Když bohatí bohatnou a chudí chudnou

Růst cen neboli inflace – kdo na ní vydělá a kdo bude tím poraženým? Proč je nebezpečná? Jak se dá léčit a čeho se vyvarovat, aby liberální demokracie nezemřela na operačním stole? O tom mluví hospodářský historik Jakub Rákosník.

Míru inflace, jaká je dnes, zažila koruna naposledy počátkem 90. let, tehdy byla ale součástí procesu transformace. Nepříjemnou inflaci, která ohrožuje hospodářský růst, Češi nepamatují. Je to tak?

My nic takového v živé paměti nemáme, ale na Západě si ještě pamatují stagflaci 70. a 80. let, na které měl velký podíl ropný šok. My jsme ji jako součást východního bloku nepocítili. Sovětský svaz sice také začal zvyšovat ceny ropy, ale v rámci RVHP platila mírnější pravidla. Na Západě tehdy dosahovala inflace deseti až dvaceti procent, větších čísel, než jakých dosahujeme dnes. Čísla ale nejsou tak důležitá, důležité je, co inflaci způsobilo, a na té současné je nepříjemná souhra příčin, minimálně tři se teď sešly v nevhodný čas. To činí z naší aktuální inflace nebezpečný proces. Navíc je velmi nevyzpytatelné, kam se bude vyvíjet.

 

Můžete jen stručně k těm třem příčinám?

Ekonomická obnova po pandemii. Ve výrobě je více úzkých hrdel, chybí spousta součástek a meziproduktů, což tlačí ceny nahoru. To je nákladová část. Pak je tu silná poptávka, která u nás souvisí s masivním zadlužováním státu v době covidu. A do třetice nežádoucím způsobem zasáhla mezinárodní politika. Válka na Ukrajině táhne nahoru ceny energií. Vedle těchto tří hlavních faktorů tu máme ještě nějaké doprovodné jevy. Očekává se globální růst cen potravin, který vyvolá tlak v mimoevropských oblastech, jeho dopady ale teprve pocítíme.

 

V čem přesně tkví politické a společenské nebezpečí inflace?

V tom, koho se inflace dotkne. Pokud zůstane vláda pasivní v sociální oblasti, budou vítězi ti bohatí. Nejcitlivější je typ lidí, kteří žijí od výplaty k výplatě. Dříve jsme měli kolem deseti procent pod hranicí chudoby, najednou nám to skočilo na šestnáct a patrně to dál poroste. To je nebezpečná politická síla. Jsou to často lidé, kteří ani dříve nebyli naklonění polistopadovému režimu, cítí se podvedení transformací, ohrožení globalizací a mohou se ještě více politicky radikalizovat. Na tom mohou vydělat v dnešním rozložení politických sil zvláště antisystémové strany: Hnutí ANO a SPD. Inflace se ale dotkne i středních vrstev, a to je také nebezpečný proces. Demokracie totiž stojí na ekonomické politické stabilitě středních vrstev.

 

 

Protože je v jejich zájmu udržet nějaký funkční systém?

Ono to tak právě být nemusí. Máme příklady, kdy se střední vrstvy od režimu odvrátily. Loajalita německých středních tříd vůči Československu byla v době první republiky dost slabá. V Německu se střední vrstva postavila proti Výmarské republice. Nebo pozdní Husákův režim. To je další případ, kdy si režim nedokázal udržet loajalitu středních vrstev – nakonec ani nomenklaturních kádrů.

 

Ve všech těch případech se schylovalo k významné společenské změně. Když se vrátíme k inflaci, tak asi nejznámější jsou dopady inflace v Německu po první světové válce.

Jistě, ale pozor: V roce 1923 máte v Německu hyperinflaci, to je úplně o něčem jiném. Dolar tehdy stál asi čtyři biliony marek, něco pro nás nepředstavitelného. S touto hyperinflací nemůžeme naši situaci srovnávat. Daleko lepší příměr najdeme, když půjdeme ještě několik let proti proudu času k první světové válce. Za války máte inflaci vždycky, to je zkrátka nevyhnutelné.

 

Tisknou se peníze na válečné výdaje?

Ano. První světová válka může posloužit jako učebnicový příklad toho, které skupiny obyvatelstva jsou inflací bity. Podnikatelská vrstva byla často zadlužená, takže inflačními penězi krásně splatila dluhy. Na růst cen ale šeredně doplatily střední vrstvy a státní úředníci. Strašlivě jim devalvovaly platy, přišli o úspory, a navíc žili často ve městech, takže se jich daleko více dotkl i nedostatek potravin. Pro dělníky to také nebyla žádná legrace, reálná mzda se jim za války u nás podle dobových odhadů snížila o polovinu až dvě třetiny, ale neničilo je to tolik, protože neměli rezervy, inflace jim nezlikvidovala tu jejich jistotu. Také kvůli destabilizaci středních vrstev bylo meziválečné období politicky tak turbulentní.

 

Byla situace v tehdejším Československu jiná?

V letech 1918 a 1919 pociťovali důsledky války všude. V Československu se ale hospodářské oživení dostavilo dřív než jinde. My jsme se, co se výkonu ekonomiky týče, dostali na stav z roku 1914 už v roce 1924, zatímco okolní státy až o rok, o dva, o tři později.

 

Čím to bylo? Elán mladého státu? Nebo měla vliv politika Aloise Rašína, který se mermomocí snažil o silnou korunu?

Situace ve střední Evropě byla následující: Rakousko v rozvratu, to je stát, který nikdo nechce, nechtějí ho ani jeho vlastní občané, takže tam mají hyperinflaci, nestabilitu. Maďarsko jakbysmet, to je ořezaný uherský stát v krizi, nakrátko zvítězí bolševická revoluce a pak je tam konzervativní diktatura. Polsko, jen co se ustaví, spadne do války se sovětským režimem. Německou hyperinflaci už jsme probírali – no a všechny tyto faktory zvýhodnily Československo.

 

Rašínova silná koruna v tom sehrála jakou roli?

Rašína můžeme kritizovat za mnohé, Československo ale mělo díky němu jasnou a čitelnou hospodářskou politiku, byť to Rašín v letech 1922 a 1923 už přežene a začne korunu příliš zhodnocovat, což ekonomiku vážně poškodí. Nově vzniklý stát měl ale v té jasné politické linii lepší výchozí podmínky než jeho sousedé. Na Rašínovi bylo zajímavé i to, že on tu hospodářskou politiku bral jako výchovný nástroj. Věděl, že když zvyšuje hodnotu koruny, výrobce tím likviduje, ale říkal: Musíme vás vychovat. Silná koruna vás donutí k efektivitě.

 

Když se na chvíli vrátíme do současnosti, můžeme pozorovat podobné dilema. Debatuje se o tom, jak by měla postupovat ČNB v boji proti inflaci. Jak moc má zvedat úrokové sazby a posilovat měnu. Co byste bankovní radě poradil jako historik ekonomie?

Tohle je věčný spor v ekonomii. Podpořit hospodářství, nebo nechat ruku trhu, aby odvedla svou práci? Ekonomická teorie nás učí, že zvyšování úrokových sazeb funguje, že to zabere, jenže může to trvat dlouho – a v tom je ten kámen úrazu.

 

Takže otázka zní, co se stane, než to zabere.

Ano, voličům může dojít trpělivost. Kancléř Heinrich Brüning, jeden z předchůdců Adolfa Hitlera, který se musel potýkat s velkou hospodářskou krizí, vzal za svou klasickou úspornou deflační politiku, protože tehdejší učebnice ekonomie učily, že zabere. Jenže ono to strašně bolí, než zabere, a Němcům mezitím došla trpělivost. Brüning padl a k moci se brzy dostane Hitler. Ono je politicky riskantní naslouchat ekonomickým doktrinářům. Ty teorie mají sice nejspíš pravdu: když přetrpíme zlé roky, ekonomika bude stát na pevnějších základech. Jenže to potrvá třeba pět let – a teď to přežijte.

 

Asi nejznámějším zastáncem tvrdé měnové politiky byl Paul Volcker, šéf amerického Fedu, pod jehož vedením se úrokové sazby vyšplhaly bezmála na dvacet procent. Jak to, že Amerika jeho léčbu ve zdraví přežila?

Tak přežila… ona se také potácela v obrovských problémech, řadu let. Důležitou roli v Americe hrál politický faktor. Prezident Reagan držel s Volckerem basu. Bez této silné prezidentské podpory by vše možná dopadlo jinak.

 

Poslední velkou krizi zažil svět v roce 2008. Odráží se v ní nějakým způsobem podobné manipulace s měnou?

Vůdčí doktrínou hospodářské politiky rozvinutých zemí je již několik desetiletí monetarismus, který na takové manipulace spoléhá. V krizi přichází politika levných peněz, aby nastalo hospodářské oživení. V běžném životě to pociťujeme tak, že se nám kvůli mizivým úrokům nevyplácí spořit. Kritikové monetarismu poukazují, že touto politikou se jen zadělává na novou krizi, protože levné peníze usnadňují rizikové spekulativní investice. Ale to už je spíše debata pro ekonomy, historie jako věda nezná, co by, kdyby…

 

Krize elit

Jak nás ta poslední krize proměnila?

Způsobila dost velké rozštěpení mezi elitami a běžnou populací. Průměrný člověk snadno získá dojem, že ho tou krizí ošidili, že se těm velkým hráčům pomohlo a lidé zaplatili účet.

 

Panuje ten dojem i v Česku?

Tahle zkušenost je široce sdílená a je vlastně příčinou úspěchu Donalda Trumpa, brexitu a vůbec sílení pravicově konzervativního populismu. Stará levice se vyčerpala a není schopná poskytnout vůči neoliberalismu alternativu. Nespokojené voliče odchytává populistická pravice a dochází k výraznému rozštěpení mezi elitami a těmi neprivilegovanými. Stalin, když začal likvidovat Poláky, vycházel z toho, že musí nejdřív zlikvidovat polskou elitu. Národ bez elit pak už snadno podlehne. Tady elitu nikdo nelikviduje, ale jakmile vrazíte klín mezi ni a zbytek populace, tak tím společnost strašně oslabíte.

 

 

Takže takzvaná krize elit, o které se často mluví, může být nepřímým důsledkem krize 2008?

Klidně i přímým. Jistě, věci mají mnoho příčin, ale tahle je podle mého důležitá. Ti, co byli bohatí, vyšli z krize ještě bohatší a chudí ještě chudší. Krize roku 2008 byla navíc pěkným příkladem privatizace zisků a socializace ztrát. Zisky plynou do soukromých kapes, ale riziko s nimi spojené neseme všichni, protože nám znehodnocuje měnu pumpováním peněz do ekonomiky a protože se banky a velké podniky sanují z peněz daňových poplatníků.

 

Jaké mohou být další příčiny odcizení mezi elitami a zbytkem společnosti?

Další zásadní příčinou je globalizace, která postoupila už hodně daleko, a má zřetelné vítěze a poražené. My, lidé z velkoměst, si říkáváme: Globalizace je skvělá, navíc zcela přirozená, pro lidi mimo metropole ale tak přínosná není. Často ohrožuje jejich zaměstnání a podnikání. S globalizací narůstá napětí na štěpné linii nacionalismus a kosmopolitismus. Kosmopolitní velkoměsta přestávají rozumět těm, kteří jsou, řekněme, etnopolitičtí. Ta věc má totiž ještě důležitou kulturní rovinu. Když se dá do pohybu kapitál, tak se dříve či později dá do pohybu i pracovní síla. Navíc válek neubývá, takže lidé opouštějí své domovy i z jiných pohnutek. A důležité je mít za prvé koncepční imigrační politiku a za druhé kolem takové politiky vytvořit silný společenský konsenzus.

 

Teď se zdá, že globalizace získává trhliny, dodavatelské řetězce se zasekávají. Známe takovou situaci z historie?

To bychom se museli vrátit zas do té první světové války, která zastavila globalizaci na dalších padesát let. Když jsem byl student, prošel jsem ekonomickými kurzy, a začal jsem si uvědomovat, jak jsou učebnice ekonomie do jisté míry falešné. Ony nám tam na skvělých grafech vysvětlí, že snažit se o soběstačnost je ekonomický nesmysl. Nicméně už i první světová válka zpřetrhala dodavatelské řetězce, které se zdály nezpřetrhatelné. V těch učebnicích se už nepíše tučným písmem: Pozor, když bude válka, tahle učebnice neplatí. Proto je klíčovým politickým úkolem najít rozumnou rovnováhu mezi efektivitou, kterou globalizace posiluje, a bezpečností, která však zároveň neznamená bezhlavé úsilí o soběstačnost.

 

Jak fungovala globalizace a dodavatelské řetězce před první světovou válkou?

Objemově je to nesrovnatelné s dneškem, ale společenská atmosféra se té dnešní musela dost podobat. To, co pamětníci nazývali Belle Époque, byla doba dlouhého a relativně stabilního hospodářského růstu. Panovalo přesvědčení, že válka už ani nemůže být, protože jsme na sobě tak strašně závislí. Jenže uplyne pár let…

 

Ta situace se opravdu hodně podobá té dnešní.

Bohužel je to tak. Potíž je v tom, že tím spouštěcím mechanismem může být cokoli, klidně marginální konflikt na periferii.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement