Prarodiče, nečekejte, až vnouče zavolá. Volejte sami!

Vánoční reklamy jsou plné šťastných rodin u jednoho stolu. Mezigenerační soužití se ale už moc často nevidí. Kam se vytratilo?

Za spoustu věcí si mohou důchodci sami. Jak jsme si vychovali děti a oni svoje děti, tak to se teď sklízí. Tohle ale nikdo moc nechce slyšet. Naši rodiče nebo prarodiče zažili první a druhou světovou válku, pak komunismus. Učili nás šetřit, vedli nás k tomu, aby si rodina navzájem pomáhala a měli jsme každý zodpovědnost za sebe i za ostatní. Tohle se ale postupně měnilo. Rodiče začali dětem ubírat povinnosti a zodpovědnosti. Umetali jim cestičky a teď se důchodci diví, že o ně mladí nemají zájem. A řeší to tím, že si kupují lásku svých vnoučat, všelijak je finančně dotují nebo jim podstrojují.

Jak je to u vás v rodině?

Mám dospělé vnučky a desetiletého vnuka. Já bydlím v Lounech, oni v Praze, ale jsou zvyklí, že se navštěvujeme. Když byly vnučky mladší, jezdily jsme na výlety, podnikaly jsme spoustu věcí společně. Pravidelně si voláme, vypráví mi, co zažily, a zároveň se zajímají, co dělám. Samozřejmě, že nechápu spoustu věcí z jejich moderního světa, ale když nevím, tak se prostě zeptám! Jenže mnoho mých vrstevníků má k vnoučatům úplně jiný přístup. Stydí se přiznat, že něco neznají. Ten současný svět je na ně příliš zrychlený a nesrozumitelný. Ztratili chuť učit se něco nového.

K čemu tahle zarputilost vede?

Spousta mých vrstevníků viděla prarodiče stárnout a byli vedení k tomu, aby jim pomáhali. Mezigenerační dialog fungoval nějak přirozeně, ale teď je taková divná situace. Na jednu stranu důchodci říkají, že už chtějí mít klid od všeho, ale na druhou stranu si stěžují, že jsou málo v kontaktu s dětmi nebo vnoučaty. Často slýchám: „Ježišmarjá, přijdou vnoučata, to po nich budu muset uklízet!“ nebo ještě varianta: „Byla tu vnučka, něco mi vyprávěla, ale já tomu stejně nerozumím, tak jsem jí radši pustila pohádky.“

TELEVIZE A NUDA

Možná je to neznalost na obou stranách, protože ani mladí netuší, jak vypadá běžný den seniora?

Určitým způsobem se ty naše světy míjí. Není moc příležitostí, kde by se přirozeně potkávaly nejstarší a nejmladší generace. Znám spoustu důchodců, kteří už ani nechtějí nikam chodit, a tudíž ani nemůžou nikoho nového potkat. Moje generace raději žije životy seriálových postav. Vědí, kdo s kým chodí v seriálu, ale netuší, co baví jejich děti nebo vnoučata. Zastávají názor: „Jsem v důchodu, napracovala jsem se dost a už se nic učit nebudu!“ Většinu času tráví u televize a říkají, že se nudí. Já si neumím představit, že bych se nudila. Pořád mám nápady, co by se dalo vymyslet nebo podniknout, ale moc takových lidí kolem sebe nemám.

Co je váš recept na dobré vztahy s mladší generací?

Vždycky jsem se snažila, aby ten zájem byl oboustranný. Vyptávala jsem se, co baví moje vnoučata, a zapojovala jsem je do mých aktivit. Třeba jsem jela na školení, vnučka si sedla v koutku, chvíli si kreslila, chvíli poslouchala, co přednáším o seniorské komunitě. Anebo za mnou chodí do Senior Klubu, který jsem založila u nás v Lounech. Takže moje vnoučata si už odmalička zvykla, že jsou v kontaktu se staršími lidmi a nedělá jim problém se s nimi bavit.

VYKOPAT SE VEN

Osmnáct let vedete Senior Klub, kde hecujete seniory, aby byli aktivní. Kdo k vám nejčastěji chodí?