Jak „Češi“ v Argentině tančí v krojích a pěstují „plantičky“

Jak se vašemu tatínkovi podařilo přenést kousek Moravy do Prahy?

Vliv slováckých kořenů jsem vnímala postupně. Když jsem byla malá, jezdili jsme na Moravu jen občas, ale ve dvanácti mě tatínek vzal poprvé do Slováckého krúžku v Praze, který funguje od konce 19. století. Brzy mě nadchlo, co všechno se v krúžku děje. Rozhodně tam nechodí jen nejstarší generace, ale i mladí lidé, kterým se líbí naše zvyky a tradice. Na základní škole jsem byla „ta divná“, spolužáci neznali nikoho, kdo hraje na cimbál a má kroj. Pak jsem chodila na hudební gymnázium, kde už byli spolužáci daleko otevřenější.

 

Brzy jste začala působit i v Sokole v pražských Vršovicích. Jak se člověk dostane od folkloru do Sokola?

To byla spíš shoda náhod. Na základní umělecké škole jsem se potkala s cimbalistou Martin Molčanem. Zmínil se, že každý týden hraje na cimbál ve zkušebně právě v budově vršovického Sokola, a řekl mi, ať se někdy stavím. Zpočátku se mi zdálo, že v Sokole není nic moc pro mladé, ale brzy jsem změnila názor. Vršovická sokolovna je totiž plná dětí i dospívajících, protože je tam hodně rozmanité zastoupení různých sportovních oddílů. Dnes jsem vzdělavatelkou vršovického Sokola. V praxi to znamená, že se zabývám nejen historií naší jednoty, ale také prezentací toho, čemu se věnujeme dnes.

 

SOKOL ZA VÁLKY

Každý rok 8. října se slaví Památný den sokolstva, který připomíná významné osobnosti. Pochází některá přímo z Vršovic?

Během toho dne si vždy vzpomeneme na třicítku mrtvých, kteří byli z naší vršovické jednoty a zemřeli za druhé světové války během takzvané Akce Sokol. Gestapo tehdy pozatýkalo stovky sokolů po celém území Protektorátu. U nás to byl například sokolský náčelník Oldřich Uhlyarik – prošel Osvětimí a 23. května 1945 už zase vedl cvičení mužů ve Vršovicích. Významné osobnosti má naše jednota ale i z jiných období. Zatím jsem ještě neměla možnost prozkoumat všechny historické příběhy, ale hodně mě zaujal osud šestnáctiletého Lumíra Březovského. Když začala první světová válka, byl zrovna ve Francii, vstoupil do tamní pobočky Sokola a byl také příslušníkem československé dobrovolnické roty Nazdar v rámci francouzské cizinecké legie. Zahynul na západní frontě v prosinci 1914, čímž se stal prvním padlým roty a zároveň také nejmladším padlým vojákem za celou válku v československých legiích.

 

Je nejspíš ještě hodně osudů, které by stály za zpracování. Co nyní plánujete?

Část příběhů jsem publikovala v knize, kterou vydal vršovický Sokol ke 150. výročí založení. A určitě se někdy pustím i do dalšího výzkumu. Souběžně se sokolskou historií zkoumám také vývoj slováckých tradic a folkloru, konkrétně slovácký verbuňk, což je mužský lidový tanec. Od roku 1946 se koná soutěž ve verbuňku v rámci folklorního festivalu ve Strážnici.

 

DALEKÁ DOMOVINA

Kde se ve vašem bádání objevila Argentina?

Původně jsem myslela, že budu psát disertační práci o dalším vývoji verbuňku, ale pak mě napadlo, že se podívám na folklor z trochu jiné perspektivy. Chci zjistit, jak žije současná krajanská komunita, jaké tradice dodržuje, proč a jak dobře mluví česky. Velmi početná komunita lidí hlásících se k československým kořenům je tradičně v Chicagu, podobné je to i v Argentině. Zajímá mě, zda v posledních letech došlo k nějakému posunu vnímání našich tradic a zvyků a vnímání češství obecně. Nedávno jsem například četla, že ve 20. letech minulého století projela centrem Chicaga Jízda králů, což je tradice, kterou asi znáte z Moravy, kde se stále udržuje. Podle některých pamětníků prý podobná Jízda proběhla i v Argentině.

 

Už trochu tušíte, jak vnímá mladá krajanská komunita Česko?

Terénní výzkum v Chicagu a v Argentině jsem začala na jaře 2022. Zatím se zdá, že se podobají přístupy nejstarší generace, která znala Československo jen z vyprávění rodičů nebo prarodičů. Před rokem 1989 mohli do země svých předků jen výjimečně, proto u nich převládala představa takové zidealizované domoviny, kde se běžně chodí v kroji. Současní mladí krajané jsou na tom o dost lépe, díky sociálním médiím mají konkrétnější představu, jak to v Česku vypadá. Řada z nich díky internetu navázala na zpřetrhané vazby s původní rodinou v Čechách či na Moravě. Někteří mladí jezdí do Česka na Letní školu češtiny. Teď jsem zrovna v kontaktu se třemi Argentinci z krajanské komunity v Praze, kteří získali stipendium na roční studium češtiny.

 

Proč vlastně Čechoslováci mířili právě do Argentiny?

První sem přijeli ještě za Rakousko-Uherska, pak následovaly další emigrantské vlny. Na naše území jezdili propagátoři Argentiny, kteří hlásali, že je u nich levná zemědělská půda. Tahle nabídka zaujala hlavně na Moravě, a to především v meziválečné době, kdy byla hospodářská krize. Mnozí zemědělci doufali, že za oceánem budou mít lepší život. Prodali majetek a vydali se na několikatýdenní cestu do neznáma. Někteří zůstali po příjezdu v hlavním městě Buenos Aires, ale většina se usadila v regionu Chaco, kde se naučili zpracovávat divokou bavlnu. Hlavní krajanské centrum je ve městě Presidencia Roque Sáenz Peña.

 

NEJEN KOŘENY

Jak zní čeština současných krajanů?

Pražská instituce Dům zahraniční spolupráce do Argentiny pravidelně vysílá učitele češtiny. A zájemců o jazyk je stále dost. Buď jsou to lidé nejstarší generace, kteří se sice narodili v Argentině, ale odmalička slýchali češtinu od rodičů. Pro ně není až tak důležitá samotná výuka, jedou třeba dvě hodiny do Buenos Aires a pak dvě hodiny zpátky jen kvůli tomu, aby si popovídali. Je to taková zajímavě namíchaná čeština z 40. a 50. let a španělština. Například jdeme zahradou a krajanky mi říkají, že tady mají „plantičky“, což je přesně ten česko-španělský mix, kde zkombinují slovo „planta“ – rostlina a českou zdrobnělinu. Kromě nejstarší generace navštěvují kurzy češtiny mladí lidé, kterým je okolo dvaceti a zvažují, že by třeba studovali nebo žili v Česku.

 

Zmínila jste krajanskou komunitu v regionu Chaco. Čím se liší od té v Buenos Aires?

Zdá se mi, že tady v Chacu jsou krajané trochu víc semknutí. Stále udržují nejrůznější zvyky a tradice, i když už si je trochu upravili. Na Velikonoce nebo Vánoce v původně českých domácnostech vaří a pečou podle receptů svých předků – například různé druhy cukroví. Pro krajanskou komunitu v Argentině bylo náročnější období za vlády prezidenta Peróna, který velmi silně potlačoval spolkovou činnost národnostních menšin, včetně výuky jazyků. Málokdo si chtěl zadat s režimem, takže se aktivity potomků Čechoslováků v Argentině dost utlumily, na rozdíl od jiných krajanských komunit v jiných částech světa.

 

 

Mluví o sobě krajané v Argentině jako o potomcích Čechoslováků?

Nechci se jich takhle přímo ptát, ale během rozhovorů se k tomu často dostáváme. Co pro ně znamená, že mají kořeny tisíce kilometrů daleko. Někteří sní o tom, že se do země svých předků vydají. Mnozí ale Česko nebo ještě Československo opravdu navštívili, nebo opakovaně navštěvují. Musím říct, že i pro mě je pobyt tady v Argentině i v Chicagu hodně zajímavý nejen pracovně, ale i osobně. Nedávno jsem v Chicagu poprvé viděla svého amerického strýčka, je to příbuzný z maminčiny strany. Jeho předci se přestěhovali do Ameriky na počátku minulého století. Bylo to velmi dojemné setkání: kdybyste mi ukázala sto lidí, hned ho poznám, má naše rodinné rysy. Nyní pátrám v Argentině, jestli i zde najdu nějakou rodinnou stopu. Nedávno jsem objevila přímo v Sáenz Peña kroj, který více méně odpovídá kroji z Lipova, což je rodná obec mého tatínka na Slovácku. A teď pátrám, jestli tu má ta obec nějakou linku.

 

PROPOJENÍ S KRAJANY

V Argentině budete ještě několik měsíců, co všechno chcete stihnout?

Zajímají mě nejen konkrétní osudy, ale také to, jak se předávají zvyky a tradice v jednotlivých rodinách. V Chicagu je toto bádání snazší, protože tam perfektně funguje něco jako krajanský archiv. Zato v Argentině takhle sofistikovaný systém vyhledávání není. Občas někdo přinese fotoalbum, dopisy nebo sešitek, společně se snažíme dohledat, co je v něm za poznámky nebo kdo je na archivních snímcích. Pro mě jako etnoložku je to zajímavé i kvůli tomu, že vidím, že se tu folklor bere jinak než v Česku, kde folklorní soubory dodržují pravidla ohledně toho, že nosí kroje z konkrétního regionu a v nich tančí tanec ze stejné oblasti a podobně.

 

Takže něco podobného, jako když se lékař dívá na seriál z lékařského prostředí a tiše trpí?

Trochu… Ve většině krajanských komunit na světě, které jsem zatím viděla, se nelpí na striktních pravidlech, odkud pochází kroj, tanec nebo píseň. Náš folklor za hranicemi má svá vlastní pravidla. Někde jsou krajané rádi, že se vůbec kroje po předcích dochovaly. Mají třeba jeden kus kroje, který v průběhu let všemožně upravují a přešívají, až má s původním krojem velmi málo společného. Jiní si naopak nechávají šít a posílat kroje z Česka a snaží se dodržet všechno tak, jak se to dělá u nás. A podobné je to i při jejich folklorních slavnostech – záleží na konkrétní krajanské komunitě. Nejčastěji se ale třeba při tanci míchají prvky čardáše, verbuňku a polky…

 

Jak na vás tenhle mix působí?

Pokud takovou slavnost, nebo třeba video tanečního souboru z krajanské komunity uvidí skalní folklorista v Česku, je v šoku. Jenže já myslím, že se na to nedá takhle pohlížet, říkat, že je něco dobře nebo špatně. Jsem vděčná hlavně za setkávání a další propojení s krajany, kde se hodí, že znám náš folklor i sokolskou historii. Sedím třeba v Chicagu a zdravím se s ostatními členy Sokola „bratře“ a „sestro“. Na začátku svých cest jsem nevěřila, nakolik se díky poznávání naší krajanské komunity v zahraničí propojí všechny mé životní lásky: náš folklor, český jazyk, tradice a historie naší země, Sokol a touha cestovat a objevovat. Vážím si každého ze setkání s krajany, ať v USA, v Argentině, nebo kdekoli jinde na světě. Těší mě všechna vyprávění o rodinné historii nebo spolcích. Přicházím pomalu na to, že je to vlastně propojení dvou světů: našeho a, i když se to z počátku nezdá, zase našeho, jen v jiné formě a o něco dál.