Psal jsem o puberťácích v apokalyptické budoucnosti, pandemie mě předběhla

Když František Tichý v roce 1993 založil v Praze gymnázium Přírodní škola, bylo mu čtyřiadvacet. Chtěl dát dětem svobodu, ale zároveň po nich vyžadoval zodpovědnost. Jeho žáci ve dvanácti letech organizují výstavy, natáčí filmy, kreslí komiksy a nemají strach se ozvat, když je to potřeba. Nyní Tichý vydal román Rekrut 244 o životě teenagerů za třicet let. Začal ho psát před lety, kdy netušil, že jeho vize společnosti závislé na online životě se záhy stane každodenní realitou.

Pravidelně jezdíte se studenty na výlety a organizujete akce v přírodě. Jak jste tyto aktivity zvládali během pandemie?

Máme specifické děti, které jsou zvyklé být v přírodě. Takže jsme ten první pandemický podzim učili v parku ve Stromovce. Naši pedagogové všemožně inovovali výuku, vlastně to bylo v něčem mnohem zajímavější než ve škole. Když byl ale později zákaz vyučování ve skupinách, museli jsme si vystačit s online prostředím. Jednou za čas jsme nabízeli venkovní individuální konzultace nebo aktivity po menších skupinkách v parku. Jenže i tak postupně přibývalo dětí, které už o taková setkání neměly zájem. Některé byly už úplně apatické, depresivní...

 

Čím jste je vyburcovali?

Snažili jsme se studenty zapojit do aktivit, kde něco dělali pro ostatní. Pomáhali s doučováním mladším spolužákům i dětem z jiných škol nebo telefonovali osamělým seniorům. Některým studentům to celkem pomohlo, jiní ale ztratili zájem o jakoukoli činnost. Nechtělo se jim chodit ven, nechtěli se ani vídat s kamarády. Skoro mi přišlo, že to je podobné, jako když mluvím se staršími lidmi, kteří nemají chuť do života nebo trpí posttraumatickou stresovou poruchou.

 

 

Prý vám to dokonce připomnělo hovory s pamětníky.

Dlouhodobě se s našimi studenty věnujeme nahrávání vzpomínek přeživších z terezínského ghetta. Vzpomněl jsem si, jak mi říkali, že za války snili o tom, že až vše skončí, budou se radovat a budou se objímat. Jenže žádná velká radost po válce nepřišla, byli emočně úplně vyhořelí. Naši studenti se chovali dost podobně a trvalo několik měsíců nebo i déle, než se jakž takž vzpamatovali. Teď jsou naopak o dost kontaktnější než před pandemií. Mnohem častěji se objímají nebo drží za ruce a také si víc povídají. Všichni tu blízkost druhého člověka, včetně fyzické, prostě potřebujeme stejně jako slunce nebo vzduch.

 

VŠE POD KONTROLOU

Jaké další paralely nyní vnímáte?

Moje první knížka Transport na věčnost je volně inspirovaná příběhy dospívajících v terezínském ghettu. Vycházel jsem ze vzpomínek pamětníků, kteří mi vyprávěli, jak je parta kamarádů držela nad vodou. Díky tomu, že společně něco zažívali, to v Terezíně i dalších lágrech zvládli nejen fyzicky, ale také psychicky. Současné děti během uplynulých dvou let o partu kamarádů přišly a důsledky byly nad očekávání těžké. Některé se z toho dostávají ještě dnes. Doba pandemie také ukázala, že škola budoucnosti by opravdu neměla být o tom, že žáci budou koukat na učitele přes monitor. A zajímavé je, že když jsem začal v roce 2019 psát nový román Rekrut 244, žádná pandemie ještě nebyla, ale motiv zavřených škol a online potkávání a demonstrací jsem tam už měl.

 

Vlastně jste nevědomky trochu předpověděl budoucnost.

Už delší dobu jsem přemýšlel, jak se naše společnost bude vyvíjet. Nejblíž mám ke školství, ale také k biologii, kterou jsem studoval, a tak mě napadlo popsat, jak asi bude vypadat náš svět za třicet let. Předpokládal jsem, že všechno bude pod kontrolou, všude budou kamery a senzory. Jedním z důležitých impulzů při psaní bylo i to, jak často řešíme používání mobilů a celkově závislost na technologiích. U nás ve škole jsme v tomhle směru docela radikální. Studenti většinou telefony nesmějí používat, ale samozřejmě vím, jak moc jsou mobily pro současné děti důležité. Napadlo mě, že hlavní hrdina mého románu, čtrnáctiletý Jony, bude online neustále. Veškerý jeho čas i kontakty s rodinou či kamarády budou naplánované a monitorované. A Jonymu dlouho nepřipadá divné, že se v podstatě podvolil všudypřítomnému systému, až do chvíle, kdy je vybrán pro speciální armádní výcvik.

 

BEZRADNÁ SPOLEČNOST

Takže je pro něj svým způsobem dost pohodlné, když vše svěří technologiím?

Není to tak jednoznačné. Na jednu stranu je skutečně pohodlné, když se můžete absolutně spolehnout na to, co vám technologie doporučují, na druhou stranu je to vlastně děsivé, pokud se dobrovolně podvolíte nějakému systému. Nejde totiž jen o samotné sledování a kontrolování, ale také o to, zda v takovém světě můžete žít spokojeně. V knize Jony řeší, že možná samotný systém není špatný, ale není dobré, když ovládá i naše myšlenky a emoce. Tuhle část knihy jsem psal koncem roku 2019, kdy ještě o nějaké pandemii nikdo nic netušil. Ani mě nenapadlo, že nastane doba, která naplno ukáže, jak je naše společnost vlastně křehká.

 

V románu popisujete, že rodiče budou mít absolutní kontrolu nad tím, co dělají děti. Což už někteří rodiče dělají nyní, když sledují pomocí aplikace každý krok svého potomka…

Myslím, že tahle vystrašenost začala po 11. září 2001. Řada lidí se rozhodla, že radši dovolí, aby někdo sledoval jejich soukromí, protože chtějí být v bezpečí. A to můžete vidět v nejrůznějších situacích. Nejde jen o kamery v ulicích, ale třeba právě i o zmiňované aplikace. Někteří rodiče mají skutečně pocit, že potřebují neustále kontrolovat, co jejich dítě dělá. Opatrnost se projevuje třeba i v tom, že se bojí pustit syna či dceru na výlet do lesa, protože „co kdyby tam na něj spadl strom!“. A to jsme na tom ještě relativně dobře, protože jsem četl o situaci v některých západních zemích, kde jsou přísná pravidla, pokud si se třídou chcete rozdělat oheň – musí přijet certifikovaná firma s hasičákem a celé to zorganizovat. Samozřejmě, že musíte být opatrní, ale brát s sebou na výlet hasicí přístroj? Paradoxní je, že když se pak něco reálně stane, neumíme si s tím poradit. Například děti už téměř vůbec neumí pracovat rukama…

 

UMĚNÍ IMPROVIZACE

Co je tedy učíte?

Jsou to základní manuální dovednosti, které už moc nemají od koho odkoukat. Zvládnou sice všechny úrovně počítačové hry, ale když mají vzít do ruky kladivo nebo pilku, jsou často bezradné. Nedávno jsme byli vypomáhat jedné obci v Jizerských horách. Místní škola potřebovala dříví z lesa. Řada našich dětí držela poprvé v životě sekeru. Zpočátku byly nešikovné, ale naučily se to dobře a bavilo je to tak, že vydržely štípat několik hodin. Myslím, že je také potřeba, aby se mladí naučili improvizovat a spolupracovat a nespoléhali jen na moderní technologie. Nakonec víme, že technika často selže ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebujeme. I o tom ta kniha je.

 

Jak děti zvládají pobyty v lese, kde asi marně „loví“ wi-fi?

Máme velkou shodu s rodiči, kteří vědí moc dobře, že jejich děti jsou leckdy dost závislé na mobilech a technologiích. A jsou proto rádi, že studenty učíme, aby technologie využívali omezeně. U nás ve škole jasně oddělujeme, kdy je volno a můžete být na mobilu, a kdy je výuka a mobily jsou zakázané. A podobné je to během našich výletů do přírody. Mobily sice mají u sebe, ale pokud je používají, tak následuje postih. Zajímavé je, jak se děti změní, když nekoukají do mobilů. Po dvou třech dnech pookřejí a víc si povídají, začnou být kreativnější, mají zájem o nové věci, začínají společně blbnout. Prostě jsou stejné, jako si to pamatuji z dětství. V knize jsem se snažil popsat, jak je to pro hlavního hrdinu těžké, když se najednou ocitne bez technologií. Je z toho úplně v háji, neví, kde hledat informace, neumí si poradit. Ale právě to je začátek jeho probuzení.

 

 

Mladí lidé mají technologie také proto, že rádi sdílí každodenní zážitky. Leckdy jsou velmi osobní a hodně jim vadí cenzura. Jak s tím pracujete?

Tohle je velmi komplexní problém. Současná mladá generace je dost citlivá, dávají hodně najevo své emoce, ať už pozitivní, či negativní. Neustále se srovnávají se svými idoly na internetu a pořád řeší, že musí být v něčem opravdu dobří. Jenže když je někdo zkritizuje, berou to velice osobně. Myslím, že úplně nejhorší vlastnost sociálních sítí spočívá v tom, že vytváří vaši individuální bublinu, která o vás ví všechno možné. Kvůli tomu je váš obraz o světě velmi omezený. Máte jen informace, které různé internetové nástroje vyhodnotily jako relevantní. To vede k tomu, že vaše povědomí o světě je dost zkreslené. A pak už je jen krůček k manipulaci. Jeden Jonyho kamarád říká, že ve společnosti není jeden vládce, ale sami lidé se nechají ovládat, a ještě jim to vyhovuje… Je to jednodušší, snadnější... Ale jsme to ještě pořád my?

 

ZRÁDNÁ POMOC

V knize máte určitý apel, jak tomu vzdorovat. Co navrhujete?

Pro mě je důležité, aby se čtenáři nejen zamysleli nad tím, jaký vztah máme k technologiím, ale také nad možným řešením, jak se ze závislosti vymotat. Naše společnost se posledních sto padesát let zaměřila na ovládání světa kolem nás. A trochu jsme zapomněli sami na sebe. Co nás těší? Co nás baví? Třeba jít do hor a prostě si jen užít den v přírodě. Spontánně se rozhodnout a něco udělat. Všichni diktátoři chtěli potlačit individuální fungování člověka. Podobné je to s technologiemi, které nám naoko pomáhají, ale v podstatě potlačují individualitu. Je jen na nás, jestli se tomu poddáme.

 

Důležitým motivem všech vašich knih je přátelství. Ať už jde o partu kluků z Terezína, nebo Jonyho v nedaleké budoucnosti. Proč právě tahle jednotící linka?

Všechny moje knihy mají společné hledání sama sebe, svobody a přátelství. Myslím, že přátelství je opravdu to nejcennější, co člověk může mít, a všechny těžké doby to ukázaly. Chtěl jsem popsat proměnu dospívajících právě díky sdílení ve společenství – Jony, který – i když má pochybnosti – je nejprve loajální vůči systému, ale postupně dozraje k tomu, že dokáže zapřít sám sebe, aby pomohl druhým. Rád bych, aby můj nový román vyvolal diskusi o svobodě ve vztahu k technologiím a také o duševní hygieně. Musíme v tom zrychleném světě ustát být sami sebou.

 

SNAHA O ZMĚNU

Dalším nečekaně aktuálním motivem knihy je LGBT linka.

Je to pro mě hodně důležité téma. Můj předchozí román Labyrint nedokončených setkání jsem věnoval památce Filipa Havlíčka, který spáchal sebevraždu kvůli homofobii okolí. Nechtěl jsem ale, aby tato linka z děje románu Rekrut 244 příliš „trčela“. Lukáš je v mojí nové knize úplně normální postava (a doufám, že jedna i z nejsympatičtějších), jejíž zaměření tvoří důležitý kamínek v mozaice příběhu. Tak jako všichni lidé, kteří nejsou „v pásmu průměru“, náš život velmi obohacují a pomáhají nám rozšiřovat naše srdce.

 

Umíte si představit, jak bude reagovat čtenář, který si za třicet let přečte vaši knihu?

Doufám, že se pousměje, co jsem to vymyslel! Snad se společnost nevyvine tak, jak jsem popsal v apokalyptické vizi. Přijde mi důležité všímat si toho, co se děje dnes, snažit se pozměnit závislost na technologiích a myslet i na to, jak je důležité fungovat bez nich. Ale i znovu a znovu hledat svobodu, hlavně tu vnitřní, a vést k tomu i další generace. Toho je moje nová kniha nesmělým pokusem.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement