Vojtěch Havel: Jednou hrajeme s Philipem Glassem, vzápětí pro malou čajovnu

Mezi mé koníčky patří sledování recenzí v zahraničních hudebních magazínech. Na jaře jsem si tak s úžasem všiml osmdesáti procent, která získali manželé Irena a Vojtěch Havlovi za album Melodies In The Sand v americkém magazínu Pitchfork. V Česku jsou známí jen mezi fajnšmekry, ale příznivce mají po celém světě – jak je to možné? Kompletní rozhovor s Vojtěchem Havlem najdete v podcastu Host Reportéra v tomto článku a obvyklých aplikacích.

Vůbec tomu nerozumím. Jak se vinyl českých manželů Havlových dostane do amerického Pitchforku?

Pravděpodobně máme víc posluchačů v cizině než doma...


Pojďme na začátek: Jak dlouho jste s Irenou vlastně spolu?

Za rok oslavíme čtyřicet let od našeho seznámení. Zpočátku jsem ještě hrával intenzivně s různými kapelami, ale od poloviny osmdesátých let už fungujeme nejvíc ze všeho jako duo. Jakoby zázračně se to sešlo, protože nás kromě hudby spojují i další věci.


Třeba?

Oba se zajímáme o východní filozofie, desetkrát jsme spolu navštívili Indii, nejíme maso… A pořád spolu hrajeme, i když samozřejmě známe i situace, kdy nebylo na zaplacení činže; ale vydrželi jsme. Naše hudba je jakýmsi nekonečným studiem jednoho partnerského vztahu.


S kým jste hrál před Irenou?

Několik let třeba s mým oblíbencem Jiřím Stivínem, což byla mimořádná škola. Na pódiu jsme vystupovali ve dvou, já s violoncellem, a neustále jsme improvizovali.

 

Poslechněte si kompletní rozhovor zde:

 

 

 

Pohádka o Sufjanovi

Díky čemu pak vaše muzika začala pronikat do zahraničí?

Můžu říct jeden snad až trochu pohádkový příběh. V devadesátém roce jsme chtěli s Irenou poprvé odjet do Indie, ale na strašně drahé letenky bychom si pouhým koncertováním v klubech nevydělali. Proto jsme odjeli coby pouliční muzikanti do Kodaně.


Na co jste tam hráli?

Hlavně na violoncella, barokní violy da gamba a nějaké bubínky. S sebou jsme tam měli náš první vinyl, který se jmenoval Háta H., a ten jsme nabízeli za dánské ceny, díky čemuž jsme si na Indii brzy vydělali, ale o to nejde. Zajímavější je, že nás takhle na ulici pravidelně poslouchala jedna dívka – Američanka, která v Dánsku studovala tanec. Jednoho dne si koupila vinyl s tím, že odjíždí zpátky do Států, a zpětně víme, že tam naši desku věnovala tehdy čtrnáctiletému bráchovi, který měl rád muziku a začínal hrát na kytaru.


Nějaká budoucí hvězda?

Přesně tak, Bryce Dessner z dnes slavné skupiny The National. Bryce si desku Háta H. zamiloval, ale potíž byla v tom, že my jsme s Irčou výrazně netechničtí, a tak jsme dlouho neměli webové stránky. Bryce dokonce přiletěl do Prahy, kde nás sice nenašel, ale aspoň si pořídil další desku Malé modré nic, kterou mnohokrát nakopíroval a pak posílal kamarádům po světě... Což jsme se dozvěděli až někdy roku 2005, když jsme zprovoznili stránky a od Bryce přišel mail, že ho naše muzika kdysi inspirovala k založení kapely.


Potkali jste se pak i osobně?

Několikrát. Pozval nás třeba na svůj festival MusicNOW do Cincinnati, kde nás s Irčou, lidi zvyklé hrát pro patnáct hostů v čajovně, přivítal jako hvězdy, dal nám nejkrásnější ubytování a vymyslel, že tam odehrajeme koncert s celosvětově populárním Sufjanem Stevensem: „První půlka večera bude patřit vám, druhá jemu,“ řekl. Sál se zaplnil osmi sty lidmi, víc to nešlo, a my se báli, že nás odzívají, nebo dokonce vypískají, ale vůbec ne. Čtvrt hodiny tleskali vestoje.


Myslíte, že je tak oslovila vaše velmi klidná, ambientní, často až meditativní hudba?

Spíš na ně zapůsobil celý ten příběh, který jim Bryce odvyprávěl: že nebýt nás, tak možná nehraje v žádných The National… Jindy nás s Irenou pozval do New Yorku, kde byla zajímavá akce – muzikanti živě doprovázeli staré černobílé filmy. A tehdy jsme najednou stáli na pódiu s Philipem Glassem nebo Billem Frisellem, což mi připadalo neuvěřitelné.

 


Jací byli?

Zrovna s těmito dvěma jsme se jenom pozdravili, ale hodně jsme si rozuměli se zmíněným Sufjanem Stevensem. Tehdy v Cincinnati jsme šli zahrát na narozeninový večírek do domu té dívky, která kdysi koupila naši desku na ulici v Kodani, a Sufjan na ten mejdan přišel: extrémně příjemný kluk, se kterým si je radost povídat… Čili o spoustě věcí rozhoduje náhoda, a my občas sami nevíme, kde jsme se to ocitli. Jindy v New Yorku jsme třeba potkali kluky z The National v oblecích, tak se ptáme, co se děje, a oni, že prý je Barack Obama pozval na recepci s dalajlamou.


Mimochodem, nemáte vy něco společného s Václavem Havlem?

Je to jenom shoda jmen, ale měli jsme radost, že nás zval na Forum 2000, díky čemuž jsme se třeba s dalajlamou mohli potkat taky. No a asi pět let před smrtí nás Václav Havel pozval taky na Hrádeček. V tamní stodole vydržel až do konce koncertu, a pak jsme si s ním moc rádi dali pivo, i když jinak skoro nepijeme.

 

Zpráva o záchraně mrtvého

Jak tedy došlo k tomu, že vám udělil recenzent Pitchforku osmdesát procent?

Před třemi lety si jeden v Amsterdamu žijící muzikant, Jonny Nash, poslechl desku Motýl na tvé dlani, a tak se mu zalíbila, že za námi přiletěl do Prahy: „Mám vydavatelství Melody As Truth,“ řekl: „Chtěl bych vydat vinyl a trochu vás představit světu.“ Samotné by nás nenapadlo vydávat nějaké best of, ale dali jsme mu k dispozici náš archiv, a on vytvořil výběr spíše kratších písní, z nichž nejstarší je z osmdesátých let, ale jsou tam i tři nové, zatím nevydané. Mezi vybranými písněmi bylo i několik s Ireniným českým zpěvem, což nám připadalo jako možná nevýhoda, ale nakonec jsme všechno nechali na Jonnym, protože jsme viděli, jak poctivě se naší hudbě věnuje. A ten Pitchfork? Jonny je technicky zdatný, má kontakty, takže asi album poslal správným lidem. Což je disciplína, ve které jsme my s Irčou byli vždycky slabší.


Já vím. A proto jste neměli na tu činži…

Doslova. Nakonec jsme kvůli tomu opustili Prahu a našli si pronájem v Boskovicích, kde trávíme většinu času a kde je nám krásně.


Jak jste tam přežili pandemii?

Měli jsme kliku v tom, že se známe s režisérem Václavem Kadrnkou, a už před pěti lety jsme mu složili hudbu k filmu Křižáček. Loni Vašek natočil film druhý, jmenuje se Zpráva o záchraně mrtvého, tak jsme během lockdownů pilovali muziku k němu. A máme z toho radost, protože vznikl krásný, intimní, minimalistický film, ve kterém hrají vlastně jen tři herci, mimo jiné Vojta Dyk. Koncem léta bude premiéra a mě těší, že zároveň vyjde i soundtrack – náš druhý vinyl v jednom roce.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama