Nemít euro je vaše volba, ale Česko tak ztrácí vliv

Politici pořád bojují proti Bruselu, to je normální. Jsou přesvědčeni, že voliči chtějí slyšet, jak tvrdě hájí jejich zájmy. Já si ale myslím, že voličům jde ve skutečnosti hlavně o ten výsledek, říká bývalý finský premiér Alexander Stubb. Česko je podle něj v Evropě aktivní, ale trochu doplácí na to, že nemá euro a u některých rozhodnutí tak není.

V Česku se často říká, že malé země toho v EU mohou dokázat jen velmi málo. Co si myslíte o tomhle „komplexu“ malých zemí?

Zásadně s tím nesouhlasím. Když jsem v polovině 90. let začínal s evropskými záležitostmi, tehdy jsem byl vlastně státní úředník, a pak pokračoval během finského předsednictví v druhé polovině roku 1999, tak jsem zažil přesný opak. Malé země mohou mít mnohem větší vliv.

Evropské země stojí před binární volbou. Buď jste mimo EU a bez vlivu, nebo jste naopak uvnitř v EU a vliv máte, přestože jste malá země. Pokud jste agilní, flexibilní a víte, co děláte, můžete být mnohem „větší“, než je vaše skutečná rozloha.

 

Jaké jsou faktory, které mohou zlepšit schopnost země dosáhnout svých cílů na evropské úrovni?

Zaprvé je to plné zapojení. Čím více jste tedy zapojeni do různých projektů v EU, tím větší je váš dopad a vliv. Vím, že Česká republika není v eurozóně, což je v mnoha ohledech handicap. Například v době krize eura byl vliv Česka omezený.

Druhou úrovní jsou státní úředníci. Proto je pro stát velmi dobré, když má předsednictví, připravuje totiž celou státní správu na to, aby se zapojila do evropských záležitostí. A každý chápe, že jako předsedající stát musíte být neutrálním prostředníkem. Musíte se snažit hledat kompromisy a jste uprostřed věcí. Další způsob, jak ovlivnit EU, představují politici. V podstatě to znamená, že politici musí být respektováni. Musí být mezinárodní a musí umět jazyky, aby měli vliv.

 

 

Řada českých ministrů navzdory probíhajícímu předsednictví neovládá angličtinu, natož francouzštinu. Jak velký problém to je?

Víte, když sedíte u stolu a mluvíte na mikrofon, tak to nemusí být nutně problém, protože existuje simultánní překlad. Ale pokud jste schopni zvládnout konverzaci na chodbách s kolegy, tak si myslím, že už to je dost dobré. Takže to není nic katastrofálního. Ale samozřejmě je to plus, pokud umíte jazyky. Já jsem vlastně nikdy nepotkal české politiky nebo úředníky, kterým bych nerozuměl, ať už v jejich angličtině, nebo s překladem.

 

V evropských konverzacích mnohdy narazíte na argument, že EU je doslova řízena Německem či Francií, potažmo tzv. německo-francouzským motorem. Je na tom něco pravdy?

Když přijedete do Německa a Francie, tak tam vám řeknou, že tím, kdo má příliš velký vliv, jsou malé státy. Takže si myslím, že je to přirozená reakce.

Co se týče francouzsko-německého motoru, ten je silný jen tak, jak mu to ostatní dovolí. A pravda je, že Francie a Německo jsou poměrně zřídka na stejné straně sporu, dost často stojí proti sobě. Vezměme si například otázku rozšíření EU – Německo bylo pro, Francie proti. Nebo energetika – Francouzi jsou pro jadernou energii, Němci proti a tlačili spíše ruský plyn. A viděli jsme to i v debatách o covidu, zatímco Francouzi byli spíše pro neutralizaci dluhu a obstarávání vakcín, Němci byli v tomto ohledu opatrnější. Francouzsko-německá osa může být silná, ale jen když je jednotná.

 

A není tedy výslednou evropskou politikou něco mezi francouzskou a německou pozicí? To, co vyhovuje oběma těmto hráčům?

Ne, je to kompromis všech. Proto vždycky říkám, že musíme přestat uvažovat o Evropské unii jako o utopii. EU postupuje ve třech etapách. Fáze číslo jedna je fáze krize. Fáze číslo dvě je chaos. A fáze číslo tři je nějaké suboptimální řešení. A takhle to prostě v Evropské unii funguje, vše je o kompromisu a vaší schopnosti být součástí řešení, nikoli problému.

 

Když už jsme u problémů a problematických států, Česko má velmi úzké vztahy s Maďarskem a Polskem, které mají spory s Evropskou komisí ohledně právního státu. Myslíte si, že to nějak poškozuje českou image v Evropě?

To si nemyslím. Víte, země jsou vnímány jednotlivě, každá má svou vlastní identitu. Na druhou stranu je tu otázka, na čí stranu se v různých diskusích postavíte. Pokud se v otázkách právního státu postavíte na stranu Polska a Maďarska, pak je to problém. Pokud se ale postavíte na stranu Polska v otázce ukrajinských uprchlíků nebo pomoci Ukrajině, není to problém. Záleží tedy na konkrétním tématu.

Zabývám se evropskými záležitostmi dlouho. A co teď řeknu, není jen kvůli mé lásce k hokeji. Nikdy jsem neviděl, že by Češi nebo Slováci byli velmi úzce spojeni s Maďarskem a Polskem. Ano, existuje visegrádská spolupráce, ale to je přirozená platforma. Neházím ty země do jednoho pytle, stejně jako asi vy neházíte do jednoho pytle severské země, když víte, že Finsko je v eurozóně, zatímco Švédsko a Dánsko nejsou.

 

Předtím jste zmínil, že jste se setkal s některými českými politiky, kteří jsou aktivní na úrovni EU. Jak byste jako vnější pozorovatel zhodnotil způsob, jakým Česká republika vystupuje na úrovni EU?

Myslím, že odvádí dobrou práci, rozhodně to není špatný hráč. Ví, co dělá. Musím ale říct, že v průběhu posledních let jsem asi více spolupracoval se slovenskými kolegy. A důvodem je euro, protože jsem byl ministrem financí. A když jsem byl poslancem Evropského parlamentu, tak jsem díky svému příjmení seděl vedle Petera Šťastného (slavný slovenský hokejista, který působil mezi lety 2004 a 2014 jako poslanec Evropského parlamentu a byl členem stejné frakce jako Alexander Stubb – pozn. red.). Měl jsem ale přátele i mezi Čechy. Velmi blízko jsem měl například k legendárnímu ministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi. Česká republika je solidní členský stát.

 

Už několikrát jsme na to narazili, zeptám se tedy napřímo. Jak velký problém pro ČR je, že není součástí eurozóny?

Je to problém, který si stát musí vyřešit sám. Znamená to ale ztrátu vlivu. Myslím, že bychom si neměli nic nalhávat. Vždycky jsem měl pocit, zejména v době krize, že v euroskupině (jednání ministrů financí zemí eurozóny – pozn. Red.) se konalo a v Ecofinu (jednání ministrů financí všech členských zemí EU – pozn. red.) se jen schvalovalo. A víte co, nechci si stěžovat, ale před pár dny jsem byl v České republice a připomněl jsem si, jak vypadá život bez eura.

 

Vraťme se zpět na evropskou úroveň. Které země jsou podle vás nejúspěšnější, pokud jde o prosazování svých zájmů?

Na to vám nedokážu odpovědět. Z mnoha důvodů si myslím, že by to bylo neférové. A dnes jsem navíc akademik, takže bych k tomu musel mít nějaké faktické údaje, o které bych svůj předpoklad mohl opřít. Každopádně si myslím, že to záleží na dané oblasti. Samozřejmě máte země, které jsou v EU už od jejího založení a to prostředí znají velice dobře. Schopnost prosazovat zájmy je ale soubor mnoha věcí, třeba kolik máte lidí v Evropské komisi, jak dobře umíte vyjednávat na úrovni Rady nebo jakou máte strategii v Evropském parlamentu.

 

Česká republika letos slaví svou dospělost v EU, jsme členem už 18 let. Přesto se v EU často objevuje dělení na staré a nové členské státy, přičemž my jsme součástí té druhé skupiny spolu s dalšími zeměmi, které vstoupily v roce 2004…

Všechno to jsou plnohodnotné členské státy. Skončila jim dětství i dospívání a jsou na stejné linii se zeměmi, jako je Finsko, Švédsko či Rakousko. Jsme na stejné vlně. Naše zkušenost během studené války sice byla jiná a do EU jsme vstoupili každý v jinou dobu, ale teď jsme součástí jednoho velkého společenství, útvaru, unie, která se v mnoha ohledech vrátila zpět ke svým kořenům, když Rusko napadlo Ukrajinu.

 

Jak podle vás ruská agrese změnila Evropskou unii? Změnilo se něco opravdu zásadního?

Ano, rozhodně. Myslím, že Evropská unie je jednotnější než kdykoli předtím. Nic nás nesjednocuje tak jako společný nepřítel. A také si myslím, že z hlediska krizového řízení to byl jeden z nejlepších výkonů EU. Byla rychlá, účinná, odhodlaná a jednotná, ať už jde o pět balíků sankcí, převrat v politice financování zbrojení, nebo poskytování politické a finanční pomoci Ukrajině či rozšiřování. EU byla v této krizi pozoruhodně pevná. Změnila se i sama Evropa, protože nyní je rozdělená na dvě části – na jedné straně plotu máme Rusko a na druhé jsou ostatní.

 

Stále tu však máme země, jako je Maďarsko, které se snaží blokovat přísnější sankce vůči Rusku…

Ano, ale to je jenom takový šelest. Není to nic, čeho bych se přehnaně obával. Jednou jsem se zeptal Viktora Orbána, když jsem byl premiérem a on mým kolegou: „Jak se vám daří?“ A on se zasmál a řekl: „Asi lépe, než si zasloužím.“ A já s tím souhlasím.

 

To zní optimisticky. Před nedávnem jsme ale měli italské volby a do čela země se dostala další strana s euroskeptickým postojem…

Víte, žijeme v demokracii a s ní je to tak, že se vlády mění. A že politická moc a ideologie kolísají mezi levicí a pravicí. Během čtyřletého cyklu máme v Evropě nejméně 27 voleb. V některých vyhrává umírněný střed, jinde extrémní pravice či levice. A to je součástí demokracie, s tím se musíme naučit žít.

Nebudu vynášet soudy, dokud nezačnu sledovat politiku, s níž přijde první premiérka v dějinách Itálie. A jsem si jistý, že to budou věci, se kterými nebudu souhlasit, ale mohou tam být i body, na kterých se shodneme. Například politika vůči Ukrajině. Ona není člověk, který se chce s Putinem usmiřovat, naopak. Takových změn zkrátka budeme svědky neustále, je to součástí demokracie a vy musíte být tolerantní k tomu, co vám demokracie přinese. Já třeba nemám rád všechny strany, které jsou ve vládách evropských zemí, ale naučil jsem se s tím žít.

 

A když už mluvíme o národních volbách, mnoho stran po celé Evropě slibuje, že pokud vyhrají, budou bojovat v EU za národní zájmy. Je prosazování zájmů v EU skutečně boj?

Ne. Vždycky je rozpor mezi rétorikou a realitou. Někdy se zkrátka mluví veřejně trochu tvrději, než jak to pak vypadá v jednací místnosti. Spousta politiků si myslí, že jejich voliči chtějí slyšet tvrdou rétoriku vůči Evropě, ale ve skutečnosti je to podle mě většině lidem jedno, jde jim o výsledek. Ale to je součástí politické hry, zažil jsem to na národní i evropské úrovni. To bití do prsou je někdy příliš hlasité, Britové v tom byli nejlepší. Vždycky se stalo, že britský premiér přišel na Evropskou radu a na prahu řekl: „Jsem tady, abych hájil britské zájmy.“ A vy si řeknete: „Dobře.“

Politici zkrátka stále bojují proti Bruselu, je to klasika, smiřme se s tím. Rétorika vždycky bude taková, že všechno, co přijde z Bruselu, je samozřejmě špatně, zatímco to, co vymyslí daný stát, je nejlepší.

 

Autorka je šéfredaktorkou odborného serveru Euractiv (www.euractiv.cz)

Projekt České ticho v Evropě podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (www.nfnz.cz)

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama