Loni skončila spousta kluků, mě ale závodění pořád baví

Namožené koleno, covid, zánět ve střevě, srdeční arytmie. Jeden z nejlepších českých silničních cyklistů Zdeněk Štybar překonal za poslední dva roky spoustu překážek. Vždycky se ale dokázal zvednout a loni v září skončil sedmý na mistrovství světa, což byl druhý nejlepší výsledek v historii české cyklistiky. My jsme ho zastihli těsně před Vánoci ve španělském Calpe na soustředění s jeho týmem Quick-Step–Alpha Vinyl.

Nedávno oznámili konec kariéry jedni z nejlepších českých silničních cyklistů Roman Kreuziger a Petr Vakoč, se kterými jste v posledních letech společně jezdil. Není to konec jedné éry? Jak jste konec jejich kariéry vnímal?

Myslím, že to je každého věc, kdy chce kariéru ukončit. Ale v případě Petra Vakoče to bylo určitě odvážné, že se takto rozhodl a ukončil kariéru v momentě, kdy to ještě nikdo nečekal. Bylo to určitě těžké rozhodnutí, ale šel si za tím. To samé u Romana. I když Roman už měl možná i jinou nabídku a mohlo ho lákat vyzkoušet si novou kariéru (Kreuziger se stal sportovním ředitelem týmu Bahrain Victorious – pozn. red.). Já ještě takové vyhlídky nemám, mám před sebou sezonu, mám smlouvu na jeden rok, takže uvidíme, co se bude dít.

 

Vy jste o konci kariéry tedy ještě nepřemýšlel?

Ani ne. Možná občas, třeba právě když letos skončila spousta kluků v mým věku. Ale ještě se úplně necítím na to, že bych chtěl končit. Možná je to i tím, že jsem se silniční cyklistikou začal vlastně až v roce 2013. To byla moje první sezona kompletně na silnici, takže ještě to není tak, že bych byl z cyklistiky unavený, nebo že by mě to nebavilo. Naopak. Mám to pořád rád, baví mě závodit, jsem ve skvělém týmu, takže jsem pořád namotivovaný na to, abych podával dobré výkony. Navíc máme v týmu spoustu nových kluků, které ty starší tlačí k dobrým výkonům, takže zatím nemám v plánu ukončit kariéru.

 

Letošní rok byl pro vás velmi náročný a dá se říct i smolný, doprovázely vás totiž zdravotní problémy. Když jste se na jaře dostával do formy, objevila se u vás dokonce srdeční arytmie a musel jste na operaci. Sám jste k tomu v jednom z rozhovorů řekl: „Byl to těžký rok, musel jsem začít znovu od nuly.“ Jak jste to všechno prožíval?

Rok to byl hodně náročný. Začalo to už předloni v létě na Tour de France, kam jsem sice odcestoval, ale hned druhý den jsem s namoženým kolenem letěl zase zpátky z Nice do Prahy. To byl takový první úder do hlavy, který jsem vůbec nepotřeboval. Pak mi hrozně dlouho trvalo, než jsem se dostal zpátky do formy. A když jsem se po pár měsících, na konci sezony, začal cítit dobře, tak jsem dostal covid, takže jsem začínal znovu. Pak přišel ještě zánět ve střevě, další věc, která mě zpomalila.

 

 

Pak už to bylo lepší?

Zlepšilo se to. Na Harelbeke (jednodenní závod v Belgii dlouhý přes 200 km – pozn. red.) jsem měl jednu ze svých nejlepších forem v životě a cítil jsem, že bych možná mohl bojovat i o vítězství na závodě okolo Flander, což je můj vysněný závod. Jenže tehdy jsem dostal tu arytmii. Takže operace a všechno budovat od znovu. Ale povedlo se. A loni v září na mistrovství světa jsem mohl bojovat s těmi nejlepšími (Štybar skončil sedmý – pozn. red.). Takže takové nahoru dolů celý uplynulý rok. Bylo to hlavně psychicky náročné.

 

Mít před sebou nějaký cíl

Jak se vám vždycky podařilo dostat se zase nahoru?

Možná to bylo i tím, že se dařilo týmu, takže jsem chtěl být co nejrychleji zase zpátky v dobré formě a minimálně klukům pomoct, nebo se sám pokusit o nějaký dobrý výsledek. Vždycky jsem měl před sebou nějaký cíl. V průběhu loňského léta to byla olympiáda, která mi hrozně pomohla. Měl jsem obrovskou motivaci dostat se tam v dobré formě. Pak mě čekala Vuelta, kde jsem zase chtěl pomoci Fabiovi Jakobsenovi (nizozemský cyklista, kolega ze stáje Deceuninck-Quick Step – pozn. red.), aby vyhrál minimálně jednu etapu. A vlastně ta Vuelta byl pro mě odrazový můstek na mistrovství světa a na Paříž–Roubaix. Všechno to nějak do sebe zapadlo. Musím ale říct, že bylo opravdu náročné neustále hledat nějakou motivaci, když mě pokaždé něco srazilo na dno.

 

Máte něco speciálního, co vám pomáhá? Co vás drží nad vodou? Nějaký fígl, trik?

Myslím, že je to asi pořád ta touha vrátit se zpátky na svou úroveň. Navíc mě to pořád baví. Spousta lidí se diví, že například někomu mohou operovat klíční kost a on už je za tři dny na válcích nebo na trenažéru. Ale myslím, že to má trochu každý sportovec, nebo obecně člověk, který má nějaký cíl, ať už ve sportu, nebo mimo něj. Když jste namotivovaný, tak podle mého i tělo regeneruje rychleji a motivace vás žene dopředu. Záleží jenom na tom, jak si to člověk nastaví v hlavě.

 

A jak jste na tom teď zdravotně?

Já doufám, že dobře. Teďka se to všechno zase buduje, celá forma, od nuly. Po Paříž–Roubaix jsem měl delší volno, které mi celkem pomohlo, abych zase nabral nějaké síly, spíš psychické než fyzické. A teď se opět chystáme na novou sezonu.

 

Žijete střídavě v Belgii a na Mallorce, Vánoce ale trávíte každý rok s rodinou v Česku...

To jsou pro mě vzácné momenty. Právě když jste na tom nejhůř, tak si vždycky znovu uvědomíte, jak je rodina důležitá. Protože když se vám daří, tak vám všichni klepou po ramenou, ale když se nedaří, tak po vás neštěkne ani pes a máte jen tu rodinu.

 

Jaro bude hodně náročné

Chystáte se letos jako obvykle na nějaké cyklokrosové závody?

Letos ne.

 

Loni jste ale jel...

Loni jsem jel jen mistrovství světa, to je ale letos v Americe (koná se na konci ledna v Arkansasu – pozn. red.) a úplně mi to nezapadá do programu. Myslím, že jaro bude hodně náročné, budu ladit formu a k tomu budu potřebovat všechny síly. A myslím, že cyklokros by mi je spíš ubral, než dodal.

 

 

V cyklokrosu jste několikanásobným mistrem světa, proč jste u něj nezůstal?

Dobrá otázka. Myslím, že jsem k tomu měl víc důvodů. Zaprvé jsem dostal nabídku od  Quick-Stepu a to byl můj sen, dostat se do velkého silničního týmu. Vždycky jsem si chtěl zkusit velké závody, poznat nové lidi. A to se mi povedlo. Zadruhé to bylo i tak, že už jsem nevěděl, jak se mám v cyklokrosu lepšit. Já o tom vždycky hodně přemýšlím, jak se zlepšit, a jediná možnost tehdy byla jezdit velké závody na silnici, posunout se dál ve výkonnosti. Bral jsem to tak, že pokud mi to na silnici nepůjde, minimálně mě to posune ve výkonnosti. A říkal jsem si, že vrátit se můžu vždycky. Už jsem u toho ale zůstal.

 

Nikdy jste se nechtěl vrátit?

Tak každý rok mě to láká. Je to moje první láska. V cyklokrosu závodím moc rád, ale musí mi to zapadnout do programu. Musím přes zimu šetřit síly. Myslím, že to bylo asi i jiné, když mi bylo 25 nebo 28 let, a teď. Všechno vám mnohem víc vysává energii, navíc máme ještě celkem hyperaktivního syna, takže když přijdu domů z tréninku, není to tak, že bych si mohl odpočinout, lehnout a na nic nemyslet. Znamená to být s ním aktivní až do chvíle, kdy usne. Takže odpočinku je mnohem méně než dříve.

 

Poslední dobou se hodně mluví o cyklokrosu na sněhu a o jeho zařazení do zimních olympijských her, co si o tom myslíte? Lákalo by vás to?

To by bylo skvělé, už se o tom mluví dlouho. Myslím, že je úplně jedno, jestli bude cyklokros na zimní, nebo letní olympiádě, hlavně aby se tam někdy dostal.

 

Jak vypadá váš klasický tréninkový den? Kolik hodin strávíte na kole?

Těžko říct. Někdy to jsou dvě hodiny, jindy šest, sedm. Když bych to měl zprůměrovat, tak čtyři hodiny denně. Každý třetí, čtvrtý den máme ale volněji.

 

Běh s kolem na zádech

Je pravda, že jste během tréninku běhával s kolem na ramenou po pláži?

Je to pravda. Vždycky, když jsem se připravoval na nějaké závody, jako je například Koksijde (v belgickém městě se konají na písku jedny z nejnáročnějších závodů Světového poháru v cyklokrosu – pozn. red.), tak jsem takhle běhal. Bral jsem to jako přípravu na závod. Mělo to smysl a vždycky se mi to vyplatilo.

 

Máte někdy strach? Je cyklistika nebezpečná?

Je nebezpečná, ale o tom člověk nemůže nějak moc přemýšlet. Jezdit autem je také nebezpečné, stejně tak i skákat padákem. Profesionální řidič auta se ale také cítí na silnici bezpečně a myslím, že u nás je to to samé. Když jedete na kole, tak přece jen můžete nějaké situace alespoň trošku odhadnout, předvídat, co by se mohlo stát.

 

Na co během závodu myslíte?

To je různé. Když je to etapový závod, tak někdy máte prostor si i popovídat s kamarádem nebo s týmovým kolegou. Na jednorázovkách na to čas nemáte, tam je to doopravdy o tom, že musíte udržet tu koncentraci šest až sedm hodin. Takže se koncentrujete na to, co přijde, na další rozhodující bod, důležité místo, musíte mít tu trať nastudovanou.

 

A nepřemýšlíte někdy úplně o jiných věcech?

To samozřejmě jo. Tím si trošku vyčistíte hlavu, přestanete myslet na závod a může vám to dobít energii. Takže určitě máte prostor přemýšlet i o něčem jiném, ale není to nic smysluplného, protože jste v maximální zátěži.

 

Který závod z poslední doby byl pro vás nejtěžší?

Bylo jich víc. Mistrovství světa bylo hodně náročné. Pak Gent-Wevelgem je vždycky hrozně náročný závod, Paříž–Roubaix, Okolo Flander. To jsou takové ty nejtěžší závody v kalendáři vůbec.

 

Paříž–Roubaix, to jsou extrémní podmínky. Kostky, často proudy bahna. Jak těžké je připravit se na podobný závod? Co vás na tom baví?

Myslím, že je to ten adrenalin, ta atmosféra, touha po vítězství, po úspěchu nebo týmovém úspěchu. A není to tak, že se na to připravujete čtrnáct dní, na to se připravujete několik let, abyste se tam vůbec mohl dostat. Potom rozhoduje, v jaké aktuální kondici jste.

 

Na co se letos nejvíc těšíte?

Na spoustu věcí. Doufám, že to bude pěkný rok. Že nebudeme omezení covidem, že nám nebudou rušit závody. Těším se na start sezony, na nejrůznější jednorázovky a na to, jestli se nám zase povede takový rok, jako jsme s týmem měli loni.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama