Nedokážeme být sami se sebou. Ale dá se to trénovat

Je mindfulness pro každého? Dokážeme se v dnešní době vůbec zklidnit a začít meditovat?

Lidé často od meditace očekávají, že se uklidní a začnou se soustředit hned. Meditace to vše opravdu přináší, ale až po nějaké době. Když člověk začne, má naopak pocit, že je to ještě horší. Buď usíná, nebo se nesoustředí, nebo mu hlavou běhá ještě víc myšlenek. Je to proto, že hlava se najednou zastaví a má větší prostor přemýšlet například o tom, co ještě musíme udělat. To vše může vést k pocitu, že mindfulness není pro vás. A je to úplně přirozené. Proto si myslím, že jde víc o formu tréninku, kterou si zvolíte. Pro někoho nemusí být ideální online kurz, ale osmitýdenní kurz naživo, kde tyto věci probíráme. I meditovat se musíme naučit.

V dnešní době často děláme víc věcí najednou. Je to pro náš mozek špatně?

V padesátých letech se dělal výzkum, kolik jsou si lidé schopni najednou zapamatovat věcí. Bylo to nějakých pět až sedm. Ale v současnosti jsou to jen čtyři věci. Pohromadě udržíme méně informací, jsme hůře soustředění. A je to i proto, že toho děláme více najednou. To, že koukáme na televizi a u toho ještě něco děláme, je proto, že hlava je na to zvyklá. Navíc když děláme více věcí najednou, to znamená takzvaný „multitasking“, hlava produkuje více dopaminu, na kterém se nám tvoří závislost. Proto ve chvíli, kdy se aktivita snižuje, narůstá v nás napětí. Nedokážeme být sami se sebou. Ale není to tak těžké. Jde o to, přejít tu první fázi tenze. Je to jako s mobilem, někdy máme pocit, že nemůžeme jednat jinak než po něm sáhnout. Vtip je v tom, že kdyby nás upoutalo něco jiného, tak napětí zmizí a problém není. A jde to naučit a trénovat, aby hlava zjistila, že nemusí „skákat“, jen být sama se sebou. Tím nemyslím, že bychom se měli odstěhovat někam na vesnici, jen jde o to, dát životu trochu rovnováhy. A může nám to paradoxně pomoci i efektivněji pracovat.

Mindfuness je tedy ověřená metoda meditace. Nic alternativního či ezoterického?

Je to vědecká metoda, která vznikla v osmdesátých letech na lékařské fakultě univerzity v Massachussetts. Stojí za ní profesor Jon Kabat-Zinn. Od té doby je přístup podrobován různým výzkumům, kde se zjišťuje, co to dělá s mozkem, když lidé mindfulness cvičí. A možná zajímavěji, jakým způsobem mění fungování mozku třeba po osmi týdnech. Čili je to vědecká metoda, typ mentálního tréninku, který pomáhá hlavě, aby byla odolnější vůči stresu, nemocem, byla pozornější, soustředěnější, aby jinak vyhodnocovala bolest. Pomáhá nám zvládat různé obtížné myšlenky, dokázat se rychleji zklidnit, to vše skrz trénink.

Změny na mozku jsou pozorovatelné?

Ano, různé výzkumy například ukazují, že po osmi týdnech je část mozku, prefrontální kortex, která pomáhá vidět věci z odstupu a nadhledu, aktivnější, dokonce fyzicky větší. Naopak amygdala, část mozku, která mimo jiné spouští stresovou reakci, je po osmi týdnech méně aktivní a fyzicky menší. Takže když lidi zapojené do výzkumu následně vystavili stresu, trvalo delší dobu, než se aktivovala amygdala, a zároveň kratší dobu, než se ze stresu dostali. Účastníci mých kurzů třeba popisují, že když teď jezdí autem, už se tak nerozčilují, nebo jsou klidnější v situacích, kdy je vytočí šéf. Zároveň to neznamená, že jsou lidé „v zenu“, jen některé náročnější situace lépe zvládají.

Kdo jsou převážně vaši klienti?

Řekl bych, že dvě třetiny jsou ženy, věkově nejčastěji mezi 28 až 45. Ale chodí i lidé do 65 let, a naopak i studenti, kterým je 20. Pořád největší skupinu tvoří lidé, kteří pracují. Někdy manažeři, někdy řadoví pracovníci, někdy zaměstnanci v sociálních službách. Jsou tam i doktoři, psychologové, kteří to mají zase pro svoji vlastní duševní hygienu. Alespoň polovina lidí už „tak dál nechce pokračovat“. Naštvali se, jak žijí. Častý motiv jsou i děti, lidé mají pocit, že si je neužívají, když jsou s nimi. Na kurzech jsou i lidi, co vyhořeli nebo jim mindfulness doporučil psychiatr. Část lidí chodí pro svůj osobní rozvoj.

Zaráží vás na kurzech něco?