Zpráva o záchraně Atlasu. Brzy otevřeme kino, těší se Václav Kadrnka

Kdybych vám před rokem řekl, že brzy začnete provozovat biograf, zaklepete si na čelo?

Ani ne.

 

Pojďme to vzít popořádku: jaký byl váš vůbec první silný zážitek z kina?

Jako sedmiletý jsem u nás ve Zlíně viděl film Panna a netvor od Juraje Herze, a bez přehánění jsem většinu toho promítání strávil buď schovaný pod sedačkou, nebo s dlaněmi přes obličej. Toho, co bylo vidět ve škvírách mezi prsty, jsem se strašně bál. Nejenom netvora, ale celé té Herzem natočené atmosféry.

 

Tehdy jste chodil do první třídy?

Teoreticky ano, ale prakticky jsem tam nechodil.

 

A důvod?

Mí rodiče sice nepatřili mezi disidenty, ale byli zásadně proti socialistickému vynucování toho, jak máme žít a co si máme myslet. Když jsem do první třídy nastoupil, tatínek otevřel učebnici a narazil na pasáž, v níž byli komunisté vylíčeni jako nejlepší lidé na světě. Tehdy řekl, že tam chodit nebudu. Naši jednoduše stávkovali a maminka mě učila doma.

 

Rozhovor si můžete poslechnout i ve formě podcastu:

 

To prošlo?

Úřady nakonec samozřejmě pohrozily, že pokud se do školy nevrátím, tak mě šoupnou do ústavní výchovy, což maminku vyděsilo, a tak jsem asi po půlroce nastoupil. Oproti spolužákům jsem byl napřed, maminka se mi do té doby opravdu věnovala každý den. Dodnes mám schované vysvědčení z první třídy, na kterém je uvedeno nějakých tři sta neomluvených hodin.

 

Kdy jste se stal vášnivým fanouškem kina a filmu?

Pro celý můj život je zásadní, že tatínek roku 1986 emigroval do Londýna a my dva s maminkou jsme se tam zhruba o rok později vystěhovali za ním. Už před odjezdem jsem chodil do dramaťáku a hrál v ochotnickém divadle, takže mi tatínek v Anglii našel divadelní školu, která byla zároveň jakousi hereckou agenturou. Vedla ji mimochodem maminka Phila Collinse, který tu naši školu vystudoval.

 

Hezky!

A jednu dobu byla mou spolužačkou Naomi Campbell!

 

Už tehdy jí to slušelo?

No ona je o tři roky starší než já, slušelo jí to moc... Jako dospívající kluci a holky jsme měli šanci vystupovat ve filmech a tím si vydělávat na školné, dělal se u nás třeba casting na Batmana.

 

Vzali vás?

Bohužel jsem byl zrovna nemocnej.

 

A kam vás teda vzali?

Mihnul jsem se třeba ve filmu Buddy’s song, kde hraje jednu z hlavních rolí Roger Daltrey z kapely The Who.

 

Chtěl jste se stát hercem?

V sedmnácti? To mě pořád ještě víc bavilo divadlo, ale váhal jsem, jestli v něm hrát, režírovat, nebo psát hry. Měl jsem ohromné štěstí na to, že se osmdesátá léta lámala do devadesátých, a co se týče kultury, v Londýně se děly ohromné věci. Nevím – nějakou náhodou jsem viděl na vlastní oči třeba premiéru Richarda III. s Ianem McKellenem v hlavní roli. V hudbě se tehdy objevil britpop, rave nebo house music, všechno jsem to velmi prožíval. Z filmařů mě tehdy nejvíc zaujal režisér Derek Jarman.

 

Čím?

Svou svobodomyslností, otevřeností... V tehdejší velmi konzervativní éře thatcherismu to byl přiznaný gay, autorský režisér, svobodně myslící básník. Většinová společnost ho nenáviděla a tohle všechno je na těch jeho filmech velmi znát. Jarmanovy filmy nesmírně předběhly dobu a já jim jako teenager úplně nerozuměl, ale něco důležitého z nich na mě dýchlo.

 

Tehdy jste se rozhodl stát režisérem?

To až o pár let později, když jsem se k vlastnímu překvapení, zcela okouzlen zdejší porevoluční atmosférou, vrátil do rodného Česka. Založil jsem tu rodinu, narodila se mi dcera, rozhodl jsem se jít na filmovou školu ve Zlíně, a potom na FAMU.

 

Nelitujete zpětně, že jste z Londýna odešel?

Vůbec. Když tam občas jedu s filmem na festival, říkám si, jak zásadně se změnil. Určitě je pořád metropolí gastronomie a byznysu, ale co se týče třeba filmu nebo divadla, Londýn usnul.

 

Stříbrný páv v Indii

Jezdíte se svými filmy po světě často?

Naštěstí docela jo, a to i s tím posledním, se Zprávou o záchraně mrtvého. Protože předchozí Křižáček vyhrál v Karlových Varech, může Zpráva působit jako film neúspěšný, ale vyhrál jsem s ní třeba na obrovském festivalu v indickém státě Goa. Když mi cenu – Stříbrného páva – předávala první dáma íránského filmu, režisérka Rakhshan Banietemad, byla to čest.

 

Co vás vlastně živí, tyhle festivalové ceny?

Do značné míry ano. Je mi to skoro trapné zmiňovat, ale stává se, že když mluvím o festivalu v Goa, spousta lidí se jenom tak blahosklonně pousměje. A proto jsem se naučil dodávat, že tam podobně jako já přijel třeba Martin Scorsese, aby převzal cenu za celoživotní dílo. Nebo že pro mě ta cena znamenala i odměnu třicet tisíc dolarů.

 

A taková částka vám pokryje co?

Můžu splatit dluhy a pokračovat ve svém poměrně skromném životě.

 

V hlavě mám Komenského

Za pár dnů se stanete spoluprovozovatelem známého pražského kina Atlas. Proč vlastně?

Jak jste se hned na začátku ptal, jestli by mě to třeba před rokem napadlo, tak ano, napadlo. Už delší dobu jsme o provozování nějakého kina s manželkou přemýšleli, hledali možnosti, a nedávno se jedna skutečně objevila. Nutno říct, že hlavně díky dokumentaristovi Víťovi Janečkovi a jeho ženě Zuzaně Piussi, kteří s tím přišli jako první, ale nadšeně jsme se přidali.

 

Pořád úplně nechápu vaši motivaci.

My oba se ženou jsme producenti, já navíc režisér, a dobře víme, že je v současné době nesmírně důležité, kde a jak se filmy prezentují. Kinaři – a vůbec distributoři – mají velkou moc. Ovlivňují, jak bude film přijatý, jestli a jak dlouho bude žít, jaký dostane společenský kontext, a myslím, že s tímhle v Česku zatím neumíme úplně pracovat. Neumíme dát některým filmům dost času na diváky ani divákům na ty filmy...

 

Nebude to příliš minoritní; artové?

V Atlasu jsou dva sály a ve větším určitě ne, tam to bude vůči běžnému divákovi přátelské. Ale u menšího sálu pro zhruba sedmdesát lidí skutečně chceme, aby tam dostávaly šanci filmy artové a originální. Budeme dbát na to, aby měl divák ještě před samotným promítáním co nejčastěji šanci osobně potkat a poslechnout si tvůrce, to nám připadá důležité. A za sebe bych si nejvíc přál, aby se kolem Atlasu brzy vytvořila kulturní komunita. Proto tam vznikne i Galerie Karla Vachka, otevřeme kavárnu Atlas rostlin, kde se budou mezi spoustou kytek konat různá čtení nebo koncerty... Snad vznikne co nejživější prostor.

 

Kolik času a energie jste Atlasu ochotný věnovat?

Spoustu, ačkoli jenom provozovatelem kina bych být nechtěl. V prvé řadě se pořád vnímám jako režisér.

 

Režisér aktuálně odpočívající, nebo už zase něco točíte?

Celý poslední rok si už dělám rešerše a pracuju na scénáři k filmu, který se týká Jana Amose Komenského a jeho myšlení. V hlavě si nosím Komenského v jeho zhruba pětatřiceti letech, kdy musí opustit domov, míří do exilu, ale několik týdnů ještě prožije na statku v Podkrkonoší. Právě o tom by měl můj příští film být.