Bušra Baibánú: s hidžábem na Everestu

Drobná Maročanka je první Severoafričankou, která zdolala sedm nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů. Do pozornosti médií se ale dostala spíše díky tomu, že nikdy nesundala hidžáb – šátek, kterým zakrývá své vlasy. Silná, emancipovaná a hluboce věřící žena chce být vzorem pro mladé muslimky i bojovat proti stereotypům a islamofobii.

Jaká byla vaše cesta k horám?

Rozhodně jsem k tomu nebyla vedená z domova. Pocházím z obyčejné rodiny z Rabatu, odkud je to k horám daleko. Ale když mi bylo patnáct, byla jsem na táboře a tam nás vyvezli na vycházku přírodou. Tehdy poprvé jsem šla pěšky lesem. Hodně dětí, hlavně dívek, si stěžovalo, proč musíme čtyři hodiny šlapat po svých. Já jsem byla nadšená.

 

Kdy jste začala zdolávat vrcholy?

Poprvé jsem si řekla, že vylezu na nějaký vrchol, když mi bylo čtyřiadvacet. V té době jsem slýchala lidi mluvit o Tubkalu. Ptala jsem se, co to je, a že prý nejvyšší vrchol Maroka. Našla jsem si tedy podrobnější informace a vyrazila – jen tak sama s kamarádkou. Když jsme vylezly až nahoru, což je něco přes čtyři tisíce metrů nad mořem, objevila jsem svou novou vášeň: volnost, úžasná krajina, výška. Bylo to velmi silné. Chtěla jsem v tom pokračovat, tak jsem začala vodit turisty po marockých horách. Vedle toho jsem dál studovala, vdala se, porodila. Můj manžel začal chodit po horách se mnou, pak jsme brali na cesty i naši dceru. Ve třech letech se mnou byla poprvé na Tubkalu, vyvezl ji tam v náručí oslař sedící na oslu.

 

Postupně jste se ale propracovala až k lezení na ještě vyšší hory. Jak k tomu došlo?

Nikdy jsem nepomyslela na to, že bych lezla výš. Říkala jsem si, že alpinismus nechám alpinistům. Postupně jsem ale v Maroku potkala hodně turistů, kteří mi vyprávěli o dalších vrcholech různě po světě. A já si nakonec řekla, proč to taky nezkusit. Zjistila jsem ale, že je to drahá záliba. Pracovala jsem na ministerstvu, výplata nic moc. Začala jsem šetřit a řekla jsem manželovi, že spolu vylezeme na Kilimandžáro, nejvyšší horu Afriky. Současně jsem objevila horolezecký fenomén Sedmi vrcholů – nejvyšších hor jednotlivých kontinentů.

 

 

A tím začal váš sen o jejich zdolání?

Přesně. Začala jsem Kilimandžárem, které měří skoro šest tisíc metrů. Nikdy jsem nebyla tak vysoko! Ale povedlo se mi to a získala jsem sebedůvěru. Jenomže se ukázalo, že další hory budou mnohem náročnější na lezeckou techniku – Kilimandžáro je jen chůze. Tak jsem odjela na Mont Blanc a udělala si alpinistický kurz.

 

Kolik vám bylo?

Čtyřicet tři. Devatenáct let od Tubkalu čili v roce 2011. Ano, trvalo mi to dlouho.

 

Jak jste to udělala s financováním?

Musela jsem si sehnat sponzory. K tomu bylo nutné, abych byla důvěryhodná. Za vlastní peníze jsem ještě vylezla na Elbrus, nejvyšší horu Evropy (5 642 metrů, pozn. red.), a pak jsem začala shánět, kdo by mi zaplatil další expedice. V Maroku to není snadné. Rozeslala jsem desítky dopisů, odpověď žádná. Nenechala jsem se tím zlomit a získala alespoň nějaké menší sponzory, napůjčovala si peníze od rodiny a od přátel, zadlužila se. A ukrutně jsem šetřila.

 

Kdy přišel zlom?

V roce 2012 jsem vyrazila na Aconcaguu (nejvyšší hora Jižní Ameriky, 6 959 metrů, pozn. red.). Tam jsem se setkala s tím, co přináší opravdová výška: bouře, zima, těžké batohy... Selhala jsem. A rozhodla se změnit přístup: začala jsem budovat svou fyzičku. Běhat, vzpírat, posilovat i psychickou odolnost. A v roce 2014 jsem už Aconcaguu zdolala. Stejný rok jsem odjela na Aljašku a vylezla Denali (nejvyšší hora Severní Ameriky, 6 190 metrů, pozn. red.). Zůstávaly mi tři vrcholy: Carstensz, Everest a Vinson. Začala jsem Carstenszem, nejvyšším vrcholem Oceánie. V dubnu 2017 jsem odjela na Everest a vylezla ho – jako první Maročanka a Severoafričanka. Pak jsem rok a půl sháněla další peníze. Přestože jsem mezitím dostala vyznamenání od marockého krále, bylo hledání sponzora těžké. V roce 2018 jsem na Antarktidě vylezla poslední ze „Sedmičky“. Osm let práce, nikdy jsem se nevzdala, dřela každý den, trénovala. Nejsem jen první marocká žena, ale první Maročan, první Severoafričanka a druhá Arabka, která to zvládla.

 

 

Je něco dalšího, o čem teď sníte?

Ano, existuje další velká výzva: čtrnáct vrcholů nad osm tisíc. Letos v květnu jsem vylezla na Annapurnu, mám tedy dvě osmitisícovky. Nemyslím si, že zvládnu všech čtrnáct, ale některé snad ještě ano.

 

S kolika lidmi se na takovou cestu vypravíte?

Většinou se připojím k nějaké mezinárodní expedici, která plánuje výstup, nicméně snažím se být hodně nezávislá. Na výstup jdeme obvykle ve dvou – já a můj šerpa. Dost věcí si tedy nosím sama.

 

Zažila jste situaci, kdy vám šlo opravdu o život?

Na Everestu. Jeho nejnebezpečnější část je Hillaryho schod, který ve mně od počátku budil velký respekt až strach. A jak se ukázalo, bylo to oprávněné. Při sestupu jsem v tomto místě špatně našlápla, uklouzla a jela dolů. Šerpa zůstal o kus dál a můj křik kvůli vichru neslyšel. Snažila jsem se zachytit cepínem a nakonec se to povedlo, ale měla jsem smrt před očima.

 

Jaké to pro ženu z Maroka je, mít takový sen a jít si za ním?

Na začátku to bylo obtížné. Nejdřív jsem musela přesvědčit své okolí. Když jsem řekla, že odjíždím na hory, vnímali to mí blízcí divně – samotná žena má být někde tři týdny bez rodiny? Everest zabral dokonce na dva měsíce, další velké vrcholy také. Někteří lidé mi říkali, že si můj manžel najde jinou a že jsem špatná matka.

 

Jak jste to snášela?

Některé momenty mě hodně ovlivnily, samozřejmě. Hlavně při cestě na Aconcaguu. Tam jsem viděla vlastní zranitelnost, ptala se, co tam dělám, když dcera doma třeba pláče. Stálo to navíc hodně peněz, zadlužila jsem se. Dnes si ale myslím, že právě tyhle pochyby byly jedním z důvodů mého neúspěchu.

 

Vybavíte si ještě, jak vám bylo, když jste roce 2011 na Mont Blancu přišla jako Arabka mezi tamní alpinisty?

A k tomu se šátkem! Když jsem vstoupila do chaty, všichni se otočili a začali na mě zírat. Prostě zírali. A já na ně. „Hello, bonjour, já jsem jako vy, žádný podivín,“ zahalasila jsem. Začali jsme se bavit, a oni se ptali, jestli mi šátek nebrání v lezení. Samozřejmě, že ne. Vždyť na horách si každý kryje hlavu, často si dáváme i něco přes obličej. Tak jaký je v tom rozdíl? Co mám na hlavě, není limit pro moje fyzické výkony. Je to limit pro lidi, kteří mají nějaké předsudky.

 

Co si myslíte o tradiční roli ženy v Maroku, se kterou je váš život zřejmě v rozporu?

Tradice v Maroku říkají, že žena má být doma s rodinou a starat se o dům. Nemá sama cestovat. Já se snažím podnítit změnu, inspirovat ženy a dívky k větší svobodě. Tradice ale nejsou náboženství. Náboženství, a to ani islám, ženy neomezuje. Dává jim důležitou roli v životě, v rodině.

 

Jaká je tedy role žen v islámu?

Vnímám to tak, že islám nabádá k tomu, aby se ženy respektovaly a byly respektovány. Zároveň ale žena nesmí zapomínat na rodinu. Mám to stejně. Jakmile se vrátím domů, snažím se dát co nejvíc času rodině a dceři. Pak je tu i další role. Nosit šátek pro mě znamená možnost ukázat svoji hrdost na islám a jeho toleranci. A věřím, že tím rozbíjím předsudky o muslimkách. Bojuji proti islamofobii, chci ji zničit. Islám není zabíjení lidí, terorismus. Je to náboženství míru a lásky. Mám přátele mezi alpinisty z celého světa. To jim také mění názory a dává nový rozhled.

 

Stala jste se vzorem pro mnohé ženy a dívky. Měla byste pro ně nějaké poselství?

Sny jsou pro všechny!

 

Můžete to rozvést?

Nemůžeme říkat, že ženy nemají právo na sny. Ne, ženy mohou snít. Ženy a muži mají stejná práva. Musí vědět, že jsou volné. Mají na výběr, mohou dělat, co chtějí ve svém životě. Chci, aby se zbavily bloků, nedůvěry, kterou nám dává naše tradice. Aby sportovaly, našly povolání svých snů. Ano, musí se starat o rodinu, ale musí se starat i samy o sebe. Pak bude i lepší matkou a manželkou. Musí se ale mít ráda a žít svůj život, mít věci, které chce dělat, aby nebyla deprimovaná a nešťastná. Není to individualismus či sobectví, je to právo. Není egoistické se starat sama o sebe.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama