Prodal nejdražší český obraz, sám má zakázáno dražit

Pro někoho vcelku obyčejná černobílá, skoro až komiksová kresba. Pro jiného klenot české moderny, za který byl ochoten zaplatit tolik, co nevydělá průměrný člověk ani za 250 let. Staropražský motiv Bohumila Kubišty pokořil český aukční rekord, prodal se za víc než 120 milionů korun a nastavil českému umění nejen novou laťku, ale taky směr a lesk. Ceny draženého umění by navíc měly být ještě vyšší, soudí nejúspěšnější český aukční galerista Martin Kodl.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Zrovna připravujete obrazy z poslední aukce k odeslání novým majitelům. Leží tu vedle sebe opřené o stěnu. Jaké máte pocity, když za sebou máte jednu z nejúspěšnějších dražeb, ale teď všem těm obrazům musíte dát sbohem?

Jsem nadšen, že aukce dopadla tak dobře, na druhou stranu je mi smutno. Kubištův obraz zatím visí tady v mé kanceláři a dělá mi obrovskou radost. Kdykoli přijdu do práce, povídám si s ním. Víte, já si za těch třicet, možná čtyřicet let, co dělám tuhle práci, nikdy úplně nezvykl, že se musím se „svými“ obrazy rozloučit.

 

Co tak povídáte obrazu vydraženému za nový český rekord?

Celou svou práci mám spojenou s dětstvím a tátou. Moc jsem si přál, aby se právě tenhle obraz prodal za důstojnou cenu. Jeho dražba byla sama o sobě dost pomalá. Mám ve zvyku chodit během aukce sem a tam a pár lidí mi říkalo, že jsem tam běhal jako lev v kleci, asi jsem tam nachodil pěkných pár kilometrů. Už před aukcí jsem každému radil, že pokud tenhle obraz chce a dá za něj přes sto milionů, neudělá chybu. Když se to podařilo a sál povstal a tleskal, prolétla mi hlavou řada vzpomínek. Najednou jsem viděl třeba svého tátu, jak se usmívá. Když jsem s tím obrazem sám, povídám si s ním o starých časech.

 

Jaké aspekty podle vás musí mít obraz, aby dosáhl tak vysoké ceny, jako jsme viděli u Kubišty nebo předtím u Kupky, kterého jste před dvěma lety vydražili za 90 milionů?

Kubišta i Kupka byli naprosto výjimečné prodeje, v obou případech šlo o unikátní obrazy. Je k tomu ale také potřeba, aby byla i trochu výjimečná doba. V té se teď nacházíme. Dalo se očekávat, že oba dosáhnou vysoké ceny. U obou také byly prodeje v té poslední fázi hodně emotivní.

 

V jakém smyslu?

O Kubištu stálo deset zájemců, kteří dražili kolem částky 65 milionů. Do 85 milionů jich bylo zhruba už jen pět a pak zbyli dva lidé, kteří, myslím si, neměli úplně v plánu překonat tu v Česku dosud nepokořenou hranici sta milionů. Ještě než padla, začalo se v sále tleskat. A po skončení aukce následoval aplaus vestoje. To se mi naposledy stalo v roce 1989 na první aukci. Tahle dražba nám atmosférou vynahradila všechny ty „covidové“, které probíhaly bez účasti veřejnosti. Opravdu jsem si ji užil.

 

 

Zakousnout se do boje o obraz

Co podle vás přimělo dva poslední přihazující onu hranici sta milionů překročit?

Určitě ta chuť, kdy se do toho lidé zakousnou, protože jim aukce přináší souboj, který nečekali. Navíc žijeme v takovém sběratelsko-ekonomickém obrazovém ráji, který je způsoben celkovým zvýšeným zájmem společnosti o obrazy. A k tomu je podle ekonomů na trhu spousta takzvaných levných peněz. Nechci se nikoho dotknout v době inflace a krize. Ale řada lidí i v době covidu hodně vydělala a tím, že teď peníze ztrácejí na hodnotě, je tito lidé investují.

 

Jsou takové obrazy tedy spíše investice, nebo sběratelská touha?

Vždy mě velice těší, když lidé nakupují obrazy především srdcem. V případě Kubišty do toho oba finální dražitelé dali kus srdce, byla v tom sběratelská vášeň více než chladný ekonomický kalkul. Osobně jsem ale přesvědčen, že i když se nám nyní může zdát cena vysoká, v krátké budoucnosti můžeme být překvapeni, že hodnota českého výtvarného umění špičkové kvality ještě vystoupá.

 

Samotná kvalita obrazu v tom hraje jakou roli?

Zásadní. Toto dílo je výjimečné v mnoha ohledech. Je jedním ze základních stavebních kamenů světového kubismu, obstojí na jakékoli světové výstavě. Zároveň Kubišta byl obrovsky talentovaný a vložil do obrazu spoustu vášně, a když to řeknu velmi jednoduše – prostě se mu povedl. Je to také tím, že peníze teď ztrácejí na hodnotě. Naštěstí je pořád dost lidí, kteří je mají a jsou ochotní je investovat do umění.

 

Když za vámi přijdu, že jsem nadšenec do umění a mám k dispozici 300 tisíc korun, co mi poradíte?

Ještě nedávno bych vám možná radil dívat se po umění, které je mi blízké, tedy počátek minulého století. Teď díky svým synům vidím, že i současné umění, tedy contemporary art, může být zážitek a zároveň dobrá investice. Možná bych hledal spíše tam. Sám jsem si přitom nedávno uvědomil, že když můj dědeček zakládal naši sbírku, také ji stavěl na tehdejším současném umění.

 

Co současná umělecká generace? Vidíte tam potenciál v tom, že půjde o lidi, kteří se budou uměním velmi dobře živit a nebudou už potvrzovat zdejší ideál umělce-chudáka, který má tvořit hlavně pro svůj dobrý pocit?

Ze začátku jsem měl pocit, že se současným uměním to nemůže dobře dopadnout, protože výtvarníci žijí částečně v jakémsi blahobytu. Když jsem to srovnával s tím, v čem jsem vyrostl, co jsem zažil a nastudoval o malířích. Doba je ale trochu jiná a blahobyt by opravdovou kvalitu, která v řadě současných výtvarníků dřímá, neměl poškozovat, protože talent je jen jeden a je dán od Boha. Kdo ho má, umí ho do umění přidat. Kvalitní kumšt vždy přežil. Říká se, že třetina umělců úplně odpadne, třetina zůstane na nějakém středním levelu a třetina jich vystřelí vzhůru a dostanou se do výšin, kam patří. O to se postará až síto času. Je na galeristech, obchodnících s uměním a sběratelích, aby to dokázali maximálně vytřídit.

 

Blahobyt tedy nemůže talent pokazit?

Může. Hodně jsem s tímto konzervativním názorem polemizoval. Říkal jsem si, že se ti lidé v blahobytu utopí. Ale pozor na jednu věc. Výtvarníci, kteří žili celý život v chudobě, třeba jako Kubišta, ji překonali, možná je i posílila, a dokázali jít dál. Řada z nich ale chudobu neutáhla a zapadli a my o nich ani nevíme. Takže se z malíře stal najednou třeba pekař, aby se uživil, a přestal malovat. Bída i blahobyt mohou škodit. Extrémy jsou vždycky špatné. Nejvíc záleží na tom, jak je daný člověk silný i jaké má štěstí.

 

S nadsázkou je tak za vás lepší umělec s průměrným platem?
Malá bída nikomu neuškodila. Trocha bídy a komplikací nemusí vždycky jen škodit.

Brzy zřejmě padne další rekord

 

Sháníte obrazy v Česku, nebo spíše v zahraničí?

V poslední době i v zahraničí, v tom hrají velkou roli moji synové. Já to neumím, já sháním díla v Česku.

 

Je vůbec možné v nejbližší době překonat rekord, za který jste prodali Kubištu?

Bude záležet na tom, jestli půjde o českého, nebo zahraničního autora. Pokud bude inflace taková, jaká je teď, ta možnost je velmi vysoká. Český trh má kupní sílu a je na takové úrovni, že dokáže absorbovat obrazy v řádech milionů dolarů. Rekord tedy může vydržet poměrně krátkou dobu, třeba tak dva roky.

 

Kdo jsou teď nejžádanější autoři?

Začíná rezonovat poválečné výtvarné umění, které bylo neoprávněně zastrčené za českou modernou. Teď totiž dospívá generace, kterou poválečné období baví. Moje děti sázejí na současné autory – a možná mají pravdu.

 

A jak se teď bude trh s uměním vyvíjet? Přibývá lidí, kteří ho berou jako investici?

Takových lidí je spousta. Považuji za velkou výzvu, když mohu klienty, kteří chtějí výhodně uložit své peníze, postupně seznamovat s uměním. Těší mě, že nakonec se většina z nich stane skutečnými sběrateli.

 

Takže je „obracíte na víru“?

To dělám celý život, ale teď se mi to daří podstatně lépe. Platí jednoduchá poučka – nenutit lidi do konkrétních směrů a autorů, ale doporučit jim, aby kupovali, co se jim líbí a je současně kvalitní. Přičemž jim trochu ohlídat cenu. Investovat do obrazů vlastně není složité. Zásadní je kupovat kvalitu. Lepší koupit jednu větší než pět menších.

 

Kdybych dražil, uletěl bych

Lze už podle prvního přihazovaní poznat, jak se bude cena vyvíjet?

Nejde to úplně predikovat, ale s ohledem na letité zkušenosti už mám celkem vycvičenou intuici. I když do hlavy lidí nevidíte. Nastávají momenty, kdy sál ovládne emoce, většinou se to děje při prodeji nějakého výjimečného obrazu. Radím, aby si lidé předem stanovili částku, přes kterou nepůjdou. Třeba já, kdybych sám dražil, tak jsem schopen s cenou uletět nad svůj limit. Proto radši nedražím. Ostatním ale radím rozumně.

 

 

Máte doma zakázáno dražit?

Mám.

 

Jakým uměním se vy osobně kocháte? Co byste chtěl mít doma?

To, co chci mít doma, vlastně mám. Nejvíc mě celý život bavilo, v čem jsem vyrostl. Je to česká moderna a trocha 19. století. Celý život se na ty obrazy dívám a stále v nich objevuji něco nového. Čím jsem starší, tím víc v nich hledám vzpomínky na dětství.

 

Jaké vzpomínky ve vás ta díla vyvolávají?

Patřili jsme k takovým těm chudým, dříve bohatým. To bylo daleko horší než být jen chudý. Z nějakých záhadných důvodů nám totiž zůstala vila, kterou postavil děda, ve které jsme jedli na stříbře, ale nebylo, co na to stříbro dát. Neměli jsme čím topit, protože nebyly peníze na uhlí. Bídu jsem tak pociťoval možná víc než moji kamarádi, kteří bydleli od malička v činžáku. Přesto mi rodinné obrazy evokují dětství a hladí mi duši.

 

Podle jakého klíče vybíráte obrazy do aukce?

Výběr obrazů je začátek všeho a předurčuje úspěch nebo neúspěch aukce. Když vyberete kvalitní věci za rozumné ceny, máte šanci, že aukce dopadne výborně. Máme obrovskou výhodu, že v počátcích za mnou chodila řada lidí, kteří znali mého tátu a dědu, a nosili mi obrazy ze starých sbírek. Teď se to už mění, naštěstí moji synové se umí v současném propojeném světě skvěle orientovat a obrazy shánět. Je to štěstí, protože nejdráž se prodává české umění v České republice. Svět si toho všímá. Majitelé takových obrazů jsou ochotní je prodávat u nás.

 

Máte interní sázky a odhady, za kolik se který obraz nakonec prodá?

Máme.

 

A jste úspěšný?

Nejsem, většinou trefuji příliš nízko. Třeba u prodaného obrazu Kubišty, když ještě nebyl před patnácti lety na prodej, jsme polemizovali, jestli by se prodal za nějakých patnáct milionů korun. Když si promítnu dvě poslední aukce, tak obrazy od Filly se prodaly za skoro dvacet milionů. Větší část svého života jsem viděl takové obrazy obchodovat v řádech statisíců, pro mě jsou ty částky opravdu závratné. Vždycky jsem si přál, aby ceny byly hodně vysoké, a teď jsem sám zaskočený. Zůstává mi však můj tajný sen – vrátit obrazům kulturně společensky historický význam, jaký měly za první republiky. Tam ještě úplně nejsme.

 

Nejsme?

Souvisí to s ekonomikou, ceny by měly být ještě vyšší. Teď jsme se ocitli v době, kdy se můj tajný sen začíná pomalu plnit. A já na to neumím mentálně reagovat, protože jsou to pro mě strašné sumy. Takže mě ostatní často v sázkách poráží.

 

Máte přislíbeno, že ten Kubištův obraz, který vám teď visí v kanceláři, ještě uvidíte?

Myslím, že se na něj ješt podívám. Moc bych si přál, aby ho nový majitel občas zapůjčil na nějakou významnou výstavu, protože ten obraz je teď ještě slavnější, než tomu bylo před aukcí. Pro mě osobně je velmi důležité, že je v dobrých rukou.

 

Povíte Kubištovu obrazu ještě něco, než ho odešlete?

Řeknu, ale to je moje tajemství.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement