Psal jsem o puberťácích v apokalyptické budoucnosti, pandemie mě předběhla

Pravidelně jezdíte se studenty na výlety a organizujete akce v přírodě. Jak jste tyto aktivity zvládali během pandemie?

Máme specifické děti, které jsou zvyklé být v přírodě. Takže jsme ten první pandemický podzim učili v parku ve Stromovce. Naši pedagogové všemožně inovovali výuku, vlastně to bylo v něčem mnohem zajímavější než ve škole. Když byl ale později zákaz vyučování ve skupinách, museli jsme si vystačit s online prostředím. Jednou za čas jsme nabízeli venkovní individuální konzultace nebo aktivity po menších skupinkách v parku. Jenže i tak postupně přibývalo dětí, které už o taková setkání neměly zájem. Některé byly už úplně apatické, depresivní…

Čím jste je vyburcovali?

Snažili jsme se studenty zapojit do aktivit, kde něco dělali pro ostatní. Pomáhali s doučováním mladším spolužákům i dětem z jiných škol nebo telefonovali osamělým seniorům. Některým studentům to celkem pomohlo, jiní ale ztratili zájem o jakoukoli činnost. Nechtělo se jim chodit ven, nechtěli se ani vídat s kamarády. Skoro mi přišlo, že to je podobné, jako když mluvím se staršími lidmi, kteří nemají chuť do života nebo trpí posttraumatickou stresovou poruchou.

Prý vám to dokonce připomnělo hovory s pamětníky.

Dlouhodobě se s našimi studenty věnujeme nahrávání vzpomínek přeživších z terezínského ghetta. Vzpomněl jsem si, jak mi říkali, že za války snili o tom, že až vše skončí, budou se radovat a budou se objímat. Jenže žádná velká radost po válce nepřišla, byli emočně úplně vyhořelí. Naši studenti se chovali dost podobně a trvalo několik měsíců nebo i déle, než se jakž takž vzpamatovali. Teď jsou naopak o dost kontaktnější než před pandemií. Mnohem častěji se objímají nebo drží za ruce a také si víc povídají. Všichni tu blízkost druhého člověka, včetně fyzické, prostě potřebujeme stejně jako slunce nebo vzduch.

VŠE POD KONTROLOU

Jaké další paralely nyní vnímáte?

Moje první knížka Transport na věčnost je volně inspirovaná příběhy dospívajících v terezínském ghettu. Vycházel jsem ze vzpomínek pamětníků, kteří mi vyprávěli, jak je parta kamarádů držela nad vodou. Díky tomu, že společně něco zažívali, to v Terezíně i dalších lágrech zvládli nejen fyzicky, ale také psychicky. Současné děti během uplynulých dvou let o partu kamarádů přišly a důsledky byly nad očekávání těžké. Některé se z toho dostávají ještě dnes. Doba pandemie také ukázala, že škola budoucnosti by opravdu neměla být o tom, že žáci budou koukat na učitele přes monitor. A zajímavé je, že když jsem začal v roce 2019 psát nový román Rekrut 244, žádná pandemie ještě nebyla, ale motiv zavřených škol a online potkávání a demonstrací jsem tam už měl.

Vlastně jste nevědomky trochu předpověděl budoucnost.

Už delší dobu jsem přemýšlel, jak se naše společnost bude vyvíjet. Nejblíž mám ke školství, ale také k biologii, kterou jsem studoval, a tak mě napadlo popsat, jak asi bude vypadat náš svět za třicet let. Předpokládal jsem, že všechno bude pod kontrolou, všude budou kamery a senzory. Jedním z důležitých impulzů při psaní bylo i to, jak často řešíme používání mobilů a celkově závislost na technologiích. U nás ve škole jsme v tomhle směru docela radikální. Studenti většinou telefony nesmějí používat, ale samozřejmě vím, jak moc jsou mobily pro současné děti důležité. Napadlo mě, že hlavní hrdina mého románu, čtrnáctiletý Jony, bude online neustále. Veškerý jeho čas i kontakty s rodinou či kamarády budou naplánované a monitorované. A Jonymu dlouho nepřipadá divné, že se v podstatě podvolil všudypřítomnému systému, až do chvíle, kdy je vybrán pro speciální armádní výcvik.

BEZRADNÁ SPOLEČNOST

Takže je pro něj svým způsobem dost pohodlné, když vše svěří technologiím?