Cestování je někdy jen honba za fotkou na Instagram

Fotograf Jan Jindra čtyři roky dokumentoval dění na Karlově mostě v centru Prahy. Fascinovala ho rozmanitost lidí, kteří tudy prochází. Od žebráků přes eskamotéry až po novomanžele z Asie. V prosinci vydal knihu Charles Bridge, která ukazuje toto kultovní místo bez patosu a s notnou dávkou ironie.

Jako rodilý Pražák jste viděl Karlův most mnohokrát. Můžete ho vůbec vnímat nezaujatě?

Samozřejmě, že v tomhle jsem trochu v nevýhodě oproti cizincům, kteří ho vidí poprvé, ale já se vždycky snažím najít jiný způsob vnímání známého místa. Podobné dilema jsem řešil už před lety při focení cyklu Cesty Franze Kafky. Tohle téma se mi taky zpočátku zdálo beznadějné, protože přede mnou Kafkovu Prahu fotilo několik slavných fotografů. Napadlo mě, že prozkoumám autentická kafkovská místa, kam chodil na procházky nebo kde se učil plavat. Když jsem tuhle sérii dokončoval, nafotil jsem pár banálních snímků v centru Prahy. Chtěl jsem do nich dostat podobnou ironii, jakou znám z Kafkových textů. A najednou se to propojilo – však Karlův most je sám o sobě téma! Bylo to tam hezké, romantické, ale i děsivé zároveň.

 

Kafkovský cyklus byl pečlivě aranžovaný. Tentokrát jste ale vsadil na náhodné záběry lidí. Proč ta změna?

Lákalo mě vyzkoušet si něco úplně jiného, co překryje všechny moje zkušenosti a vzdělání v oboru fotografie. Byla to jedna velká improvizace, kterou jsem nikdy předtím nedělal, ale o to víc mě bavila. Fotoaparát jsem přimontoval na selfie tyč a stal jsem se jedním z těch lidí, kteří dennodenně proudili po mostě. Chodil jsem tam ráno, v poledne i večer, a postupně jsem už věděl, kdy se objeví žebráci, kdy přijdou eskamotéři a v kolik dorazí novomanželé z Koreje.

 

Čili se na mostě opakují podobné situace?

Během čtyř let, kdy jsem pracoval na tomhle cyklu, jsem pochopil, že na mostě funguje určitá hierarchie. Jsou tam lidé, kteří prodávají nejrůznější zboží a mají na to licenci, která se pravidelně kontroluje. A pak ti bez licence, kteří si vždycky vybírají místo, odkud se dá před kontrolou snadno utéct. Nějak se navzájem respektují, takže málokdy vidíte vedle sebe dva žebráky nebo dva prodejce umění. Hodně mě zaujala zvláštní sorta eskamotérů se zvířaty, kteří nabízí turistům, že je za deset eur vyfotí se sovou, potkanem nebo hadem. A to je přesně ta absurdita, která se mi líbila: turista s exotickým hadem okolo krku a za ním Pražský hrad.

 

 

Když jste most popisoval, řekl jste, že byl děsivý. Proč na vás tak působil?

Děsilo mě množství lidí, kteří tamtudy procházeli. Přišlo mi, že ani nemají čas se zastavit, jen rychle nafotili záběry a šli dál. Podobné davy jsem znal z Benátek nebo z Paříže a říkal jsem si, že už lidé ani nestojí o to, poznat něco do hloubky. Ztratilo se tiché objevování a na místo toho se z cestování stala honba za fotografickými suvenýry na sociálních sítích. Samo o sobě mi cestování rozhodně nepřijde špatné, ale děsí mě množství turistů na jednom místě, kteří chtějí stejný záběr.

 

ABSOLUTNÍ DNO

Změnilo se nejen focení na cestách, ale také si lidé víc hlídají, co je na snímcích. Nevadilo někomu, že na něj míříte fotoaparátem?

Většina turistů si ani nevšimla, že je mám v záběru. Mysleli si, že fotím sám sebe. Jen asi pětkrát mě někdo požádal, ať fotku smažu, což dost dobře nešlo, protože fotím na analog. Brzy ráno na most chodí novomanželé z Koreje. Prý je u nich hodně populární seriál, který se točil v Praze, a to je i důvod, proč tolik korejských svatebčanů chce fotky z naší metropole. Vždycky je s nimi stylistka, vizážistka a fotograf. Ten většinou nebyl moc rád, když jsem mu stál za zády. Občas byl problém také s obchodníky na mostě, kteří mají přímo na stánku velký nápis „NEFOTIT“, což mě samozřejmě lákalo. Vysvětlil jsem jim, že nejsem kontrola z magistrátu, ani umělec, který chce okopírovat jejich rukodělné výrobky. Prostě mě baví dokumentovat život na mostě a oni k němu patří.

 

Co vás nejvíc překvapilo?

Já mám Karlův most rád, asi jako většina rodilých Pražáků. Jenže od 90. let na mě působil jako ukradený symbol. Je náš, ale vlastně není. A tahle moje série Charles Bridge je vlastně způsob, jak jsem se s tím odcizením snažil vypořádat. Jedna z mých prvních vzpomínek na mostě je z konce 60. let. To mi bylo asi šest a šli jsme s maminkou na procházku. Poprvé jsem tam viděl žebráka. Tehdy jsem si říkal, co se asi musí stát, aby se člověk ocitl v takové zoufale ponížené roli.

 

Všimla jsem si, že každý z žebráků na mostě má svůj specifický způsob, jak žádá o pomoc. Tušíte proč?

Někteří sedí celý den a pozorují kolemjdoucí, jiní klečí, mají skloněnou hlavu a sepnuté ruce. Podle mě je to projev naprostého odevzdání. Zajímal jsem se o jejich příběhy a celkem rychle jsem pochopil, kdo je opravdu na absolutním dně a kdo to jen předstírá. Ono se to pozná snadno i podle toho, jak reaguje, když se s nimi dáte do řeči. Ti, kteří si na žebráky leda hrají, jsou docela agresivní. Většinou jsou to ale lidé, kteří se z různých důvodů dostali do potíží a jen velmi těžko se vrací zpátky.

 

NĚCO SE ZMĚNÍ

Práci na projektu jste zahájil v roce 2016, kdy byla Praha plná turistů. Jak jste tehdy centrum vnímal?

Ráno bylo volnější, ale okolo poledne se přes most valily takové proudy turistů, že jsem musel neustále kličkovat a uhýbat. Už to bylo celkově hodně náročné. Po několika měsících pravidelného focení mě najednou napadlo, že možná fotím něco, co jednoho dne zmizí. Tehdy jsem samozřejmě nemohl tušit, co se stane během pandemie, že most bude prázdný. Jen jsem si prostě říkal, že tahle situace nemůže trvat věčně.

 

A najednou byla z předtuchy realita…

Před pandemií jsem slyšel, že vedení města zvažovalo nějakou regulaci počtu turistů na mostě. Podobně jako je to třeba ve Zlaté uličce na Pražském hradě, kde musíte zaplatit a projít turniketem. Podobná omezení se plánovala i v jiných evropských metropolích. Kdoví… třeba na to jednou dojde, ale já doufám, že ne. Každopádně ta změna na mostě byla svým způsobem fascinující. Namísto davů prázdno. Šel tam třeba jen jeden člověk. V roušce a rychle.

 

Pro fotografy to musely být žně.

Trochu mi to evokovalo návrat do takzvaného socíku, kdy po mostě nechodili turisté, ale většinou byl prázdný nebo poloprázdný. A rozhodně jsem nebyl sám, kdo si chtěl na začátku pandemie nafotit tohle kultovní místo bez lidí. Ten můj projekt se přirozeně uzavřel letos, kdy mi došlo, že už tam nic nového nebude.

 

ZVÍDAVÝ KAFKA

Mluvili jsme o patosu, který se rozhodně pojí i s prezentací Franze Kafky. Ještě pořád láká zahraniční turisty Praha jakožto kafkovské město?

Myslím, že je hodně velký rozdíl v tom, jak ho vnímají cizinci a jak Češi. Pro většinu lidí v Česku je Kafka podivný turistický fenomén. Souvisí to právě s Karlovým mostem, kde obchodníci prodávali nejrůznější suvenýry s Kafkovým portrétem. Byl jako Mickey Mouse, kterého každý zná, ale nikdo nemá chuť na něj koukat. Cizinci vnímají Kafku jinak. Zajímá je, kde žil nebo která místa ho inspirovala, a jsou mnohem otevřenější, dozvědět se něco nového o slavném spisovateli.

 

Co jste o něm zjistil vy?

Na začátku jsem rozhodně netušil, jak byl činorodý a zvídavý. Měl jsem ho zafixovaného jako člověka, který většinu času trávil v práci nebo psal. Až díky jeho Deníkům z cest jsem pochopil, proč ho tak bavilo prozkoumávání nových míst. Jezdil na služební cesty do severních Čech, vydal se na dovolenou napříč Švýcarskem a Itálií, zajímal se o technické novinky i zdravý životní styl. Teprve když jsem viděl jednotlivá autentická místa, která navštívil, došlo mi, co pro něj znamenala.

 

 

Takže jste se doslova vydal po jeho stopách?

Ono nešlo jen o návštěvu konkrétních lokalit, ale také o to, že jsem pochopil, proč byl pro něj tak zásadní Berlín a co hledal ve Vídni. Postupně jsem takhle skládal desítky míst po celé Evropě. Leckdy bylo velmi obtížné nafotit něco autentického, protože se celý dům nebo celá lokalita změnily. O to víc mě bavilo, když jsem objevil detail, který zůstal z počátku minulého století.

 

Vaše kolekce o Kafkovi obsahuje snímky z Benátek a Paříže. Jak jste se v těchto ikonických městech vypořádával s kýčovitou scenerií?

S tím bojuje každý fotograf, a i já jsem měl problém, abych nesklouzl k líbivým záběrům. Už mám ale metodu, která se mi mnohokrát osvědčila. Začínám tím, že nejdřív fotím naprosto banální věci a říkám si: tohle by vyfotil každý. Vracím se na místo jednou, dvakrát i vícekrát a postupně se vymaňuji z toho tuctového pohledu a hledám něco, co jiní nevidí.

 

A podařilo se vám takové místo najít i v Praze?

Hodně mě fascinovala továrna v Bořivojově ulici na Žižkově. Kdysi patřila rodině Franze Kafky, několikrát se tam byl podívat a své dojmy popsal v dopisech přátelům. Když jsem v továrně poprvé fotil před patnácti lety, připadal jsem si jako v románu Proces. Na půdě se válely štosy účetních knih a dole byly stopy po továrních strojích. Dnes už je dům opravený a nic z toho původního nezůstalo. Všechno se rychle mění a těch autentických míst ubývá.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama