Pomáhá těhotným Ukrajinkám, které utekly před ruskými bombami

Když loni Rusko napadlo Ukrajinu, začala jste shánět autobusy, které by mohly z hranic vozit do Česka uprchlíky. Jak jste se pak dostala k tomu, že jste svoji pomoc nasměrovala k těhotným ženám?

Koncem února mi zavolal můj brácha. Jeho žena, Ukrajinka, přemluvila tehdy svoji sestru, která žila u Lvova a byla v devátém měsíci těhotenství, aby odjela do Česka. Vůbec se jí nechtělo rodit v cizí zemi, být tu bez manžela, syna, ale nakonec odjela. Přijela ještě se svojí desetiletou dcerou, každá s jedním batůžkem. Zařizovali jí tady ubytování a brácha mi pak zavolal, že nemají žádné vybavení pro miminko ani věci do porodnice. Tak jsem to z druhé ruky obratem sehnala.

 

Co bylo dál?

Byla jsem v několika facebookových skupinách dobrovolníků, kteří loni všemožně pomáhali Ukrajincům. A opět jsem se dostala k prosbě, abych sehnala vybavení pro miminko. To byl drsný případ. Ukrajinská maminka dorazila do Česka dvanáct dní po porodu, z toho byla pět dní na cestě z Kyjeva. Miminko bylo navíc předčasně narozené a vážilo dva kilogramy. A samozřejmě s sebou nic neměla. Opět jsem jí sehnala veškeré vybavení – postýlku, přebalovací pult, plenky, oblečení. Musely pak být i chvíli v nemocnici, protože jak matka, tak miminko přijely vystresované, dehydratované…

 

V jaký moment jste se rozhodla zařídit si sklad a začít potřebné věci pro nastávající matky distribuovat systematicky?

Ještě jsem pak pomáhala jedné mamince, ale byl opět velký stres všechno honem shánět. Tak jsem se pak rozhodla, že si udělám sady oblečení, budu mít víc vaniček, několik kočárků... Nejdřív jsem to všechno měla u sebe v bytě, který se ale rychle proměnil ve skladiště a prádelnu v jednom, protože mi mnoho lidí darovalo dětské oblečení, jenže to bylo potřeba vyprat, vyžehlit. Oslovila jsem proto Prahu 6, a sice to nějakou dobu trvalo, ale nakonec jsem s pomocí tehdejšího místostarosty, dnes starosty, Jakuba Stárka dostala k dispozici za nejnižší možný nájem prostory, kde máme dnes sklad a výdejnu.

 

Pak jste si nechala vytisknout letáky a postupně se rozkřiklo, že pomáháte těhotným ukrajinským matkám. Co všechno jste dělala?

Když mi přišel e-mail s žádostí o pomoc, nejprve jsem zjišťovala, v jakém je žena týdnu, abych věděla, kolik máme času. Kromě vybavení jsem jim pomáhala najít taky gynekologa a místo v porodnici. Chtěla jsem, aby se jim rychle ulevilo, aby se mohly soustředit na porod a nemusely nic shánět a bát se, že to nestihnou. Vybavení jsem jim pak vždycky přivezla až domů. Zároveň jsem svážela věci. Snažila jsem se všechno shánět z druhé ruky a zdarma. Mnoho lidí bylo ochotných mi darovat třeba kočárek, postýlku, ale neměli, jak to dovézt k nám do skladu, takže jsem je každý večer po práci objížděla. Pak se ke mně naštěstí přidali dobrovolníci, kteří mi začali pomáhat.

 

IGELIT V OKNECH

Napadlo vás loni na jaře, že to budete dělat i toto jaro?

Ani omylem. Byla jsem naivní a myslela si, že válka skončí maximálně na podzim. Místo toho stále pomáhám. Už to ale není tak hektické jako loni na jaře. Loni, když už mi docházely síly, mě oslovila Jana Sedláčková z Nadace PPF a poskytla mi morální a finanční podporu, což mi dost pomohlo, ulehčilo práci a odradilo od plánu s tím seknout. Pak se přidali další podporovatelé, například Svatojánský spolek, Církevní sbor ECAV a i jednotliví dárci. Díky tomu jsem mohla začít nakupovat třeba pleny a dětskou kosmetiku ve větším množství. Nebo když jsem potřebovala rychle dvojkočárek, nemusela jsem už shánět, kdo mi nějaký daruje, prostě jsem ho mohla z druhé ruky rovnou koupit. A pak se ozval Člověk v tísni.

 

S jakou nabídkou přišel?

S tím, že nám budou hradit každý měsíc určité množství plen, hygienických potřeb, a hlavně na plný úvazek zaměstnal dvě ženy, které mi loni v létě začaly pomáhat. Galinu, která do Česka utekla loni po invazi, a pak Annu, která je taky Ukrajinka, ale už tu žije dlouho.

 

Jak fungujete dnes?

Pondělí, středa, pátek máme otevřený sklad a maminky si mohou chodit pro to, co potřebují. Úterý a čtvrtek třídíme, pereme, svážíme darované věci. K zavážení maminek mimo Prahu využíváme převážně dobrovolníky, kamarády nebo tatínky od rodin, kterým jsme pomohli. Já jsem naposledy vezla věci do Hradce Králové a Pardubic, protože jsem tam zrovna jela na koncert kapely Lucie, kde jsem zpívala vokály. Teď se chystám na velký závoz Brno a Zlín během cesty na koncert do Bratislavy.

 

Vy ale, jak jsem se doslechla, nesháníte jen chybějící vybavení.

Pro mne vždycky bylo důležité se s maminkami osobně setkat. Tím pádem jsem ale třeba zjistila, že žijí v naprosto nevyhovujících podmínkách či v holobytě a je jim trapné žádat o další pomoc. Jedna rodina nám nedávno vyprávěla, že v domě, kde bydleli, zaplatili vysokou zálohu, odstěhovali se pryč, ale majitelka jim zálohu nechce vrátit. Nejde jim nepomoct, když vidíte, jak jsou vyčerpaní a nemají sílu se s někým dohadovat. Přitom jde o velkou částku. Je to navíc rodina, která si na útěku zažila opravdu peklo. Anebo k nám přišla maminka, která sem přijela sama, jen se svými pěti dětmi. A majitel domu, kam se nastěhovala, jim dal do oken jen igelity.

 

VRACEJÍ SE ZA NÁMI

Na Ukrajině jsou kvůli zničení jejich energetické infrastruktury lidé bez elektřiny, vody, světla či tepla. Pocítila jste letos v zimě větší poptávku po vaší pomoci?

V září jsem měla pocit, že už nastal útlum, žen přicházelo míň. Před Vánoci bylo ale zase žádostí v naší e-mailové schránce hodně. Opravdu sem utíkaly na zimu.

 

Žádají vás o pomoc nejčastěji ženy, které tu jsou samy, bez muže či rodiny?

Většina našich matek sem utekla sama jen s dětmi nebo s babičkou. Některé tu ale mají i svoje muže, protože platí pravidlo, že když máte tři děti, nemusíte na Ukrajině zůstat. Pomáhala jsem třeba jedné mamince, která přijela se starším dítětem a čekala dvojčata. Když jsem za ní loni v dubnu jela, byla těsně před porodem a nemohla se dočkat, až za ní její muž dorazí. V okamžiku, kdy porodila, mohl přijet. Taky mám ale smutnější případy.

 

 

Jaké?

Znám jednu rodinu, máma, táta a tři děti, osmileté, šestileté a půlroční, které se tu narodilo. Jejich šestiletá dcera je onkologicky nemocná, ve čtvrtém stadiu rakoviny, a do nemocnice s ní chodí tatínek. Maminka se doma stará o dvě zbylé děti. Ani jeden tedy nemůže pracovat, přesto se ale otec dozvěděl, že už na humanitární dávku nemá nárok, protože je tu od dubna a měl by už jít do práce.

 

Jaký je váš další plán?

Pokračovat, to je jasné. Ale musím najít cestu, jak zvolnit. Je to náročné – nejen shánění věcí, nejen to, že mám k tomu svou vlastní práci, ale i to, jak se vám téměř každá maminka svěří se svým příběhem. Mnohdy opravdu o všechno přišly, nemají se kam vrátit. Původní plán byl, že se omezím opravdu pouze na ty, které jsou těsně před nebo po porodu. Ale nakonec je všechno jinak. Chodí k nám pro oblečení ženy, které tu loni v březnu porodily, takže už mají skoro roční dítě. Jsme stále v kontaktu a vidíme, jak miminka narozená tady rostou. Jsem ráda, že je stále potkáváme. Myslím, že i pro ně je důležité, že k nám mohou opět přijít. Taky jsme je naučili, aby nám vracely věci, které už nepotřebují, přinesou třeba malé oblečení a vezmou si větší, to samé i s kočárky a ostatním vybavením.

 

Jak člověk nabíjí v takovém zápřahu baterky?

Moc to nejde. Je těžké se úplně odstřihnout, byť jen na dva dny. Co mne dobíjí, je, když se něco povede. Nedávno jsem měla radost z toho, když se na nás obrátila rodina, která má tři děti, jedno je hodně postižené. Dali jsme jim bytelný kočárek pro postiženého syna, další pro novorozeně, celou výbavu pro maminku a miminko, oblečení na děti a taky se nám povedlo jim sehnat ubytování a majitel domu pak nabídl manželovi i práci. Z toho jsme měli radost.