Frustrovaná země. Afghánci roky žijí ve strachu a nejistotě

Tálibán není jednotný, je to spíš konfederace různých kmenů, skupin… Jsou v něm lidé, kteří dříve spolupracovali s Islámským státem nebo naopak s vládou. Pravidla hry tak byla v každém táliby ovládaném regionu jiná, říká Jan Šindelář, který strávil bezmála tři roky jako humanitární a rozvojový pracovník v Afghánistánu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co jste o Afghánistánu věděl, když jste tam v březnu roku 2017 přiletěl?

Moc toho, popravdě, nebylo. Přečetl jsem si dvě knížky, nastudoval projekty, na nichž jsem měl pracovat, viděl jsem Ramba 3 (film se Sylvesterem Stallonem odehrávající se v Sověty okupovaném Afghánistánu – pozn. aut.). Pamatuji si taky, jak nám profesor na fakultě říkal, že tam není nic než šutry.

 

A jaká byla realita?

Přiletěli jste na kábulské letiště a ocitli se v metropoli, jež byla v mnohém podobná tomu, na co jsme zvyklí tady. Stejné kolony aut jako v Praze na magistrále, děti docházející do školy, obchody plné zboží, 3G síť… Mohli jste mluvit se ženami, které jsou zcestovalé, podnikají. Začali jste objevovat, jak kulturně bohatá země to je, což souvisí s tím, že byla historicky součástí mnoha říší.

 

Jaká byla odvrácená strana Afghánistánu?

Úplně běžnou součástí života byl fakt, že tam každý den někde vybuchla bomba nebo se střílelo, zejména v Kábulu. To se bavíme o situaci do letošního května. Byl tam patrný permanentní strach a nejistota. Zároveň po pár hodinách od výbuchu jste skoro nepoznali, že se něco stalo, život šel dál.

 

 

Mohl jste se tam normálně pohybovat?

Ano i ne. Někdy byla bezpečnostní opatření přísnější, někdy méně, v závislosti na aktuálním dění. Jezdili jsme po Afghánistánu v oprýskaných toyotách, ale v určité době také v opancéřovaných autech. Někdy bylo možné víc chodit po ulicích a někdy jsme mohli jít jen od dveří auta ke dveřím domu.

 

Vaše zkušenost je zajímavá i proto, že jste z Kábulu jezdil i na venkov. Jaké to bylo tam ve srovnání s městem?

Víc než třetinu času jsem strávil na severu země, což vlastně bylo z pohledu bezpečnosti výhodné, protože nejnebezpečnější tehdy byl právě Kábul, kde sídlily centrální instituce, armáda. Ty mohly být terčem útoků. Často slýcháte, že vesnice v Afghánistánu musí být středověk. Není to úplně tak, ale pravda je, že často je standardem veřejná latrína, přičemž latrína doma je vyšší úroveň. Je také normální, že se chodí s vědrem pro vodu, kilometr a více. Když jsem tam byl, začal celonárodní program na zavedení kohoutkové vody do každé domácnosti. A ještě jedna věc: pro většinu farmářů bylo to, co vypěstovali, obživou pro ně samotné.

 

Jakým problémům ještě Afghánci čelili a jak s tím v nefunkčním státě bojovali?

Je tam víc než čtyřicetiprocentní nezaměstnanost a také takzvaná podzaměstnanost, což znamená, že někteří lidé sice práci mají, ale špatně placenou. Do toho je tam omezená lékařská péče. Také je problém v tom, čemu se anglicky říká „food security“ (v překladu potravinová bezpečnost). Není dostatečná, to znamená, že lidi nemají denně potřebný přísun živin. Každé druhé dítě je podvyživené. Afghánistán má přes 40 milionů obyvatel, 38 milionů z nich je bez záchranné sociální sítě. Pokud se něco stane, sucho, povodně, válka, veřejná pomoc je velice omezená. A proto jsou tam tak silné vazby v širších rodinách nebo vesnických komunitách, protože jedině rodina si dokáže v těžkých chvílích navzájem pomoct.

 

Takže alfou a omegou je soudržnost.

Ano, posledních čtyřicet let tam nefungovala jiná záchranná síť než právě rodina. Státu se nedalo věřit, respektive neexistoval. Viděl jsem to u afghánských kolegů, jejichž plat zajišťoval chod rodiny třeba o čtrnácti členech, do toho babička potřebovala na operaci do Indie, brácha chtěl studovat v Německu a v rodině pracovali třeba jen dva lidé.

 

Myslíte, že i proto je tam složité zavádět centrální změny?

Podle mne ano. Změny totiž cílí na jedince, tam je ale jedinec součástí velice semknuté jednotky a panují obavy, že změna by mohla narušit soudržnost a rodinu ohrozit. Těžko se jim vysvětluje, že by to komunitu v dlouhodobé perspektivě posunulo.

 

Zároveň je asi těžké pro jednotlivce změnit běh vlastního života navzdory komunitě?

Přesně tak. Rodina se navzájem podporuje, ale i sleduje. V našem kontextu si to můžete představit tak, jako kdybyste měla otce, který dvacet let volí ODS, celá rodina vždy volila podle něj a vy chcete najednou volit Stranu zelených. A teď si vezměte, že takových otců byste měla dvacet.

 

Ještě mne zaujalo, že chce babička na operaci do Indie. Jezdí se za zdravotní péčí do ciziny?

Také, ale nemocnice fungují i v Afghánistánu, alespoň v době, kdy jsem tam byl. Jednou jsem řešil zdravotní problém, a sice tam mají často čtyřicet let staré CT a rentgeny, ale mají je. A všechny zprávy jsem dostal v angličtině. Ale to je jen moje subjektivní zkušenost.

 

Jak vůbec Afghánistán kooperuje se sousedními státy?

Afghánistán je obklopený řadou zemí, s nimiž je v čilém kontaktu. Do Íránu se jezdí za prací, do Pákistánu se migrovalo už za války se Sověty. Uzbekistán a Tádžikistán jsou pro Afghánistán obchodními partnery a zároveň se tam jezdí i na dovolené. Z kábulského letiště se dalo doletět asi do patnácti zemí a jedna z nich byla Indie, kam létala letadla třeba třikrát denně. Hodně Indů do země létalo za prací, do Indie se zase létalo za studiem či právě za zdravotní péčí.

 

ZNAVENÍ AFGHÁNCI

Bavil jste se s Afghánci o tom, jak vnímají současný stav své země od doby, kdy byl před dvaceti lety svržen Tálibán?

Lidé se mě často ptají, jestli běžní Afghánci podporují Tálibán, Daeš (Islámský stát), nebo vládu. Ale na to jsem se místních neptal. Z debat s nimi jsem pochopil, že jsou především otrávení z války a nejistoty, která tam roky panovala. Ze strachu, který mají každý den, protože nevědí, kdy zase někde něco vybuchne. Frustrace pramenila i z toho, že se řadu let nemohou po své zemi svobodně pohybovat, protože její části byly pod kontrolou Daeš nebo Tálibánu. Měl jsem kolegy, kteří třeba od svých deseti let žili v Kábulu a celou tu dobu se nedostali mimo něj. Nikdy tak třeba nenavštívili místo, kde se narodili jejich rodiče. Nebáli se nutně smrti, ale třeba agrese, nátlaku, vydírání.

 

Co je ještě frustrovalo?

Že nemají možnost volby, že se nemohou svobodně rozhodnout, co chtějí dělat. Vadilo jim, že válka a roztříštěnost země omezuje její ekonomický růst. Afghánistán je mladá země, co se týče průměrného věku obyvatelstva. V Kosovu, kde to dobře znám, to bylo podobné. Je frustrující, když jste mladý a nemůžete najít práci a realizovat se a zároveň chcete zůstat v zemi, kde jste se narodil. Tyto motivy pro ně byly silnější než to, na jaké straně barikády jsou.

 

Přesto se zeptám, jak vnímali lidé Tálibán, který si mnozí z nich z dob, kdy tam vládl, musejí pamatovat.

Stejně jako se teď o Tálibánu píše v médiích, tak se o něm mluvilo i tam. Tedy že to byl režim hodně drastický, s extrémními tresty, nesměla se poslouchat hudba, muži museli mít vousy alespoň jako pěst dlouhé, ženy musely být doma, když to hodně zestručním. To jsem slyšel mnohokrát. Když jsem tam žil, byl ale vidět posun. Poslouchali jsme s kolegy v kanceláři místního písničkáře Ahmada Zahira, dělali párty na zahradě, seděli na kobercích v zahradě, popíjeli čaj, bavili se, tancovali a zpívali. Bylo vidět, že si váží toho, jaké možnosti jim život přináší, a teď je naopak vidět, že se bojí, že minimálně o část z toho přijdou.

 

 

Zaznamenal jste za dobu vašeho pobytu v zemi zhoršování situace?


Teď jsou všichni v šoku, že Tálibán ovládl celou zemi, ale já k tomu dodávám, že Tálibán byl v zemi vždycky, respektive jeho přítomnost postupně narůstala. Většina projektů, na nichž jsem pracoval, byla v oblastech, kde se Tálibán pohyboval, někdy měl území i pod kontrolou. Druhá věc je, že Tálibán není nic jednotného. Je to spíš konfederace, v níž jsou různé kmeny, skupiny lidí, jsou tam lidé, kteří předtím spolupracovali s vládou, byli v Daeš. A pravidla hry byla v každém regionu jiná. Byly oblasti, kde jsme mohli dělat na projektech vzdělávání žen v zásadě bez omezení, byly oblasti, kde jsme mohli mít sociální pracovnice, a byly oblasti, kde nám projekt čtyřikrát zastavili a řekli, že ještě jednou uvidí ženu, useknou nám hlavu.

 

Narazil podle vás západní svět na afghánskou roztříštěnost, a proto tam intervence nedopadla úspěšně?

Na roztříštěnost jsme nenarazili jen my, ale i sám Afghánistán, tedy jak vláda, tak Tálibán. Když čtyřicet let člověk závisí hlavně na rodině a pak někdo přijde a řekne, že máte důvěřovat státu, je jasné, že hned se důvěra nezíská. Byl jsem součástí důmyslného projektu Světové banky, který se jmenoval Národní program solidarity, posléze Občanské charty, který se snažil dělat dvě věci. Zajistit, aby měl každý přístup k elektřině, vodě a komunikaci, ale podmínkou bylo, že vznikne vesnický aparát, který bude komunikovat se státem. A to se postupně začalo zavádět všude, i tam, kde vládl Tálibán. Teď je to asi v jedné třetině země a je otázka, co bude dál.

 

NEKONEČNĚ MNOHO KOMBINACÍ ŽIVOTA

Co vás v Afghánistánu nejvíc nadchlo?

Pestrost. Je to v mnoha ohledech různorodá země, nejen etnicky, jazykově, ale i přírodou. Každé etnikum má jiné oblečení, peče jiný chleba. Někde byli lidé liberálnější a viděl jsem, jak se na ulici páry drží za ruce a ženy odhalují část vlasů volně uvázaným šátkem, jinde mohly ženy opustit dům jen s mužským doprovodem. Život se tam odehrává v mnoha kombinacích.

 

Ale to je zároveň i velké neštěstí této země, ne?

Já si říkám, jestli to není spíš takový český náhled. Podle mne by to mohla být i velká síla Afghánistánu. Na mnoha místech tam promíchanost funguje, mnoho etnik žije pohromadě. Je to z mnoha ohledů bohatá země, která ovšem nedokáže svůj potenciál ukázat a zúročit. Jejich pistácie, mandle, jejich koberce, šperky, to jsou komodity, o které by byl ve světě určitě zájem. Vlastně v nedávné historii už byl. Doufám proto, že všechny změny, které tam nastaly, se nyní neudusí.

 

Řeknete mi, jaký byl nejsilnější moment, který jste tam zažil?

Jeden z nich byl, když jsem pracoval v táborech, kde žili vnitřně přesídlení Afghánci. Žili v chatkách z pálených hliněných cihel, na dvaceti metrech čtverečních bylo třeba patnáct lidí. Jednou jsem tam viděl asi čtyřletou holčičku, holohlavou, která měla svrab a lupénku. Tam jsem si uvědomil, že jsem vyhrál v loterii, když jsem se narodil tam, kde jsem se narodil. A za druhé jsem si uvědomil, že jedna věc je všechno to dění kolem toho, kdo má v Afghánistánu vládnout a tak dále… ano, každý na to může mít jiný názor, ale nikdo si kvůli tomu nezaslouží žít tak, jako žili ti lidé v těch chatkách, a obzvláště děti ne.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama