Viděl šikanu a nezasáhl. Pak pomohl na svět aplikaci, díky které ji může každý ohlásit

Se šikanou se setkávali už na základní škole, kdy byli v roli mlčící většiny. O pár let později se rozhodli vrstevníkům v podobné situaci pomoct a světlo světa spatřila webová a mobilní aplikace Nenech to být. „Aktuálně je nás kolem třiceti. Začínali jsme ve třech ze školní lavice jako spolužáci. Bylo to hodně punkové a o přestávkách mezi hodinami jsme třeba vyřizovali hovory,“ říká David Špunar, jeden ze zakladatelů projektu.

Zažil jste někdy šikanu na vlastní kůži?

Pokud budu mluvit za všechny tři zakladatele Nenech to být, tak svědky šikany jsme byli všichni. Byli jsme však součástí mlčící většiny.

 

Co to znamená mlčící většina?

Když k šikaně dochází, můžeme kolektiv rozdělit na tři části. Máme oběť šikany, agresora a mlčící většinu. Na základní škole jsme byli s kolegy součástí té mlčící většiny. Což znamená, že jsme viděli, jak k šikaně dochází, ale báli jsme se nahlas o problému promluvit a upozornit na něj.

 

 

A díky tomu vzniklo Nenech to být.

Ano, když jsme přešli na gymnázium, tak nás téma šikany neopustilo a zpětně jsme si říkali, co nám vlastně bránilo promluvit a problém nahlásit. Na základě toho jsme společně založili online schránku důvěry Nenech to být a odstartovali náš projekt.

 

Šikana, které jste na základní škole přihlíželi, byla verbální nebo fyzická?

Z mé zkušenosti to byly obě formy s převahou slovního napadání, posměchu a urážení. V drtivé míře je to mix obojího. Agresor si oběť vybere na základě jakékoli odlišnosti, ať už kladné, nebo záporné. Šikana pak většinou začíná verbálně, kdy jsou oběti slovně napadány, a následně může dojít až k napadání fyzickému.

 

Nenech to být

Jak Nenech to být funguje?

Jako webová a mobilní aplikace, skrze kterou mohou žáci a zaměstnanci upozornit na cokoli, co je trápí. V zahraničí funguje pod názvem FaceUp.com. Když to vezmu krok po kroku, tak žák si na našem webu (www.nntb.cz – pozn. red.) vyhledá školu, kde k šikaně dochází, vyplní krátký formulář se základními otázkami a pošle upozornění. Je to velmi snadné. Tuto takzvanou schránku důvěry si u nás může každá škola zaregistrovat zdarma.

 

 

Do formuláře vyplní i jméno agresora?

Jméno agresora se nevyplňuje. Chceme vědět pouze „jméno toho, kdo se necítí dobře“.

 

Kam upozornění přijde? K vám do Nenech to být, nebo do školy?

To upozornění přijde odpovědné osobě na škole. Většinou to může být školní psycholog, metodik prevence nebo jiné osoby, které si škola registruje sama podle uvážení.

 

Co když škola u vás registrovaná není?

V tomto případě přijde upozornění nám, respektive našemu odbornému pracovníkovi Nenech to být. Ten následně kontaktuje příslušnou školu přímo s konkrétním podnětem, který jsme obdrželi. Poradí a pomůže škole, jak se zaregistrovat a umožnit tak vícero žákům posílat jednoduše oznámení o šikaně.

 

Jak je to s důkazy o šikaně?

V rámci platformy mají žáci možnost nahrávat přílohy, jako jsou například hlasové zprávy, videa nebo fotky. Je tam také prostor popsat, jak konkrétní případ šikany vypadá, jak probíhá a co se děje. Poté, co oznamovatel odešle podnět, vygenerujeme mu přístupový klíč, kterým se přihlásí do svého oznámení a i nadále může anonymně komunikovat se školou, které se problém týká. Díky tomu se ho i sama škola může doptat na více informací nebo více důkazů, které jí pomohou během šetření celé záležitosti.

 

Whistleblowing a Česko

Nově Nenech to být umožňuje nahlásit problémy se šikanou nejen ve školách, ale i zaměstnancům na pracovištích. Jak oznámení problému funguje ve vztahu mezi firmou a oznamovatelem?

V tomto případě přijde přes aplikaci Nenech to být podnět od zaměstnance na personální oddělení nebo jiné příslušné osobě, která spravuje problematiku v rámci firmy. Funguje to totožně jako s oznamováním šikany ve školách.

 

Firmy a české prostředí obecně se potýkají s problémem ochrany oznamovatelů neboli s whistleblowingem. Nenech to být řeší i tento problém?

Ano. V Česku je ochrana oznamovatelů velký problém. Existuje evropská směrnice o ochraně oznamovatelů a v dohledné době by Česko mělo na základě této směrnice přijmout zákon, který by tuto problematiku upravoval. Respektive zákon měl být přijat už v prosinci minulého roku, ale bohužel k tomu z různých důvodů zatím nedošlo.

 

Co by tento zákon upravoval?

Způsob právní ochrany osob, které se rozhodnou oznámit jednání, které může být v rozporu s veřejným zájmem, od krádeží přes korupci až třeba po sexuální obtěžování. Díky této ochraně by měly osoby, které o takovém chování vědí, nebo se jich přímo týká, možnost na něj upozornit, aniž by poté čelily nějakým nepříjemným důsledkům, např. znevýhodněním v práci nebo ztrátě zaměstnání.

 

Jak řeší tuto problematiku okolní státy?

V zemích západně od nás se na whistleblowing pohlíží více důkladně. Když se v organizaci děje cokoli nekalého, je to řešeno více do hloubky a často i s garantovanou anonymitou. Myslím si, že jsme v tomto ohledu stále pozadu. Postupně se ale lepšíme. Bohužel se na fungování whistleblowingu v Česku podepsal minulý režim. Komunismus a zejména udávání na základě vlastního zájmu za sebou zanechaly stopy a lidé starší generace často whistleblowing porovnávají s udáváním, které bylo s komunistickým režimem spjaté.

 

Kdybyste měl vysvětit rozdíl mezi udáváním a whistleblowingem, tak v čem se liší?

Primární rozdíl je v záměru. Whistleblowing je nahlášení problému bez toho, aniž by se na tom oznamovatel obohatil. Je to zkrátka upozornění na nekalé jednání či chování a prohřešky se záměrem toho, aby nedocházelo k protiprávním činům. Klade si za cíl upozornit na problém a nepřehlížet ho. U nás je na whistleblowery v obecné rovině nahlíženo spíše negativně a to zejména kvůli minulému režimu. A jak už jsem říkal, velkým problémem je nedostatečná ochrana oznamovatele. Pokud jim není zaručena anonymita, tak se většinou oznamovatelé pochopitelně bojí například o ztrátu zaměstnání.

 

Kdy bychom mohli v tomto směru dohnat okolní země? V jakém časovém měřítku?

To nedokážu vůbec říct, protože to záleží na mnoha a mnoha aspektech. Co bych ale zmínil, je, že je zapotřebí v tomto tématu neustálé vzdělávání a podpora ze strany legislativy. Bude záležet, jakou konečnou podobu český zákon bude mít.

 

Startup ze školní lavice

Co nejčastěji nahlašují školy a co naopak zaměstnanci?

Ve školách dochází nejčastěji k oznámení šikany mezi žáky. Ve firmách je ale škála podnětů, které zaměstnanci nahlašují, různá. Co firma, to jiný problém. Zmínil bych konkrétní příklad z Brna-střed, kde byla například odhalena šikana podřízených, a zároveň je to i příklad toho, že i ve firmách dochází k šikaně. Konkrétní případy a statistiky ale bohužel s ohledem na ochranu a anonymitu nemáme.

 

 

Vy jste Nenech to být spolu s kolegy zakládal v šestnácti letech. Jaké to bylo?

Ono to bylo vlastně velmi přirozené. Já jsem podnikal od třinácti let a spolužák od dvanácti. Vyvíjeli jsme vlastní projekty, aplikace na zakázku a hry. V šestnácti jsme přišli s tímto projektem a mysleli jsme si, že to bude projekt na pár měsíců. Když jsme projekt spouštěli, tak jsme měli cíl s ministerstvem školství oslovit sto škol do konce roku. Nám se tento cíl podařilo splnit během pár dnů a uvědomili jsme si, že projekt bude mít větší přesah a dosah, než jsme původně plánovali. Postupně z toho projektu vznikla firma, získali jsme investory, začali expandovat do zahraničí a všechno vlastně šlo velmi přirozeně, nenásilně a postupně.

 

Kolik je vás v Nenech to být?

Aktuálně je nás kolem třiceti. Začínali jsme ve třech ze školní lavice jako spolužáci. Bylo to hodně punkové a o přestávkách mezi hodinami jsme třeba vyřizovali hovory.

 

Není úplně běžné, že lidé začnou zakládat své první projekty ještě ve školních lavicích. Nebyl tohle právě důvod k šikaně?

Samozřejmě to vedlo k tomu, že si spolužáci občas dělali nějaké vtípky a měli z toho trochu srandu. Když jsme byli například u tabule a nešlo nám to, tak se ozývala poznámka Nenech to být a podobně. Tohle ale nebyla šikana, my jsme to brali s humorem a ve chvíli, kdy to obě strany berou ve srandě, není to dlouhodobé a nestupňuje se to, tak bych to jako šikanu určitě nedefinoval.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama