I nože podléhají módním trendům, říká výrobce legendární rybičky

Mikov proslavila slavná rybička. Jak velký podíl na výrobě nožík tvoří?

Pokud se budeme bavit o korunovém vyjádření, tak to není něco rozhodujícího. Je to pár procent z obratu. Pro nás má rybička především význam marketingový a reklamní: je to totiž image Mikova. Každý malý kluk i dospělý ji zná. A není to jen otázka mužů, poznávají ji i ženy. Je příjemné, když přijedeme na výstavu a přijde žena se synem a řekne, jé, vy máte rybičku, tu měl doma můj táta.

 

Kdy se rybička nejvíce prodává?

Rybičku vyrábíme po celý rok, ale hodně ji prodáváme třeba před Vánocemi, je to ideální reklamní dárek pro partnery. Navíc je za relativně málo peněz a dají se na ní udělat jakékoliv reklamní záležitosti. Nejen na čepeli, ale i na i střence. Na střenku se dají dát třeba kamínky od Swarovského.

 

Kolik se jich vyrobí?

Asi čtvrt milionu.

 

Je populární i v zahraničí? Nebo se ta známost týká jen Česka, případně Slovenska?

Platí to pro bývalé Československo, v zahraničí ne. Ale stává se nám, že když v zahraničí nůž ukážeme, třeba na výstavě nebo při obchodním jednání, tak zaujme provedením. Ne tradicí, ale provedením, protože se vejde do kapsy a je praktický.

 

 

Nože jako investice

Říkal jste, že jde o levný nůž. Před šesti roky jste ale vydali na trh deset investičních rybiček z osmikarátového zlata, s čepelí z damascénské oceli a s českým granátem zasazeným v oku. Jaký byl o ně zájem?

Investiční rybička je vyrobená jako limitovaná edice. Každá rybička je originální provedením, je tam použita damascénská ocel. Navíc investiční rybičky, které vyrobíme, mají unikátní číslo, jsou vlastně evidované. Víme, kdo a kdy je koupil, jsme schopni u konkrétního kusu provést jakoukoliv úpravu. Od doby, kdy jsme s investičními rybičkami začali, tak se těch zlatých prodalo několik desítek kusů. A v poslední době se zájemců objevuje překvapivě hodně. Představuje to pro ně možnost, kam uložit peníze. Často tyto rybičky kupují lidé, kteří je dávají jako dárek k narozeninám, případně svým dětem nebo vnoučatům s tím, že je to investiční záležitost. Počítá se s tím, že až se třeba jejich vnučka bude vdávat, tak řekne, že tohle dostala k narozeninám od dědečka a že dnes už to nemá hodnotu dvě stě tisíc, ale dva miliony.

 

 

Jaký je zájem o limitovanou edici z ateliéru Olgoj Chorchoj, kdy je rukojeť vyrobena z recyklovaných aluminiových kapslí od kávy Nespresso?

Tam je nutné říct jednu věc. Po dohodě s firmou Nespresso a ateliérem Olgoj Chorchoj se Mikov zavázal k tomu, že vyrobí limitovanou edici pěti tisíc kusů, kterou si bude prodávat jen firma Nespresso přes svoje prodejní kanály.

 

Přesto, máte nějaké zprávy, jaký je o edici zájem?

Je to velmi populární výrobek. Neustále se na nás obrací zákazníci, kamarádi a známí a chtějí si tuhle rybičku koupit přímo od nás. Ten zájem musí být obrovský, ani jsem netušil, kolik mám kamarádů... (smích)

 

Ještě otázka k dámské verzi rybičky. Loni jste začali prodávat nožík se střenkou ve tvaru dámské nožičky. Jak jste s ním uspěli?

S nožičkou jsme mířili na ženy, ty ale překvapivě moc nezaujala. Spíš se dostala do povědomí fotbalistů nebo turistů. Začali se na nás obracet zákazníci, že by nožičku chtěli v barvách svého fotbalového klubu. A turisté ji používají jako dárek třeba za absolvování turistického pochodu. Prostě tady máte nožičku, abyste viděl, jak jste pochodoval.

 

 

Hlavní jsou jiné nože

Zmiňoval jste, že rybička je z finančního pohledu okrajový produkt. Jaká produkce je pro vás ekonomicky důležitější?

Pokud se bavíme o nožích, jsou pro nás hlavním sortimentem vyhazovací nože (jde o nože, kdy čepel po spuštění mechanismu „vystřelí“ z boku, pozn. red.). Jsou to nože, které ve světě nemají konkurenci, nikdo jiný je v tomto provedení nevyrábí. Navíc jsou to nože, které mají v sobě všechno – kvalitní ocel, super nápad, jak funguje vnitřní mechanismus, a perfektní střenky. Zákazník si může vybírat z různých typů, máme levnější v řádu tisíců korun i dražší verze za 15 tisíc korun. A vyrábíme i nože z exotických materiálů, třeba z mamutoviny, kde se cena pohybuje v několika desítkách tisíc korun za kus.

 

Nikdo jiný skutečně takové nože nevyrábí?

V provedení, které nabízíme, jsme v podstatě jediní na světě. Občas se sice objeví čínský plagiát, ale většinou to nefunguje. Náš mechanismus vyhození z boku vyžaduje nástrojářské zkušenosti a velkosériově se vyrábět nedá. Každý kus musí dělník vzít do ruky a seřídit ho.

 

Kolik se takových nožů prodá?

Až třicet tisíc ročně.

 

Děláte i nože pro armádu. Letos jste převzali výrobu uznávaného nožíře Lubomíra Maďariče, který pro ozbrojené složky vyráběl nože také.

Výroba pro armádu je samozřejmě zajímavá. Populární nože Uton, které některé části armády používají, se ostatně v Mikově vyrábějí už několik desítek let. Ale děláme i další varianty, podle toho, co si jednotlivé druhy vojska objednají. Částečně s tím souvisí i to, že jsme převzali výrobu pana Maďariče, protože on se zabýval výrobou nožů právě pro specializované skupiny vojsk. Považoval jsem za dobré, abychom byli jeho pokračovatelem.

 

Dodáváte ještě něco dalšího bezpečnostním složkám?

Pro armádu a pro policii děláme i repliky historických šavlí. Jsou to stoprocentní repliky, klidně byste s nimi mohl vyrazit do války. Jsou z kvalitní oceli a správně zakalené.

 

 

Zmiňoval jste, že vyrábíte střenky z netradičních materiálů. Našel jsem zmínku, že si váš nůž s rukojetí z buvolího rohu „zahrál“ i v bondovce Casino Royale. Jak se to podařilo?

Rád bych řekl, že to bylo špičkovou úrovní našeho marketingu a povědomostí ve světě, nicméně to byla náhoda. Oni potřebovali agresivní nůž, rekvizitář šel v Praze do nožířství a koupil ho tam. Asi takhle to bylo. Bereme to jako perličku, protože pokud bychom chtěli nůž do takového filmu dostat, tak bychom se nedoplatili.

 

 

A také kuchyňské nože

Loni jste uvedli na trh sérii kuchyňských nožů, v tohle sortimentu je přitom velká konkurence. Jak to dopadlo?

Naším cílem, a je jedno, o jakém sortimentu se bavíme, není konkurovat levným čínským dovozům. Když děláme nový nůž, tak se snažíme do toho dát maximum ruční práce a maximum technologií, které nejsou obvyklé. Třeba nože Ruby, o nichž mluvíte, jsou nože navržené tak, aby zákazníkovi padly do ruky a minimalizovalo se riziko, že se náhodou zraní. Navíc jsme nůž vyrobili tak, aby se materiál, z něhož jsou rukojeti, dal použít do myčky. Zároveň jsme chtěli docílit, abyste měl pocit, že máte v ruce dřevěný materiál. Cena je sice vyšší, ale musím říct, že prodej předčil očekávání. Už připravujeme inovovanou verzi s damaškovými čepelemi.

 

Jak dlouho trvá navrhnout a vyrobit nový nůž?

My se snažíme tu dobu co nejvíc zkracovat, ale pod jeden rok se nedostaneme. Pokusím se proces zjednodušeně popsat. Musíte přijít s nápadem, dát ho na papír. Pak se zjistí, že deset lidí má dvanáct odlišných názorů, jak má nůž vypadat. Ručně se vyrobí první kus. A opět vznikne řada připomínek a jede se od začátku. Většinou se udělá i 3D model z tiskárny, a i tak se vyrobí jen model, a až pokud to vše souhlasí, vyrábí se nultá série – deset dvacet kusů. Na měsíc je dostanou vybraní lidé, poté řeknou, co jim nevyhovovalo, a opět se vracíme na začátek. Vyrobí se další prototyp, a až pokud vše do sebe zapadá, vznikne první série. Ta se prodá zákazníkům, s nimiž dlouho spolupracujeme, a čeká se na jejich reakci. Po připomínkách se opět provedou úpravy a teprve pak začne sériová výroba. A to jsem vynechal řadu detailů.

 

A je ještě pořád co v případě nožů vymýšlet?

Určitě je. Je to stejné jako s módou. Móda může v určitém čase fandit třeba černé a přímým liniím, za dva roky je to ale úplně jiné. A i nože podléhají trendům. My chystáme na příští rok třeba speciální nůž s názvem kostka. Prostě vypadá jako kostka, a teprve když ji rozevřete, objeví se čepel. Je to fajnovost. Ale není to jen o designu. Svět se vyvíjí i v kvalitě materiálů. Když jsem po škole začal v Mikovu dělat, což bylo asi před 35 lety, vyráběly se nože, jejichž tvrdost byla 55 Rockwellů (zkouška tvrdosti podle Rockwella patří mezi statické zkoušky tvrdosti materiálu, pozn. red.), a to byl světový hit. Dnes vám každý řekne, že nůž z oceli, která má 55 Rockwelů, je bláto. Všichni chtějí tvrdost přes 60 Rockwellů. Využívají se jiné materiály, jiné technologie zpracování.

 

Nože se v Mikulášovicích vyrábí od roku 1794. Výroba přežila rozpad Rakouska-Uherska, odsun německého obyvatelstva i pád komunismu. Vždy se situaci podařilo vyřešit. Jak je pro vás v dnešních podmínkách složité nacházet třeba kvalitní zaměstnance?

Je to strašně složité. Mikov bohužel zažil za posledních dvacet let několik kotrmelců, kdy firmu opustila řada kvalitních zaměstnanců, kteří s ní přitom předtím spojili svůj život. A tím, že odešli, tak si nevychovali nástupce. My se to snažíme řešit tím, že spolupracujeme s učilišti a středními školami, aby tu absolventi mohli chodit na praxi a po vyučení tu mohli i nastoupit. Snažíme se také některé bývalé zaměstnance přesvědčit, aby se vrátili a pomohli nám na VIP pracovištích, což jsou ruční práce. To, co nás trápí, je, že potřebujeme lidi, kteří jsou šikovní na ruce a ještě k tomu dokážou přemýšlet. Ruční práce je u nás nenahraditelná, některé operace stroj nezvládne.

 

Vy jste se v Mikulášovicích narodil, většina vašich příbuzných v mikulášovické továrně pracovala. Váš otec firmu v sedmdesátých letech vedl a jeden z dědečků pamatoval v uvozovkách staré německé časy. Jak se na tuto tradici navazuje?

Na to je těžká odpověď… Je pravda, že když dělám nějaké závažné rozhodnutí, přemýšlím, co by mi na to táta nebo děda řekli. Ale pak si řeknu, že každý žijeme v rozdílné době a že každý nese zodpovědnost za sebe. Až se tam nahoře s tátou a dědou sejdu, tak se jim za to i zodpovím.

 

Autor je novinář a fotograf, pracuje jako ředitel médií společnosti Internet Info.