Barmánci se nebojí vyjít do ulic, i když je to může stát život

V barmském vězení strávil Linn Thant 20 let. Při výsleších byl mučen a přišel téměř o všechny zuby. Po svém propuštění v roce 2009 utekl do Thajska a před několika lety získal barmský aktivista a bývalý politický vězeň azyl v České republice. Nyní je v intenzivním kontaktu se svými přáteli a rodinou v Barmě, kde před týdnem došlo k vojenskému převratu. „Barmánci žádají svět o pomoc. Zbraně nemají, armáda ano,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Od vojenského převratu v Barmě a zadržení šéfky civilní vlády Aun Schan Su Ťij uplynul týden. Jaká je atmosféra v zemi?

Obyvatelé mnoha barmských měst a vesnic dnes (v neděli – pozn. red.) vyšli do ulic, aby protestovali proti armádě. Viděl jsem záběry z asi dvanácti velkých měst, včetně Rangúnu, a ze stovky menších. Tisíce lidí demonstrují a vykřikují hesla jako „Nechceme vojenskou diktaturu“, „Chceme demokracii“, „Propusťte Aun Schan Su Ťij“ či „Svobodu Barmě“. Objevily se informace, že se ve městě Myawaddy na thajsko-barmské hranici na protestující dokonce střílelo. Armáda odstřihla veškerá telefonní spojení, zablokovala internet i připojení přes wifi, aby se lidé nedokázali spojit se světem. S tím máme zkušenosti už z minulosti, a proto jsme se snažili naše kolegy aktivisty na to připravit. Mají tedy k dispozici SIM karty z Thajska i satelitní telefon a mohou nám posílat záběry a videa toho, co se teď v zemi děje.

 

Nebojí se lidé vyjít do ulic?

Nebojí. Myslím, že se rozhodli protestovat i přes všechna rizika, která jim hrozí. Včetně toho, že je to může stát život. Nacházíme se ve velmi důležitém období. Obyvatelé Barmy trpí už dlouhé roky, nejméně 60 let. Armáda v zemi provedla převrat už v roce 1962 a od té doby je téměř nepřetržitě u moci. I když třeba skrze Stranu svazové soudržnosti a rozvoje, kterou založili bývalí vojáci a představitelé vojenské junty. V roce 2015 ale získala většinu v parlamentu Národní liga pro demokracii (NLD) Aun Schan Su Ťij a opozice tak poprvé dostala šanci vytvořit vládu. Podruhé k tomu mělo dojít loni v listopadu, kdy hlasování vyhrála opět NLD. Získali přes 80 procent hlasů.

 

Proč tedy vládu nevytvořila?

Armáda je obvinila z volebních podvodů. To ale není pravda. Nemají pro to žádné důkazy. Celé si to vymysleli. Celý vojenský převrat je rozhodnutím generála Min Aun Hlaina, vrchního velitele barmské armády, který se nyní ujal moci. Chtěl tímto způsobem zachránit své majetky i sám sebe a zneužil k tomu armádu. Podle některých informací, které mám k dispozici, se to i mnohým příslušníkům armády nelíbí, ale musí se řídit tím, co jim vedení nakáže.

 

Situace je napjatá

Víte, kolik již bylo zadrženo lidí?

Co víme, tak zadržení jsou prezident Win Myin, šéfka vlády Aun Schan Su Ťij, její ministři, náměstci, dále někteří poslanci, lídři lokálních prodemokratických stran a také aktivisté, naši přátelé a vůdci studentského povstání z roku 1988. Celkem nejméně 200 lidí. S někým se nelze spojit, protože se nachází v odlehlých oblastech, takže tamní situaci ještě neznáme.

 

 

Zmínil jste možné výstřely proti demonstrantům. Jak tvrdě armáda i policie proti protestujícím zasahuje?

Blokují ulice, ale ve většině případů k žádným tvrdším zásahům nedošlo. Demonstranti se snaží dávat policistům najevo, že jsou jejich přátelé. Někteří policisté dokonce i pláčou, jiní vypadají opravdu v šoku z toho, co se děje. Pravdou ale je, že pořád jde o ozbrojené složky, takže kdyby dostali nařízení shora, budou muset proti lidem zakročit. Možná, že když je lidí v ulicích tolik, tak se vedení bojí zasáhnout. Situace je opravdu velmi napjatá. Lidé žádají o to, aby se do řešení zapojilo mezinárodní společenství. Nemají zbraně, ale armáda je má. Potřebují mezinárodní podporu a žádají svět o pomoc.

 

 

A kde se nachází Su Ťij?

Je v domácím vězení. Obvinili ji z porušení dovozního zákona. Policie oznámila, že v jejím domě našla nelegálně dovezené vysílačky. Je to až úsměvný případ. Celé je to vymyšlené tak, aby se jich zbavili. Obvinili i prezidenta. Žádné důkazy ale proti nim nemají. Představitelé armády tak porušují ústavu. Aun Schan Su Ťij byla legitimně zvolena ve volbách.

 

Inspirace Československem

Co se podle vás bude dít dál?

Právě teď projevují obyvatelé Barmy velkou statečnost. Chtějí se zbavit utrpení, které zažívali v posledních letech. Snaží se zachránit své životy, pochodují v ulicích a protestují. Dávají najevo svou nespokojenost. Potřebují ale podporu mezinárodního společenství. Budova parlamentu je střežena armádou, telefony i internet byly zablokovány. Některým členům nově zvoleného parlamentu se ale podařilo spojit prostřednictvím videokonference. Vydali prohlášení, ve kterém vyzývají zahraniční vlády, aby neuznaly nelegitimní vojenský režim a jednaly jen s barmskou reprezentací vedenou Aun Schan Su Ťij a prezidentem Win Myinem. To znamená s civilní vládou. Prohlášení jsme zaslali i na české ministerstvo zahraničí a premiéru Andreji Babišovi.

 

 

Hovořil jste o tom, že někteří příslušníci ozbrojených složek současnou situaci neschvalují. Myslíte si, že by se mohli přidat na stranu demonstrantů? Jako tomu bylo v Československu v roce 1989?

Ano, doufáme, že by k tomu mohlo dojít. Dění kolem sametové revoluce znám velmi dobře. Zkušenosti z tehdejšího Československa jsou nám velmi blízké. O událostech kolem listopadu 1989 toho ale vědí hodně nejen aktivisté, ale i někteří poslanci premiérčiny strany NDL. Aun Schan Su Ťij zná Českou republiku také velmi dobře. Váš bývalý prezident Václav Havel byl naším nejlepším přítelem, podporoval barmské demokratické hnutí. Díky němu dostala Su Ťij Nobelovu cenu za mír, protože ji Václav Havel doporučil. Velmi si ho vážila, přestože se spolu osobně nikdy nesetkali. Dostala ale „od něj“ růži. Když Václav Havel v roce 2011 zemřel, poslali jsme na jeho rakev kytici růží. A jednu z nich, usušenou a zalitou do skla, následující rok předal v Barmě Su Ťij tehdejší český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

 

Od Su Ťij nemáte nyní žádné zprávy?

Nemáme. Nemůže komunikovat se světem. Její dům je plný příslušníků ozbrojených složek, kteří ji hlídají. Ještě předtím, než odpojili mobilní sítě, jsme od ní dostali vzkaz, že podporuje aktivitu obyvatel, kteří každý večer na protest proti dění v zemi bubnují ve svých domovech na různé hrnce, pánvičky a další kuchyňské náčiní. Je to barmský způsob, jak dát najevo svou nespokojenost. A děje se to ve všech městech.

 

Mučili mě, ale nikdy jsem se nevzdal

Vy sám v České republice žijete již několik let, jak jste se sem dostal a proč?

Jsem bývalý politický vězeň. V Barmě jsem byl jako jeden ze studentských vůdců z roku 1988 zadržen a odsouzen k trestu smrti. O tři roky později mi trest změnili na doživotí, což znamenalo 20 let vězení. Celý trest jsem si odseděl.

 

Jak se vám tak dlouhé věznění podařilo přežít?

Bylo to velmi těžké. Trávil jsem hodně času meditacemi a snažil jsem se každý den něčím zaměstnat, něco psát nebo se učit jazyky.

 

A co vaše zdraví?

Můj zdravotní stav nebyl dobrý. Zažil jsem mučení, skoro nemám zuby, zůstalo mi jich jen pár. Přišel jsem o ně během výslechů. Mučili mě mnohokrát, fyzicky i psychicky, ale nikdy jsem se nevzdal. V roce 2009 mě z vězení propustili. Dostal jsem se ven bez jakékoli dohody s vládou. Jenže kvůli mým dalším aktivitám mi opět hrozilo zatčení. Už jsem nechtěl strávit dalších 20 let zavřený v cele, tak jsem z Barmy utekl. Nejprve do Singapuru a odtud do Thajska.

 

Co jste tam dělal?

Nejprve jsem na sebe nechtěl příliš upozorňovat, takže jsem pracoval jako učitel angličtiny pro uprchlíky na thajsko-barmské hranici. Později jsem se stal novinářem a začal psát pro barmský opoziční deník Irrawaddy. Pracoval jsem pro ně pět let a i teď občas něco napíšu o dění v Česku. V roce 2011 jsem se v Praze zúčastnil konference Forum 2000, kde jsem spolu s dalšími kolegy vyprávěl o lidských právech a demokratickém hnutí v Barmě. Od České republiky jsme získali azyl, všichni jsme se ale vrátili do Thajska. V roce 2014 ale i tam došlo k vojenskému převratu. Protože se armádě nelíbilo, jak jsem o tom psal do novin, neprodloužili mi vízum. Rozhodl jsem se proto přestěhovat do Česka. Jsme tady i s mou ženou od února 2015. Od té doby pracuji jako učitel angličtiny.

 

Chcete se jednou do Barmy vrátit?

Upřímně? Do Barmy se vrátit nechci. Budu Barmáncům pomáhat, co budu moci, odsud. Znám barmskou armádu a absolutně jí nevěřím. Chová se velmi zákeřně. Teď se snažím naučit česky a chtěl bych si požádat o české občanství. Tak budu moci konečně žít v bezpečí. Zatím v bezpečí nejsem. Tedy částečně ano, ale nemohu například svobodně cestovat po světě, protože nemám občanství, jen azyl. Moje čeština je zatím velmi slabá, ale pracuju na tom.

Autorka je redaktorkou ČTK

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama