Když jsou koncerty, musíš vstát z mrtvých

Jazzový trumpetista Laco Déczi o takových věcech sice nepřemýšlí, ale klidně by se mohl přihlásit do Guinnessovy knihy rekordů, protože ve svých čtyřiaosmdesáti letech koncertuje (vestoje a s velmi energickou, mladou kapelou) téměř každý večer. Není to jen rarita, je to zázrak. Laco nikoho neobtěžuje nářkem a jen nejbližší dobře vědí, že mu v posledních letech bylo už několikrát na umření.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Za poslední dva měsíce jsi protroubil padesát večerů. Neměla by to přece jen nějaká kniha rekordů zaznamenat?

Ani ne – my už v guinnessovce podle mě s kapelou beztak jsme.

 

Za co?

Jednou jsme hráli na Hradě, to ještě býval prezidentem jazzman Klaus, a došlo asi dvě stě vyoblíkaných diplomatů z celého světa. Na sobě měli košile od Pičíny i od Kravčíny, drahý kravaty, voněli – a my tam prodali jednu jedinou desku.

 

Potkáváme se den po pohřbu herce Josefa Abrháma, kde jsi taky troubil...

... a představ si, že včera zároveň umřel Venca Týfa.

 

Toho jsem snad ani neznal.

Neznal? Geniální hráč na trumpetu, dvacet let jsem s ním hrál v rozhlasovém orchestru – byl skvělej, hlavně ve výškách, ale celý život kouřil šedesát cigaret denně, tak zbytečně nekuř.

 

Dobře.

A nesol, protože to by ti po čase odešly klouby.

 

Dobře.

S Vencou byla sranda: za komunistů jsme ve Východním Německu točili to jejich televizní Ein Kessel Buntes, ale všechno bylo nahraný předem, jeli jsme jen na playback. S námi tam byl sbor čtrnáctiletých německých pionýrů, všichni šátek na krku, natáčení už běželo, najednou přichází přivožralej Venca, vykračuje si mezi těmi dětmi a říká: „Uhněte, Hitlerjugend zkurvená!“ Prostě frajer.

 

Když se vrátím k Abrhámovi, znal jsi ho dobře?

Určitě víc než Libušku Šafránkovou, které jsem loni troubil na pohřbu taky; tu jsem spíš jen obdivoval jako divák. Ale Pepík Abrhám hrával v Činoherním klubu, což je ve Smečkách, a hned vedle stálo studio Fyzio, kde jsme hodně nahrávali, tak tam rád chodil. Protože on uměl solidně na piano, znal stovky jazzových standardů, a dokonce musím říct, že překvapivě držel rytmus.

 

Proč jsi hrál na poslední cestu už té Libušce?

Protože znám dobře jejich syna, Pepu. To je kamarád, taky se vyzná v jazzu, navíc jeho žena vyrábí nejlepší zmrzlinu v téhle zemi, kamaráde, no a mladej Pepa si to přál, volal mi do Ameriky, abych přiletěl a zahrál. Vzpomínám, jak jsem do Prahy přiletěl hodinu před obřadem a psychicky úplně rozloženej. V letadle jsem ani chvíli nespal, protože přede mnou seděla černoška, vedle sebe měla dítě a to dítě každou minutu a dvanáct vteřin zařvalo dlouhé a hlasité „njóóóóóóó“ – a ona mu na to neřekla ani popel. Na Ruzyni jsem se dostal, což se o mých kufrech říct bohužel nedalo, ale nějak jsem to do kostela stihl a zahrál.

 

Kdy jsi viděl naposledy Abrháma živého?

Ještě letos na jaře, když jsme hráli na jednom mlýně za Prahou, kde je takovej fajn mlynář, co udělal párty, dobře nám zaplatil, bylo tam nekonečný žrádlo, úžasný, a mladej Pepa dovezl starýho na vozíku. Starej sice po mrtvici nemohl mluvit, ale stejně jsem s ním kecal: Hele, Pepiku, třeba Vrchní, prchni se podle mě bude promítat dalších sto let... Nebo tý srandy u vás v divadle, co jsme zažili třeba s Lanďákem, vzpomínáš? A on se začal smát, ožily mu oči, tak jsem pochopil, že normálně vnímá, mozek funguje, a z toho jsem měl radost.

 

Nic hrozného, málem smrt

Tvoje žena mi prozradila, že jsi na tom před půl rokem taky nebyl úplně nejlíp.

Jak vidíš, žiju. Ale je teda pravda, že jsem nedávno s vděčností namaloval obraz naprosto světové a přitom skromné a normální paní profesorce Vašákové – je na něm sto třicet metrů vysoká potvora žijící na Gadulském ostrově, která se živí tlustými americkými turistkami, ale protože má dobrou povahu, nevraždí je, jenom je zhltne. Rozumíš? Není to zabiják.

 

Rozumím. Kde je Gadulský ostrov?

Nikde, ten jsem si vymyslel... Koncem loňského roku šlo o to, že jsem měl uplně zanesený plíce, po pár krocích nemohl dýchat, na rentgenu byly dva černý fleky, ale profesorka Vašáková mi všechen ten hnus vypumpovala, protože je fenomenální, vyučuje to i v Americe. Představ si, že se mi pak ty plíce o litr zvětšily, tomu nikdo nechce věřit!

 

Přemýšlel jsi tehdy hodně o své budoucnosti?

Proč, prosím tě? Já jsem už asi čtyřikrát strávil kus zimy v Mexiku, na ostrově Cozumel, kde mám životního kamaráda a úžasného saxofonistu Granta Silvera – taky tam spolu občas hrajeme jazz v klubu Pirata. Jednou jsme u přístavu čekali v autě, až projdou tisíce turistů z okružních lodí, které za osm hodin zas odplují. Zástup ne a ne skončit a Grant řekl: „To je lidí – a za sto let tady nebude ani jeden.“ Takhle on mudruje ohledně budoucnosti. A má pravdu.

 

Prosinec a leden jsi proležel ve vlastním potu. Ani na chvíli ses nebál smrti?

K čemu nad tím špekulovat, když je ti to stejně hovno platný?

 

Nevím, můžu jen ocitovat tvou ženu: Lacík machruje, ale byl připosranej.

To teda nevím – když se bojíš, je ti to hovno platný. Oni jsou třeba i lidi, co se bojej lítat letadlem, načež je srazí a zabije bicyklista; a víš, jaká to pak je ostuda v tom pekle, kde se spousta lidí zabila pěkně v mercedesu, ale zrovna tebe srazil bicykl? I když je teda pravda, že jakmile jsem se trochu zmátořil z těch plic, chytil jsem nějakého streptokoka, nebo jak se tomu říká, a další víc než měsíc ležel s ním.

 

V nemocnici?

Doma, protože můj životní kamarád profesor Bartůněk říkal, že v nemocnici by mě zabil covid. V únoru mě pak žena nějakým zázrakem dostala na Cozumel, kde jsem ležel ještě pět dní, ale dveře k moři jsem měl otevřený, a pak se najednou stal zázrak – bylo mi po hrozně dlouhé době dobře.

 

Díky slunci, teplu, vzduchu?

Určitě, vždyť to jsou lázně. Deset metrů od našeho bytu je moře, kde plavou obrovský ryby, ty si takovou rybu koupíš ráno čerstvou na trhu, a i když ji necháš tři dny v lednici nepřikrytou, nesmrdí... Nebo ti jejich humři! Mimochodem, Mexikáni skoro nesolej, vem si příklad. Žijeme tam v takovým hotelu, kde se vždycky sejdou stejní, bezvadní lidi, hlavně Američani a Kanaďani, jsme tam skoro jako rodina, a cvičit chodím na lavičku do sto metrů vzdáleného parku, kam za mnou lidi chodí a zdraví mě; vlastně se z toho stal po Evropě a po Americe můj třetí domov.

 

Není tam občas trochu nebezpečno?

Vůbec ne. My tam zatím zažili jedinou mafiánskou přestřelku a tehdy jsem všechno pochopil. Na Cozumelu sice mají i policii, ale slabou, malinko k ničemu, jenže pak tam taky mají velká kasárna a armádu, čemuž jsem nejdřív nerozuměl. Jde o to, že tam bohatí cizinci koupili vily a utrácejí peníze, stejně jako mraky turistů, protože to je nádherný ostrov, a kdyby tihle lidi zmizeli, místní pochcípají hlady – bez turistiky nemají nic, není tam jediná fabrika. Čili v tom jednom případě přestřelky hned přijelo asi dvě stě vojáků, na náměstí obklíčili třicet mafiánů, všechny je svázali, hodili do antonů a já se ptal kamaráda Granta, který tam žije pětadvacet let, co bude dál. Podíval se na hodinky a řekl: „Zasáhli ve čtyři, teď je půl šesté, tak to už je všechno vybavené.“

 

Jak to myslel?

Že je v těch kasárnách postříleli a touhle dobou mafiány pálí ve veliký peci. A já tomu věřím: mafián musí vědět, že na takovou armádu nemá.

 

Nesahat na nástroj!

Od dubna jezdíš po Česku i Slovensku, zašel jsem se podívat – a zjevně jsi v obvyklé luxusní formě.

Protože nechlastám a po hraní jdu chrápat. Mladí kluci z kapely zpočátku zkoumali, kde je po našem hraní jaká diskotéka, jako že by tam potkali nějaký buchty, ale když něco našli, tak je tam obvykle čekala jenom ta kulatá blikající lampa a jeden místní vožralej blbeček. Dali si pár panáků, ráno jim bylo zle a nic víc z toho, takže už ani oni po hraní nikam nechodí a v kondici jsou taky.

 

Míváš během turné občas krize?

Jedině kvůli tomu, že je něco s trumpetou. V květnu se mi stala nejhorší myslitelná věc – já, který nikdy nikomu nedovolím sáhnout na nástroj, jsem držel kufřík s trumpetou, nějaká ženská řekla, ať jí podepíšu desku, druhá, asi negramotná, se nabídla, že mi podrží kufřík, udělal jsem chybu, souhlasil – a ženská tím omylem jebla o zem, čímž poškodila korpus. V ten moment jsem úplně ztratil náladu, protože kdyby byl plech prasklej, můžeš trumpetu rovnou zahodit, a tím pádem i čtyřicet tisíc dolarů – je z roku 1947 a troubil na ni Clifford Brown.

 

Nakonec o velkou škodu nešlo?

Hned za Prahou žije machr opravář Ervín Nagy, který řekl, ať přijdu do dílny. Za dvacet minut korpus srovnal, navíc trumpetu vyčistil ultrazvukem a představ si, že nic nechtěl – musel jsem mu šoupnout aspoň tisícovku. Je to odborník jako kráva, protože jak jsem strčil trubku k puse, začalo to z ní nádherně lítat, líp než dřív, takže tohle byly největší nervy.

 

A druhé největší?

V Mníšku pod Brdy jsme hráli na zahradní párty, ale já si zalezl nahoru do patra v tamní restauraci, že se trošku rozehraju. Najednou vidím, že nemám nátrubek: ty vole! To máš padesát kilometrů tam, padesát zpátky, koncert měl za chvilku začít, a já dostal takový krevní tlak, že kdybych vybuchnul, půjde půl baráku do řiti a krev se rozstříkne až do té Prahy. No, nakonec jsem nátrubek našel v papírové tašce na cédéčka. Ale stejně jsem se uklidňoval dalších deset minut, během kterých tam za mnou nahoru přišlo asi osm ženských. Všechny na mě divně zíraly, říkal jsem si, že po mně nějak podezřele jdou – a pak mi došlo, že se rozehrávám přímo u dámského hajzlíku... Ale ještě něco ti řeknu k nátrubku, jo? Mně totiž ten původní z roku 1947 vůbec nesedl.

 

Jak to myslíš, nesedl?

Asi mi nějak narostl spodní ret a ucpával ten úzkej otvor do trumpety. Už jsem myslel, že ani nedovedu hrát, předváděl jsem spíš pantomimu a v duchu uvažoval o tom, že se na hudbu vykašlu a začnu někde dělat nočního vrátnýho. V únoru jsem to nevydržel a přímo z Cozumelu objednal novej, trochu jinej. V letadle do Ameriky jsem pak byl napnutej jak guma od trenýrek, bál se, že to rtem i tentokrát ucpu, ale naštěstí ne, zrovna nejspíš začínalo moje lepší období.

 

Jaké koncerty ti dělají největší radost?

Asi takové, po kterých někdo přijde a řekne: Já jinak na jazz nechodím, nerozumím mu, ale co hrajete vy, to se mi z nějakého důvodu hrozně líbí.

 

A co je podle tebe nejčastěji tím jejich důvodem?

Jednoduchý fakt, že na rozdíl od mnoha jiných českých muzikantů a kapel hrajeme... hudbu. A navíc ji hrajeme v rytmu, což je spíš výjimka než samozřejmost. Občas za mnou rodiče přivedou i parchanta, že se chce učit na trumpetu, tak mu hned dám futrál na nátrubek a hlavně mu říkám: „Kdykoliv se budeš rozehrávat, pusť si metronom, aby ti tikal – v telefonu ho máš zdarma. Nesnaž se hrát rychle, ale naopak co nejpomaleji to jde. A hlavně s metronomem!“

 

Všiml jsem si, že občas s kapelou hráváte i na VIP akcích, kde se podává degustační menu, barmani míchají složité drinky a vstupenka stojí hezkých pár tisíc. Baví tě to?

Já jsem, kamaráde, muzikant. Za mnou kdyby přišel úplně vypatlanej americkej multimilionář s tím, že potřebuje, abych přišel s trumpetou každý ráno, stoupl si v trenkách před jeho dům s tím, že kdyby byla zima, polije mě vodou, a kdyby si přál, ať tam takhle zatroubím dva tóny, za což mi dá tisíc dolarů – přijdu, rozumíš? Jednou jsme hráli na další akci pořádané Klausem a náš tehdejší pianista řekl, že pro něj hrát nebude, prý ho nesnáší. Tak jsem se na něj jen podíval: „Víš co? O tomhle tvým gestu se nikdy nikdo nic nedozví. Neznámý pianista odmítl někde hrát – tomu teda říkám hrdinství.“

 

 

A jak to dopadlo?

Zahrál... Teď na jaře nás třeba pozvali na takovou drahou párty do hotelu Jalta, kde to jeden příjemnej frajer za ohromný prachy vkusně předělal, je tam výborná akustika, žádnej kýč, super, a došli hlavně bohatí lidi, ale nebyli blbí, desky si kupovali. Taky tam teda chodily takové ty devatenáctileté hostesky, co jsou hubené, jako kdyby právě vyšly z koncentráku, a Vaico (Lacův syn a vynikající bubeník – pozn. red.) říká: „Ty vole – ty až se dozvědí, že máme meďáka, už se jich nezbavíme. Ještě že jsme zaparkovali jinde!“

 

Vy máte meďáka?

Jo. Dodávku starou skoro třicet let... Na takových akcích jsou lidi zvyklí, že hraješ potichu, aby se mohli důležitě bavit o ničem a neupřímně se smát, ale já klukům řekl, bum, jděte do toho naplno a hotovo. Lidi se nejdřív asi leknou, ale pak začnou tancovat, někteří se ke konci až rozběsní a všechno je úplně jinak.

 

V červenci turné skončí, na dva měsíce odjedeš malovat obrazy do Connecticutu, vrátíš se na dlouhou šňůru podzimní. Už se na odpočinek těšíš?

Po posledním koncertu žádný odpočinek nenastane, protože tehdy máš po třech měsících hledání nejlepší nátisk. Trumpeta už hraje skoro sama, tak je ještě třeba zajít do studia a natáčet tam desku, ale jo: těším se i na malování. Na všechno. A ty se, hochu, nikdy neboj smrti, protože takovým strachem si kazíš celej život: proč se bát, když stejně zdechneš?! ®

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement