, protože přišel do kontaktu s nakaženým, ale sám nebyl pozitivní. Kvůli tomu jsme vytvořili paralelní covidový dispečink, který byl hygienicky oddělený.

 

Jaká je nyní u vás proočkovanost nejenom na dispečinku, ale vůbec v pražské záchrance?

Dispečink je na nějakých devadesáti procentech, protože někteří pracovníci překonali covid, takže ještě nejsou v období, kdy by se mohli nechat očkovat. Záchranáři jsou, myslím, na nějakých osmdesáti procentech.

 

Co vás během koronaviru překvapilo?

Jednou z věcí bylo, když se časem mezi volající přidala i skupina mladších lidí. Nevím, jestli to bylo nějakou mutací. Šlo ale o změnu oproti první vlně, kde byli rizikovou skupinou zejména staří lidé.

 

Když mluvíte o mladých lidech, o jakém věkovém průměru mluvíte?

Nemluvím úplně o dětech. Jde o rozmezí mezi dospíváním ve věku patnáct šestnáct let až do nějakých čtyřiceti let. Napadlo mě, jak se situace mění. Dříve se říkalo, že mladý člověk nemůže mít infarkt. Dneska už s touto možností standardně počítáme. Teď tím tedy myslím člověka mezi 30 a 40 lety. A podobně se zpočátku nepočítalo, že by mladí mohli mít kvůli koronaviru nějaké problémy. Samozřejmě je kromě věku důležitý i celkový zdravotní stav, onemocnění známá i skrytá. Zajímavé ještě je, že se mohou rozvíjet různé postcovidové syndromy jako snížená kapacita plic nebo horší okysličování krve, poruchy soustředění, chronická únava. Někteří lidé mají následně závažné komplikace nebo těžší průběh druhé nákazy. Jako by kapacita organismu po první infekci byla snížená až vyčerpaná. Snáze pak člověka zasáhne jiná nemoc a nemusí to být ani covid.

 

Když zmiňujete mladé lidi v pubertě, v jakých stavech jste je převáželi sanitkami?

Mladí lidé volali, když byli dušní, nedokázali to udýchat. Když se zadýchává starý člověk, mnohdy to přičítá svému věku. Ale mladý člověk, který měl dosud plné zdraví, se lekne. Souvisí to s psychikou a se zhoršeným dýcháním často přichází obava ze smrti. Ti mladí se opravdu velmi báli o život.

 

A co staří lidé?

Ukázalo se, jak křehká je tato riziková skupina. Bylo to vidět hlavně v ohniscích nákazy v domovech pro seniory a podobně. Personál se tam ale postupně naučil pracovat v novém módu, a co jsem koukal na čísla, tak poslední dva tři týdny je v těchto zařízeních počet pacientů s covidem nula.

 

Co byste na dispečinku, nebo obecně vy záchranáři, ze strany Pražanů ocenili?

Protože mám vystudovanou kromě urgentní zdravotní péče i hygienu, tak bych rád podpořil prevenci. Myslím tím nejenom prevenci úrazů, ale i životního stylu.

Má prosba směrem k veřejnosti je, aby se lidé nebáli na tísňovou linku 155 zavolat, pokud si nejsou jisti, že danou situaci zvládnou sami. Mnohdy by však pomohlo své zdravotní problémy řešit včas se svým praktickým lékařem, který je velmi dobře zná. Nestávalo by se pak, že lidé volají s věcmi, které dlouhodobě neřeší. Uvědomme si, že zdraví máme jen jedno a je to to nejcennější. A ještě jedna věc, o kterou bych chtěl požádat – řiďte se radami operátorů a nikdy nezavěšujte jako první.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama