Prarodiče, nečekejte, až vnouče zavolá. Volejte sami!

Třiasedmdesátiletá Vilma Svobodová letos získala titul Seniorka roku, před pár lety zas dostala ocenění Neřízená střela. Což je slovní spojení, které ji naprosto vystihuje. Neřeší, že jde proti hlavnímu proudu a kritizuje chování seniorů, kteří se dožadují zájmu vlastních vnoučat. Cestu ven z mezigeneračního nedorozumění vidí ve výchově a vzdělávání.

Vánoční reklamy jsou plné šťastných rodin u jednoho stolu. Mezigenerační soužití se ale už moc často nevidí. Kam se vytratilo?

Za spoustu věcí si mohou důchodci sami. Jak jsme si vychovali děti a oni svoje děti, tak to se teď sklízí. Tohle ale nikdo moc nechce slyšet. Naši rodiče nebo prarodiče zažili první a druhou světovou válku, pak komunismus. Učili nás šetřit, vedli nás k tomu, aby si rodina navzájem pomáhala a měli jsme každý zodpovědnost za sebe i za ostatní. Tohle se ale postupně měnilo. Rodiče začali dětem ubírat povinnosti a zodpovědnosti. Umetali jim cestičky a teď se důchodci diví, že o ně mladí nemají zájem. A řeší to tím, že si kupují lásku svých vnoučat, všelijak je finančně dotují nebo jim podstrojují.

 

Jak je to u vás v rodině?

Mám dospělé vnučky a desetiletého vnuka. Já bydlím v Lounech, oni v Praze, ale jsou zvyklí, že se navštěvujeme. Když byly vnučky mladší, jezdily jsme na výlety, podnikaly jsme spoustu věcí společně. Pravidelně si voláme, vypráví mi, co zažily, a zároveň se zajímají, co dělám. Samozřejmě, že nechápu spoustu věcí z jejich moderního světa, ale když nevím, tak se prostě zeptám! Jenže mnoho mých vrstevníků má k vnoučatům úplně jiný přístup. Stydí se přiznat, že něco neznají. Ten současný svět je na ně příliš zrychlený a nesrozumitelný. Ztratili chuť učit se něco nového.

 

K čemu tahle zarputilost vede?

Spousta mých vrstevníků viděla prarodiče stárnout a byli vedení k tomu, aby jim pomáhali. Mezigenerační dialog fungoval nějak přirozeně, ale teď je taková divná situace. Na jednu stranu důchodci říkají, že už chtějí mít klid od všeho, ale na druhou stranu si stěžují, že jsou málo v kontaktu s dětmi nebo vnoučaty. Často slýchám: „Ježišmarjá, přijdou vnoučata, to po nich budu muset uklízet!“ nebo ještě varianta: „Byla tu vnučka, něco mi vyprávěla, ale já tomu stejně nerozumím, tak jsem jí radši pustila pohádky.“

 

TELEVIZE A NUDA

Možná je to neznalost na obou stranách, protože ani mladí netuší, jak vypadá běžný den seniora?

Určitým způsobem se ty naše světy míjí. Není moc příležitostí, kde by se přirozeně potkávaly nejstarší a nejmladší generace. Znám spoustu důchodců, kteří už ani nechtějí nikam chodit, a tudíž ani nemůžou nikoho nového potkat. Moje generace raději žije životy seriálových postav. Vědí, kdo s kým chodí v seriálu, ale netuší, co baví jejich děti nebo vnoučata. Zastávají názor: „Jsem v důchodu, napracovala jsem se dost a už se nic učit nebudu!“ Většinu času tráví u televize a říkají, že se nudí. Já si neumím představit, že bych se nudila. Pořád mám nápady, co by se dalo vymyslet nebo podniknout, ale moc takových lidí kolem sebe nemám.

 

 

Co je váš recept na dobré vztahy s mladší generací?

Vždycky jsem se snažila, aby ten zájem byl oboustranný. Vyptávala jsem se, co baví moje vnoučata, a zapojovala jsem je do mých aktivit. Třeba jsem jela na školení, vnučka si sedla v koutku, chvíli si kreslila, chvíli poslouchala, co přednáším o seniorské komunitě. Anebo za mnou chodí do Senior Klubu, který jsem založila u nás v Lounech. Takže moje vnoučata si už odmalička zvykla, že jsou v kontaktu se staršími lidmi a nedělá jim problém se s nimi bavit.

 

VYKOPAT SE VEN

Osmnáct let vedete Senior Klub, kde hecujete seniory, aby byli aktivní. Kdo k vám nejčastěji chodí?

Máme zhruba stovku členů, a většinou jsou to lidé, kteří ovdověli a nechtějí jen sedět doma. Potřebují nějakou pravidelnou aktivitu, aby se doslova „vykopali“ z bytu, aby jednou týdně vůbec někam šli. Jezdíme společně na výlety, učíme se cizí jazyky nebo práci na počítači. Navštěvujeme osaměle žijící seniory doma a všelijak se podporujeme. A kromě toho jsme zapojení do aktivit v Lounech, organizujeme společné akce pro všechny generace.

 

Zaujalo mě, že máte vazby i do zahraničí. O co jde?

Byla jsem v devadesátých letech na školení v Holandsku, kde jsem poprvé viděla, jak může vypadat péče o seniory. Moc se mi líbilo, jak rozvíjeli komunitní život, tak jsem něco podobného začala i u nás v Lounech. Pravidelně chodíme do dvou místních školek, povídáme si spolu, hrajeme hry nebo jezdíme na výlety. Louny mají partnerské město v Sasku. Je to obec Zschopau, kde funguje podobný klub jako ten náš, vyměňujeme si zkušenosti a příklady z praxe.

 

Prý ve vašem klubu převažují ženy. Čím to je?

Na to je jednoduchá odpověď. Muži se po smrti manželky chovají úplně jinak než ženy. Vdovci se naučí zvládat domácnost, navaří i poklidí a mají nejrůznější koníčky. A proto jim nezbývá tolik času jako ženám. Vdovy většinou mnohem víc spoléhají na podporu rodiny. Mnoho žen obstarávalo v domácnosti jen určité činnosti, a všechno ostatní vyřizoval manžel. Když zemře, některé vdovy říkají: „Ať mi s tím pomůžou děti!“ Najednou mají tyhle ženy spoustu času a nevědí, co s ním, a proto se přihlásí k nám do klubu. Líbí se jim, že nemusí nic řešit a mají smysluplný program.

 

PŘEHODIT VELENÍ

Takže jim vyhovuje, když za ně rozhoduje někdo jiný?

Přesně tak to je. Znám spoustu důchodců, kteří říkají, že před rokem 1989 bylo líp. Věděli, že se o ně vždycky někdo nějak postará. Nemuseli řešit zodpovědnost a chtěli by v tomhle pokračovat. Raději na někoho přehodí velení vlastního života, protože je to svým způsobem pohodlnější. Když to vezmu podle sebe, tak já jsem dvakrát ovdověla a mohla bych zbytek života strávit lamentováním, ale to je k ničemu. Raději se snažím dělat něco zajímavého, co baví mě i ostatní.

 

Letos jste získala ocenění Seniorka roku od vedení projektu SenSen. Co vás vlastně nasměrovalo ke starší generaci?

Pocházím z Třebenic na Litoměřicku, u nás v rodině bylo běžné, že se o sebe navzájem lidé starali. Jako holka jsem jezdila za pratetou do domova důchodců v Liběšicích u Úštěka, kde o seniory pečovaly jeptišky. Pro mě to bylo něco úplně nového. Na každém pokoji šest lidí, málo personálu, ale i tak se snažily být co nejvíc nápomocné. A to jsem si pamatovala až do dospělosti. Vystudovala jsem chemickou průmyslovku, pak jsem se provdala a manžel sehnal místo v Lounech. Narodily se nám tři děti, já jsem vystřídala několik zaměstnání, ve školství i v sociálních službách. Vždycky jsem se angažovala v komunální politice, prosazovala jsem hlavně zlepšení péče o seniory. A v roce 2003 jsme založili náš klub, který spolupracuje s vedením města a dalšími institucemi.

 

ŽÁDNÉ VÝČITKY

Během svátků se každoročně trhne rekord, kolik si příbuzní pošlou smsek nebo kolikrát si zavolají. Co byste poradila seniorům, kterým ten kontakt s rodinou chybí?

To je další věc, která mě hrozně štve. Mezigenerační vztahy přece nejsou o jednostranném zájmu! Důchodci si stěžují vnoučatům: „Mně se po tobě stejská, proč mi nezavoláš?“ A to není samozřejmě jen o svátcích, ale kdykoliv během roku. Tyhle výčitky přece k ničemu nevedou, vždyť senioři taky můžou zavolat vnoučatům nebo dětem. Nemusí čekat, až se ozvou. Zkrátka zavolám, buď to vezmou, nebo ne. Nijak se tím netrápím a rozhodně to neberu tak, že by mě neměly rády. Mají prostě svoje životy, svoje aktivity a já to úplně respektuju. Když mi volá vnučka, z legrace se jí ptám „Už se ti po babče stejská?“. Ona moc dobře ví, jak to myslím, že v tom není žádné vyčítání.

 

Takže základ je prostě a jednoduše v komunikaci…

Určitě by se v naší společnosti mělo víc mluvit o seniorech. Jedna moje vnučka mi vyprávěla, že jim učitelka tvrdila, že rodina jsou pouze rodiče a děti. O prarodičích ani slovo. To by se mělo změnit! Myslím, že by tohle téma mělo být součástí výuky na školách. V době mého dospívání nebylo třeba něco takového učit, protože to bylo přirozeně kolem nás, ale teď je důležité dětem vysvětlit, proč je fajn zajímat se o nejstarší generaci. A dá se s tím začít už ve školkách. My chodíme s klubem za dětmi do školky pravidelně. Některé nemají prarodiče nebo je vídají párkrát do roka. Moc nás baví, když si společně hrajeme nebo zpíváme, a věřím, že i pro ně je to přínosné a bude to formovat jejich vztah ke starším lidem.

 

A ještě nějaký další tip?

Rozhodně by na zlepšení obrazu seniorů měla zapracovat média. Když se něco píše nebo vysílá o nejstarší generaci, tak je to buď: „chudáci důchodci mají nízké důchody“ nebo „důchodce naletěl šmejdům“. Když vloni začal nový kanál České televize ČT3, zaměřený na seniory, tak tam bylo celkem zajímavé zpravodajství, ale teď? Jdou tam leda pohádky… Mnohem lepší by bylo živé vysílání, kde bude moderátor diskutovat se seniory o nejrůznějších tématech. Mluvila jsem se zástupci Rady seniorů České republiky a rádi by se zapojili do realizace programů pro televizi. Aktivních seniorů je po celém Česku spousta a je velká škoda, že o nich veřejnost zatím moc neví!

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama