Videohry nejsou jen zlé, v covidu dětem pomohly od problémů

V kolika letech jste začal hrát videohry?

Ve čtyřech. Táta si v roce 1995 koupil počítač 486 a strýc objevil, že se na něm dají hrát videohry. Rychle do nich mě a později i mladšího bratra zasvětil.

 

Jak se k hraní her stavěli vaši rodiče?

Snažili se nás od nich držet dál. Měli jsme omezený čas na hraní, tuším, že to byla hodina denně, a tohle pravidlo jsme se snažili všemožně obejít. Tehdy ale byla většina rodičů k videohrám přísná, o hraní nebylo tolik informací, digitální svět byl nový a rodiče vše kolem něj automaticky brali za škodlivé.

 

S jakými mýty a předsudky ohledně dětí a hraní se setkáváte dnes?

Že se tím nic nenaučí. To není pravda, minimálně jim dá znalost angličtiny. Ale při hraní se učí také zvládat prohry, nevzdávat se, řešit problémy, spolupracovat… Mýtem také je, že se dítě kvůli hrám straní a nebude mít kamarády. Při hraní ale může být v interakci s desítkami jiných lidí a tento kontakt má pro něj přínos a smysl. Dost lidí stále věří tomu, že když dítě hraje akční hry, bude násilnické. A zmínil bych ještě dítě stane na hraní závislým.

 

Je mýtem i to, že hraní her baví víc kluky než holky?

Když si domlouvám diskuse ve školách, učitelé často říkají: „Dobře, pro kluky to bude o hrách a pro holky uděláme sociální sítě.“ Tak to nefunguje. Obě témata jsou důležitá pro jedny i druhé. Videohry mají velmi široké spektrum, děvčata hrají možná jiné druhy než kluci, na sociálních sítích konzumují trochu jiný obsah. Ale hrají. Zajímavé však je, jak se podle typu her identifikujeme s nálepkou hráče. Když hrajete Candy Crush, skládáte na telefonu ty barevné bonbonky, a zeptám se vás, jestli jste hráč nebo hráčka videoher, s vysokou pravděpodobností odpovíte, že ne. Nálepka hráče je spojena se střílečkami a akčními hrami. Ty ale tvoří jen relativně malý výsek toho, co dnešní svět videoher nabízí.

 

Vy jste zastáncem nedržení dětí od hraní. Jaké jsou benefity videoher?

Mají přínos ve třech oblastech, v intelektuální, emocionální a sociální. V intelektuální rovině jde o rozvoj poznání, získání metazručností, jako je myšlení, řešení problémů, rozvoj paměti. Působil jsem jako herní designér a základní poučka zní, že hra je soubor problémů, které postavíte před hráče a snažíte se, aby byl dostatečně náročný, aby se hráč nenudil, ale zároveň nesmí být náročný moc, aby nebyl frustrovaný. Hra má mít stoupající náročnost, posouvá vás dál.

 

Co si děti odnáší z hraní na emocionální a sociální úrovni?

Poznávají své emoce, učí se je zvládat. Při hraní zažívají neúspěch, mají možnost si uvědomit, co udělaly špatně, zkusit to znovu. Tím se učí prohře a nevzdávat se při první překážce. To je podle mě solidní věc do života. Sociální oblast zastupuje komunikace, spolupráce a soupeření. Když jsem byl teenager, hrával jsem World of Warcraft. Hraje ho obrovské množství lidí na celém světě, vytvářejí party, které jdou za společným cílem. Parta je organizovaná jako firma, je tam ředitel, který má manažery a další specializované členy. Šéfem se může stát klidně patnáctileté dítě a najednou vede padesát lidí, má možnost předvést své schopnosti. To byste v reálném životě nikdy nezažili.

 

Existují škodlivé hry?

Existují. I dobrá hra může být škodlivá, když se dostane k dítěti v nesprávném věku. Jako rodič máte znát obsah hry, dodávat dítěti kontext, to znamená bavit se o věcech, které se v té hře dějí. Trh je zaplavený průměrnými a podprůměrnými hrami, děti hrají ty, které jsou masové, hrají je youtubeři, jako je například Fortnite. Osobně bych jako rodič chtěl, aby vždycky ta hra měla nějakou přidanou hodnotu. Spolupracuji s webem vlcata.sk, kde zveřejňujeme recenze na takové hry. Na druhou stranu, někdy jde u hraní jen o prožitek. Dítě si vybere hru s pěknou grafikou, jemu milou hudbou a u té si vypne, odpočine, zapomene na problémy. I to je pozitivní hodnota.

