František Štorm: Tvořit, nebát se, nezblbnout!

Zásadní postava českého metalu, typograf a výtvarník František Štorm vypráví mimo jiné o tom, proč mu schází Indie, do které létá na zimu už dvě desetiletí. Letos zůstane na jihočeské chalupě, jejíž nedávnou přestavbu zachytil v překrásné knize Stavitelé. Celý rozhovor naleznete i v audioverzi na konci článku nebo na vašich podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak by vypadaly katolické hřbitovy, kdyby Římané místo křižování věšeli?

Tohle řeší na svém skvělém obrazu z roku 1916 malíř Jaroslav Panuška.


A vy stejnou otázku zpíváte v refrénu jedné skladby vaší metalové kapely Master’s Hammer, přičemž já se těch slov ne a ne nabažit... Jaké české textaře obdivujete vy?

Pavla Zajíčka z DG 307. Tomu věřím každé slovo, a dokonce i pauzy.


Já Samira Hausera z Vanessy.

Řezník je možná lepší.


Míra Wanek z kapely Už jsme doma ještě lepší.

Může být.


Anebo písničkář Xavier Baumaxa!

Ano, toho jsem jeden čas sledoval a moc se mi líbí i navzdory tomu, že nesnáším zvuk akustické kytary; nástroje, který měl být uložen do muzea hned poté, co Gibson namontoval pod struny snímač. Kytaru je třeba prohnat procesem zahřívání elektronek, až tehdy začne být zajímavá – když ji posloucháte akustickou, nezkreslenou, je to jako jíst syrové maso bez omáčky... Ale řeknu vám jméno ještě jednoho skvělého textaře: Martin Šírek.


Toho neznám.

Skoro nikdo ho nezná, ačkoli vydal před třemi lety vynikající desku Děkuji, na níž zpívá třeba o tom, že je „insolventní impotent“. Produkoval to Roman Holý, takže i muzika je zajímavá, a pro mě to byl fantastický objev, srovnatelný snad jen s hvězdou devadesátých let, totiž Svatým Vincentem Venerou, který zpíval: „Bez homoušů komoušů, životem se prokoušu.“ Nic dokonalejšího není.

 

Kompletní rozhovor si můžete poslechnout zde nebo ve vašich podcastových aplikacích.

 

 


Svatého Vincenta jsem nedávno navštívil v blázinci, želbohu už umělecky netvoří. Jak jste se poznali?

Master’s Hammer a Svatý Vincent vydávali začátkem devadesátých let desky u stejné firmy Monitor – její šéf Vláďa Kočandrle je podle mě dodnes pyšný na to, jakou tehdy vedle mainstreamu dělal taky alternativu. No a Vincent byl mimo jiné unikátní v tom, že svoje elpíčka poléval barvou, co kus, to originál. To byly časy!


Zatím jsme nezmínili nikoho z metalové scény.

Logicky, protože já se v ní zas až tak nevyznám. Kámoši z těchto kruhů ze mě měli nebetyčnou srandu, když jsem jim kdysi prozradil, jak až ve čtyřiceti letech objevuju Iron Maiden. A když jsme měli předloni poslední šňůru, spoluhráči mi neustále cpali metalová cédéčka, která jsem ale vydržel tak do půlky první písně.


Není to zvláštní? Vždyť vy jste už třicet let považovaný za šéfa kultovní blackmetalové kapely, která má fanoušky na celém světě!

V zákulisí jednoho francouzského fesťáku jsem se potkal s Attilou Csiharem, což je zpěvák doopravdy kultovních kapel Mayhem a Sunn O))), a Attila se zeptal, co poslouchám doma. Když jsem řekl, že samozřejmě britský pop osmdesátých let, tak se zaradoval: Že jo? Já taky!


Myslíte Pet Shop Boys a Depeche Mode?

Taky Duran Duran, Frankie Goes to Hollywood a podobně – metal vlastně vůbec.


Proto si dáváte s Master’s Hammer mnohaleté tvůrčí pauzy?

Taky. Ale já hlavně vždycky zatoužím po odstupu. Když jsme zavření v letadlech s kytarami, je to pracovní dril, který se dá sice vydržet, protože odměnou bývá fakt, že si na pódiu chvíli připadáte jako hvězda, ale stejně se vždycky zoufale těším na to, až turné skončí a já zase budu mít klid na skládání nových písniček. Opakování těch třicet starých nemůže bavit snad nikoho; to je otročina.


Není možné, že jednou sólově natočíte nějakou křehkou, jemnou desku?

Děkuju za otázku, pracuju na tom.

 


Za indickou slonicí

Co myslíte: kdyby teď nebyla pandemie, mohli bychom spolu udělat osobní rozhovor?

Nejspíš ne, protože bych trávil zimu v Indii, kam takhle jezdívám už dvacet let.


Co vás tam přitáhlo?

Spíš kdo: Viktor Faktor, což byl překladatel, spisovatel, autor například velmi zajímavých kuchařek, zakladatel řádu Regula Pragensis a skvělý muž, který do Indie začal jezdit dávno přede mnou po vzoru hippies ze sedmdesátých let. Viktor mi představil nejen místní lidi, ale vlastně celou tu anomálii na indickém subkontinentu jménem Goa.


Tam jsem byl – malý křesťanský stát na jihozápadě, někdejší portugalská kolonie...

Představte si, že tam třeba dodnes v kostele Born Jesus (ve skleněném futrále) leží svatý František Xaverský, a když ho jednou za deset let vystaví, přijíždějí miliony poutníků. Jak mi říkal Viktor Faktor: Kam se hrabe Michael Jackson, vždyť tenhle chlap je skoro pět set let po smrti, to je popularita! Pěkná na tom je ta atmosféra smíření: na vlastní oči jsem viděl, jak se Františkovi klaní kromě křesťanů i hinduisté, a dokonce pár muslimů...


Mezi těmi desítkami Čechů, kteří si našli zimní domov v Goa, je například i Jaroslav Hutka. Znáte se?

Jasně, loni jsem mu dělal obal – linoryt slona – na desku, kterou tematicky částečně věnoval Indii. Mnohokrát jsem Jardu viděl, jak si sedne na pláž s kytarou, tužkou, papírem a píše písničky, které sice nejsou mým oblíbeným žánrem, ale to nevadí, protože jsme kamarádi a mně se vlastně líbí on. Občas třeba řekne, podívej, jak si tamten kámen na pláži povídá s tím druhým kamenem, do toho potulní psi, svaté krávy, všechno prohřáté sluncem... Jarda patří mezi mé nejpříjemnější kumpány v Goa.


Toho slona jsem viděl, ale na mě už to je kýč.

Je. Tak jsme to chtěli.


Vím, že se neurazíte, tak ještě dodám, že mě vlastně úplně nebaví ani vaše časté obrazy démonů.

Chápu.


Na druhou stranu jsem si od vás koupil a na nejčestnějším místě pověsil takovou klidnou indickou krajinku, provazochodkyně mezi kokosovými palmami.

Taky chápu. V Indii stačí málo: zastavit na prašné venkovské cestě a sledovat, co se tam děje. Všechny ty zázraky všedního dne.


Jak jste mluvil o slonech, tak já jsem si oblíbil jednoho posvátného, který žije ve vnitrozemí nějakých šest hodin jízdy od Goa, v klášterním městečku Hampi...

No jo, ta slonice je moje stará kamarádka jménem Lakshmi, vždycky jí nosíme trs banánů. Jenom si v tom jejím klášteře musíte dávat bacha a pokud možno strčit banány pod triko, protože všude číhají opice, které utvoří smečku, vycení zuby a využijí každé situace. Pokud nevyužijí, tak je pak třeba banány pro Lakshmi oloupat, protože ona je mlsná a posvátnej slon přece nebude žrát slupky: to se nesluší... I tyhle indické tradice mě v kybernetickém věku fascinují – víte třeba, že tamní vláda platí voliéry mrchožroutů?


Kde?

V Bombaji. Žije tam početná komunita Parsů, kteří vyznávají zoroastrismus, a o likvidaci těl jejich mrtvých se od pradávna starají supi. Parsové nebožtíka odnesou do jedné z Věží ticha, což je taková kamenná rotunda, a zbytek nechají na supech, jenže ti začali v osmdesátých letech hynout kvůli rozmachu léku na revmatické bolesti. Parsové jsou komunitou elitní, bohatou, a proto přemluvili vládu, aby u Věží ticha postavila jakési chovné stanice, což je ve dvacátém prvním století skvělé: government financuje mrchožrouty. Kéž by tam tyhle tradice vydržely!


Mrzí vás, že teď v Indii nejste?

Stýská se mi moc. Kdybych mohl, letím ještě dnes, jenže všude vládne divná atmosféra strachu a turistům ubývá svobody i v Indii, kde přitom lidé na rozdíl od nás žijí přítomností, což se tam snažím učit… No a stýská se mi o to víc, že jsem loni vynechal, protože jsme dokončovali jednu stavbu.


Jednu stavbu? Rekonstruovali jste vaši jihočeskou chalupu, o čemž jste nedávno vydal nádhernou knížku jménem Stavitelé.

Tak vidíte, že to víte.

 


Mimochodem, vaříte si na chalupě pořád ještě vlastní pivo?

Teď chovám včely. Vařit pivo už nemám zapotřebí, protože pracuju pro pivovar Chříč, dělám mu etikety, a díky tomu jsem pivem pravidelně zahrnovaný.


Přes pivovar Chříč se obloukem vracíme k bláznům...

Ano, pracují tam klienti chráněných dílen, jak se dnes úředně říká – lidé s vesměs těžkými duševními diagnózami, kteří jsou jinak zavření v ústavu. Ředitel pivovaru jim nabídl, že můžou třeba přemisťovat sudy nebo lepit etikety; shodou okolností je jich dvanáct jak apoštolů a strašně je to baví. Dlouho jsem v hlavě nosil myšlenku, že bych je chtěl portrétovat, pokusit se vystihnout jejich povahy, tu radost z práce a z toho, že se občas můžou pohybovat mezi takzvaně normálními lidmi, a letos v létě jsem to konečně udělal. Natiskli jsme pak ty portréty na piva, udělali soubor pohlednic, a oni byli nadšení, z čehož mám radost... Prostě Chříč. Dobré a svobodné místo.


Čemu se věnujete právě v těchto dnech?

Obecně jsem se začal čím dál víc stahovat z Prahy na venkov, na tu naši chalupu. Jakmile dokončíme rozhovor, odjedu se ženou do toho mého nového ateliéru, který tam díky rekonstrukci vznikl, a budu ilustrovat deníky mého pradávného oblíbence Henryho Davida Thoreaua. K tomu (16. prosince) začíná výstava Vanitas v pražském DOXu, na které budu mít pět čerstvých obrazů, na kterých jsem si dal v tom novém ateliéru záležet, ale nemluvme už tolik o práci. Ačkoli nepřestat tvořit je důležité. Nepřestat tvořit, nenakazit se atmosférou strachu – a nezblbnout.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama