Bála se klimatických hrozeb. Teď pomáhá překonat strach ostatním

Zabýváte se fenoménem, kterému se říká environmentální žal, tedy úzkost z ničení životního prostředí. Je to oficiální diagnóza?

Oficiální diagnóza to zatím není, není uvedena ani v americkém, ani v českém diagnostickém manuálu duševních poruch. Zároveň však psychologické organizace z celého světa tento fenomén pojmenovávají a stává se centrem zájmu mnoha psychologických výzkumů. Dokonce přímo Americká psychologická asociace, tedy největší asociace zastřešující psychology v USA, už vydala oficiální, zhruba šedesátistránkový report o dosahu klimatických změn a o tom, jak dopadají na psychiku lidí. Mluví v této souvislosti o pretraumatické stresové poruše a změnu klimatu označuje za trauma, které může mít na lidi závažný dopad.

Koho nejvíce zasahuje?

Ze současného českého výzkumu, který vznikl ve spolupráci Masarykovy univerzity s platformou Greendock, vyplývá, že u nás prožívá silný environmentální distres pětina lidí a nejcitlivěji ho vnímají mladí lidé. Je to tak i z mé zkušenosti. Velmi intenzivně mají tyto prožitky mladí lidé zhruba od patnácti let výše, pak také ti, kteří plánují mít děti, a rodiče malých dětí.

Proč právě oni?

Ti si totiž kladou zákonitě otázku, jaká budoucnost jejich děti čeká. Zda bude dostatek zdrojů, nebudou hladomory, válečné konflikty a velké migrační vlny… Ale setkávám se i s tím, že obdobné pocity mají rovněž starší lidé. Na jedné přednášce mě oslovil pán, kterému bylo osmdesát let, a vyprávěl mi, že vždy, když jde kolem pole a vidí, jakým způsobem se na něm dnes hospodaří, přepadá ho žal a smutek. Cítí totiž, že to není v souladu s přirozeným přírodním cyklem, který by měl být zdravý a pro půdu udržitelný.

Přichází k vám i přímo páry, které řeší, zda mít děti?

Obvykle to jsou jednotlivci. Někteří se rozhodnou, že děti mít budou, někteří že ne. V médiích se to obvykle podává tak, že tito lidé jsou bezdětní, aby dalším člověkem nezvyšovali svoji uhlíkovou stopu. S takovým případem jsem se ale setkala jen výjimečně. Potenciální rodiče se spíše obávají o budoucnost svých dětí. V Austrálii byl před pár lety proveden rozsáhlý výzkum, ve kterém 33 procent žen pod 30 let uvedlo, že v souvislosti s klimatickou krizí zvažují, jestli vůbec děti mít. Takže to opravdu není zanedbatelné procento populace. A to probíhal citovaný výzkum ještě před ohromnými požáry, co tuto zemi postihly v roce 2019. Nyní by to číslo podle mě bylo ještě vyšší.

Co jim říkáte? Jak se dají takové pochyby zvládnout?

Já jako psychoterapeutka neradím, raději poskytuji bezpečný prostor, ve kterém mohou klienti sdílet to, co prožívají, a sami si osahat, co se v nich vlastně odehrává. Zpravidla prožívají silné vnitřní konflikty. Pokud zůstaneme u případu rodičovství, tak to například může vypadat tak, že jedna jejich část po dětech touží a chce naplňovat svou rodičovskou roli a ta druhá má strach a říká ne. Když dostanou oba tyto hlasy prostor a řeknou, co potřebují, může se v tom klient lépe zorientovat a díky prohloubení svého uvědomění může být snazší se rozhodnout tak, aby s tím byl daný člověk skutečně v souladu.

Dominantní pocit je bezmoc

Je práce s tímto fenoménem horší v tom, že se ti lidé bojí něčeho, co nedokážou zvrátit? Že je to vlastně předem prohraný boj?