Prodal nejdražší český obraz, sám má zakázáno dražit

Zrovna připravujete obrazy z poslední aukce k odeslání novým majitelům. Leží tu vedle sebe opřené o stěnu. Jaké máte pocity, když za sebou máte jednu z nejúspěšnějších dražeb, ale teď všem těm obrazům musíte dát sbohem?

Jsem nadšen, že aukce dopadla tak dobře, na druhou stranu je mi smutno. Kubištův obraz zatím visí tady v mé kanceláři a dělá mi obrovskou radost. Kdykoli přijdu do práce, povídám si s ním. Víte, já si za těch třicet, možná čtyřicet let, co dělám tuhle práci, nikdy úplně nezvykl, že se musím se „svými“ obrazy rozloučit.

Co tak povídáte obrazu vydraženému za nový český rekord?

Celou svou práci mám spojenou s dětstvím a tátou. Moc jsem si přál, aby se právě tenhle obraz prodal za důstojnou cenu. Jeho dražba byla sama o sobě dost pomalá. Mám ve zvyku chodit během aukce sem a tam a pár lidí mi říkalo, že jsem tam běhal jako lev v kleci, asi jsem tam nachodil pěkných pár kilometrů. Už před aukcí jsem každému radil, že pokud tenhle obraz chce a dá za něj přes sto milionů, neudělá chybu. Když se to podařilo a sál povstal a tleskal, prolétla mi hlavou řada vzpomínek. Najednou jsem viděl třeba svého tátu, jak se usmívá. Když jsem s tím obrazem sám, povídám si s ním o starých časech.

Jaké aspekty podle vás musí mít obraz, aby dosáhl tak vysoké ceny, jako jsme viděli u Kubišty nebo předtím u Kupky, kterého jste před dvěma lety vydražili za 90 milionů?

Kubišta i Kupka byli naprosto výjimečné prodeje, v obou případech šlo o unikátní obrazy. Je k tomu ale také potřeba, aby byla i trochu výjimečná doba. V té se teď nacházíme. Dalo se očekávat, že oba dosáhnou vysoké ceny. U obou také byly prodeje v té poslední fázi hodně emotivní.

V jakém smyslu?

O Kubištu stálo deset zájemců, kteří dražili kolem částky 65 milionů. Do 85 milionů jich bylo zhruba už jen pět a pak zbyli dva lidé, kteří, myslím si, neměli úplně v plánu překonat tu v Česku dosud nepokořenou hranici sta milionů. Ještě než padla, začalo se v sále tleskat. A po skončení aukce následoval aplaus vestoje. To se mi naposledy stalo v roce 1989 na první aukci. Tahle dražba nám atmosférou vynahradila všechny ty „covidové“, které probíhaly bez účasti veřejnosti. Opravdu jsem si ji užil.

Zakousnout se do boje o obraz

Co podle vás přimělo dva poslední přihazující onu hranici sta milionů překročit?

Určitě ta chuť, kdy se do toho lidé zakousnou, protože jim aukce přináší souboj, který nečekali. Navíc žijeme v takovém sběratelsko-ekonomickém obrazovém ráji, který je způsoben celkovým zvýšeným zájmem společnosti o obrazy. A k tomu je podle ekonomů na trhu spousta takzvaných levných peněz. Nechci se nikoho dotknout v době inflace a krize. Ale řada lidí i v době covidu hodně vydělala a tím, že teď peníze ztrácejí na hodnotě, je tito lidé investují.

Jsou takové obrazy tedy spíše investice, nebo sběratelská touha?