 

Moje otázka mířila hlavně na akční hry, které některé rodiče děsí brutalitou. Ty jsou za vás v pořádku?

Častým strašákem bývá série GTA, kde jste za zločince, jezdíte divoce autem, srážíte lidi, střílíte samopalem. Rodiče ji vnímají jako kontroverzní, byly tam žaloby vůči vydavatelům. Neúspěšné. Ta hra se hraje roky a neběhají nám tu tisíce lidí, kteří by sráželi babičky v autech. Podle doporučení je určená od osmnácti let, hrají ji ale mnohem mladší. Sám to nevidím jako problém. Od nějakých deseti let jsou děti schopné rozlišit fantazii od reality. Když jsou ve hře negativní postavou, dělají nehezké věci, dokážou pochopit, že v reálném světě to tak nefunguje. Lepší než tu hru dítěti zakazovat je vysvětlit mu, v čem je z našeho pohledu problematická, proč nechcete, aby ji hrálo, a zároveň si vyslechnout, v čem je pro něj zajímavá. A vy mu musíte nabídnout alternativu.

 

NEŘÍKEJTE, ŽE HRY JSOU HLOUPÉ

Celou dobu tu mluvíme o dětech, to je ale velmi široké věkové spektrum. Jak vnímáte digitální technologie u těch nejmenších?

U dětí do dvou tří let je dostatečně dokázaný jejich negativní efekt. Držet tyto děti od digitálních technologií je dobrá rodičovská intuice. Když dítě odkládáte k tabletu, k mobilnímu telefonu, kupujete si svůj čas na úkor toho dítěte, pro něj to přínos nemá. Vybavuji si experiment, kdy skupina dvouletých sledovala výzkumníka na tabletu, jak na dvorku schovává hračku. Druhá skupina dětí pozorovala to samé přes okno. Děti z téhle skupiny našly poté hračku na dvorku snadněji. Dětský mozek totiž ještě není tak vyvinutý, aby vnímal hloubku prostoru z monitoru.

 

A co školkové děti?

Stále bych se snažil ten čas minimalizovat, protože od tří do šesti let se u dětí rozvíjí hrubá motorika a spousta dalších zručností. Digitální technologie a videohry je ubírají o čas, který je třeba k jejich rozvoji.

 

Sebekriticky přiznávám, že jako rodiči mi přijde snaha udržet dítě od digitálních technologií jako nesplnitelná mise.

To věřím. Je dobré mít jasně stanovená pravidla, kdy a kolik času může dítě sledováním nebo hraním trávit. A vždy by při tom měl být jeden z rodičů přítomný. Nenechávat tomu dítě napospas. Sedíte vedle něho, reagujete, doplníte souvislosti, ptáte se ho, co se mu na tom líbí nebo nelíbí. Důležitý je i obsah. Když dítě posadíte před klasickou česko-slovenskou pohádku, budou se tam motivy opakovat, střih je pomalý, protože malé děti nestíhají rychlé tempo, postav je málo. Když mu ale pustíte Mášu a medvěda, to je superrychlý střih, děje se tam moc věcí. Dítě to zaujme, ale nestíhá to sledovat, jeho mozek je tím tak přetížený, že si vychováváme generaci lidí, která bude ve stresu, roztěkaná.

 

Kdy tedy začít se seznamováním s digitálními technologiemi?

Pozvolna bych začal s nástupem do školy. Většinou děti první smartphony dostávají ve třetí čtvrté třídě. A rodiče si často bohužel neuvědomují, že když jim dají zařízení s přístupem na internet, dávají jim vstupenku do světa dospělých. Bez vysvětlení, jaké nástrahy je tam čekají. Pornografie na ně vyskočí do pár dnů, stačí, že se pokusí si stáhnout oblíbený seriál. Na pirátských webech to bude první reklama. Učitelé se bojí o tomto tématu mluvit, rodiče si myslí, že dítě se s tím ještě nesetká, dítě pornografie zaujme a osvojuje si nezdravé vzorce, do života jde s tím, že netuší, jak vypadají zdravé sexuální vztahy.

 

 

Kolik času dnešní děti tráví u digitálních technologií?

Z našeho aktuálního česko-slovensko-finského výzkumu vyplývá, že prvňáci až třeťáci stráví před obrazovkou v průměru 220 minut. Data z jiných průzkumů udávají, že u teenagerů se bavíme o šesti a až osmi hodinách. Čas je ale jen jedna z proměnných.

 

Co dalšího je důležité?

Zase obsah. Když je zlý, i deset minut může být špatně. Naopak dobrá hra, obsahem, který rozvíjí, dítě si u ní odpočine, tam pak i víc času může být v pořádku. Respektovat bychom měli i to, když jde o volný čas toho dítěte, kdy má splněné všechny povinnost a chce hrát. Řada rodičů nejsou fanoušky videoher, nerozumí jim, ale když vidí, že jejich dítě je má rádo, měli by to přijmout a změnit způsob, jakým o hrách s dítětem komunikujeme. Když říkají: „Proč zase hraješ ty hloupé hry?“, mezi řádky dítěti sdělují, že ono samo je hloupé.

 

Rozumím, že jako rodič mám přijmout fakt, že digitální technologie do života dnešních dětí patří. Ale jsou třeba pravidla, jak s nimi fungovat. Máte radu, jak je nastavit, aby fungovala?

Ono ani tak nejde o samotná pravidla, ale jak se o nich bavíme. Rigidní pravidla nefungují, vaše dítě za půl roku bude jiné, mění se životní situace, jiný režim je o prázdninách, jiný ve školním roce… Skvělým důkazem byl covid. Uživatelský čas výrazně vzrostl, ale nebylo to špatně. Osobně si myslím, že hry a sociální sítě spoustu dětí zachránily před psychickými problémy. Ideální je vést dítě odmala k vnímání hodnoty těch pravidel, aby si je samo dokázalo zreflektovat. A to se těžko povede, když pravidla budete nastavovat autoritativně. Nařídíte dítěti, že může hrát hodinu denně, a ono vás pak vidí, jak neustále koukáte do telefonu, sedíte dvě hodiny před televizí, tak ztratí důvěru ve smysl pravidel. Když dítěti dáte prostor, aby se mohlo na pravidlech podílet, říct otevřeně své argumenty, které neshodíte hned ze stolu, získáte jeho důvěru, a když na něj vyskočí negativní obsah, nemá obavu za vámi jít se poradit, svěřit se vám.

 

Jedním ze strachů rodičů je ten, že se dítě stane na hraní závislé. Co jsou varovné signály, že je jeho hraní už za hranou?

Když se ve školách ptám žáků, kolikrát slyšeli od rodičů či blízkých lidí, že jsou závislí, zdvihnou se skoro všechny ruce. Prevalenční studie přitom říkají, že závislých na videohrách je maximálně jedno procento populace. Dáváme tak nálepku s klinickou diagnózou zdravým dětem, ty se s ní ztotožní a zároveň to devalvuje hodnotu té diagnózy. Stejně jako ztratila hodnotu původně klinická označení imbecil, idiot a debil, ztrácí hodnotu být závislý na hraní.

 

Takže když máme dojem, že náš potomek přehnaně hraje, závislost to není?

S velkou pravděpodobností ne. Přehnané hraní bývá časově omezené, a jakmile dotyčný nemá tolik volného času, objeví jiný zájem, omezí ho. Já sám jsem jako teenager hodně hrál, ale když jsem nastoupil na vysokou školu, nebyl na hraní čas a omezil jsem ho. Výrazně. Přehnané hraní je jen jedním ze symptomů, který může naznačovat závislost. A když se bavíme o závislosti, i ona samotná může být projevem jiného problému. Šikana, rozvod rodičů, časté stěhování, zneužívání, dítě pak může utíkat do virtuálního světa. Je to jeho řešení problémů. Když mu hraní zakážete, zhoršíte to.