Možnost korigovat chování Číny svět promarnil

Na začátku února začíná v Číně zimní olympiáda. Spojené státy, Japonsko, Británie a Austrálie už ohlásily, že jejich političtí činitelé na událost nepojedou. I když se ostatní státy zřejmě k bojkotu oficiálně nepřipojí, budou na slavnostním zahájení chybět politické reprezentace mnoha dalších zemí. „Je to nejen políček komunistické straně Číny, ale i samotnému prezidentovi Si Ťin-pchingovi,“ hodnotí sinolog Martin Hála.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Některé země se rozhodly olympiádu v Číně bojkotovat. Na zahájení nevyšlou své zástupce, sportovci se ale účastnit budou. Má takové gesto dostatečnou váhu?

V předchozích bojkotech, jako byl ten po vpádu sovětské armády do Afghánistánu v roce 1980, a pak reciproční sovětský bojkot olympiády v Los Angeles, trpěli primárně sportovci. Tedy lidé, kteří s tím nemají nic společného, na danou událost roky trénovali a právě oni přišli mnohdy o vrchol své kariéry. Hry by měly být především sportovní událostí a to, že země, které vyhlásily diplomatický bojkot, nechtějí blokovat účast svých sportovců na olympijských hrách, považuji za rozumné. Směrem k Číně je to politický signál a je dobře, že se nedotkne sportovní události jako takové.

 

Čína však může v podstatě tvrdit, že žádný bojkot neproběhl, vždyť se podívejte na účast sportovců…

A přesně to Čína udělá. V podstatě už to deklarovali s tím, že politiky Spojených států a dalších zemí na hry stejně nikdo nezval, takže jaký bojkot. Ale je to jen póza. Ve skutečnosti je to docela silný políček, zvlášť ve srovnání s olympiádou v Pekingu v roce 2008, na kterou přiletěl i americký prezident a Čínská lidová republika z toho udělala demonstraci svého růstu a svého rostoucího vlivu. To tentokrát bude velmi výrazně chybět. Pro čínskou i světovou veřejnost to bude velmi silný signál.

 

A ta čínská se to dozví? Jak o tom nyní referují čínská média?

Dozví se to. Čínská média informují i o tom bojkotu, jen to podávají přežvýkané od oddělení propagandy, takže s tím patřičným výkladem – že je to politická provokace a že je stejně nikdo nezval.

 

 

Proč vůbec Mezinárodní olympijský výbor přidělil pořádání olympijských her právě Číně? V oblasti lidských práv se po roce 2008 nic nezměnilo…

Otázka lidských práv byla při vyjednávání her v roce 2008 ještě součástí vyjednávání. Tehdy se na obou stranách automaticky předpokládalo, že lidská práva jsou součástí olympijského ideálu a organizátoři se s tím musí nějakým způsobem vyrovnat. Čína tehdy v této oblasti naslibovala celou řadu ústupků, z nichž většinu potom nesplnila. Nicméně alespoň se o tom jednalo. Při přípravě současných her se o tom nemluvilo vůbec. Za těch 14 let došlo k dost výraznému posunu stanoviska Mezinárodního olympijského výboru, který začal lidská práva jako součást olympijských ideálů de facto ignorovat.

 

Osobní přátelství

Čím to je?

Dá se to vysvětlit různě, ale jedna z nejpravděpodobnějších možností je role současného předsedy Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha, kterého pojí s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem dokonce osobní přátelství právě z dob příprav minulých her v roce 2008. Bach byl v té době místopředsedou MOV a Si Ťin-pching stál v čele přípravného čínského výboru. Vztah mezi nimi je poměrně dobře zdokumentovaný. To je tedy jedno možné vysvětlení, proč výbor rezignoval na otázku lidských práv. Druhé je, že vlastně neměl moc na vybranou, protože při volbě místa současných olympijských her nakonec zbyli jen dva kandidáti. Kromě Číny ještě Almaty v Kazachstánu. A když uvážíme, co se dnes děje v Kazachstánu, je vidět, že olympijský výbor neměl příliš na výběr.

 

Hrál v současné vyhrocené situaci roli i případ elitní tenistky Pcheng Šuaj, která loni na začátku listopadu zveřejnila, že se stala obětí sexuálního napadení někdejším čínským vicepremiérem Čang Kao-lim, a pak záhadně zmizela?

Částečně ano. V celé aféře je jeden zajímavý aspekt, který není tak známý, a sice že Čang Kao-li sehrál při přípravě těchto her podobnou úlohu jako současný prezident Si Ťin-pching při těch minulých. Než před třemi lety rezignoval, měl Čang na starosti přípravu olympijských her za čínskou stranu. Takže i když se tento případ nedá srovnat s porušováním lidských práv v Sin-ťiangu (u tamních etnických Ujgurů – pozn. red.) a sám o sobě by nebyl důvodem k vyhlášení bojkotu, určitý psychologický efekt to mělo. A také to vrhá dost špatné světlo na Mezinárodní olympijský výbor, který po zmizení tenistky organizoval videohovory, jež působí jako z čínské strany zinscenované. Osobně se jich účastnil právě Thomas Bach.

 

Je náhoda, že bojkot vyhlásily ekonomicky silné státy? Nebo se dá očekávat reakce Číny podobná té, jakou zažilo Česko po návštěvě předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu?

Mezi státy, které zatím vyhlásily bojkot, jsou opravdu velké země, vůči kterým by Čínská lidová republika dost obtížně vyhlašovala nějaké odvetné bojkoty, protože je na nich do značné míry závislá. Jsou mezi nimi ale i menší státy, kde už v minulosti k bojkotu OH přistoupili, jako třeba Austrálie. Proti té vedla Čína dokonce takovou malou obchodní válku poté, co Austrálie vznesla požadavek na nezávislé vyšetření původu viru covid-19. Tam jsou ale vztahy tak špatné, že horší už být nemohou, takže ani tam to nehraje moc velkou roli. Při rozhodování o připojení se k bojkotu však ta nepravděpodobnost odvety nehrála největší roli.

 

A co hrálo? 

Většina těch zemí má už nějakým způsobem rozjetý stupeň konfrontace s Čínskou lidovou republikou. Dlouhodobě kritizují čínský postup v Sin-ťiangu, který často otevřeně označují za genocidu. V okamžiku, kdy představitelé daného státu toto veřejně oznámí, a pak by vyslali své politiky na olympijské hry, vypadali by jako pokrytci. Na jedné straně Čínu kritizují za patrně nejhrubší možné porušení lidských práv a současně by poslali politickou reprezentaci na akci, která bude využita k propagandě režimu. Takže oni to v rámci zachování své vlastní politické integrity svým způsobem udělat museli.

 

Odveta

Pak to ale znamená, že se další státy, například ty evropské, zřejmě nepřipojí?

Ano, další státy budou vesměs už dost opatrné, zejména v Evropě, kde je politika vůči Čínské lidové republice trochu jiná. Tady budou mít státy na paměti, s jakou odvetou se setkala Litva po celkem nevinné provokaci (Litva povolila Tchaj-wanu zřídit ve Vilniusu zastupitelský úřad – pozn. red.). Čili tady budou opatrné, ale to jejich dilema bude v podstatě stejné. I v Evropě je řada politických orgánů, například Senát České republiky nebo holandský parlament, které prohlásily čínský postup v Sin-ťiangu za genocidu, čili visí tu ve vzduchu podobné dilema, byť většinou nevyslovené.

 

A řešení?

Myslím, že v Evropě to proběhne cestou nejmenšího odporu, ostatně podobně i ve většině zemí světa. To znamená, že státy politický bojkot formálně nevyhlásí a oficiálně se k němu nepřipojí, ale současně na zahájení her nikoho nepošlou, a to pod různými záminkami. Tady se samozřejmě nabízí pandemie, což je velmi příhodná záminka, protože opatření proti covidu jsou v Číně velmi drastická.

 

Což se vlastně děje i u nás, kde Český olympijský výbor nikoho nepozval a nežádal ani o vládní speciál pro dopravu. Vláda tak nemá možnost reagovat...

Ano, a všichni tak zůstanou z obliga. Nikdo nemusí oficiálně zamítnout pozvání, které ani nedostal, a kdyby ho náhodou někdy dostal, může se vymluvit na covid, což by vlastně nebyla ani výmluva. Cestování do Číny je v současnosti opravdu velmi nepohodlné, kromě povinné karantény má tato země zavedeny tvrdší restrikce než většina světa. Čili je velmi pravděpodobné, že tam nikdo nepojede, aniž by se kolem toho deklarovaly nějaké bojkoty.

 

Smést problém ze stolu

Není to škoda? Není to promarněná příležitost dát jasně najevo, že dodržování lidských práv je důležité?

Z hlediska české politické reprezentace tu budou hrát roli obavy z litevského scénáře. Nová česká vláda sice vyhlásila, že chce praktikovat hodnotovou diplomacii, ale samozřejmě musí současně zvažovat některé praktické ohledy včetně komplikovaného vztahu s prezidentem. Většina lidí ve vládě tak podle mě bude mít tendenci využít té snadné cesty ven a smést problém ze stolu. Zdali je to škoda, nebo ne, by bylo na dlouhou diskusi a je to hlavně filozofická otázka. A odpověď bude různá člověk od člověka, v závislosti na tom, zdali jsou mu bližší pragmatické ohledy, nebo hodnotová kritéria.

 

Může mít tato nebojkotová neúčast bojkotový efekt?

Myslím, že ano. Bojkot, jak ten deklarovaný i ten nedeklarovaný, je políček do tváře nejen komunistické straně Číny, ale i samotnému prezidentu Si Ťin-pchingovi. A zase bych to srovnal s olympiádou v roce 2008, což byl dost výrazný mezník ve vývoji Číny. Nastal tam totiž souběh několika událostí. Ve většině světa probíhala globální finanční krize. Čína z ní v tom roce vyšla celkem dobře a velkolepý otevírací ceremoniál her za přítomnosti světových státníků s krizí na Západě značně kontrastoval. Byl to vlastně signál jak ven, tak i do Číny samotné, že tato země už není žádným vyděděncem, ale stává se novou světovou velmocí. A skutečně v tom roce se začala přijímat opatření vyjadřující zcela nové ambice. My to zvenčí vnímáme především až od nástupu Si Ťin-pchinga v roce 2013, ale současná asertivní politika Číny má původ právě v roce 2008 a olympijské hry stály na počátku této nové éry vzrůstajícího sebevědomí Pekingu.

 

Mluvil jste o souběhu okolností. Které jsou ty další?

Třeba konkrétní čínští představitelé, kteří kariérově poskočili na přípravě olympijských her 2008. Byl to v první řadě Si Ťin-pching, který měl na starosti organizaci her, a protože byly všeobecně považovány za vydařené, staly se velkým plusem v jeho kariérním postupu. I to přispělo k tomu, že se nakonec stal generálním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany Číny, potažmo prezidentem Čínské lidové republiky. Naproti tomu ty letošní hry proběhnou do jisté míry v mezinárodní izolaci. Bude to výmluvný kontrast.

 

Dá se odhadnout reakce Číny? Ať už směrem ven, nebo dovnitř? Může do budoucna ubrat z té zmiňované asertivity vůči světu?

V krátkodobém horizontu tento bojkot jen čínské vedení i část veřejnosti utvrdí v přesvědčení, že musí čelit nepřátelskému Západu, který usiluje o mezinárodní izolaci Čínské lidové republiky a kposledku o změnu režimu. Na asertivitě kvůli tomu rozhodně neubere, spíše naopak. Kdyby ale naopak bojkot neproběhl, bude to Peking považovat za svůj triumf a jeho asertivita dále poroste tak jako tak. Vnitřní logika současného pekingského vedení bohužel vede Čínu k prohlubující se konfrontaci s demokratickým světem bez ohledu na to, co Západ udělá, či nikoli. Praktičtější než spekulovat, jak bude Peking na to či ono reagovat, by bylo připravit se na dlouhodobou trajektorii vyostřených vztahů. Okolní svět měl jistou možnost korigovat chování Pekingu před OH 2008. Tehdy ji promarnil a dnes ji už nemá.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama