Jak přežít pubertu svých dětí? Stačí si vzpomenout, jací jsme byli my

Jeden z výzkumů, který vedete, je dotazníkové šetření zaměřené na psychické a sociální charakteristiky adolescentů. Opakujete ho v pravidelných intervalech. Kolikrát už jste dotazníky rozdal?

Čtyřikrát. Poprvé to bylo v roce 1992, pak 2001, následoval rok 2011 a naposledy v roce 2019. Vždy ho dáváme dětem v rozmezí čtrnáct až šestnáct let. Zajímavé a zároveň trochu limitující je, že používáme stále ten samý dotazník jako před třiceti lety.

 

To kvůli tomu, abyste mohl kohorty srovnávat?

Ano, zároveň se ale svět za tu dobu zásadně změnil. Když jsme se v roce 1992 ptali na počítače, tak jsme ještě nic netušili o sociálních sítích, které v prožívání mladých hrají nyní zásadní roli.

 

Co vás na sociálních sítích a tom, jak se k nim mladí vztahují, zajímá nejvíc?

Adolescenti jsou tam konfrontovaní s tím, jak je berou ostatní, kdo s nimi sympatizuje, kdo nikoli. Každý den se tam odehrává vzájemné hodnocení a posuzování ve stylu líbíš/nelíbíš. Stejně jako dříve platí i dnes, že to, jak vás berou vaši vrstevníci, je v pubertě důležitý pocit. Pro současné adolescenty je to díky sociálním sítím víc intenzivní, proměnlivé a taky nespravedlivé. Fenomén neustálého posuzování a srovnání je výrazně znejišťuje.

 

Ptáte se jich i na každodenní starosti. Co je trápí a co naopak moc ne?

Mezi každodenními starostmi nehraje škola už tak dominantní roli, jako to bylo ještě před deseti lety. Dospívající mají také méně problémů s penězi a naopak více problémů s rodiči a se svými vrstevníky. Zkrátila se také doba spánku, zejména ve srovnání s generací adolescentů z počátku devadesátých let. A paradoxně více čtou – ale to proto, že za čtení nebereme jen čtení knih, ale i textů na počítačích a telefonech.

​​​​​​​

Vypořádávají se s problémy nějak zásadně jinak než generace předchozí?

V posledním výzkumu, tzn. u kohorty adolescentů z roku 2019, se ukázalo, že dnešní dospívající se častěji než předchozí generace vztahují k problémům emocionálně spíše než racionálně nebo přes nějakou aktivitu, třeba že jdou za kamarádem. Přitom zároveň platí, že se ve svém životě necítí hůř. Když se jich ptáme na jejich životní spokojenost a na pocit vlastní hodnoty a ceny, tak to se v posledních třiceti letech nijak významně nezměnilo.

 

V čem ta změna v prožívání problémů více emočně může být?

Pravděpodobně to souvisí s tím, že během posledních deseti let se vyjadřování osobních pocitů a emocí stalo celkem běžnou skutečností, právě v důsledku každodenní přítomnosti na sociálních sítích.

 

 

Zkoumáte i vztah mezi dětmi a jejich rodiči?

Vztah rodičů a dospívajících je jedno z klíčových psychologických témat. Do značné míry platí, že pokud má dospívající s rodiči vztah, který je založen na vzájemné důvěře a vzájemném respektu, je to ten nejlepší základ pro to, aby se dospívající cítil dobře, spokojený a uznávaný nejen dospělými, ale i vrstevnickou komunitou. Jedna ze série otázek v našem dotazníku byla na téma: Kdo je pro tebe důležitý, když chceš vědět, jaký jsi? Kdo ti nastavuje to správné zrcadlo pro tvoje sebehodnocení? Zajímalo nás, zda jsou pro ně v tomto ohledu důležití vrstevníci, tedy kamarádi a spolužáci, nebo rodiče, učitelé či jiné autority.

 

Jak to dopadlo?

Z prvního výzkumu v roce 1992 vyplynulo, že nejdůležitějšími referenčními osobami, které nastavují měřítka pro sebepojetí a sebehodnocení, jsou jednoznačně rodiče. To zůstává stejné po celé sledované období, tedy i pro současnou generaci teenagerů. To ale neznamená, že se mezi nimi nemohou odehrávat konflikty a nedorozumění. Současně ale platí i to, že důležitost pohledu a názorů dospělých autorit, a to nejen rodičů, ale i dalších dospělých, kteří na ně mohou mít vliv, jako jsou učitelé, trenéři či vedoucí zájmových aktivit, obecně klesá. To souvisí s celkovým společenským nastavením a s trendy, které byly zřejmé u západoevropských adolescentů již před dvaceti lety.

 

Jak se formuje jejich sebeúcta a sebehodnocení, když ne přes autority?

V myslích mladých lidí již dlouho převládá důraz na dosažení osobní autonomie, tedy určité nezávislosti na druhých. Mladý člověk se chce rozhodovat sám za sebe, sám si chce určovat, co je pro něj v životě důležité. Jeho spokojenost je dána především tím, jak dokáže naplňovat svoje vlastní očekávání a představy o svém současném a budoucím životě. To, co si myslí ostatní, je pro ně relevantní jen do té míry, do jaké jim na druhých záleží. Ale to je právě paradox adolescence.

 

Proč?

Protože pro současné dospívající je veřejné mínění druhých, tedy odezva na sociálních sítích, často dominantním faktorem, který ovlivňuje jejich pocity a sebejistotu. A to je hrozně vágní a nejisté kritérium.

 

Takže jsou rozpolcení?

Jsou tlačeni do toho, aby se rozhodovali sami za sebe, ale často jsou nejistí v tom, co vlastně chtějí a co považují za správné a dobré. A rodiče jim v tom mnohdy nepomohou, protože sami nemají ve svých „kritériích správnosti“ a pravidlech jasno, nedůvěřují v této oblasti často ani sami sobě. To zvyšuje určitou úzkost a nepříjemné pocity na obou stranách. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale děti se od svých rodičů v tom základním nastavení pro život odlišují jen velmi málo. To říkám s vědomím našich výsledků, protože adolescenti, kterých jsme se dotazovali na počátku devadesátých let, jsou generací rodičů adolescentů dnešních.

 

Pokud byste měl rodičům adolescentů poradit jednu věc, jaká by to byla?

Často můžete slyšet větu: „Za nás to bylo jinak.“ Já si ale nemyslím, že dříve to bylo nějak zásadně jinak. Mimochodem, i když se mění reálie, máme chytré telefony a sociální sítě, tak to, jak svoji pubertu prožívají mladí lidé, to je stále stejné. Svým studentům na univerzitě říkám, že pokud chtějí s adolescenty komunikovat, musejí být především schopní vidět svět jejich očima. Možná si někdo řekne, že je to triviální poznatek, ale podle mne je zásadní.

 

Jak se to podle vás nejlépe udělá?

Je potřeba si vzpomenout na to, jak jsme se sami cítili, když nám bylo stejně jako jim. Vzpomenout si, co vás nejvíc bolelo, z čeho jste se nejvíc radovali, koho jsme naplno milovali a koho třeba nenáviděli. Protože z hlediska subjektivní důležitosti a intenzity prožívání to byl a je život naplno. Také si vzpomeňte, v jakých situacích jste prohlašovali, že to vy nikdy nebudete, až budete dospělý. To uvědomění, co jste prožívali jako mladí a jak jste se u toho cítili, vás nejvíc přiblíží ke svým vlastním dětem. Zásadní je nemyslet si, že vaše děti prožívají věci nějak významně jinak, než když jsme byli mladí my.

 

Původně se mluvilo o tom, že v době adolescence je úkolem dosažení identity, kdy si člověk udělá celistvý obraz o tom, kdo je, kam patří, čím byl, čím chce být. Pak následuje dospělost, kde si máme najít a vytvořit blízký vztah s partnerem, usadit se. To už dneska neplatí, je to tak?

Už to není tak jednoznačné, to je pravda. Ta rozličnost cest, kterými se nyní můžete vydat, je mnohem větší, než tomu bylo dřív. A i s naší identitou je to složitější. Dříve byly tradiční znaky dospělosti to, že se ukotvíte, usadíte, máte svatbu a děti. Dnes je jasně patrný odklad těchto závazků. Zároveň si ale nemyslím, že by lidé byli nějak víc nezodpovědní než jejich rodiče, že by je nic nezajímalo a jen si užívali bez závazků. Změna je v tom, že mají své cíle a očekávání, ale ta jsou krátkodobá, což ale zároveň neznamená, že nejsou důležitá.

 

Je to tedy takové zodpovědné testování toho, kdo jsem a co chci v životě dělat?

Dnes si dle mého názoru mladí lidé utvářejí svůj status, tedy kdo jsem a kam patřím s vědomím toho, že si něco vyzkoušejí na dva tři roky a pak se rozhodnou, zda jim to vyhovuje, nebo zda chtějí směřovat jinam. V tom nevidím neodpovědnost ani nezralost. Ukazuje se, že identita je celoživotní téma a změnami člověk prochází během svého života mnohem častěji.