Pomáhá těhotným Ukrajinkám, které utekly před ruskými bombami

Když loni Rusko napadlo Ukrajinu, začala jste shánět autobusy, které by mohly z hranic vozit do Česka uprchlíky. Jak jste se pak dostala k tomu, že jste svoji pomoc nasměrovala k těhotným ženám?

Koncem února mi zavolal můj brácha. Jeho žena, Ukrajinka, přemluvila tehdy svoji sestru, která žila u Lvova a byla v devátém měsíci těhotenství, aby odjela do Česka. Vůbec se jí nechtělo rodit v cizí zemi, být tu bez manžela, syna, ale nakonec odjela. Přijela ještě se svojí desetiletou dcerou, každá s jedním batůžkem. Zařizovali jí tady ubytování a brácha mi pak zavolal, že nemají žádné vybavení pro miminko ani věci do porodnice. Tak jsem to z druhé ruky obratem sehnala.

Co bylo dál?

Byla jsem v několika facebookových skupinách dobrovolníků, kteří loni všemožně pomáhali Ukrajincům. A opět jsem se dostala k prosbě, abych sehnala vybavení pro miminko. To byl drsný případ. Ukrajinská maminka dorazila do Česka dvanáct dní po porodu, z toho byla pět dní na cestě z Kyjeva. Miminko bylo navíc předčasně narozené a vážilo dva kilogramy. A samozřejmě s sebou nic neměla. Opět jsem jí sehnala veškeré vybavení – postýlku, přebalovací pult, plenky, oblečení. Musely pak být i chvíli v nemocnici, protože jak matka, tak miminko přijely vystresované, dehydratované…

V jaký moment jste se rozhodla zařídit si sklad a začít potřebné věci pro nastávající matky distribuovat systematicky?

Ještě jsem pak pomáhala jedné mamince, ale byl opět velký stres všechno honem shánět. Tak jsem se pak rozhodla, že si udělám sady oblečení, budu mít víc vaniček, několik kočárků… Nejdřív jsem to všechno měla u sebe v bytě, který se ale rychle proměnil ve skladiště a prádelnu v jednom, protože mi mnoho lidí darovalo dětské oblečení, jenže to bylo potřeba vyprat, vyžehlit. Oslovila jsem proto Prahu 6, a sice to nějakou dobu trvalo, ale nakonec jsem s pomocí tehdejšího místostarosty, dnes starosty, Jakuba Stárka dostala k dispozici za nejnižší možný nájem prostory, kde máme dnes sklad a výdejnu.

Pak jste si nechala vytisknout letáky a postupně se rozkřiklo, že pomáháte těhotným ukrajinským matkám. Co všechno jste dělala?

Když mi přišel e-mail s žádostí o pomoc, nejprve jsem zjišťovala, v jakém je žena týdnu, abych věděla, kolik máme času. Kromě vybavení jsem jim pomáhala najít taky gynekologa a místo v porodnici. Chtěla jsem, aby se jim rychle ulevilo, aby se mohly soustředit na porod a nemusely nic shánět a bát se, že to nestihnou. Vybavení jsem jim pak vždycky přivezla až domů. Zároveň jsem svážela věci. Snažila jsem se všechno shánět z druhé ruky a zdarma. Mnoho lidí bylo ochotných mi darovat třeba kočárek, postýlku, ale neměli, jak to dovézt k nám do skladu, takže jsem je každý večer po práci objížděla. Pak se ke mně naštěstí přidali dobrovolníci, kteří mi začali pomáhat.

IGELIT V OKNECH

Napadlo vás loni na jaře, že to budete dělat i toto jaro?

Ani omylem. Byla jsem naivní a myslela si, že válka skončí maximálně na podzim. Místo toho stále pomáhám. Už to ale není tak hektické jako loni na jaře. Loni, když už mi docházely síly, mě oslovila Jana Sedláčková z Nadace PPF a poskytla mi morální a finanční podporu, což mi dost pomohlo, ulehčilo práci a odradilo od plánu s tím seknout. Pak se přidali další podporovatelé, například Svatojánský spolek, Církevní sbor ECAV a i jednotliví dárci. Díky tomu jsem mohla začít nakupovat třeba pleny a dětskou kosmetiku ve větším množství. Nebo když jsem potřebovala rychle dvojkočárek, nemusela jsem už shánět, kdo mi nějaký daruje, prostě jsem ho mohla z druhé ruky rovnou koupit. A pak se ozval Člověk v tísni.

S jakou nabídkou přišel?