Minulost není nedotknutelný exponát, stále na nás „sahá“

Tereza Štěpková dvacet let pracovala v Institutu Terezínské iniciativy, který propojoval pamětníky holokaustu a pedagogy. Organizovala vzdělávací akce pro školy po celém Česku. V roce 2020 spoluzaložila spolek Schola Fidentiae, jehož aktivity se zaměřují na diskusi s potomky přeživších. „Druhá generace musí vystoupit ze stínu svých rodičů,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Za posledních dvacet let vzniklo bezpočet projektů, které propojují školy a pamětníky. Čím se aktivity vašeho spolku liší?

Chceme využít zkušenosti z pedagogiky a organizování vzdělávacích akcí, které mám já i moje kolegyně Marie Smutná. Rozhodly jsme se, že budeme pokračovat v edukativních aktivitách o dějinách 20. století. Používáme americkou metodiku Tváří v tvář historii, která je volně inspirovaná událostmi minulého století, ale pracuje s historickými paralelami do současnosti. Prezentuje tyto události z několika úhlů pohledu: z perspektivy obětí, pachatelů a také přihlížejících. Kromě toho se zaměříme také na příběhy potomků přeživších židovského a romského holokaustu, protože jim doposud nebyla věnovaná dlouhodobá pozornost. A přitom jsou jejich vzpomínky a zkušenosti velmi cenné.

 

Jak zmíněná metodika funguje v praxi?

Používá se v Americe v segregovaných školách, kde převažují afroamerické děti. Pedagogové jim vypráví o holokaustu, ale diskutují se žáky také o současných projevech rasismu a bezpráví. Tato metodika se také osvědčila v Jihoafrické republice, kde se řeší téma apartheidu. Před lety jsem spolupracovala na projektu Naši nebo cizí – Židé v českém 20. století, který koordinovalo Židovské muzeum. Zpracovávali jsme vzdělávací materiály, aby učitelé věděli, jak zasadit příběhy židovské komunity do kontextu našich dějin. Mnohdy se totiž o Židech vypráví, až když přijde řeč na hilsneriádu nebo předválečné represe. Ale Židé tu byli po staletí a byli součástí naší společnosti. Když jsme ten projekt prezentovali, ozvala se ředitelka základní školy Boženy Němcové z Přerova. Vyprávěla žákům o protižidovských nařízeních v době protektorátu, například o zákazu vstupu Židů do restaurací, divadel, kin, na dětská hřiště a tak dále. A děti z romské komunity jí říkaly, že podobné projevy diskriminace zažívají i teď.

 

 

Mají učitelé zájem o hledání paralel do minulosti?

Určitým způsobem je to nový přístup, který nemusí vyhovovat každému, a naprosto chápeme, že není snadné vystoupit ze zavedeného způsobu výkladu dějin. Podle nás je ale opravdu důležité si uvědomit, že minulost není nějaký nedotknutelný exponát za sklem, ale něco, co na nás pomyslně stále „sahá“. Když se s pedagogy bavíme, které paralely jsou pro ně nejobtížnější, často zmiňují romský holokaust. Bojí se, že kdyby tohle téma otevřeli, automaticky by se dostali do diskuse o současném životě romské komunity. Například, že by se žáci začali ptát, proč „Romové nepracují“? A takovým debatám se učitelé chtějí vyhnout.

 

Možná je to i tím, že o romském holokaustu je nepoměrně méně informací než o židovském.

Právě proto jsme se na toto téma začali víc zaměřovat a zasazujeme ho do kontextu našich dějin. Doposud chybí souborné edukativní materiály, kde by se pedagogové mohli dočíst, jaký byl vztah většinové společnosti k Romům před druhou světovou válkou, jak se vyvíjel za války a jak po roce 1945. Systematicky se této problematice věnuje kolega historik Michal Schuster. Pracoval řadu let v Muzeu romské kultury v Brně, takže měl nejvíc zpracovanou situaci na Moravě, v Česku ještě tyto informace chybí. Věřím, že je důležité, aby veřejnost věděla o tom, že Romové byli za druhé světové války nejen oběti, ale také se aktivně zapojili do odboje. A důležité jsou také příklady dobrých vztahů mezi většinovou společností a zástupci Romů.

 

RODINNÁ HISTORIE

Podařilo se vám propojit romské přeživší se školami?

Romských pamětníků bylo vždy o dost méně než židovských. Pár jich ještě stihl zaznamenat tým Muzea romské kultury, ale dnes už nikdo z nich nežije. Pracujeme tedy s příslušníky druhé generace. Velmi důležitou osobností romské komunity byl nedávno zesnulý Čeněk Růžička. V 90. letech ho oslovil německý novinář Markus Pape, protože začal vyhledávat informace o koncentračním táboře v Letech u Písku. Pan Růžička se až od tohoto novináře dozvěděl, že v Letech byli věznění i jeho rodiče. Oni o válečném období nikdy nemluvili. Zájem o rodinnou historii, ale i celkově o osudy vězněných v tomto lágru podnítil pana Růžičku k tomu, že založil Výbor pro odškodnění romského holokaustu, lobboval mezi politiky a dlouhodobě se věnoval přednášení na školách.

 

Členkou vašeho spolku je Růžena Ďorďová, která patří také do druhé generace. Jaký je její příběh?

Ona byla jednou z aktivistek, které mnohokrát demonstrovaly v kauze Lety, a chodila také přednášet do škol. Před časem jsme organizovali připomínku Mezinárodního dne romského holokaustu, a paní Růženu tehdy pozvali do rozhlasu, aby vyprávěla příběh svého strýce Imricha Horvátha. Pocházel ze Slovenska, byl deportovaný do Osvětimi, ale podařilo se mu utéct a připojil se ke Svobodově armádě.

 

Co dalšího zjistila o jeho osudu?

Setkala se se strýcem jen jednou, když na sklonku života přijel k nim domů. Zavřel se tehdy s její maminkou v pokoji a vyprávěl, co prožil. Krátce nato zemřel, v rodině měli jeho vojenské řády, ale nic bližšího o jeho válečných aktivitách nevěděli. Po odvysílání rozhovoru se ozval jeden posluchač, který nařkl paní Růženu ze lži, protože podle něj se ten příběh nemohl stát tak, jak ho vyprávěla. Markus Pape jí pomohl vyhledat fakta v tuzemských i zahraničních archivech. Těším se, že příběh podrobně zpracujeme v rámci našeho nového projektu o lokální historii. Členkami našeho spolku jsou totiž i další příslušnice druhé generace. Chceme jejich příběhy propojit s konkrétními lokalitami po Česku.

 

POZVOLNÝ PROCES

Čím si vysvětlujete, že se druhá generace zatím poněkud ostýchala mluvit o rodinné historii?

Asi je to souběh několika faktorů. Velmi dlouho měli pocit, že není, co vyprávět, protože ten hlavní příběh je přece příběh jejich rodičů, kteří za války trpěli. Možná jim přišlo nepatřičné, někde předstoupit před třídu a vyprávět o poválečném životě, ale já jsem přesvědčená, že i tyto vzpomínky jsou velmi cenné. Jen ti lidé zkrátka musí vyjít ze stínu svých rodičů. Nevztahovat se k nim, ale k sobě. Náš spolek organizuje veřejné diskuse, kam zveme příslušníky druhé generace, a postupně se nám čím dál víc potvrzuje, že stojí za to je oslovovat. Sami nám říkají, že si díky otázkám v rámci diskuse ledacos uvědomili.

 

Koncem ledna si připomínáme osvobození Osvětimi v rámci Mezinárodního dne památky obětí holokaustu. Co chystáte?

V předvečer tohoto dne, 26. ledna odpoledne, zorganizujeme další veřejnou diskusi ve Sněmovní 7 v centru Prahy. Opět jsme pozvali příslušníky druhé generace obětí židovského i romského holokaustu a věřím, že se nám znovu podaří prokázat, jak jsou tyto akce přínosné. Když totiž pamětníci vzpomínají, jak se válečná zkušenost promítala do chování jejich rodičů a jak to ovlivnilo celou rodinu, je pro ně zajímavé slyšet, že i v jiných rodinách byly podobné modely chování.

 

Jaké to jsou?

Příslušníci druhé generace říkají, že o určitých tématech se doma vůbec nemluvilo, anebo naopak mluvilo pořád. Často také zmiňují určité atypické zvyky či rituály, které přímo či nepřímo souvisely s tím, co rodiče prožili za války. Nevědomky se tyto modely chování předávají z generace na generaci, a teprve až během našich diskusí si potomci přeživších uvědomují, že je to něco specifického. Hlavním hostem této diskuse bude Jana Horváthová, ale nikoli jako ředitelka Muzea romské kultury, ale jako dcera přeživších romského holokaustu. Během minulé diskuse s námi sdílela několik důležitých momentů z rodinné historie, které teď, doufám, podrobněji dovysvětlí.

 

NOVÁ ZKUŠENOST

Akce spolku byly zatím pro veřejnost. Chystáte i nějaké diskuse přímo na školách, když je o druhou generaci zájem?

V letošním roce chceme vyzkoušet, zda se tento koncept veřejných diskusí osvědčil. Myslím, že to nikdy nebudou akce pro velké publikum, spíš se snažíme, abychom zachovali komornější charakter diskuse v menších skupinách. Rozhodně chceme tyto aktivity nabídnout i do škol. Moje kolegyně Marie Smutná má dlouholeté zkušenosti s organizováním vzdělávacích programů pro školy, tak i tento nový koncept přizpůsobí potřebám, které jsou vhodné pro studenty a pedagogy.

 

Mluvily jsme o historických paralelách, kdy propojujete události z první poloviny minulého století se současností. Od loňského února je tu najednou nová válečná zkušenost…

Začátek války na Ukrajině mezi členkami našeho spolku, jejichž rodiče přežili lágry, velmi rezonoval. Bylo to pro ně velice náročné. Četla jsem několik komentářů od pamětníků, kde psali, že by je nikdy nenapadlo, že bude zase válka. Mluvili také o tom, že „Osvětim nikdy více!“, a je to tu zpět… Někteří se dokonce cítili provinile, protože měli pocit, že měli ještě intenzivněji upozorňovat na projevy rasismu a bezpráví. Sama se tématem druhé světové války zabývám více než dvacet let a teď, v kontextu Ukrajiny, si ještě víc uvědomuji různé souvislosti. Jak se kdo rozhodoval bezprostředně před vypuknutím válečného konfliktu, jak se kdo choval v průběhu druhé světové války.

 

 

A je něco, co vašim členkám v této situaci pomáhá?

Rozhodně nechtěly jen nečinně přihlížet. Okamžitě nabídly ubytování pro uprchlíky, a kromě toho přispívaly finančně na pomoc Ukrajině. Náš spolek také věnoval peníze na charitativní aktivity. Paní Růžena se celé loňské jaro a léto starala o romské i neromské uprchlíky z Ukrajiny, byla takzvaně v první linii.

 

Letos vás čeká první zahraniční projekt, kde se protne několik historických linek. O co se jedná?

Navázali jsme spolupráci s Evropským centrem mládeže ve Výmaru, které organizuje diskuse s mladými lidmi o událostech 20. století a také o tématech, jako je cenzura či propaganda. Podařilo se nám získat podporu od Česko-německého fondu budoucnosti. Díky tomu letos na podzim zorganizujeme první setkání českých a německých studentů ve Výmaru. Zajímá nás, jak se o moderní historii učí v Německu a jak vnímají jednotlivé události našich společných dějin. V rámci projektu chceme pracovat s konkrétními místy paměti – nejen ve Výmaru, ale také v nedalekém památníku v areálu bývalého koncentračního tábora Buchenwald i v expozici. Poblíž Výmaru je také Erfurt, kde je další důležité místo paměti – budova bývalé věznice Stasi. Navštívíme stálou expozici o politických vězních v době NDR. Chceme pak s mladými lidmi diskutovat o tom, co nás navzájem spojuje, a čím se naopak odlišujeme.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama