Bála se klimatických hrozeb. Teď pomáhá překonat strach ostatním

Když čekala Zdeňka Voštová svou první dceru, začala se ptát sama sebe, jaký ji vlastně čeká osud. Zda ji nepřivádí do světa na pokraji ekologického kolapsu. Když se se svou nejistotou svěřila okolí, narazila na nepochopení. Dnes na toto téma často přednáší a ve své terapeutické praxi poskytuje svou podporu mimo jiné právě lidem trpícím environmentálním žalem. V České republice prožívá strach z klimatických hrozeb pětina lidí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Zabýváte se fenoménem, kterému se říká environmentální žal, tedy úzkost z ničení životního prostředí. Je to oficiální diagnóza?

Oficiální diagnóza to zatím není, není uvedena ani v americkém, ani v českém diagnostickém manuálu duševních poruch. Zároveň však psychologické organizace z celého světa tento fenomén pojmenovávají a stává se centrem zájmu mnoha psychologických výzkumů. Dokonce přímo Americká psychologická asociace, tedy největší asociace zastřešující psychology v USA, už vydala oficiální, zhruba šedesátistránkový report o dosahu klimatických změn a o tom, jak dopadají na psychiku lidí. Mluví v této souvislosti o pretraumatické stresové poruše a změnu klimatu označuje za trauma, které může mít na lidi závažný dopad.

 

Koho nejvíce zasahuje?

Ze současného českého výzkumu, který vznikl ve spolupráci Masarykovy univerzity s platformou Greendock, vyplývá, že u nás prožívá silný environmentální distres pětina lidí a nejcitlivěji ho vnímají mladí lidé. Je to tak i z mé zkušenosti. Velmi intenzivně mají tyto prožitky mladí lidé zhruba od patnácti let výše, pak také ti, kteří plánují mít děti, a rodiče malých dětí.

 

Proč právě oni?

Ti si totiž kladou zákonitě otázku, jaká budoucnost jejich děti čeká. Zda bude dostatek zdrojů, nebudou hladomory, válečné konflikty a velké migrační vlny… Ale setkávám se i s tím, že obdobné pocity mají rovněž starší lidé. Na jedné přednášce mě oslovil pán, kterému bylo osmdesát let, a vyprávěl mi, že vždy, když jde kolem pole a vidí, jakým způsobem se na něm dnes hospodaří, přepadá ho žal a smutek. Cítí totiž, že to není v souladu s přirozeným přírodním cyklem, který by měl být zdravý a pro půdu udržitelný.

 

 

Přichází k vám i přímo páry, které řeší, zda mít děti?

Obvykle to jsou jednotlivci. Někteří se rozhodnou, že děti mít budou, někteří že ne. V médiích se to obvykle podává tak, že tito lidé jsou bezdětní, aby dalším člověkem nezvyšovali svoji uhlíkovou stopu. S takovým případem jsem se ale setkala jen výjimečně. Potenciální rodiče se spíše obávají o budoucnost svých dětí. V Austrálii byl před pár lety proveden rozsáhlý výzkum, ve kterém 33 procent žen pod 30 let uvedlo, že v souvislosti s klimatickou krizí zvažují, jestli vůbec děti mít. Takže to opravdu není zanedbatelné procento populace. A to probíhal citovaný výzkum ještě před ohromnými požáry, co tuto zemi postihly v roce 2019. Nyní by to číslo podle mě bylo ještě vyšší.

 

Co jim říkáte? Jak se dají takové pochyby zvládnout?

Já jako psychoterapeutka neradím, raději poskytuji bezpečný prostor, ve kterém mohou klienti sdílet to, co prožívají, a sami si osahat, co se v nich vlastně odehrává. Zpravidla prožívají silné vnitřní konflikty. Pokud zůstaneme u případu rodičovství, tak to například může vypadat tak, že jedna jejich část po dětech touží a chce naplňovat svou rodičovskou roli a ta druhá má strach a říká ne. Když dostanou oba tyto hlasy prostor a řeknou, co potřebují, může se v tom klient lépe zorientovat a díky prohloubení svého uvědomění může být snazší se rozhodnout tak, aby s tím byl daný člověk skutečně v souladu.

 

Dominantní pocit je bezmoc

Je práce s tímto fenoménem horší v tom, že se ti lidé bojí něčeho, co nedokážou zvrátit? Že je to vlastně předem prohraný boj?

Může to tak být. Ta bezmoc bývá opravdu dominantní pocit. I podle zmíněného českého průzkumu cítí Češi nejsilněji právě bezmoc. Často mi říkají, že ať udělají cokoli, stejně to nebude dost, stejně to nebude mít zásadní vliv na průběh věcí. Někdy to může přerůst až v určitou existenciální paralýzu, kdy lidé nevidí smysl v jakémkoli svém počínání. Proč bych měla studovat vysokou školu, k čemu mi to bude na mrtvé planetě?

 

Bezmoc podle mě patří k těm nejhorším emocím. Co se s tím dá dělat?

Já věřím tomu, že každá emoce má svoji funkci. Není to jen nějaká ošklivá věc, které bychom se měli co nejrychleji zbavit. Můžeme jí i nějakým způsobem naslouchat. Například bezmoc můžu vnímat jako posla, který mi říká, že na tu celospolečenskou změnu opravdu nestačím sama, ale že je třeba se spojit s ostatními lidmi, ať už formou nějakého spolku, či globálního hnutí. A vyvolat systémové změny. Ukazuje se, že opravdu nestačí minimalizovat svou uhlíkovou stopu nebo třídit odpad, ale je potřeba jít po příčinách. Je legitimní klást si otázky, jakou měrou přispívá k environmentální krizi současný neoliberální socioekonomický systém a čím ho lze nahradit nebo modifikovat.

 

Přicházejí k vám ekologičtí aktivisté, nebo běžná populace?

Setkávám se s lidmi z obou skupin. Tedy jak s těmi, kteří se v ochraně životního prostředí angažují, tak s těmi, kterých se tyto problémy dlouho nedotýkaly. Některé pocity mají podobné. Obě skupiny mohou cítit například bezmoc, vztek a smutek. Lidé, kteří se environmentálně angažují, jsou už posíleni tím, že něco dělají, pokud už se však tématu věnují dlouho a pořád narážejí na stejné bariéry a nezájem společnosti, mohou cítit až vyhoření a dlouhotrvající frustraci. Ty například doprovázím při procesu opětovného napojení na činnosti, které jim dávají sílu nebo naději. A nemusí to nutně souviset ani s environmentálním tématem. Důležitá je vědomá práce s vlastními zdroji.

 

A druhá skupina?

Ti, kteří to dosud tolik neřešili, přicházejí například následkem velkého sucha či tornáda nebo třeba po zveřejnění nové zprávy IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu, který působí při OSN – pozn. red.) o klimatu. Často cítí pocit viny za to, že svým způsobem života k problému spolupřispívají, a mají pocit, že nedělají dost, i když se třeba i snaží. Mnohdy se snaží o určitou environmentální dokonalost a vlastní nároky na sebe samého jim pak ubírají síly. Pak může být dobré rozhodnout se pro ty nejdůležitější věci, které člověku dávají v rámci jeho snahy smysl. Soustředit se na ně a zbytek třeba někdy i pustit. S laskavostí k sobě si dovolit nebýt dokonalý, a to ani environmentálně.

 

Protože environmentální dokonalost neexistuje…

Přesně tak. A přijde mi velmi důležité si uvědomit, že ta často zmiňovaná osobní uhlíková stopa je mýtus. Velké společnosti se touto cestou snaží přehazovat zodpovědnost na jednotlivce, ale ve skutečnosti je za 71 procent celosvětových emisí zodpovědných pouze sto velkých obchodních společností a samozřejmě vlády, které přes urgenci situace a existenci alternativ jejich způsob podnikání dál umožňují. Tím neříkám, že ta cesta nezačíná u každého z nás, že v sobě nemusíme kultivovat nějaké hodnoty a postmateriální pohled na svět. Ale zároveň, jak již bylo řečeno, je třeba tlačit na systémové změny.

 

Vlastní zkušenost

Na což jsme ale sami krátcí. Takže se dostavuje bezmoc a frustrace. Vy sama environmentální žal necítíte?

Ano, také. K tomuto tématu mě přivedl můj vlastní osobní prožitek. Když jsem čekala svoji první dceru, začala jsem si klást otázku, jaká budoucnost ji čeká, a s větší intenzitou na mě doléhaly zprávy z vnějšího světa. Zprávy o masovém vymírání druhů, postupující klimatické krizi a masivní erozi orné půdy mě znepokojovaly. A protože jsem od dětství trávila hodně času v přírodě, viděla jsem změny i na vlastní oči. Pak jsem to otevřela před přáteli i na terapii a byla jsem překvapená, že lidé měli tendenci to téma spíše bagatelizovat.

 

Kde jste našla pomoc?

Nějak jsem si to postupem času sama zpracovala, snažila jsem se být aktivní v oblasti ochrany přírody. Pak jsem ale zjistila, že se toto téma netýká jen mě, že zejména na Západě se mu psychologové věnují už několik desítek let. A tak jsem se rozhodla udělat osvětu, přivést toto téma více do veřejného prostoru v Česku a navázat tím na prof. Hanu Librovou, která žalu věnovala část své poslední knihy Věrní a rozumní. Chtěla bych tím přispět k destigmatizaci podobných prožitků a k tomu, aby si s tím lidé, na které to doléhá, nepřipadali tak osamělí.

 

Často přednášíte, i například školíte učitele, jak na environmentální žal u žáků reagovat. Co jim říkáte?

Zrovna tu mám před sebou metodiku pro učitele Jak pracovat s emocemi dětí při výuce o změně klimatu, kterou píšu pro projekt Futuropolis. Je toho více, co dělat. Předně v rámci třídy nebo školního kolektivu vytvořit pro emoce a jejich sdílení bezpečný prostor s principy aktivního naslouchání. Tedy doptávat se, jak danou věc děti prožívají, ale nehodnotit a nebagatelizovat. Jen se zajímat a rozvíjet v dětech environmentální naději. Průzkumy totiž jednoznačně ukazují, že ať se o tom ve školách mluví, nebo ne, tak na děti a mladé lidi environmentální žal doléhá. A když jim dáme podporu, aby to mohli dobře zpracovat a integrovat, vyjdou z toho silnější. Kdežto když je v tom necháme, ať si to řeší někde sami, můžou se s tím cítit osamělí a izolovaní a o to více bezmocní. To je první rada. Druhá je, zkusit s dětmi debatovat na téma, co jim jejich emoce do života přináší. Jaká poselství jim nesou a jak je naplnit.

 

 

Co myslíte konkrétně?

Pokud například cítí strach či bezmoc, hledat společně s nimi cesty, jestli nemůžou udělat něco konkrétního. Je důležité dát dětem pocit, že nejsou bezmocné. Samozřejmě záleží na věku, ale i malé děti se mohou například v rámci kolektivu dohodnout, že založí na školní zahradě kompost, kam se budou dávat zbytky z jídelny a zahrady. Může se to zdát jako malá věc, ale ony se tak učí, že mohou ovlivnit své okolí. A s rostoucím věkem se zasazovat o zásadnější věci. Bezmocnost je něco, co se dá naučit, to je i experimenty doloženo. Ale my naopak můžeme v dětech posilovat jejich vědomí vlastní moci.

 

A jak pracovat s environmentální lhostejností?

Ta se může objevovat ze dvou důvodů. Prvním je, že v dětech dostatečně nekultivujeme vztah k přírodě, což se dá určitě napravit. Můžeme je brát do přírody, mluvit o významu jednotlivých ekosystémů, přírodních složek a od mala se je snažit vést k péči o přírodu. Protože voda se nebere v kohoutku, dává nám ji příroda. Příroda je pro nás velký zdroj, velký dar a v rámci regenerativního cyklu je dobré přírodě její dary oplácet svou péčí. U menších dětí to může být například forma obyčejného sbírání odpadků v přírodě, ale u větších už můžeme rozvíjet i efektivnější způsoby, jak o přírodu pečovat.

 

A ten druhý důvod?

Lhostejnost může hraničit s oním pocitem zmaru. A pak je dobré posilovat v dětech víru a vědomí toho, že má smysl se zajímat a snažit, a ukazovat jim to na konkrétních případech. Že třeba obyčejný občan Jiří Malík zvládl zavést v Adršpašsku systém na zachycování vody v krajině. Zvládl to jeden člověk s pomocí dobrovolníků, aniž by byli součástí nějakého státního strategického plánu. A to už může být dobrý motivační případ pro to, aby se i oni snažili vymyslet, co konkrétně jde udělat v jejich okolí. Rozumím tomu, že pocit beznaděje někdy převládne a vy máte pocit, že velkých změn nejde dosáhnout. Ale jak podotýká ekofilozofka Joanna Macy, stačí se podívat do historie. Ještě před 150 lety by málokdo věřil, že by ženy mohly mít volební právo. V minulosti se v USA zdálo být nemožné, že by bylo zrušeno otroctví, natož že se Afroameričan stane americkým prezidentem. A u nás? Ještě v době mého dětství se zdálo nereálné, aby se prosadil zákaz kouření v restauracích. Byla to prostě všemi přijímaná samozřejmost. A tabákový průmysl má s tím ropným hodně společného. Třeba v tom, kolik peněz dávají do lobbingu a dezinformací, kterým politici podléhají.

 

Takže environmentální naděje přebije environmentální žal?

Vlastně ano, ale zároveň si nemyslím, že by environmentální žal přinášel jen negativa. Je to podobné, jako když lidé, kteří si prošli těžkou událostí, mluví o posttraumatickém růstu. Popisují, že je ta událost posunula dál, pomohla jim přehodnotit priority, vztahy, začali si vážit přítomného okamžiku a věnovat se něčemu, co skutečně dává smysl. A to samé pozoruji u lidí, kteří si prošli environmentálním žalem. Tenhle prožitek nám může umožnit setkat se s řadou existenciálních otázek, jako kdo jsem a kam vlastně směřuju a jaký je smysl mého počínání tady. Lidé, kteří si uvědomují svou vlastní konečnost právě přes tato témata, jako je klimatická krize, začnou vědomě soustředit svou energii a čas na podstatné věci a lidi, kteří jsou skutečně důležití. Často mluví o tom, že najednou dokážou plně prožívat obyčejné přítomné okamžiky naší každodennosti a radovat se z nich. I v tom vidím naději. Není to jen o depresi, ve výsledku je to transformační proces, ze kterého může člověk vyjít silnější.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama