Taková blbost… A ona se dělá roky

Má celou řadu prestižních mezinárodních ocenění, vytvořil dokonce i vlastní auto. Přesto má designér Petr Novague největší radost, když mají zákazníci o jeho výrobky zájem. Kouzlo dobrého designu podle něj spočívá v tom, aby byl funkční a přitom neobtěžoval. „Občas pak slýchám hlášku z Pelíšků: A přitom je to taková blbost…,“ směje se.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na čem právě teď trávíte nejvíc pracovního času?

Nejvíc času trávím ve Spokaru a Sapeli, což jsou dvě české značky, pro které v posledních letech velmi intenzivně pracuji. Plus se ještě zabývám prací kolem jednoho už nežijícího architekta, o kterém s kolegy připravujeme knihu.

 

Jste ve své kanceláři pořád jediným designérem?

Ano, designérem jsem tam pořád jenom já sám. Když jsem značku v roce 2008 založil, myslel jsem, že nás bude časem mnohem více. Měli jsme ještě s jedním kamarádem velké plány, ale ty nevyšly, takže jsem sám a mám kolem sebe tým specialistů na 2D a 3D vizualizace.

 

Co si pod tím lze představit?

Pomáhají mi dotáhnout detaily, na které už bych neměl čas, třeba výkresovou dokumentaci. Nebo vizualizaci, aby návrh vypadal jako fotografie hotového výrobku. Dnes už je doba tak náročná, že nepřipadá v úvahu, aby si zákazník musel něco představovat. Všichni musí vidět, jak to bude vypadat, a nesmí se stát, aby klient dostal něco jiného, než očekává.

 

 

Jak dlouho dopředu si vás musí zájemci o vaše služby zamluvit?

Chci dělat raději méně produktů, ale ve špičkové kvalitě. To znamená zhruba pět projektů za rok.

 

Co to znamená v cenách?

Máme tržby kolem čtyř set tisíc korun měsíčně, tedy něco přes čtyři miliony za rok. Naše ceny jsou například ve srovnání s Německem velice nízko. Podobné ceny jako moje studio mají třeba čínští designéři. Obecně se dá říci, že si objednavatelé náklady velice hlídají a o ceně za práci se před uzavřením kontraktu zpravidla docela tvrdě vyjednává.

 

Poslechněte si celý rozhovor ve formě podcastu.

 

 

 

Nápady za volantem

Snažil jsem se dopočítat, kolik už máte cen Red Dot Awards. Došel jsem správně k číslu čtrnáct?

Je to tak.

 

Velký úspěch jste měl i v tradičním ocenění iF Design Award, které existuje už od roku 1953. Pokud se nemýlím, ze sedmi cen, které šly letos k tvůrcům z České republiky, mířily hned čtyři do vašich rukou. Za co jste je dostal?

To mě extrémně potěšilo, protože cen iF Design mám i s těmi novými čtyřmi zatím jenom devět. Byl to takový zajímavý mix. Nejdříve bylo ocenění za design štětce pro profesionální malíře a mezizubní kartáček pro již zmíněný Spokar. Na co jsem ale obzvláštně pyšný, je ocenění pro design klíče pro nadnárodní koncern FAB. To byl hodně těžký úkol, kterým jsem strávil poslední rok a půl.

 

 

Dlouhodobě říkáte, že vás ještě více než ceny těší, když pomůžete klientům zvýšit jejich tržby a profit. Sdílejí s vámi firmy údaje o tom, jak se výrobky prodávají?

Je i v jejich zájmu se o tu informaci podělit. Jde vlastně o podstatu zadání pro mou práci. Asi těžko si bude firma najímat někoho, aby udělal design, který se bude prodávat méně. Čímž samozřejmě neříkám, že je design všemocný. Prodeje jsou tvořeny také samotnou kvalitou produktu, marketingem, cenotvornou, slevovými akcemi a podobně. Nicméně kvalitu výrobku i jeho design nejlépe posoudíte podle toho, zda nakonec zákazníci sáhnou do peněženky a nakoupí.

 

Které z vašich produktů jsou či byly v tomto ohledu nejúspěšnější?

Prakticky pokaždé se tržby po změně designu zvýšily. Buď se zboží prodá více, nebo stejně, ale dráž. U jednoho z našich výrobků takto poskočily ze 150 milionů ročně téměř na 200 milionů, to je hezký posun. Druhou rovinou může být, že si firma kvalitním designem získává respekt na trhu.

 

Bývá obvyklé, že je designér i finančně zainteresován na úspěchu „svého“ výrobku? Nebo je cena za práci daná, ať už to nakonec na trhu dopadne jakkoli?

U mě je to většinou tak, že podepíšeme smlouvu o dílu a pak už nic nechci, žádné licence, jak tomu bývá někdy ve světě. Jen ve výjimečných případech mám také stanovenou část odměny v závislosti na prodejích výrobku. V téhle souvislosti mám jednu vtipnou historku…

 

Jakou?

Asi před třemi lety jsem dělal zakázku pro jednu skupinu, která má docela velký obrat, v řádech miliard korun. Dostal jsem se k tomu tak, že oni poptávali největší studio v Německu, a to jim odpovědělo, že s takhle malým obratem si je jako klienta nemůžou vůbec dovolit. A že se omlouvají, ale nesestaví ani nabídku. Ty rozdíly jsou ohromné. To, co já mám jako roční obrat, mají někteří moji zahraniční přátelé, kteří pracují v mezinárodních studiích, jako skicovné jednoho produktu.

 

Máte nějaký recept na to, kde a v jakých podmínkách se vaše prvotní nápady nejlépe rodí?

Nejlepší je, když jedu sám v autě pozdě k večeru nebo třeba brzy ráno, kdy na silnicích ještě nikdo není. To mě jednak hrozně baví, a také mě přitom napadá hodně věcí. Obávám se ale, že v dnešním levicově orientovaném světě takovým momentům postupně odzvoní. Všichni budeme jezdit s nízkou spotřebou, maximálně devadesátkou a přemýšlet pomalu… Žádná sportovní jízda už nebude připadat v úvahu a žádná Eliška Junková už se neobjeví.

 

Sexy zadání

Pojďme si nyní některé vaše oceňované výrobky projít a probrat jejich příběhy. První cenu jste dostal za „hranatou židli“. Kdy a pro koho jste ji dělal?

Ta firma se chtěla pustit do výroby plechového nábytku. Společně jsme připravili poměrně sofistikovanou výrobu, na které se měli podílet i roboti. Židle vznikla ve velmi krátkém čase a za dost příznivou cenu. Časem se ta firma rozrostla, ale úplně jiným směrem, dnes se věnuje laserovému dělení materiálu a podobným věcem. Takže jsme se nakonec dohodli tak, že židle dnes patří značce Enito, kterou spoluvlastním.

 

 

Nebylo vám líto, že si váš první takto oceněný výrobek nemohli lidé hned koupit?

Beru to opačně. Bylo skvělé, že jsem se dostal k technologiím, které jsem do té doby ještě neviděl. Ta židle se vyráběla lepením, neměla tedy žádné sváry, což byla technologie, kterou jsme převzali z jedné automobilky, která ji už měla vyzkoušenou.

 

Ocenění vám přinesl také květináč z nerezové oceli pro společnost Kasper. Na první pohled je elegantní, ale také velmi jednoduchý. Je právě tohle jedno z kouzel designu – dělat věci tak, aby vypadaly, jako kdyby vznikly samy?

Jednoznačně. Každou chvíli slýchávám variaci na tu slavnou hlášku z filmu Pelíšky: „A přitom taková blbost…“ Jenže právě tohle je ono, když design neobtěžuje a vypadá přirozeně.

 

 

Další váš úspěch, kolo Favorit, mělo hořkou příchuť. Firma zkrachovala, vám dlužila peníze a neúspěšný majitel ještě tvrdil, že si design po vašem původním návrhu vlastně udělali svépomocí. Mrzí vás, že se to takhle pokazilo?

To víte, že mě to mrzí. Byl to asi nejhorší profesní zážitek, který jsem za svou kariéru zažil. Mám slabost pro české značky, líbilo by se mi, kdyby existovala letadla Aero nebo kdyby automobilka Tatra třeba vyráběla moderní elektromobily. Pro značku Favorit jsem pracoval moc rád, byla to srdcová záležitost. Jenže se ukázalo, že ten dotyčný měl sice koupenou značku, ale vůbec nedokázal rozjet skutečnou cyklo firmu. Zrovna nedávno jsme měli další stání u soudu. Nicméně jsem rád, že alespoň nějaká kola vznikla.

 

Takže opravdu jezdí?

Vyráběla se jen v jedné mikro dílně, proto jich určitě není mnoho. Nicméně i já je občas potkávám, nedávno to bylo u Café Savoy na pražském Újezdě.

 

 

Naopak docela veselé mi připadalo, když jste ve stejném roce dostal ceny za kliky ke dveřím a také za dveře bez klik. Celkem roztomilá souhra, ne?

Ano, to byla sranda... U těch klik jsem se snažil najít takový tvar, který ještě nikdo neudělal. Chtěl jsem, aby se dobře držely, a přitom byly zcela funkční a praktické. Často se snažím do výrobků přidat nějaký ergonomický vtípek, a přitom uživatele nijak neotravovat.

 

A jak to bylo se zakázkou na nové dveře pro Sapeli? Bylo to rovnou „vymyslete dveře bez klik“? Nebo jen „vymyslete originální dveře“?

Původní zadání bylo jen, že chtějí něco revolučního. Trvalo asi rok a půl, než jsme se společně dopracovali k tomu, že to budou právě dveře bez klik. Takhle má podle mě uvažovat zdravá a sebevědomá firma. Ona vyrábí dveře, nedělá kliky, ty musí kupovat. Takže by logicky měla chtít dostat marži z těch externích klik do vlastních dveří. To je pro mě extrémně sexy zadání.

 

A jak dlouho práce na takových „nových“ dveřích trvá? Co všechno musí postupně proběhnout?

Lidé občas mají pocit, že si designér sedne, něco nakreslí a za týden je hotovo. To by bylo krásné, jenže ve skutečnosti většina projektů, které dělám, přesáhne dobu jednoho roku. V případě vývoje nových dveří jsme spolupráci začali v roce 2017 a dodnes není uzavřená. Stavíme celou produktovou řadu, stále ji rozvíjíme, takže se doba vývoje nepočítá na měsíce, ale na léta.

 

Další českou značkou, pro kterou pracujete, je pelhřimovský Spokar. Vymyslet něco nového například na mezizubním kartáčku mi připadá snad ještě těžší než na dveřích nebo klice. Popište mi, jak vypadají vaše úvahy nad mezizubním kartáčkem?

Mě tyto praktické produkty s každodenním užitím fascinují. Mnohem více než třeba nějaké svítidlo, které má především ornamentální funkci a v reálném životě se moc nevyužije. Mezizubní kartáček vezmou lidé do ruky každý den a nepřemýšlejí nad tím, jestli je hezký, nebo ne. Zajímá je hlavně ta funkce. Inspiroval jsem se tvarem, který vznikne, když zmáčknete kuličku hlíny nebo plastelíny, a podle toho jsem vytvaroval ten kartáček. Všechno vypadá jednoduše, ale než se to dostalo na pulty, strávili jsme nad tím více než dva roky.

 

 

Ocenění jste získal i za jističe elektrického napětí. Tam bych ale ocenil i zadavatele zakázky. Dojít k úvaze, že prodeji zboží, které není prakticky nikdy vidět, pomůže spolupráce se špičkovým designérem, musí být projevem velice otevřené mysli…

To je ukázka, jak důležité je, kdo firmu vlastní. Majitel svému oboru mimořádně rozumí, je sám autorem řady patentů, na nichž jsou ty výrobky postavené. Zároveň zná své limity a usoudil, že potřebuje designéra. Udělali jsme společně kolekci výrobků, která mu na trhu udělala renomé. A zároveň je už na pohled cítit, jaká kvalita se v těch výrobcích skrývá.

 

Za auto HN R200 jste sice mezinárodní ocenění nezískal, ale přineslo vám hodně pozornosti. Je to ještě živý projekt?

Byl to jeden z nejzajímavějších projektů, na kterých jsem pracoval. Fascinující bylo už to, že se u nás našla firma, byla to Kovovýroba Hoffmann, která dovedla celé auto vyrobit. Vyprodukovali jsme celkem čtyři kusy. Marek Hoffmann ovšem firmu v roce 2019 prodal a tím jsem de facto přišel o realizátora. Nicméně jsem se na tom hodně naučil. Třeba jak moc se liší běžný prodejní proces od toho, když chcete něco prodat superbohatému individuálnímu zákazníkovi. To byla slušná škola.

 

 

Kapka v moři

Kdy vaše práce na výrobku, jako jsou dveře nebo kartáček, obvykle končí? V jaké fázi si potřesete s klientem rukou, pošlete fakturu a můžete se vrhnout na něco nového?

To se liší. Může to skončit tím, že výrobek uvedete na ten trh a je hotovo. Čím dál častěji se ale stává, že ty firmy, které jsou s designem spokojené, už počítají s tím, že se na ten produkt bude nějak navazovat. Buď dalšími věcmi, nebo třeba tím, že se už začne chystat nástupce původního výrobku.

 

 

To je pro vás ale z podnikatelského hlediska dobré, ne?

To je pro mě samozřejmě skvělé. Zároveň mám ale takovou širší obavu, zda trochu neztrácíme v Evropě i tady u nás krok. Je hezké, že jsme my Češi vyhráli několik cen na Red Dot Awards. Když ale pak vidíte ty stovky ocenění, která putují do Asie nebo Ameriky, dojde vám, jaká jsme kapka v moři.

 

Tento rozhovor vychází také v mimořádném rozhovorovém vydání magazínu Reportér. Odvážlivci – dvaadvacet inspirativních žen a mužů, kteří se nebojí vykročit mimo zaběhnuté koleje, na 108 stranách atraktivního časopisu. V prodeji po celé léto 2021.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement