Videohry nejsou jen zlé, v covidu dětem pomohly od problémů

V kolika letech jste začal hrát videohry?

Ve čtyřech. Táta si v roce 1995 koupil počítač 486 a strýc objevil, že se na něm dají hrát videohry. Rychle do nich mě a později i mladšího bratra zasvětil.

Jak se k hraní her stavěli vaši rodiče?

Snažili se nás od nich držet dál. Měli jsme omezený čas na hraní, tuším, že to byla hodina denně, a tohle pravidlo jsme se snažili všemožně obejít. Tehdy ale byla většina rodičů k videohrám přísná, o hraní nebylo tolik informací, digitální svět byl nový a rodiče vše kolem něj automaticky brali za škodlivé.

S jakými mýty a předsudky ohledně dětí a hraní se setkáváte dnes?

Že se tím nic nenaučí. To není pravda, minimálně jim dá znalost angličtiny. Ale při hraní se učí také zvládat prohry, nevzdávat se, řešit problémy, spolupracovat… Mýtem také je, že se dítě kvůli hrám straní a nebude mít kamarády. Při hraní ale může být v interakci s desítkami jiných lidí a tento kontakt má pro něj přínos a smysl. Dost lidí stále věří tomu, že když dítě hraje akční hry, bude násilnické. A zmínil bych ještě dítě stane na hraní závislým.

Je mýtem i to, že hraní her baví víc kluky než holky?

Když si domlouvám diskuse ve školách, učitelé často říkají: „Dobře, pro kluky to bude o hrách a pro holky uděláme sociální sítě.“ Tak to nefunguje. Obě témata jsou důležitá pro jedny i druhé. Videohry mají velmi široké spektrum, děvčata hrají možná jiné druhy než kluci, na sociálních sítích konzumují trochu jiný obsah. Ale hrají. Zajímavé však je, jak se podle typu her identifikujeme s nálepkou hráče. Když hrajete Candy Crush, skládáte na telefonu ty barevné bonbonky, a zeptám se vás, jestli jste hráč nebo hráčka videoher, s vysokou pravděpodobností odpovíte, že ne. Nálepka hráče je spojena se střílečkami a akčními hrami. Ty ale tvoří jen relativně malý výsek toho, co dnešní svět videoher nabízí.

Vy jste zastáncem nedržení dětí od hraní. Jaké jsou benefity videoher?

Mají přínos ve třech oblastech, v intelektuální, emocionální a sociální. V intelektuální rovině jde o rozvoj poznání, získání metazručností, jako je myšlení, řešení problémů, rozvoj paměti. Působil jsem jako herní designér a základní poučka zní, že hra je soubor problémů, které postavíte před hráče a snažíte se, aby byl dostatečně náročný, aby se hráč nenudil, ale zároveň nesmí být náročný moc, aby nebyl frustrovaný. Hra má mít stoupající náročnost, posouvá vás dál.

Co si děti odnáší z hraní na emocionální a sociální úrovni?